Jelikož už je nejvyšší čas z tohohle města (a potažmo i
země) vypadnout, tak balíme kufry a vymejšlíme, kterak pryč. Mají všude nabídky
na shuttle do Kostariky, ale nějak se nám ta cena nepozdává a navíc ani nevíme,
kam vlastně jedeme a celý je to hrozně zmatečný a my netušíme.
Máme nějaký trablecí potíže s výběrem peněz, neboť
jedinej bankomat ve městě nám nechce žádný money vydat, i když se tam
vypravujeme na střídačku s všelijakýma kartama. Při třetí návštěvě si
všímám obří fronty před bankou a přeptávám se jednoho pána, že jako esli čekaj
na banány, nebo co to je a von že haha, že všichni čekaj na bankomat, neboť je
pondělí ráno a jedinej bankomat, kterej vydává peníze na nepanamský (rozuměj
mezinárodní) karty, je uvnitř banky a jelikož bylo na víkend zavřeno, tak šici
teďkonc vyčkávaj. No, šecko to najednou dává smysl. Vydávám se teda zase zpátky
na hostel a vysílám J, aby si šel do fronty stoupnout on a projistotu si bere
všechny karty co máme. Asi za hodinu se vrací, s nějakým tim cashem, a
můžeme se teda směle vydat na cestu (zase jsme totiž byli jako vždy uplně bez
hotovosti, a s těmi pár centy jsme si nemohli ani vodu zakoupit, dramata).
Díky všem těmhle zdržovačkám už nemáme vůbec fešnej čas a
začínáme malonko plašit. Kodrcáme se na stanici vodních taxíčků a špekulujem, kterak
se dostat na pevninu. To je totiž asi tak jediný, co jsem stihla během čekání
na J z netu vyzjistit. Že jako musíme tam a pak nějakým busem kamsi a pak
zase jiným busem jinam a pak na hranice nějak, ale nikde to pořádně nepsali, že
co a jak a my to teda dáváme uplně na divoko (to J ještě neví, chudák). Na
taxíčcích hrozná čekačka, asi hodinu, mezitím prší a je to celý nějaký
neuspokojivý. Nakonec nasedáme na loď nějakou a čeká nás dlouhá cesta na
pevninu. Na pevnině se hrozně sháním po cikacích budkách, když v tom nás
staví šelijací chlapíci, nabízející odvozy na hranice. My nedbáme, jelikož je
to drahý a šecko, ale tim, jak se mi chce čůrat, tak jsem asi ještě víc
odměřená a chlapi jsou z toho celí hin a šeptaj nám do ouška, že jako cena
spešl pro nás a nakonec to vypadá docela rozumně, neboť stejně nevíme, kde tu
staví autobusy a natož kam se vůbec snažíme dostat a tidle hoši nás dovezou až
na hranice. Zjišťujeme, že čekali uplně na nás, páč minivan už byl skoro plnej
(a oni bez plnýho auta zásadně nejezdí tady) a i proto asi šli s cenou tak
fest dolů a hned se vyjíždí (a já zase nestihla čůrat).
Na hranicích máme uplně nejlepší timing, jelikož přijíždíme
půl minuty před velikým busem (asi ten shuttle drahej) a dostáváme se teda ve frontě
před všechny ty davy. Jakože fronta je furt giga a čekáme tam skoro hodinu a
půl, ale když pak vykukujeme za roh, tak se fronta točí v takovým hadovi
až snad za městečko, dost psycho, páč lidi chudáci musí stát na sluníčku nejvíc
pařícím.
J stojí ve frontě, kufry necháváme u stěny, ať s nimi pořád
nemusíme popocházet a já si konečně můžu dát snídaňovej wrap, kterej jsem
zakoupila při čekání na vodní taxíček, ale nějak byl moc horkej a já to
nestihla sníst a pak na lodi jsem se bála, že na mě vlna šplouchne a mně ňaminka
vypadne a pak v minivanu jsem seděla skoro na řadící páce (jakože mezi
řidičem a místem spolujezdce) a prala do mě ledová klima a zase jíst nešlo, páč
jsem se nevešla lokty a tak teď konečně asi po třech hodinách si můžu dát
snídani. Nejvíc největší ňaminka, až se mi z toho podlamujou kolena a je
dobře, že sedim na patníku.
