Nákup jízdenek se tentokráte podařil - nejenže máme okna bez
samolepek, ale první řada v horním patře je uplně epic. Veliký kochání u
kopečků se sněhem a tak. Navíc nám ještě dali oběd, což teda byla prekérka, páč
my ještě těsně před odjezdem uháněli na papu a teď už se do nás nic nevejde. Po
asi dvou hodinách se ale koná veliký pršení, takže máme po výhledu. Jak
naschvál. Ale aspoň jsou sedátka pohodlný a můžu si tam nožky rozprostřít na
okně.
A na poslední dvě a půl hodny už zase máme výhledy a kocháme se divokou
silnicí před Limou, která jakoby vede takovými písečnými dunami hned vedle
srázu velikýho do oceánu a dost to vypadá napínavě a trneme, esli se na nás
nesesype písečná lavina.
V Limě samozřejmě veliká doprava a drandíme šnečím
tempem asi hodinu a půl, až to vypadá, že nikam nedojedeme. Hrozně sledujeme
šelijaký obchodní centra s vánoční výzdobou a šecko to velice září. Navíc
skoro šecky hostely a hotely se jmenujou jacuzzi nebo co. Prvně jsme si
mysleli, že maj jacuzzi, ale bylo to napsaný skoro na polovině, tak nevíme co
to jako mělo bejt.
Někde nakonec zastavujeme a myslíme si, kterak pošéfíme
někde v okolí nějaký ubytko, neboť airbnb J domluvil, z neznámých
důvodů, až na další den. Osoba na autobusáku nám radí jakousi ulici, J se tam
vydává (trošku vyplašeně, přecijenom nevíme jak moc peligroso to tu je, a
nechává u mě šecky peníze a mobil) a asi po hodině se vrací (když já už se
skoro začínám bát, že ho asi teda ukradli a já teď budu muset tahat šecky ty
kufry) s tím, že nic moc tam není, ale že se tam teda vydáme a uvidíme.
Jedna hostelová čtvrť, kterou jsme si na hostelworldu vyhlídli, je totiž docela
daleko a taxíčky drahý. Drandíme teda kolem desátý večer nějakými uličkami, ale
nic se nějak nedaří pošéfit, šecko je nějaký drahý a my nevíme. Rozhodujeme
teda nakonec vzít taxíček do tý čtvrti jinačí, když tu nám kdosi v autě
staví, předstírajíc, že je to taxikář, ale já dobře vidim, že nemá žádný
samolepky ani blikátka, ale J se šílenej a už mu tam láduje věci do kufru. Já,
smířená s tím, že teď už nás rozhodně ukradnou, si nakonec taky odevzdaně
nasedám. Týpek řidič je nejvíc pan podnikatel, v obleku, děsně vymóděnej,
auto je taky fešný a já pořád dumám, proč by takovejdle člověk měl zapotřebí
krást turisty. Navíc hošan drandí standardně skoro stovkou, občas i rychleji a
to je docela napínavý, neboť sice už je večer, ale aut je na cestách pořád
dost, semafory na každým rohu, a navíc ten jejich jihoamerickej styl řízení je
i zde patrnej.
Z nějakých záhadných důvodů nás vůbec neukradl a navíc
nás dostal do naší destinace v rekordním čase (trošku mi teda stály chlupy
na ruce hrůzou, ale tak co už) a ani se nehandrkoval o víc peněz. Miraflores,
jakože taková hlavní čtvrť pro turisty, je hrozně turistická, všude samý fast
foody a jiný vymoženosti, mraky bělochů a turistů obecně a celý to vypadá
velice bezpečně. Před McDonaldem se snažíme vygooglit něaký hostely
v okolí a zjišťujeme, že skoro šecko je vybookovaný. Vydáváme se teda
naslepo na různý místa, bez úspěchu. Už jsme z toho fest uondaní, je skoro
půlnoc a my pořád nic nenacházíme. Nakonec dáváme jakejsi hostel, kterej má
překvapivě pohodlný ty patrový postele. Ještě si dopřáváme půlnoční svačinku,
jelikož J hrozně vyžaduje Burger king, kterej já nerada a pak už hají. Hrozně
drahý hostely, taxíček netaxíček taky nebyl levnej, ale tak co už.
