Bocas del Toro I

Ráno raníčko velice číháme na chodníku a strkáme kufry na střechu takovýho minivanu. Malonko trnu, když tam s tim mým pidi loďákem chlapi pohazujou, ale zjevně jsou vytrénovaní a vůbec nedbaj. Vyvolávaj lidi podle času rezervace a my, jelikož jsme předposlední (nečekaně, po tom chaotickým bookovaní noc předem, že), dostáváme sedátka uplně vzadu a vůbec se tam nemůžeme vejít a já, jelikož se bojim si dávat baťoh s noťasem a všema cenostma kamkoli, tak si dávám jízdu na pidi sedátku s baťohem zaraženým do žeber po celou dobu. Nohy mi začaly odumírat asi po dvaceti minutách. J se pořád rozcapuje a myslí si, že já se asi mám kam posunout. Vedle nás jsou napytlíkovaní další dva lidi, nějaká podivná dvojice neidentifikovatelného stáří, a taky nevypadaj, že by si to mačkání kdovíjak užívali. Navíc si tam vedle sedačky J zandal knihu (kterou zase nějak pokoutně získal – on tu vůbec ty book exchanges furt nějak šolichá) a ta se tam jaksi šprajcla a když jí pak chtěl vyndat, tak se urvala celá vazba a asi prvních 40 stran se nějak vysypalo a potrhalo a jak ta sedátka byla těsně naňahňaná, tak ani nešlo se ohnout a ty listy sesbírat a kompletování knihy nám zabralo asi čtyřicet minut (včetně zastrkování náhodných utržených růžků kamsi, kde se nám zrovinka líbily)

To nám ten Štědrý den začíná famózně teda.

Po včerejším nočním opatření jízdeneček začala ještě větší sranda v podobě hledání ubytka. Jelikož se hrneme do jedné z top destinací v Panamě a jelikož jsou ty ošidný Vánoce, tak to vůbec není snadný. A navíc ta oblast není ani levná zrovna moc. Online se nám nic nedaří najít (jakože nic pod 300 dolarů za noc), já už googlim uplně všude a nakonec začínáme obvolávat archaický seznam ubytek na wikitravel ze Skype. Jelikož už bylo po desátý večer, tak nám to nikdo moc nezvedal a když už to někdo zvedl, tak to bylo jenom španělsky a my do toho hulákali šelijaký věci ale stejně nic. Už to začínalo bejt malonko beznadějný, když tu se nám povedlo konečně něco splašit, s velikým discountem (= furt šíleně drahý), na tři noci. Ejchuchů.

Jo a už to začíná bejt trošinku trapný, ale černoši z NYC tentokrát stalkujou nás. Jako poslední (a s asi deseti minutovým zpožděním) si slavnostně nasedaj do shuttle a J na ně zezadu pořvává (jelikož samozřejmě nepamatujeme jména ani jeden) „yo! New York!“. Černoch se otáčí a vypadá potěšeně že nás vidí, jeho paní až tak moc z nás odvázaná není. Na čůrací pauze se s nima chvilku bavíme a nejvíc nás fascinuje, že vlastně máme uplně identickej itinerář s jejich líbánkami. V Panama city jsme teda byli o den dřív než oni a asi budeme z Bocas odjíždět až po nich, ale stejně. Oni to teda maj dost nabušený, ten program, a když se nás přeptávaj, co jsme dělali v Boquete (a my samozřejmě nedělali nic, kromě výpravy do bankomatu a sledování nekonečnýho filmu – obvykle aspoň tu a tam něco podnikneme, ale tady se nám to nějak nedaří) a my to nějak šolicháme, že jako nějaký hiking jsme dali a černoch s očičkama zářícíma začíná vyjmenovávat asi 18 aktivit na každej den co podnikali, tak na nás jdou malonko mdloby. Černoch se teda tváří chápavě a uklidňuje nás, že oni maj jenom týden, zatímco my už jsme na cestách 3 měsíce a že teda žádnej spěch. No. Žádnej spěch a hlavně žádný peníze (Se mi ty vydělaný dolary z léta nějak podezřele zúžujou a už je skoro spočítám na prstech. Jedný ruky.).