Když už se blížíme k exitovacímu okýnku, tak se dáváme
do řeči s lidmi, co stojí za námi a oni celí hin z nás a hrozně nás
zabavujou. Exitovací procedura snadná, klasicky nikoho nic nezajímá a my se
můžeme vydat přes hranice. Tentokrát maj ovšem ty hranice dost dramatický,
neboť člověk prvně musí vyšlápnout takovej strmej kopec, aby zaplatil nějaký 3
dolary kdoví za co a pak se musí přes nejvíc rezavej most, přes půl kiláku a
jak tam maj ty koleje nějaký, tak kufrem se přes to nedá, navíc je hic a místní
děti po nás hází kamení a snaží se z nás vymámit nějaký peníze (prej když
jim dáme deset dolarů, tak skočí z toho mostu nebo co. Je tam teda nějaká
řeka pod mostem, ale stejně. Asi je tam ale brzo z toho mostu hodim sama,
esli nepřestanou buzerovat). Uplně vyřízení se konečně dostáváme za most, jenom
abychom viděli další frontu, která však tentokrát je na sluníčku a je to fest
záhul. Brzo se za nás dostávají naši přátelé z předchozí fronty a
strašlivě nám radí, kterak se do tý Kostariky dostat (oni jsou odtama) a že
jako kdybychom pospíšili, tak můžeme sehnat bus do San José (hlavní město) a
ukazujou kudy kam. Nakonec tam jedna pani s J jde a on nějak zakupuje
jízdenky. Tahle fronta se ale moc nehýbe a my trošku trneme, že jako ten bus nestihneme,
páč odjíždí za míň než dvě hodiny. Aby toho trnutí málo nebylo, že, páč já mám
psycha, že mě zase nikam nepustí, páč mám nějakou novou falešnou letenku pro ně
přichystanou, ale podle netu prej opět vyžadujou tu hotovost obří a navíc
očkování proti žlutý zimnici a my zase nic nemáme takovýho.
Naši kostaričtí přátelé jsou neuvěřitelně nápomocní (a to se
jich ani o nic neprosíme) a hrozně nám povídaj, že možná nás někdo ve frontě
pustí před sebe. Naivní představa. Brzo zjišťujou, že my jsme marní, a vydávaj
se tam teda sami a za deset minut se vrací s tím, že nám to zařídili a
někdo nás před sebe pustí. Ještě nám pomáhaj se všemi zavazadly a my uplně
nejvíc nevíme. Přeskakujeme skoro celou frontu, ve výsledku nám ještě někdo
hlídá kufry od nich, abychom se hejbali rychlejc. Na imigračním okýnku nám týpek
dává vyplnit jakousi kartičku, což nás zase zdržuje, ale něco jim tam píšem (já
to tentokrát ani nečtu radši pořádně), týpek na to ani nekoukne, jenom se ptá,
esli jdeme do Kostariky (neasi, jedeme do Chorvatska) a my že jo a von teda nám
dá razítko do pasu a už to je. No nejvíc kámen ze srdce mi spadl. Ani tu
falešnou letenku jsem nemusela vytahovat. Uf uf uf.
Venku už naši přátelé skandují, je to celý napínavý jak ve
filmu, hrozně nám podávaj baťohy a kufry a ať prej běžíme, že to zvládnem a je
to největší doják a já mám pocit, že skandujou i uplně cizí lidi a já už z toho
vůbec nemůžu a málem mi i slza ukápla. Běžíme teda a naskakujeme na bus (máme dokonce
10 minut rezervu a já se konečně stíhám dojít vyčůrat – to je fakt hrozný, když
to člověk musí držet až do jiný země) a hyjé směr San José.
Jízda busem je teda přes 6 hodin, naštěstí s papací zastávkou
a kolem desátý večer přijíždíme na mrazivou zastávku v San José. Všechno
se to překvapivě zvládlo, timing máme dokonce lepší než ten jejich shuttle a
hlavně nás to vyšlo o víc jak polovinu levněji. A s větším dobrodružstvím.
Tak.
Costa Rica Costa Rica!
Žádné komentáře:
Okomentovat