Jelikož nemáme na Panamu vůbec žádnej plán a J mě hrozně
nutí, abych se umírnila v tom objevování, neboť to je prej drahý tady a
kdesi cosi, tak mám povolený 3 místa a z toho už je jedno, Panama city,
logicky vyčerpaný. No, a jelikož je to vlhko nesnesitelný, tak mizíme do „hor“.
Boquete – takovej coffee region.
Dáváme normální bus do David city - ono teda splašit lístky,
bylo dobrodružství samo o sobě, jelikož fronta na autobusáku obří, nějak se nám
pořád nedařilo najít správný okýnko (páč jsme hledali na Boquete, ale to nešlo
zakoupit), a pak zase se muselo přes ty turnikety divoký, což jsme si mysleli,
že máme tentokrát ošéfený, když vlastníme ty ošidný kartičky na MHD, ale ouha,
naše kartičky zrovna tudle funkci neměly a my zase museli číhat a jakejsi
poskok nás nakonec pustil, za přemrštěnou cenu.
Na papací pauze se ládujeme všim možným, páč kdo ví, jak
dlouho ještě pojedeme – už jim nevěříme ani malej krapet – a ještě si to bereme
take away do busu. Je nutný zmínit, že ve frontě na cikání jsem stála za
podivnou černoškou s japonským tetováním, která ještě bude hrát velikou
roli.
V Davidu přesedáme na school bus (maj tu ty starý
americký školní autobusy), kterej teda má ty sedátka jakože 2 a 1, ale
pochopitelně tady se s tim nemazlí a musíme sedět 3 a 2. Navíc vidíme, že
si k nám do busu nasedaj naši „přátelé“ černoši z NYC, s kterýma
jsme se dali do řeči u čekání na zavazadla u předchozího busu (teda J se dal do
řeči, neboť jsem ho klasicky komandovala co má dělat – páč on sám po většinu
času neví která bije, co se děje, kam jedeme nebo kde jsme – a on si vyměňoval
zbídačený pohledy s tím černochem). Nevim uplně, jestli maj nějaký jízdní
řády a nebo prostě ten bus odjede, až když je naprosto narvanej (což se ukazuje
být velmi často naší zkušeností). Prvně jsme si řikali, že proč jako se ty lidi
místní cpou tolik, celá rodina na jednu sedačku a ono ouha, s postupujícím
časem to tam začali chlapi cpát a koordinovat (zase ti výběrčí peněz v buse)
a po chvíli už jsme i my měli další spolusedící. Černoši jsou poslední, kdo
dostává spolusedící a vůbec se jim to nepozdává. Jsou tu hrozně na líbánkách a
zjevně jsme se těsně minuli předchozí den na panamským průplavu (velice se
stalkujeme a to pani ani neví, že už jsem si ji očíhla ve frontě na cikání,
hihi) a teď jsme logicky přijeli stejným busem a taky jedou do Boquete. J se
konečně tváří trochu uznale, že když oni to maj vybraný na líbánky, který jim
trvaj jenom týden, tak jsem to asi dobře vybrala. Ono tam teda není nic moc k vidění
prej, ale snad tam nebude to vlhko lepkavý všude.
Přijíždíme až za tmy, takže scenérie moc nesledujeme (ani v předchozím
buse jsme tomu moc nedali, neboť jsme byli ondací a na střídačku usínali), ale
na pidi náměstíčku maj nějakou vánoční výzdobu, což mě teda hodně zneposedňuje.
Hostel máme tentokrát taky zabookovanej a pěkně 30m od busu, takže výjimečně to
dáváme bez taxíčku. Co je ale nejvíc epický, je ultra vánoční stromek na
recepci, kterej je neskutečně famózní a neuvěřitelně voní (vánocemi a jehličím,
neasi) a já z toho mám šílenou radost a furt tam okolo čenichám a J si
myslí, že už mi uplně hráblo. On to vůbec nechápe tu vánoční náladu, amatér.
Navíc, jak zjišťujeme hnedle (páč je zima) a i další dny,
počasí je tu bezvadný, žádný vlhko, pěkně čerstvej vzduch a všechno je to
takový osvěžující. Na sluníčku přes den je skoro až hic. Akorát co to trochu
kazí, je déšť. Ten já obecně vůbec nemusím a navíc tady jsem si směle
plánovala, kterak zapůjčím bicykl a budu tam drandit po okolních kopcích (a
sentimentálně vzpomínat na moje léto v Tahoe a každodenní cestu na kole
do/z práce), ale to pršení záludný mi to překazilo a nakonec se žádnej bicykl
nekonal, protože jsem čekala na J, až se dostoná a on se nějak furt crcal a pak
už jsme museli nečekaně jet o dům dál.
V jednom momentě se pokoušíme změnit hostel (na něco
levnějšího), ale moc se nám to nedaří, neboť to vypadá, že jediná levnější
varianta by byly nějaký stany kdesi na paloučku, což se nám moc nepozdává, páč
J pořád ještě stoná malonko a já bych asi umrzla a navíc jim tam tu wifi a
elektřinu moc nevěřim, páč ty stany vypadaj chatrně a pidi a nepohodlně.