Po asi čtyřech hodinách dojíždíme do jakéhosi Almirante nebo co, kde si máme přesednout na vodní taxi. Bocas del Toro je totiž takový souostroví jakože. Jen co se minivan zastavil, tak ho obsypaly místní děti, který plynulou angličtinou do člověka hustily tunu informací a předstíraly, že jako zavazadla odnesou a ukážou cestu (bylo to asi 30metrů rovně) a kdesi cosi a pak z člověka mámí dolary. Nevim proč, ale sesypaly se speciálně na nás dva. Odháníme je, ale děti vykutálený se nedaj a snaží se nám vyrvat kufry z rukou.

Nasedáme do takový pochybný rezavý lodičky a trneme, esli nám tam ty zavazadla někdo dá a esli nám pak nevypadnou při první vlně. Loď je to ukrutně pidi a mě se to vůbec nelíbí, neboť mi to až moc připomíná šecky ty lodní přepravy na Fiji, z kterých mi ještě teď běhá mráz po zádech (hlavně mám ten stejnej kufr a už tenkrát jsem pokaždé měla infarkty, když ho někdo házel přes vodu). Celej minivan se rozdělil na dvě lodičky a nějak jsme se tam nakonec šici namačkali. Druhá lodička už startuje, my po chvíli taky, ale ouha. Po dvaceti vteřinách (kdy já už vytahovala foťák, že to tam strašně zdokumentuju, neboť to městečko je na vodě a vypadá to divoce ty domy šecky, jak na ně šplouchaj vlny) se nám ale loď rozbila. Motor se nám polámal. Druhá loď kolem nás chvíli krouží, chlapi něco špekulujou, ale nic se nevymyslelo a my se teda chytáme druhý lodě, držíme se zuby nehty a loď nás veze zpátky k molu. Tam se nás někdo snaží opravit, zatímco druhá loď (s černochama) ujíždí. Hrozně vyndaváme šecky zavazadla zase, lidi si vysedaj a naháněj nás do jiný lodičky. Ta se ale nějak taky stihla rozbít, než jsme vůbec vyjeli a celá operace se teda opakuje – kufry ven, lidi ven a zase nás ženou do tý lodičky původní. Už mi z toho trošku tečou nervy. Po asi půl hodině štrachání se teda konečně znovu vydáváme na cestu a tentokrát to vypadá, že už snad i dojedeme někam.

Nějak jsem se domnívala, že celá cesta má trvat tak 15 minutek, ale už jedeme minut asi 20 a pořád to nevypadá, že by se blížila pevnina. Nebo teda ostrov jakože. Ale tak užíváme si větru (trochu mi to odhazuje puclíky z tváře až za uši, ale s brejlema se to relativně dá), ani to moc necáká a je to docela fajn. Když tu znenadání, loď se zastavila. To už teda chytám psycha, že jako kdo nás teďka odtáhne, když jsme uprostřed oceánu a nikde nikdo. Kapitán tam přes nás hopká a snaží se ten motor nějak nahodit, ale moc to nejde. Zkouší, kdo mluví španělsky a jedna slečna vepředu umí a on jí teda naviguje, kterak si má sednout za kormidlo a kterým klíčkem kam otáčet a ona panikaří, že jako tu loď řídit nehodlá a my ji všichni hrozně povzbuzujeme, že to dá. Po asi třech minutách to tam slečna nějak celý zmákla, týpek vzadu opravil ten motor a už se zase jede. No, já snad radši ty autobusy, než tohle. Druhá polovina cesty už se zvládla bez komplikací a my si vysedáme na hlavním ostrově v Bocas town.

