V rámci sightseeingu se vydáváme na obhlídku mnoha
místních kostelů, J to hrozně vede tu výpravu, a na hlavním náměstí potkáváme
naši známou trojici z busu. Prvně na ně hledíme a děláme jakoby nic, ale
démonický pán nás sám zdraví (my je vlastně ještě potkali všechny 3 hned ten
druhej den, kdy jsme si vyrazili na pláž a tak jsme na sebe jako pokývali
hlavou, že víme, ale to bylo celý. Mimoň Američan teda vůbec netušil která bije
a dost se divil, proč na nás jeho kámoši tak přátelsky pokukujou) a dává se
s námi do řeči. Začíná uplně ultimátně otázkou, že už jsme se dlouho
neviděli a copa jsme dělali (je to naše asi první slovní interakce a hnedka
takhle zhurta na nás doráží). Velice si to teda šecko povídáme, co a jak a oni
nám dávaj rady, kam zajít. Vypadá to, že ten vysokej fešák to má jako jedinej
v hlavě v pořádku a celý to tam organizuje a má průvodce a knihy
šelijaký, démonickej pán je trošku hippie asi a jde s proudem a dementní
Amík se k nim nějak přifařil a je rád že je rád. Démonickej pán je asi Ital,
neboť ho tam někdo oslovuje Mario a má takovej přízvuk. Dlouhán asi zase bude
z Francie. Holt Evropa se nezapře.
Doporučujou nám jednu budovu poblíž, o které jsem četla, ale
nějak mi uplně nebylo jasný co to teda je a ono je to jakési umělecké centrum,
kde maj šelijaký workshopy, dokonce tam vysílá i místní rádio a lidi tam malujou
a prodávaj něco a je to celý takový fešný a my tam hrozně okukujeme obrazy a
umělce v akci a i když se nějak mělo vstupný prej platit, tak si na nás
nikdo nepočíhal a je to teda hrozně všechno zadarmo.
Náměstí hlavní už jsme samozřejmě viděli asi tak pětkrát a
jak máme respekt z těch uřvaných ptáků (oni teda překvapivě přes den jsou
docela v klidu a pak začínaj odpoledne a nejvíc řvou přesně při západu
slunce, jak jsem vypozorovala), že nás potentujou, tak se trochu bojíme
procházet tim parčíkem mezi stromy, ale jinak ta jejich katedrála je samozřejmě
monumentální a šecky ty budovy okolo s podloubím jsou náramně kochací.
Zlatým hřebem dne je výprava na kostelní věž, o které jsem
někde četla, že tam jako lidi pan kostelník za úplateček pustí a že je odtama
nejlepší výhled v celý Granadě a šecko a my to teda plánujeme před západem
slunce, abychom si to dali jak za normálního světla, tak za kýčovitého světla. Výhledy
fakt dobrý (schody už tak moc ne, ale nenadělám nic), šeljaký ty střechy,
vnitrobloky, sopky a jezero a já furt běhám dokola a nemůžu se vynadívat.
S blížícím se západem slunce se tam najednou vyrojilo
asi třicet lidí a to už má člověk co dělat, aby se vůbec dostal k zábradlí.
Ale západ slunce nezklamal a pěkně se to tam přes ty kostelíčky celý zabarvilo,
jenže to už nás začal pan kostelník vyhánět, že musíme jít.
Náramně si plánujeme (teda samozřejmě jenom já si plánuju, J
by nejradši nikam nejezdil už), kterak zajedeme do hlavního města – Managua – a
jelikož je to tak nebezpečný (Nikaragua je údajně nejbezpečnější zemí ve
Střední Americe, její hlavní město je ale jiná kapitola a není doporučováno tam
jezdit), tak jakože tam dáme jenom jednodenní výlet a bude. Je to asi hodinku
od nás busem, takže jako fešnost. J se teda moc netváří, že proč bychom tam
jezdili, když tam není nic k vidění (což jako fakt není, měli tam nějaký zemětřesení
a nezbylo jim nic a ani předtim tam toho moc nebylo nebo co) a navíc nás tam
ukradnou a zabijou (což ostatně psali skoro všude na netu), ale já hrozně chci,
když jsem sběratelka hlavních měst a šecky ostatní jsme tu přežili. Jednoho
rána ho teda ukecávám, bereme jen nejnutnější hotovost, foťák (ten já bych
nemohla nevzít) a že jako pojedeme. J hrozně po mě chce, abych se oblíkla
nenápadně, tak beru nejdecentnější oblečení, ale on když mě vidí, tak se chytá
za hlavu, že nápadnější už bych bejt nemohla, tss. Cestou se ještě stavujeme na
snídani v našem nejoblíbenějším snídaňovém místě, kde maj mega porce bacon
and eggs s palačinkami a další ňaminky a my tam sedíme každej den, kde
nějakou náhodou se dáváme do řeči (no, až taková náhoda to nebyla, J viděl
nějakýho čmoudlýho týpka vedle u stolu a usoudil, že se ho přeptá, jak moc je
to nebezpečný jet do Managuy, když náš pan recepční chytal záchvaty a
vykřikoval, že v žádným případě a chtěl abychom zaplatili za ubytko, páč
už se asi nevrátíme živí) s osazenstvem vedlejšího stolu a dozvídáme se,
že týpek je původem z Managuy a žije tam a jednoruká blonďatá pani je jeho
babička a on povídá, že jako esli prej máme nůž. J nepotřebuje slyšet víc a já
mám po srandě (ještě nám pověděl, že taxíčky jsou tam nebezpečný, chodit pěšky
se nemá a MHD je taky ošemetný, jednoruká pani naopak povídala, že moje
oblečení je uplně v pohodě, že bych krásně prošla jako latinoameričanka,
tak neasi).
Celá jsem ale byla natěšená na výlet a tak teda honem
improvizuju a že zajedeme aspoň do Masaya, což je město na půl cesty mezi
Granadou a Managuou a že tam tuším má bejt nějakej zajímavej trh a jiný věci.
Jedeme teda, zase nevíme kam, já ještě v buse zkouším J přesvědčit, že
dáme tu Managuu ale bez šance. Za pomoci nějakýho pána v buse si
vystupujeme v Masaya a on je z nás tak hin, že nás vede na to tržiště
(který bychom bez něj nenašli) a náramně nám španělsky líčí jeho životní story
a nějak mu uniklo, že my španělsky nemluvíme, ale asi mám adekvátní odpovědi,
tak akorát povídá dál a dál.
Tržniště je teda uplně otřesný, nevim proč by tam někdo
jezdil nebo nedejbože něco nakupoval, ale tak co už. Local experience jak
blázen, tyhle tržniště jsou všude stejný. Jediný, co mě malonko vyvádí z konceptu
(teda kromě toho, že netušíme kde jsme, motáme se tam v uličkách a myslíme
si, že už v životě nenajdeme cestu ven) jsou prasečí hlavy a kusy masa
všude povlávající a strašně smrdící a je to moc. Kýble rýže se mi naopak líbí
tuze a popadaný ananasy na zemi taktéž.
Po asi hodině a půl se nám konečně podařilo se vymotat ven a
dokonce jsme i lokalizovali autobusák a po nezbytném focení těch jejich school
busů a prodejců v buse – konečně jsem si vzpomněla je vyfotit, abych na to
měla památku, kterak se vždycky před odjezdem (a někdy i během jízdy) nahrne do
busu dav nejrůznějších prodejců a je to šílený a všichni řvou.
Po příjezdu zpátky do Granady pochopitelně během deseti
minut potkáváme naší oblíbenou trojici, tentokrát jedou na kolech, Mario už z dálky
mává jak divej a s dlouhánem zastavujou skoro nastejno (zatímco pošahanej
Amík pořád neví kdo jsme a nechápe, proč se s námi jeho kámoši tak
radostně zdraví), Mario opět náramně vyzvídá, že copa jsme dělali během tý doby
co jsme se neviděli, tak jim to šecko líčíme a on nám povídá, že oni jedou
kamsi k jinýmu jezeru další den (zjevně to celý vymyslel dlouhán a tihle
dva jsou rádi, že se o ně někdo stará aspoň) a ještě nám doporučujou čokoládový
muzeum (kam už jsme se dvakrát chystali), že jako tam maj super brownies domácí
čerstvý (a já jakožto největší brownies fanynka na světě jsem z toho náramně
neklidná a sliny tečou).
Ještě se rozhodujeme, že se naposled pokusíme najít slepou
masáž, jejíž ceduli reklamní jsme viděli hned ten první den, po cestě na pláž,
že jako blind massage sample zadarmo a J masáže tuze rád a já to hrozně zase
chci očíhnout, jenže od tý doby se nám to místo nepovedlo znovu najít. Dneska
teda máme štěstí (a taky zjišťujeme, že jsme prostě šecky ty dny předtím nešli
dost daleko) a ceduli nacházíme. Zase trošku trapnosti, když se nás slečna drze
ptá, že co jako chceme a my že tu blind massage a vona že na jak dlouho a my že
tu zadarmo a vona celá nepříjemná a já jí povidám, že jenom J a já bych chtěla
číhat, esli by to šlo, což sice řekla že by šlo, ale pak mě stejně schovali za
závěs a nic jsem neočíhla. Navíc to místo pěti minut trvalo minuty dvě a J
říkal, že to bylo takový šelijaký. Docela tam maj z toho byznys, samí
slepí lidé se jim tam potloukali po dvorku.
Po večeři teda samozřejmě musíme náramně vyrazit na ty
doporučovaný brownies do čokoládovýhu muzea (my tu obecně byli už asi ve všech
čokoládových věcech a dycinky jsme číhali, co nám jako daj zadarmo ochutnat a
dycinky se něco našlo) a jako fakt ňaminka.
Pak už ale musíme na hostel, zkouknout další díly s Mikem
Petersonem, zabalit kufříky, zalitovat, že už teďka asi nebudeme potkávat naši
oblíbenou trojici, na kterou jsme si náramně zvykli (neasi, když je člověk
potkává dvakrát denně aspoň), když šici jedeme jinam a pochystat se na ranní
odjezd.
Žádné komentáře:
Okomentovat