Granada. Jedno z nejfešnějších koloniálních měst ve
Střední Americe, nebo tak nějak. Maj tam i něco největšího, nebo nejstaršího a
víme jak, je potřeba to náležitě doject zkontrolovat.
Po útěku z bláznivého ostrovu Ometepe nasedáme na
pevnině na bus, co nás doveze na autobusák a odtama už přímo do Granady -
docela to vychytáváme dneska výjimečně ty transfery. Při čekačce v Rivas
na autobusáku (páč bus by samozřejmě nemohl odjet, kdyby nebyl narvanej uplně)
spatřujeme podivou trojici, která bude ještě hrát významnou roli později, což
teď samozřejmě netušíme ještě. Tři pánové, kdy jeden je takovej vysokej a
docela fešnej a mladej a normálně vypadající, druhej je šílenej Američan s umaštěným
ohonem a špinavou kšiltovkou a zkaženými zuby, co má aspoň o 5 koleček víc a
celý to uzavírá démonický postarší pán, co má šedivej, hodně utáhnutej,
culíček, ocelový boty a jakousi vojenskou maskáčovou vestu, která má asi 48
kapsiček a prsteny s lebkami přes celou ruku. Ani nedutáme a hrozně
posloucháme ty jejich rozhovory a já se málem smíchy počůrávám asi tak každý
tři minuty. Dobrá nálada mi ale nevydrží moc dlouho, neboť po asi hodinový
čekačce jsme konečně plní a že teda jako vyjedeme. Jako vždy, i taky maj
v buse nějaký ty poskoky, kteří to tam jako organizujou a nevim uplně
proč, ale tedle klučík (kterej už předtim na nás dost civěl) se rozhodl, že si
k nám přisedne na sedačku (kam jsme se předtím sotva vešli my dva) a bez
zeptání si mi sednul na nohu a naznačoval, že ať se jako šoupnu. J se hrozně
durdil, páč byl namáčknutej na okno a nemohl se vejít koleny a já se durdila
ještě víc, neboť chlapi mě měli obšancovanou uplně, já měla zandaný ruce
zamáčknutý, nohy se mi taky moc nemohly vejít a navíc ten klučina mi furt
nenápadně šahal na stehna a z toho se mi dělalo dost šoufl (podle mě mu
bylo sotva 15). Asi dvakrát jsem se snažila si aspoň ruce osvobodit, ale
nedařilo se a navíc klučina furt naznačoval, ať se šoupneme ještě víc. Fakt
odporný. Po asi dvaceti minutách už mi z toho hrabe a žádám tedy klučíka
aby se posunul a jdu si stoupnout do už tak narvaný uličky, že jako radši budu
dvě hodiny stát než tohle. On prvně na mě hrozně rozhorleně hledí, že co si
jako myslim že dělám, ale nenapadne ho, že by měl stát on (když navíc neplatí
jízdný, že) a šoupe se blíž k J a ten z toho neví. Naštěstí
gentlemani ještě nevymřeli a ten vysokej fešák z podivné trojice mi
uvolňuje svoje místo, že přeci holka nebude stát. On předtím seděl
s jakousi ženštinou (které naopak uvolnil místo k sezení démonický
pán), která má kouzelnou zástěru, z který celou dobu vyndává peníze a
spotřební zboží a já nechápu, jak se jí to tam vůbec mohlo všechno vejít. Jenže
ženštině je hic, musí sedět u okýnka teď totiž, jak jsme se všichni pošoupali a
nakonec si jde sednout někam jinam a já teda mávám na fešáka, že si může taky
sednout. Škatulata nejvíc. A mně se u okýnka na týhle straně navíc nejvíc líbí,
páč je tam sluníčko a výhledy a jsem v závěru ráda, že to šecko tak
dopadlo.
Ještě navíc sleduju toho démonickýho pána, páč když se
postupně začala místa uvolňovat, jak si lidi vystupovali, tak on i přesto pořád
stojí v uličce a uplně se mu tam lesknou ty vyrýsovaný svaly všechny a já
si teprve teď všímám, že má čarodějnickej klobouk (takovej ten černej špičatej)
a rázem se stávám jeho největší fanynkou.
Po vystoupení v Granadě a sundání všech kufrů ze
střechy (trošku jsem trnula, že to chlapům popadá při nandavání a nebo pak při
cestě, ale nic nepopadalo a J tam chudák ještě lezl na tu střechu předtim, páč
tam měl nějaký léky co nemůžou bejt na teple a bál se, že by to na střeše moc
chladivý nebylo) a sledování naší podivné trojice (i jejich zavazadla byly
divný - hlavně démonickej pán měl takovou kabelu, která vypadala jak vak na
mrtvoly a měla asi 2m a radši nevědět, co v ní měl) si i my nasedáme do
taxíčku a vyjíždíme směr hostel. Ještě si teda k nám do taxíčku někdo po
cestě přisedá, neboť tak to tady funguje (četla jsem to předtim na wikitravel,
takže na rozdíl od J nechytám psycha) a hyjé.
Hostel, kterej máme pro změnu zabookovanej dopředu, je
docela pofiderní, neboť si hraje na boutique hostel, což vůbec nechápeme proč,
má asi osm bran a mříží a pan recepční je velice žoviální a bere si na pomoc
nějakýho kámoše, páč zjevně s rezervacemi to moc neumí. Maj tam jezírko
s želvami a hodně ultimátní názvy pokojů, z kterých především J vůbec
nemůže, páč půlka z nich jsou španělský verze amerických basketbalových
týmů. Velice vyrážíme k večeru na obhlídku dalších hostelů, ale všechno je
to nějaký podivný a ne zrovna o moc levnější a nakonec jsme líní a zůstáváme
v boutique hostelu celou dobu (J totiž plašil, že to je hrozně daleko od
centra, což teda nevim, páč to na hlavní náměstí je asi deset minut pěšky).
Když se cestou stavujeme na vteřinku na hlavním náměstí (páč
sightseeing bude až zítra, víme jak), tak nás docela děsí neuvěřitelnej řev
ptáků, protože ty stromy tam jsou jimi obsypány a ptáci řvou jak šílený a my jsme
rádi, že nebydlíme někde v okolí, páč to je hodně jak z hororu. Taky
maj na náměstí narovnaný kočáry s koněma, což je hodně roztodivný, páč jak
si tady hrajou na to nejvíc koloniální město v týhle části světa, tak jsou
koně hrozně vyšňořený a snad všichni maj mašli (aby je našli) a já z toho
kníkám radostí a J neví.
Jelikož jsme teď na Ometepe začali sledovat novej seriál
(aby jako byla změna od filmů na chvíli), tak zase chodíme spát hrozně pozdě a
pak se nám ty ranní starty moc nedaří. Dáváme Staircase nebo jak se to jmenuje,
o vraždě, která se fakt stala, a velice sledujeme Mike Petersona, kterak jako
se to šecko vyvine a ani nedutáme. No a proto, že jsme zase pak ráno nevstali,
tak najednou půl dne pryč a my se rozhodujeme, že jako esli ten sightseeing se
bude konat a odkládáme to na další den a jenom vyrážíme přes hlavní náměstí a
hlavní restaurační promenádu (zase nejvíc tourist trap, všude předražený jídla
a naháněči, co člověku pořád cpou meníčka do ruky, i když vůbec nemáme zájem a
snažíme se jenom po chodníku projít) na pláž. Je to totiž zase u toho jezera
Nikaragua, které je zřejmě uplně všude, jak je největší ve Střední Americe.
Pláž je teda docela patetická, ale jezdí tam aspoň děti na koních, tak to
sledujeme. K večeru se pak vyjasňuje, tak to začíná dostávat lepší barvy,
ale to my už zase musíme běžet zpátky, aby nás někdo neukradl.
Jo, a když jsme byli na obědě, tak vedle nás seděl ten fešák
z podivné trojice z busu a já furt dumala odkuď ho známe a pak jsme
si vzpomněli. Asi už nemohl chudák vydržet ty svý kámoše (hlavně teda toho
Američana, páč ten je fakt hodně mimo a nechutnej) a šel na oběd sám.
Jinak teda Granada jakože fakt moc pěkná, domečky takový
barevný a roztomilý, výhledy na nějaký sopky (co mě zase nenechává chladnou,
ale J tvrdí, že mám smůlu, neboť jsem si sopečný návštěvy vyčerpala v Kostarice
na tý jeho nejukrutnější výpravě pralesem a mě se to nepozdává), to jezero
poblíž a všechno je to takový fakt celý koloniální. Jedna z mála podivností
je poměrně vysoká koncentrace žebrajících dětí (o kterých jsem taky četla na
wikitravel, že jim člověk nemá nic dávat, páč maj v Granadě šelijaký pro
ně organizace a tydle děti jenom žebraj proto, aby nemusely do školy a ne že by
neměly peníze nebo co), lidí prodávajících šelijaký ořechy a hlavně lidí
prodávajících jakési ptáky vyřezávané ze dřeva, který vydávaj snad ještě horší
zvuky, než ti poplašení opravdoví ptáci na hlavním náměstí. Nechápu vůbec kdo
by si to jako chtěl kupovat a hlavně tihle prodavači maj dost speciální marketingovou
strategii, kdy se k člověku přikradou a začnou tam na ty ptáky dřevěný
foukat a ono to začne vydávat ty zvuky a i když jim honem řikáme, že to vůbec
nechceme, tak není snadný se jich zbavit a J už druhej den dostává z toho tiky
jakmile ten zvuk slyší a čekám, kdy mu rupne žilka.
I se nám povede zahlídnout pohřební výpravu jednoho dne,
pěkně s kočárem a tak a J začíná hrozně plánovat, že až umře (což bude asi
co nevidět), tak jak by taky chtěl takovýhle koňský spřežení, za kterým by šli
jeho nejbližší (a snaží se vymyslet, kdo asi ještě bude naživo a schopen chůze
až on umře) a je to docela divná představa a už by to asi měl začít organizovat
aby se to šecko stihlo.
Taky dáváme návštěvu kadeřníka (pro J, mě ty vlasy rostou
pomalounku) a tentokrát (na rozdíl od Guayaquilu) i platíme a já to zase
všechno hrozně pozoruju se smoothie v ruce (který tu maj nejvíc nejlepší,
objevila jsem takovej obchůdek, kde je maj super fresh a chodím tam aspoň
dvakrát denně a i J se po čtyřech měsících odhodlal a dal si nějaký zdravý
pitíčko a překvapivě to přežil a nějak mu to i zachutnalo a náramně se divil,
že to vlastně je hrozně dobrý a neasi, když já to tu piju celou dobu, ve všech
zemích) a pan kadeřník je celej hin z nás a J si na obrázku něco ukázal,
aby jako pan kadeřník věděl, akorát teda to byl obrázek dítěte a pan kadeřník běhá
sem a tam a hrozně to sleduje ten obrázek na zdi a já zase trnu, co z toho
bude.
Žádné komentáře:
Okomentovat