Druhej den se velice vydáváme za airbnb osobou. J je in
charge of transportation, má napsanou adresu na papírku a nasedáme do dalšího
drahýho taxíku (po tom, co nás asi pět taxikářů odmítne, tak jsme schrastili
nějakýho dědu, v šíleně starým autě, co asi pětkrát vypadá, že už se nikdy
nerozjede). Taxíček zastavuje, a my i když nevidíme to číslo popisný, tak si
nadšeně vyskakujeme. Ale ouha, to číslo tam fakt není a my se dáváme do řeči
s nějakým pánem, co trochu mluví anglicky a ten nám povídá, že tědle ulic
je ve městě víc nebo co, tak 4 asi a že tadle není ta kterou hledáme. Ale my
nejsme schopný vyzjistit, kam teda zaject. Ochotnej pán nám pomáhá sehnat
nějaký lidi, co by nám mohli poradit, najednou je do toho zainteresováno asi 5
lidí a nikdo pořádně nic neví. Pak nějak voláme airbnb osobě, ale volané číslo
neexistuje, pán nám teda půjčuje svůj iPad a my hrozně emailujeme, veliký
hovory a šecko a sehnanej další taxikář, kterej tvrdí, že možná tuší, kterak se
tam dostat a my už zase strkáme šecky ty kufry dovnitř auta. Docela tu
rozhazujeme peníze za ty taxíky poslední dobou. Sehnanej pán skutečně tušil a
zanedlouho už stavíme u baráku, kde nám nadšeně mává Michel, airbnb osoba,
kterej už na nás hodinu čeká a musí uhánět zpátky do práce.
Michel je dost rošťák a i když se tváří, že rozumí, tak
velice záhy zjišťujeme, že nerozumí skoro ničemu a že to teda nebude uplně
snadný, ta komunikace. Dává nám svazek klíčů a snaží se nám vysvětlit, jak je
používat. Je k tomu zapotřebí asi 6ti rukou a každým klíčem se točí jinam,
některými současně, některými až později. Já to teda vůbec nepobrala a napoprvé
nám to trvalo asi 20minut se dovnitř dostat, kdy já to teda už po deseti
minutách vzdala s tim, že budu spát na schodech, dokud se Michel nebo jeho
poťouchlej spolubydlící nevrátí. Chlapi maj opět ten podivnej zvyk
s vypínáním internetů, asi aby je někdo neukradl, a já furt musím štrachat
po obýváku, abych šecky ty routery pozapínala.
Naše čtvrť se jmenuje Barranco nebo tak nějak, je to taková
čtvrť umělců nebo co, poklidná záležitost, žádný fast foody. Dáváme menší
obhlídku okolí, sledujeme ty útesy – vypadá to, jakoby celý město bylo na
útesech, a ošklivý pláže. Vůbec nemaj modrou oblohu, ale aspoň není moc zima.
Jelikož jsem tentokrát velice googlila, jsme vybaveni informacemi a chystáme se
být velice kulturní. Na internetu pravili, že jako peňas je hit, takový jejich
taneční vystoupení, a my teda zjišťujeme lokace nejbližších venues. Michel nám
radí nějakej jinačí lokál, kam prej místní chodí, kterej ale je zavřenej do
února, což nějak zapomněl poznamenat a my teda vyrazili ven bez mapičky a adres
těch dalších lokálů a pak už se nám nechtělo vracet (i když je to jenom 3
minutky), kvílivá těm klíčům.
Po strašně dlouhý době a drandění do obou směrů, se
dostáváme do La Candelária, což je asi nejvíc největší peňas a já tam původně
vůbec nechtěla, páč J někde četl, že prej tam cizince na začátku nutí předvádět
tradiční tance a to já moc nevim co my dva bysme tam předváděli. Nevim co je na
tom pravdy, my tam možná přišli moc pozdě, ale nikdo nás nic předvádět nenutil.
Peňas je takový jakoby představení s ukázkami tradičních tanců a
moderátorem, kterej asi obstarává zábavu. Těžko říct, neboť to celý bylo
španělsky a my netušili vůbec. Moderátor nicméně měl velice bílé kalhoty
(stejně jako J, kterej poprvý vyměnil tepláky za něco společenštějšího, a
vypadal hned jak civilizovanej člověk), nějaký bílý krokodýlí boty a celej byl
takovej nonšalantní a vlnil bokami. Občas nás teda malonko vyschýzoval, když
v jednom momentě začal na nás ukazovat a my nevěděli co se děje a nějak
jsme vyrozuměli, že se ptá odkud jsme a takový věci a já dělala, že tam nejsem,
páč sem si byla jistá, že mě donutí jít na pódium s tim tradičním tancem
nebo tak něco. Kromě nás tam byl ještě pár z Portorika, kterej si na rozdíl
od nás užíval pozornosti a hrozně s moderátorem džoukovali. Tak neasi,
když všichni kromě nás mluví španělsky. Ale celý se to naštěstí zvládlo a pak
kromě několika mávání našim směrem, už nás moderátor víceméně nechal na pokoji.
Jinak teda tanyny úžasný, měli skupinu asi 8 tanečníků a tanečnic, všichni
pokaždé měli jinej kroj, jak předváděli ty tance z různých regionů, a byli
hrozně juchací a chlapci občas vyhazovali klobouky do vzduchu a mně se to
hrozně líbilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat