opouštíme Jižní Ameriku

Celou dobu si z neznámých důvodů myslím, že nám to letí o půl třetí odpoledne a že teda žádnej spěch a tak. A ono ouha. Letí nám to asi v deset a musíme teda na letiště brzičko. Dáváme si nějakou rezervu, ale ukazuje se, že nedostatečnou, neboť žádnej taxíček nás na letiště nechce odvézt. Někteří řidiči praví, že je to daleko, někteří nepraví nic a jenom se chechtaj a ujedou. Když už se to děje asi dvacet minut, začínáme malonko nervóznět. Přesouváme se porůznu na šelijaký jiný ulice, až nakonec se nám za pomoci místního pána povede nějakýho nebohýho taxíkáře ukecat, aby nás tam vzal.

Cesta je to skutečně dlouhá, skoro si až říkáme, že to máme místo nějaký tour – celý město vidíme. Na letišti trošinku panikařím, neboť i přes veliké reorganizační snahy se můj kufřík nechce vejít do hranice 20kg (hlavně když cestou sem měl kolem 26). Nějak se mi to ale povede ještě trochu víc přeorganizovat a dostávám se na magických 20,9kg, což si řikám, že musí projít. Teď už jenom trneme, aby si nevšimli, že máme veliký baťůžky i, který jsme nezaplatili, neboť jsme spořiví (jenom kabelka byla v ceně). Odbavování trvá sto let, všichni jsou nejpomalejší a i když máme online check-in, tak stejně musíme stát frontu kvůli kufrům a stejně nás pak odbavujou oni. Navíc nás poťouchle nutí platit jakousi odletovou taxu a když se hádáme, že šecky tydle taxy měly bejt zahrnutý v letence, tak nám týpek povídá, že prostě musíme zaplatit, ale že jestli chceme, tak nám vystaví paragon. A ten si pak asi strčím za klobouk nebo co. Navíc odmítá vzít kartu a vyžaduje platbu v dolarech. Nějakým zázrakem mám pořád ten rezervní cash ještě ze států, schovanej za safeway slevovou kartičkou a šecko to teda zvládáme.

Kufr prošel, baťůžků si zatím nikdo nevšimnul a vydáváme se teda na security. Taky bez problémů (jenom J pípá a dává si teda ošahávačku). Zvládáme ještě rychlou snídani, s nějakými slevovými kupóny, co tam měli v jakémsi magazínu letištním. Letadlo má zpoždění a my opět trneme, že vlastně ta VivaColombia určitě ani neexistuje (je to nějaká dost pofiderní společnost, už jenom nákup letenek bylo dobrodružství samo o sobě a pak ty trable s online check-inem, no hrůza) a žádný letadlo si pro nás nepřiletí. Zázrak se však koná i teď a letadlo se skutečně objevuje. Všímáme si, že všichni, kdo maj baťůžky, dostali jakousi žlutou samolepku na ně, že jako approved bag, což my samozřejmě vůbec nemáme a trneme, že si toho někdo všimne a budeme hrozně platit. J se mi v záchvatu paniky snaží servat náramek z ruky, že prej je žlutej a on si ho tam dá místo toho papírku jakože. Nedám se a aranžuju ho tam pěkně sobě. On si teda přes celou mini krosnu balí žlutou mikinu, že jako psychologickej trik.

Docela trneme a navíc jak je to zpoždění čím dál větší, tak s postupem času už se málem zmatkujeme a v jednom momentě chceme ty žlutý papírky někomu ukrást z jejich zavazadel. Naštěstí si ale nikdo ničeho nevšimnul. Těžko říct, nakolik to bylo našimi opatřeními (náramek a mikina + schovávání baťohů mezi nás a chození pozpátku, aby je nikdo neviděl) a nakolik prostě jenom náhoda a nebo to třeba vůbec nekontroloval nikdo ani.

Letadlo je pidi, takovej wizz nebo ryanair, a nejzajímavější částí je ukrutná reklama na naprosto všech plochách, kam jde něco nalepit. Šecky ty overhead compartments, šecky stolečky a šecko ostatní je polepený jakousi podivnou barevnou reklamou na žvýkačky nebo vlhčený ubrousky (nepodařilo se nám to přesně identifikovat) a je to dost nevkusný a určitě v rozporu s nějakými pravidly. J projistotu opět usíná, já čekuju mráčky a za dvě a půl hodinky už přistáváme v Bogotě.

Na imigračním z nás trošku nevědí, když se přeptávají jak dlouho zůstáváme a my že půl dne, že zítra máme navazující let (trošku čekačka, ale aspoň to relativně navazuje), razítka ale opět dostáváme a hyjé.

Máme jakože velikej plán zůstat na letišti – navazující let máme asi v osm ráno nebo tak nějak – už je pozdní odpoledne a do města ošklivýho se nám nechce, páč bychom akorát museli vstávat ráno brzo. Brzo se ale ukazuje, že Bogota není uplně čekačka-friendly letiště, neboť posezení jim tam docela vázne a šecky ty restaurace v horním patře jsou dost zaplněný. Naštěstí se nám podaří ukořistit heslo na wifi u jedněch burgrů aspoň a vysedáváme teda tam. Už si pomalu plánujeme, kde jako budeme spinkat, a vybíráme nejlepší sedátka. Ale ouha, nejedou tam 24hodin, jak později zjišťujeme a my máme po srandě.