Mezi největší dobrodružství teda asi patří výprava do bankomatu.
Může se to zdát banální, ale nebylo tomu tak. Jelikož si pamatujeme z Jižní
Ameriky, že Scotia Bank nám neúčtovala žádný poplatky za výběry z bankomatu,
tak se ji hrozně snažíme najít i tady. Viděli jsme totiž jejich logo z busu
cestou sem a myslíme si, že to je někde hnedle kousek. První večer se nám to
však najít nepovedlo a jak fučelo a bylo chladno, tak jsme to vzdali a šli se
najíst do předražený restaurace, kde brali karty (teda až po půlhodině
vysedávání v jiný restauraci, kde sice samolepky měli, ale karty nebrali,
chuligáni). Předražená restaurace ale aspoň byla velmi vánoční a já se nemohla
vynadívat na šecky ty dekorace. Další den se teda chystáme, že do toho
bankomatu skákneme už přes den, ale ouha. Pořád jdeme a jdeme a už se nám to
zdá dlouho a furt nic. I jsme se někoho ptali, ale oni povídali, že daleko a my
se nenechali zastrašit, páč už víme, že nás tady lidi obecně mystifikujou celou
dobu, když jde o vzdálenosti (většinou teda se jedná o délku jízdy v buse,
která je kolikrát i dvojnásobná a člověk pak není schopnej naplánovat nějaký
přestupy vůbec). Nedbáme teda a jdema a jdeme, i když už jsme dávno městečko
nechali za zády. Trošku nám to připadá divný, ale řikáme si, že to asi bude
hnedka za kopečkem za rohem. Za kopečkem pochopitelně nic není, ale já si aspoň
můžu dosytnosti užít výhledů. Už jdeme asi hodinu, J panikaří, že jsem to
určitě naplánovala a zase jsem ho přechytračila a on teď musí na výpravu. Tak mu řikám, že si šunky válel asi tak pět
dnů v kuse a že ho neubude, když dá trošku pohybu na čerstvým vzduchu. Cestou
se ještě stavíme na kafi s megavýhledem. Už se připozdívá a nám se to už
celý nějak nezdá, že to tam furt není ten bankomat, když jsme ho přeci oba z okýnka
busu viděli. Ptáme se nějakých pocestných a pani povídá, že asi 15minut ještě
dál. Nasazuju teda veliký tempo, aby se plíce trošku procvičily a taky jak už
se připozdívá, tak se ochlazuje a já nechci nastydnout. J za mnou supí a hrozně
na mě pokřikuje, ať prej ho tam nenechávám a počkám na něj, No nevim kdo je
tady velikej sportovec, jak mi pořád o sobě tvrdí, když ani nedovede trošku drandit.
Po 6 minutách už tam jsme, J opocený čelíčko a zase mi nadává, že ho tam honim
po kopcích jak kamzíka. Jenom teda trošku prekérka, bankomat má v Panamě poplatky.
Sice poloviční, než ty bankomaty ve městečku, ale stejně. Zpátky J odmítá jít,
že prej by nám to trvalo celou noc a zrovinka kolem projíždí školní bus a tak
si naskakujeme.
Jinak už jenom další den sledujeme Boyhood (připadá mi teda,
že to sledujeme asi tak 3 dny), o čemž mi tu J básní už pár týdnů, že jako
pecka a ono teda vůbec ne. Jako nápad dobrej (natáčeli to 12 let, takže ti
herci jakože reálně stárnou a šecko), ale je to šíleně dlouhý a druhá polovina
už je uplně nejdelší a my to v jednom momentě pauzli, že jako už asi brzo
bude konec a ono ouha, pořád zbývalo asi sedm hodin. Zabralo nám to víceméně
celej den a oba jsme pak byli tak vyčerpaní, že už jsme ani nic dalšího
nepodnikli.
V předvečer Štědrého dne se dáváme do vaření, zase po
sto letech, v rámci úspor. Moc se to ale nepovedlo, páč jsme nakoupili
toliko ňaminek, že i večeře v tý předražený restauraci by asi vyšla
levněji. No, co už. Pak to samozřejmě vůbec nestíháme sníst a půlka toho po nás
zbyla.
Ještě na recepci zjišťujeme, jestli pro nás maj místečko v shuttle
do další destinace (ano, jsme páni a v zatím nejdražší zemi tohohle výletu
si bereme shuttle, neboť je časová úspora asi 6 hodin a už na těch 18 přestupů
nějak nemáme nervy) a ouha, oni 25. nejezdí a my to teda zmatečně zakupujeme na
další ráno (ráno raníčko, asi v sedm to jede) – na Štědrej den. J Štědrej
den nějak neuznává a vůbec nechápe moje rozhořčení, že já nikam cestovat nechci
moc a že chci bejt vánoční, ale zase se nám tu nechce zůstávat až do 26. a tak
teda jedeme.
Musím si teda ještě načichat vánočního stromečku na recepci
do zásoby. Vánoce Vánoce přicházejí…
Žádné komentáře:
Okomentovat