Klasicky nevíme kam jít, jenom si pamatuju, že je to jakási třetí ulice nebo co. Hnedle nás tam odchytává jakejsi borec, že esli máme ubytko a my povídáme že jo a on že nás tam dovede (asi nám nevěří, že máme rezervaci a doufá, že nás pak dotáhne někam k sobě). Nasedá na růžovoučký kolo a naviguje nás. Samozřejmostí je zastávka u něj v officu, kde prodávaj ty tours šelijaký a my furt mu povídáme, že tam za nim skáknem, až se vybalíme. Vede nás teda až ke dveřím našeho Olas hotelu a nenápadně za námi postává u recepce. Hotel má takovou roztomilou terasu jakože hned do vody, ale pokojíček teda nic moc. Nějakej zatuchlej. Vydáváme se teda na jídelní výpravu a pochopitelně, první člověk na kterýho narazíme, je ten týpek na růžovoučkým kole, kterej zjevně korzuje přes celý město, a zase nás hrozně upozorňuje na ten jeho office, a my ho zase hrozně odbýváme s tím, že za ním skáknem, až se najíme.

Dáváme si obligátní výpravu po hostelech, jestli jako nenajdeme něco levnějšího a překvapivě to vypadá, že maj spoustu volnejch míst a že by bejvalo bylo lepší, kdybychom jeli na blind. No kdo to mohl tušit. Akorát teda to nejde zarezervovat na další den, všichni nám dycinky poví, že když někdo přijde po nás, na dnešní noc, tak to samozřejmě už zejtra nemusí bejt dostupný a že teda máme zejtra přijít zase se přeptat.

Po zbytek dne se už jenom tak poflakujeme, neboť je tak nějak pod mrakem a my se přejedli výborný ryby a teď se nemůžeme hejbat. Večer si dáváme vánoční číhání a já hrozně ochichám u všech těch světýlek a dekorací a nejvíc jsme odvázaná z nafukovacího sněhuláka na balkóně. Štědrej den zakončujeme filmem s vánoční tématikou a já si hrozně stěžuju, že to nejsou Vánoce, když není sníh a cukroví a dárky a šecko a J mě odbývá s tím, že Vánoce sníh nepotřebujou a stejně budou až zítra. Když už nemám žádný dárky, tak se aspoň láduju čokoládou.

Druhej den si dopřáváme snídani (v ceně) na terase u vody (moc si teda nedopřáváme, neboť je to nějaký pochybný kafe a jakási bábovka, kterou já nejim), když tu najednou by se ve mně krve nedořezal. J na mě povykuje, že co prej vypadám, jak kdybych viděla ducha a otáčí se a vidí černochy naše z NYC, kterak si to ležérně štrádujou na terasu. Všichni čtyři na sebe dost vyděšeně civíme (já se zmohla na „no way!“), protože tohle už je fakt podezřelý. Oni tu teda nebydlí (maj jakejsi drahej resort za městem), ale maj na dnešek nějakou tour po ostrovech (vůbec mě to nepřekvapuje, maj zase asi čtyřicet aktivit přichystaných na ty dva dny) a prej je vyzvednou u nás na terase. Jsou z nás celí na větvi, kterak si žijeme (ono to označení hotel je poněkud mystifikující) a J panikaří a dává černošce na nás kontakt, že jako musíme zajít na nějaký drinky večer. My už se musíme dekovat, neboť máme v plánu hodinu před check-outem obrazit šecky hostely ve městě a nenápadně se z Olasu odstěhovat po první noci.

Dáváme svižnou obíhačku asi deseti ubytovacích zařízení, kdy hned v prvním nás jakejsi recepční černoch hrozně zdržuje a stejně nic nemá a nakonec vybíráme pochybnej hostel (ale aspoň je taky u vody hnedle, s terasou) s ještě podivnější slečnou recepční, která už nemůže bejt pomalejší. Jenom když nás provádí po hostelu, tak to trvá asi milion let, do schodů se zastavuje na každým druhym a chodbami jde tak pomalu, že do ní občas omylem vrážim. Moc se jí nepozdává, že nechceme platit předem (my totiž nemáme žádný peníze u sebe) a musíme ji přesvědčovat asi deset minut, že opravdu přijdeme, že si jenom pobereme zavazadla u Olasu a do půl hoďky jsme tam a ať nám to teda tu půl hoďku podrží. V Olasu chytáme nějakou zmatenou recepční (vůbec tu jsou ti lidi na recepcích v celym městečku dost pofiderní), která si nevšimla, že to máme zabookovaný na další dvě noci a dokonce se nám povede zaplatit i míň než jsme měli. Drandíme teda pryč rychlostí světla, než si toho všimne.