Jíme nějaký předražený jídla, čteme, koukáme na filmy a obecně se fest nudíme a jsme unavení. Když se kolem jedenáctý večer konečně chystáme natáhnout nožky, tak ouha, za chvíli nás vyhazujou a to samý se pak děje u McD a dalších papacích stánečků. Maj tam nějaký úklidy a kdesi cosi a my nemůžeme tam spinkat. Tohle horní patro je totiž jediný, kde nemrzne a dolů se nám tím pádem nechce ani malej krapet, páč na rozdíl od těch spáčů tam, my nemáme teplý oblečky a ani deček dost a nechceme stonat.

Noc je to bláznivá, já usínám všude kde se dá, aspoň na minutečku a pak se kolem třetí ráno vracím zpátky k burgrům, kde už zase otevřeli a spinkám tam. Ráno si zase dáváme nějaký předražený jídlo a beze spěchu se vydáváme na check-in. Ale ouha, gigantická fronta, J lamentuje, že už tu jsme asi 17hodin, ale nemohli jsme se sem doštrachat dřív a že to nestihneme (J navíc vyrazil asi půl hodiny přede mnou, zatímco já bojovala se snídaní, kterou jsem nechtěla – dali mi něco jinýho – a nakonec jsem se toho stejně nedotkla, což byla chyba, jak se později ukázalo, jenže si to nějak popletl, neboť nikde pořádně nebylo napsaný číslo přepážky a on se prostě postavil někam k domestic flights a nevšiml si toho 20minut, že stojí blbě, a já teda ve výsledku byla v tý naší správný frontě ještě před ním a akorát jsem se divila, že kde jako je, amatér jeden). Navíc tam pochystali jakýhosi klučinu s pani, kteří kontrolujou, že máme nějaký onward tickety. Já pochopitelně zase nic nemám, ale na tentokrát jsem si pochystala něco pochybnýho jakože Panama city – Praha. Jenže jim se to tu nějak nepozdává, pořád mě zpovídaj dál a dál a já nervózním. Nějak se mi nakonec povede se přes ně dostat a hyjé do fronty. Fronta je ale nekonečná, zase jsou tam dámy na přepážkách neuvěřitelně pomalý a my trneme, že nám letadýlko uletí. Když se konečně dostaneme na konec, tak se jim zase nepozdává moje „letenka“ a někoho si přivolávaj na pomoc, přeptávaj se od který společnosti to mám a já netuším a to se jim už vůbec nelíbí. Nakonec nás pouští a my běžíme na security, jelikož za chvilenku už to letí. Jenže k security nás nechce pustit bujarý pán, kterýmu se pro změnu nelíbí, že máme letenky vytištěný na dvou stranách místo na jedné a odmítá nás vpustit. Už nám docela tečou nervy, jsme na dědka trošku hrubý a nakonec nás za nesouhlasnýho bručení pouští a my běžíme dál. Ve frontě na security se k nám doneslo, že letadlo má – jak jinak – zpoždění a že to teda stihneme asik. Zpoždění je nakonec asi hodinu a půl, jelikož ty dámy na přepážkách u check-inu nic nestíhaj a letadlo tam taky ještě není.

Po nějaký době hlásí, že začínáme boarding – a nějakým zázrakem jsme tady skupina první (kterou si lidi musí jinak zaplatit a nebo ji dostanou, když si zaplatí baťůžek – my neudělali ani jedno), což nás dost mate, ale vyrážíme tedy kupředu. Chyba veliká, neboť žádnej boarding se nekoná a my tam akorát jak blbci stojíme dalších 45minut. Zase jsou tam nějaký zmatky a dramata s těmi pidi samolepkami (který dával kulišnej týpek na pasy před check-inem, když kontroloval ty onward tickety), kdy ale je asi osm druhů samolepek a nikdo neví, co která znamená a někteří lidé ani žádnou nemají a musí teda být vyvedeni a šecko je to šílený. Nabývám dojmu, že to je jejich první let, jakože tý VivaColombia, protože takovejhle amatérismus jsem snad ještě nezažila.

Navíc se pořád tváří, jakože ten let je do Panama city, když já přitom dobře vím, že tomu tak není, neboť to letí kamsi do Balboa, což ostatně máme všichni napsaný na letenkách. Navíc po včerejším výzkumu jsem vyzjistila, že na Balboa letiště lítá víceméně jenom tahle společnost, že je to bývalá americká základna a máme podezření, že to ani nejni uplně legit a že VivaColombia tam asi lítá, aniž by to někdo věděl, poněvadž je to ukrutně pochybná společnost a už se vůbec nedivíme, že ty letenky stály tolik, kolik stály.

Po asi tisíci letech se konečně dostáváme do letadla (tentokrát už nám ani nezbývala energie na to se strachovat o nezaplacený baťůžky), šlofíčkujeme, a za asi dvě hodinky přistáváme v Panamě.

Hello Central America!