San José

Máme nějakej hostel zabookovanej a jelikož opět netušíme kde jsme, ale víme jak drahý taxíčky tu jsou, tak se snažíme odmítat šecky taxikáře, že jako někam popojdeme a určo to bude levnější. Jenom teda jak už je noc a fest zima (jakože fakt moc, trochu šoky), tak nakonec stejně taxíček bereme zpoza rohu a pán, že jako nám dá taxametr esli chceme a my že jo a nakonec to vychází asi o pětikorunu levnějc, než nám chlapi nabízeli předtím, pff. Maj tu pro změnu colones jako měnu a oproti panamě, kde se víceméně všechno platilo v dolarech, tak tady je to nějaký zase celý kurzově jinačí a 1000 colones = 2 dolary přibližně.

Pan taxikář je však neskonale nonšalantní, hrozně se nás hned zkraje vyptává, že proč jsme jako přijeli (jakože to nechápe, proč by někdo do San José vůbec jezdil. Což my slyšeli taky, ale holt jak nevíme, tak tu musíme udělat takovej layover) a když mu řikáme, že jenom na jeden den a pak že někam pojedeme dál, tak se malonko uklidňuje, ale i tak říká, že i půl dne by bylo zbytečně moc. No co už. Velice nám vokazuje nějakej downtown, kterej tam vlastně vůbec nemaj a celkově to pojímá jako takovou tour. Hrozně je hin, má podivnou angličtinu a já chytám nekontrolovatelný záchvaty smíchu.

Hostel, nicméně, je ukrutnej, prostěradla jsou malý a odhalujou odporný matrace a já hrozně vysílám J, aby někoho sehnal, aby nám jako dali nějaký další přehozy a on se vykrucuje a nakonec musim jít já (ten hostel je celej tmavej, vymalovanej s londýnskými stanicemi metra) a narážim na pochybnýho týpka, kterej vypadá jak bezdomovec, a tak se ho ptám, že kde najdu někoho kdo tam pracuje a von že jako tam pracuje on a ten borec co nás ubytovával a to je celý. Tak na něj valim ty mý požadavky a jemu se to moc nepozdává (nechci radši ani vědět, v čem spí on), ale nakonec mi dá jakýsi další prostěradlo a extra povlak na polštář a nazdar. Ještě že mám ty svoje dvě plyšový deky – opět se velice hodí a já se celá do nich balím.

Ráno maj mít palačinky k snídani v ceně, ale teda furt tam do kuchyně číhám a nikde nic, když tu najednou vybíhá ten recepční a něco tam teda hází na pánev a my po chvíli dostáváme největší palačinky na světě. Jakože dost nechutný – ty americký palačinky, který já obecně moc nemusim, a navíc ve velikosti pánve, takže podle mě ani nejsou uprostřed dodělaný a je to dost takový celý nechutný a druhej den už si je nechávám ujít.

Počasí nás malonko přechytračilo, neboť nejenže je zima, ale navíc ještě tak nějak pořád prší. Hrozně se teda poflakujeme na hostelu a já se aspoň bavím čtením článků o San José, kde vlastně všichni všude doporučujou se městu obloukem vyhnout, neboť nejenže tam není absolutně nic k vidění, ale je to strašlivě nebezpečný a hrozně nás šici ukradnou a zabijou a je to jasný.

K odpoledni, když už umíráme hlady, se konečně odhodláváme vyrazit ven. Já celá vypsychovaná z těch všech článků se bojim i kabelku vzít a hrozně to všechno chci štosovat do kapes, ale jelikož si chci vzít asi osm vrstev a šecko, tak nakonec stejně musim kabelku vzít a J mi tam ještě strká svoje bundy a šecko.

Vyrážíme pěšky, neboť nevíme jak jinak, stavujeme se na jakémsi krytém tržništi na jídlo, který by tam údajně mělo být nejlevnější a nejlepší (pan taxikář včera doporučoval). Prvně nám to teda trvá asi dvacet let to tržniště lokalizovat, neboť oni maj podivnej systém ulic, kdy jsou na jedný straně sudý čísla ulic a pak je v centru nula a na druhý straně lichý čísla ulic a my si toho nevšimli předtim. Během jídla mě neuvěřitelně vytáčí obsluha (ja tam asi tak miliarda malejch papacích záležitostí, kde mezitím lidi prochází uličkami a všechno), jelikož maj šici skoro stejný menu a hodně podobný ceny, tak tu velice zápasí o zákazníky a speciálně ta naše žena neustále vyřvává „pase reina, pase seňor“ nebo co – ale jako fest – kdykoli se někdo objeví v jejím zorným poli (což je asi tak třikrát do deseti vteřin), tak začíná hulákat a já už z toho po pěti minutách chytám tik a to nám ještě ani jídlo nepřinesli. Jídlo teda extra famózní, ceny ucházející. Je tu draho, nenaděláme nic. Se slzou v oku vzpomínáme na Jižní Ameriku.

Po jídle už je ale najednou strašlivě pozdě a my máme asi tak 40 minut, než se setmí. Bereme to teda hopem, nějaký rádoby divadlo, další pamětihodnosti a ještě se s časovou rezervou dostáváme ke světýlkům, který jsme včera z taxíčku obdivovali. Jenomže ouha, světýlka ještě nesvítí, jak není uplně tma. Trošku se bojíme se tam po městě ochomýtat po západu slunce, ale pořád nás nikdo neukradl ani nezabil, tak jsme trošinku klidnější. 

Obhlížíme jakejsi parčík (páč parčíky v nebezpečných městech po setmění jsou přeci uplně normální destinací pro turisty, že) a posléze se vydáváme na ty světýlka fešný. Už ale zase leje, tak tam moc neotálíme a uháníme sehnat nějakej bus na cestu zpátky. Lokalizujeme bus zastávku, ale žádnej bus tam logicky nestaví a jak leje (a já jsem slepá), tak nemáme nejmenší šanci ty jejich pidi tabule na předním skle přečíst včas, abychom ten který bus zastavili. Po asi 30 minutách zběsilostí a vskakování do silnice se vydáváme na zastávku vedlejší, kde stojí jakási žena a hrozně se jí přeptáváme, kterak jako na to a ona je hrozně fenomenální a nějakej bus pro nás zastavuje, my naskakujeme (páč ty busy skoro nezastavujou, jen tak přibrzdí, aby si lidi naskočili) a za půl hodinky už jsme opět na hrůza hostelu. Tak to bychom měli.