Slečna recepční v našem novém hostelu se začíná chovat ještě podivněji než předtim a když jí dáváme pasy na registraci, tak se může uochichat u mojeho jména a hrozně prstíčkem jezdí po fotce, až mě z toho mrazí. A furt povidá, jaká jsem fešanda a kouká na J, že jako teda jak si tam cestuje s takovou fešandou a já vůbec netušim a jenom čekám, kdy se mi v noci vkrade do pokoje, aby mě pomuckala.

Hrozně si plánuju, že jako je potřeba pošéfit nějakou ultimátní vánoční ňaminku, když už mám ty Vánoce letos takový celý nevánoční. Obíháme město, ale pořád nemůžeme najít nic adekvátního, neboť buď to měli včera a nebo to maj až na večer a nebo, nejčastěji, předražený a ani ne moc lákavý. Nakonec obvoláváme jakejsi leták, co visel na nástěnce v hostelu, při otřesným spojení přes google, a chaoticky domlouváme rezervaci na Christmas bufet. Maj to od dvou do pěti a jediný volný místa maj v 5. Já jsem teda odhodlaná čekat, ale J se nedá a rozhoduje, že tam sjedeme dřív a když nás vyhodí, tak se holt projdeme po ostrově a posečkáme na naši rezervačku. Je to totiž na jinačím ostrově ta restaurace/resort. Cosmic crab a bereme vodní taxíček (tentokrát se nic neporouchalo, neboť to byla asi dvouminutová jízda jenom). Jsme tam teda asi o půl třetí a když se registrujeme, tak se ptaj esli máme rezervaci a my že ne a voni že nevadí. Ještě že jsme přijeli takhle brzo, v těch 5 už by tam beztak žádný jídlo nezbylo, páč už teď jsou polívky a saláty skoro rozebraný. Hrozně si tam posedáváme na tý jejich deck a je to takový kochací, ale jenom do chvíle, kdy začne slejvák. Honem teda drandíme pod igelitovou střechu a už tam zůstáváme, neboť slejvák se koná asi tak každou hodinu. Jídla je tam tuna, protože kolem třetí začínaj nosit hlavní chody a maj toho ukrutně moc. Šecky ty šunky a krocany a tisíce příloh a šelijaký další ňaminky a já sem ve frontě asi třikrát, i přesto, že už jsem byla na prasknutí po prvních 2 talířích. Ale tak víme jak, bufet, tak je potřeba se najíst do zásoby. Na konci už jsme tak pupíkací, že skoro až lituju těch extra dvou talířů. Sotva se zvedám ze sedátka a mám pocit, že přepadnu, kterak mám pupíček plnej.

Velice jsme měli plán, že jako když už jsme na tomhle pidi ostrově, tak si to tam trošku očíhneme, abychom jakože věděli. Přeptáváme se pána z resortu, že jako kudy kam a on praví, že je to velice easy, že prostě půjdeme až kamsi, tam zahneme, překrosíme to na druhou stranu ostrova a pak to po pláži dokroužíme zase zpátky. Máme jenom prý dávat pozor na padající kokosy, neboť to není žádná sranda a on už měl pár otřesů mozku. Hrozně teda vyrážíme a brodíme se bahýnkem (nečekaně, po všech těch slejvácích) a já sotva jdu a mám pocit, že by bylo jednodušší se kutálet. Samozřejmě se po chvíli ztrácíme, neboť se nám zdá, že drandíme přes soukromý pozemky a taky se za námi vrhá vzteklej pes (a ze vzteklejch psů my máme od Peru velikej respekt) a my trneme, že co jako bude a voláme Hola Hola a nakonec se objevuje majitel a španělsky to s nim domlouváme, že se bojíme psa a že nevíme kudy kam a on nám někam ukazuje. Prodíráme se podivnou džunglí, brodíme se ještě větším bahnem, procházíme se hejny komárů a jinýho hmyzu a řikáme si, že to možná nebyl nejlepší nápad a jenom se modlíme, aby nezačal další slejvák. Za chvíli už jsme ale na druhý straně a zjišťujeme, že ty slibovaný white sandy beaches teda vůbec nejsou white a navíc jsou docela ohyzdný a taky se nemůžeme pořád zbavit těch komárů a kdykoli se zastavíme na víc jak milisekundu, tak už nás maj a já je pleskám na nohách a mám všude krev a uplně čekám, jak na mě určitě skočí šecky ty malárie a žlutý zimnice s dengue horečkami.

