Další den J ukrutně stoná a já se teda opět vydávám na
sightseeing sama. Tentokrát mám v plánu Panama viejo, poněvadž se to
velice tváří jako další historická oblast a já si to maluju, kterak to tam bude
hezký jako tady v tý naší Casco viejo čtvrti. Jelikož je to uplně na
druhým konci města, hodlám naskočit na nějakej bus. Podle mapy se mi povedlo
jakousi zastávku lokalizovat, ale to bylo asi tak všechno. Jelikož je dneska
ještě větší vlhko než včera, tak ze mě lejou potoky, zpod brejlí mi vytíkaj
jezera, tričko je durch a zpocený ruce rozpíjej mapu. Neuvěřitelně sexi.
Na zastávce se časem nashromáždí asi tak 10 chlapíků,
všichni vypadaj jak nějací kopáči a já se bojim přeptat, že jako kudy kam.
Občas nějakej bus kolem prosviští, ale to já nemám nejmenší šanci přečíst, kam
jako jede, abych ho zastavila, že, s těma mejma slepejma očima. Navíc mám
podezření, že ty busy by stejně nezastavily, protože nejsou ani v tom pruhu
nejbližším k nám. Občas tam některej z chlapů zastaví jakejsi
jamajsky vypadající bus, ale tam nemaj projistotu ceduli s destinací a já
na nějaký vyptávání se během milisekundy kdy ten bus přibrzďuje nemám nervy.
Když už čekám asi 40 minut, tak si začínám říkat, že taky možná nikam nepojedu,
pokud tu moji strategii nějak nepřehodnotím. Když tu ouha, někomu se nějak
podařilo zastavit bus, s nápisem Panama viejo a já teda celá hin se hrnu
ke dveřím. Přeptávám se týpka vedle, esli můžu platit cash a on že pochopitelně
ne a že musim mít kartičku tu jejich, ale že mě pustí na svojí. Ty jejich
kartičky furt – nikdo na ně není zvědavej.
V buse klima, až moc, a já pomrzávám. Navíc moc nevím
kde si vyskočit a tak se snažím s megamapou tam nějak šolichat, abych se
zorientovala. Po asi hodině se mi zdá, že vidím něco z mapy a vyskakuju si
teda. Jenže ouha, nic tam není. Jsem sice ve správný čtvrti, ale nějak tam
chlapi ty ruiny zapomněli přichystat. Je tam jakási divná zbořená zeď za plotem
a to je asi všechno. Navíc si vybavuju, že sem četla, že to je takový ghetto
docela drsný a že by tam člověk neměl moc drandit takhle. No, pozdě. Po asi
pěti minutách chůze se rozhoduju, že to asi skutečně nebude pro mě tadyk a
směřuju se na zastávku v opačným směru. Nevim moc co se přihodilo, ale
busy rázem přestaly jezdit. A to sem při tom měla takovou radost, že na
zastávce seděla jakási černoška, páč už sem si dělala choutky na její kartičku
na bus. Jenže si tam tak sedíme půl hodiny a pořád žádnej bus. Po asi 45
minutách projíždí první bus, ale out of service. Černoška mizí na vedlejší
zastávku a já ji nenápadně stalkuju. Pořád na mě někdo houká a pokaždé, když
pochybný auto u mě přibrzdí tak nejvíc trnu, že už je to tady, že mě ukradnou a
zabijou. Tak. Po asi další půl hodině se konečně nějakej bus zpoza rohu
vynořil, já honem drandím k černošce a snažím se z ní vydolovat tu
kartičku a vona že jasný a ani to pak nechce zaplatit to jízdný. Yo, sis!
Jelikož mi připadá ostudný, abych se vrátila s nepořízenou
na hostel a jelikož se mi nechce chodit stejnou trasu jak včera, když v tom
městě nic není a navíc už je odpoledne a slejvák se blíží (už i lilo v tý divný
ghetto čtvrti), tak si vyskakuju na půl cesty, v nějaký mall. Mall je
klasická, vánoční výzdoba je nejfešnější, ale jelikož nemám peníze na nákupy (a
ani místo v kufru na nic novýho), tak si jenom dávám oběd a vyrážím nazpět.
Jenom teda v Forever 21 mě rozsekali, neboť měli tričko s nápisem „láska“
a mě to uplně polekalo, že esli jako to je česky, nebo to má i jinačí jazyk
nějakej. Nemyslim si totiž, že už je Forever 21 v ČR, i když kdo ví.