Dostáváme se k pánem zmiňované bocas del toro, což je taková jakoby průrva ve skále, kde šplouchá voda divoce a vypadá to jako ta býčí tlama (=bocas del toro) a podle toho prej je pojmenovaný celý to souostroví a tak a my si připadáme velice turisticky a řikáme si, že aspoň se budeme mít čim pochlubit černochům tentokrát, až na nás zase vybalí šecky ty aktivity co podnikali oni.

Drandíme si to dál po uzounký pláži přes všecky ty větve a jinej bordel a s nelibostí zjišťujeme, že se začíná malonko stmívat. Myslíme si, že kterak je ten ostrov malej, ale uplně tomu tak není a my ani nevíme kde jsme a pořád nevidíme žádný domečky nebo nic. Po asi půl hodině se dostáváme do obydlenější části opět a míříme do restaurace, že jako jestli by nám mohli zavolat vodní taxíček, že chceme zpátky, ale oni nějak nedbaj a buď nerozuměli, nebo to nepochopili a nikdo nikam nevolá. My tam teda stojíme jak trubky a necháme se požírat od komárů.

Jelikož už je skoro uplně tma, tak se vydáváme na takový molo nějaký, že jako třeba kolem pojede nějakej vodní taxíček a my ho teda máváním přivoláme. Po asi pěti minutách se k nám přidávají dvě americké dvojice, jelikož si voni mysleli, že my máme něco domluvenýho a že se teda svezou s námi. Tak nás tam šest stojí ve tmě na molu a snažíme se šaškovat se světýlkama u mobilů, aby nás někdo viděl. Máme mega štěstí, jelikož za asi 15minut někdo taxíčkem přijíždí na ostrov a my teda honem do lodi naskakujem a vezeme se zpátky.

Už jsme docela uondaní (a mě konečně začíná slehávat pupíček, po tom grande bufetu) a strašlivě doufáme, že černoši na nás zapomenou a neozvou se na ty slibovaný drinky. Ale ouha, už na nás od nich čeká mail. Tak to teda nějak domlouváme a vůbec se nám nechce.

Prvně vyrážíme do pochybnýho baru, kde vůbec nikdo není, ani barmani a pak nám dávaj podivný drinky a my teda velmi konverzujeme u vln a porovnáváme dnešní aktivity. Skoro to vypadá, že nám záviděj, neboť jejich tour nebyla uplně nejlepší, navíc do toho pořád mokli a ve výsledku moc neviděli. Pak dáváme jinačí bar, kterej není o nic lepší a v závěru teda vyrážíme do klubu, kde oni už byli předtím a kde teda jsou zjevně všichni (člověk by čekal víc akce o Vánocích) a je to ukrutně narvaný a ne uplně vhodný na konverzaci. Nikdo z nich netancuje a já se tam teda ukrutně nudim, jelikož mi nepřipadá vhodný, abych si tam šla vytrsávat sama. Takže tam jak důchodci stojíme ve venkovní části a diskutujeme nějaký rasistický problémy a Japonsko a samý sofistikovaný témata. Takovouhle návštěvu klubu jsem snad ještě nikdy nezažila a upřímně doufám, že už se to nikdy opakovat nebude. Taková šance na tanyny a zase nic.