Cestu zpátky mi mapa vypočítala na asi 8,5km, tak si řikám,
že to dojdu. Jenže na mě nějak přichystali dálnice a silnice a já tam skotačím
a nemůžu tu šestiproudovku předrandit vůbec a musím se zase asi kilometr vracet
na nějaký ty jejich nadchody zběsilý. Už toho mám plný zuby, trvá mi to asi sto
let, než se vůbec dostanu na tu promenádu sportovní k vodě a ťapinky
začínaj pobolívat. A i když uháním docela, tak se na hostel opět vracím těsně
před soumrakem.
Další den plánujeme odjezd, neboť J se mnou nechce jet na
kanál se podívat, ale nakonec ráno zmatkujeme a vyrážíme na ten kanál stejně. Nebo
teda jakože průplav, panamský průplav. Zase jsme velice neorganizovaní, ale
nějak se nám povede zaject na hlavní busák (po neúspěšném čekání na nějaký
zastávce, kde jsme zakoupili ty kartičky ošidný na busy, a bus stejně žádnej
nepřijel, i když tam byl napsanej) a tam to pak nějak šéfujeme dál. Trošku
trneme, abychom to kvůli pozdnímu startu a čekačkám po cestě vůbec stihli, páč
chlapi tam kolem čtvrtý nebo pátý zavíraj, ale všechno se to zvládlo.
Hnedle po proběhnutí turnikety vidíme první projíždějící
loď, což nás velice zneposedňuje, páč je to zrovinka panamax (jakože ta
největší velikost, která se jim tam teď vejde do průplavu). Velice jucháme,
fotíme a sledujeme chlapy na lodi, kterak na nás koukaj okýnkem. Není to totiž
žádná rychlovka, loď se tam crcá dobrou půl hodinu v tý jedný části.
Z tý karibský strany to jakože jde kolem města Colón,
pak drandí přes jezero, pak zase z jezera až tadyk k těm locks (nějaký
zdymadla nebo jak se tomu říká, jak na Vltavě) a pan do Pacifiku. Na karibský
straně maj tuším jedny locks a tady dvoje a tyhle miraflores jsou přístupný
veřejnosti uplně a maj tam muzeum a takový další srandy. Jsme tam pěkně na
jejich 100. výročí, panečku.
Hrozně to je celý fascinující a J je jak malej, hrozně tam
ochichá a skotačí po plošině a nemůže se vynadívat. A to vůbec nechtěl jet
prvně, amatér. Je to ale fakt vychytaný, jak tam člověk v dáli vidí ty
lodě pěkně v lajně seřazený, jak čekaj a pak když na ně přijde řada (mám
tušení, že to maj časově rozvržený, že dopoledne jezdí lodě z jedný strany,
odpoledne z druhý a v noci z obou, jelikož ten kanál má jakože
dvě dráhy), tak se vydaj na první zdymadlo, tam si zajedou, ono se to za nima
zavře a začne se přendávat voda. Navíc tu loď přichytnou k takovým vozítkům,
které ji pak vezou až na konec. Šelijak tu vodu přepouštěj, aby se ty hladiny
vyrovnaly (jakože Atlantik a Pacifik), loď klesá,a pak když je voda už dole
dost (karibská strana má evidentně hladinu výš, tak musí tu loď sundat na tu
pacifickou hladinu), tak se otevřou další vrátka a vozítko přetáhne loď tam a
pak se to šecko pozavírá a loď odjede. Celý je to ale fest zdlouhavý, měli by
to chlapi trochu urychlit.
Po asi 45 minutách číhání se vydáváme dovnitř na film a pak
do muzea, než nám zavřou. Film je asi na půl hoďky, převážně o historii a taky
o tom, kterak tu teď odsouhlasili rozšíření a už na tom chlapi pracujou (měli
by teda pospíšit, aby je Číňani, co se to chystaj postavit přes Nikaraguu,
nepředběhli) a maj tam festovní záběr na nějaký dva tydýty, co sedí na zemi a
vypadaj, že dělaj bábovičky – jestli to jsou ti stavitelé, tak to ještě asi pár
set let bude trvat, než to rozšíří. Muzeum zajímavý, maj tam i řídící můstek
kapitánskej, že člověk vidí jak to jede a šelijaký další vychytávky.
Krásně nám to všechno vyšlo bez deště, po hodinový čekačce
na zpáteční bus se ještě stavujeme na rybím marketu, kterej máme hnedle vedle u
nás a přes kterej jsem tu každej den drandila a dáváme si nějakou rybu a zase
nás přechytračili a místo filé nám dali rybu celou a my se zase musíme šťourat
za očima pro ty kusy masa. A pak už je uplně pozdě a tma a já konečně poprvý
vidím ty panoramata fenomenální (jelikož předtim jsem dycinky musela drandit
honem na hostel, abych nedostala vynadáno, že se zase potuluju někde za tmy) a
hrozně se kocháme a fotíme to celý. Uplně jak v civilizaci zase jak kdybychom
byli.
Žádné komentáře:
Okomentovat