Lima 2 - cockfights a jiné

Na další den jsme si naplánovali free walking tour, zase po sto letech, aby nám to tam někdo ukázal to město, žejo. Meeting point je buď v downtownu a nebo v Miraflores před mekáčem, a z webu to vypadalo, že nám tam něco ukážou a pak nám daj jízdenku na bus do downtownu, takže jsme se rozhodli ráno zaject tam. Cesta je docela dlouhá, i tím jejich express busem, na kterej zase člověk potřebuje tu kartičku, nebo musí uhnat někoho, kdo kartičku vlastní, aby ho přes turnikety pustil a pak mu to zaplatí. Před mekáčem hrozná čekačka, zběsilej průvodce tam něco vysvětluje, že čeká na nějakýho kámoše a kámoš je asi opilej nebo co a tedle průvodce ani nevěděl, že dneska provádí a taky párty veliká a šecko je to nějaký pomatený a čekáme asi půl hodiny. Záhy zjišťujeme, že nám nikdo nic ukazovat tady nebude a jízdenku si musíme taky zaplatit sami. Jsme si mohli ušetřit několik hodin, kdybychom to tušili a jeli přímo do downtownu. Navíc přesun není vůbec jednoduchej, neboť prvně musí těch asi 35 účastníků projít přes ty turnikety a pak čekáme asi dvacet let, neboť každej bus co přijede, tak je docela plnej, a my i přesto, že jsme rozdělení na dvě skupiny (každá skupina s jedním z hochů u jiných dveří nástupních – maj tam ty dveře co se otevřou, když bus přijede, aby jim tam lidi nehopkali do silnice asi a procházeli turniketama), tak se nikdy nemůžeme vejít a čekáme na další (a další a další a další) bus. Lidi už začínej bejt neposedný, že co to jako je za organizaci, že kdyby nás rozdělili na víc skupin, tak už jsme všichni dávno odjetý, ale hoši průvodci to nějak šolichaj, že to je šecko pod kontrolou. Po dalších deseti minutách už trošku zmatkujou, že možná nestihneme výměnu stáží tímhle tempem a v tu chvíli, jako zázrakem, přijíždí poloprázdnej bus a my se tam šici nějak napytlíkujeme konečně. Cesta trvá skoro hodinu, což je šílený a mě bolí z toho stání nožičky a to jsme ještě ani nezačali.

Celá tour je trošku zmatená, jenom jeden z těch průvodců něco říká, ten druhej asi neumí anglicky (a jak ten první poznamenal, tak je tam kvůlivá focení na fb a taky má v baťohu opalovací krém a dezinfekční gel na ruce a tím asi jeho úloha končí) a já skoro nikdy výklad neslyším, neboť týpek se přemísťuje pořád a já kdykoli se skupinou proderu kupředu, abych lépe slyšela, tak on už je zase na jiný straně a já se můžu prodírat nanovo. Takže celou dobu nevím co se děje, občas ani nevim, na kterou tu budovu se zaměřit, ale nedbám. Je to i dost zdlouhavý celý a my už máme hlad. Highlightem tour vylo jednoznačně pisco sour testing. Pisco sour je jejich národní drink, nutno podotknout, že já jak nepiju žádnej tvrdej alkohol jen tak bez ničeho, tak mi to přišlo docela nechutný. Teda variace na Baileys nebyla špatná a ještě jedna příchuť se dala, ale ze záhadných důvodů nám nakonec dali něco extra nechutnýho a já se pak tý pachuti nemohla zbavit asi 20minut. Ještě nás během cesty donutí si zakoupit skleničku jejich dalšího slavnýho, tentokrát soft, drinku – chica morada – je to taková rudá záležitost neidentifikovatelné příchuti s kukuřičnou pachutí. Asi aby těch pachutí nebylo málo. Pak už nás víceméně jenom nutí se posedat na schody před nějakým kostelem, proběhne focení na fb, aby jako se hoši mohli pochlubit a je to. Slíbili nám mapy, ale bylo jich málo a na nás se nedostalo a jelikož s nima nechceme tu cestu zpátky absolvovat (ostatně jako většina účastníků), tak by se nám mapa docela šikla, ale tak co už.  Trošku máme drama v závěru, kdy hoši obchází s kasičkou na tips a my nemáme žádný malý peníze a velký se nám dávat nechtěj, navíc když ta tour byla taková nejapná a ani mapu jsme nedostali a tak děláme jakože tu kasičku nevidíme a hoši po chvíli odkráčí. Setřásáváme chvástavýho Izraelce, co nás s přestávkami obtěžoval celou dobu (páč J je amatér a dává se s lidma do řeči a oni pak nedaj pokoj a chvástaj se a chvástaj) a stavíme se na papu. Vybíráme jakousi přeplněnou restauraci, podle hesla, že když maj plno lidí, tak maj určo dobrý jídlo, a objednáváme nějaký kusy masa. J si dává schnitzel, kterej je větší než můj baťoh a já mám nějakej biftek nebo co, z kterýho místy teče dost krve, až se mi skoro nepozdává. Natlačíme do sebe s velkou námahou asi dvě třetiny a už musíme uhánět zpátky, neboť máme na večer veliký plány.

Náramně si totiž J usmyslel, že by chtěl vidět cockfights a jelikož se nám to v Ekvádoru nějak nepovedlo (viz zrušený kohoutí zápasy v Canoa kvůli prostitutkám a gamblování nebo čemu) a už se nám čas docela nachýlil, tak nějak jsme si na to tady vzpomněli a mně se povedlo vygooglit, že jako v Peru jsou ty západy legální a že by to teda mělo jít nějak zařídit. A kde jinde než v hlavním městě, že? Tak jako velice hledáme, že kdepa se to dneska koná (neboť týpek na walking tour nám po sérii otázek povídal, že jako každej víkend to tam maj), páč je sobota, tak aby se to nepropáslo. Ptáme se i poťouchlýho spolubydlícího od Michela, že esli nemá jako nějaký doporučení a on moc nerozumí. Nacházíme na netu dané místo, nicméně na programu to vypadá, že dneska se to zrovinka koná někde jinde a nás to děsně mate. Máme málo času, tak bereme taxíček a vydáváme se za dobrodružstvím.

Po menších komplikacích adresu skutečně nacházíme a trošku nejistě vcházíme na dvorek. Vstupný je komicky laciný a slečny to maj navíc zdarma. Záhy zjišťujeme, že tam jsme víceméně jediní a že leták nelhal a skutečně se jedná o nějakou oslavu u příležitosti 50 let kohosi v businessu. Hned se nás ujímá jeden z bratrů a lámanou angličtinou nám to tam šecko objasňuje, kterak jeho strýček je ta osoba slavící a další bratr je tam a pak ještě jejich bratranec nebo co. Taková malonko rodinná záležitost. Jsou z nás celí na větvi (nevim esli proto, že jsme běloši, nebo že já tam malonko nezapadám s mojim svetříkem, velikými náušnicemi a šálou přes ramena), a první runda pisco sour na sebe nenechá dlouho čekat. Já na to teda nejsem vůbec zvědavá, páč panáky já obecně nerada, ráno na tour mi to stačilo a navíc je to docela veliká sklenička. J taky moc neví, trochu tam šachujeme s těmi skleničkami po stole, až nakonec to lejeme do záhonu, když nás bratři na vteřinu spustí z dohledu. Jenže ouha, jen co bratří spatřili, že máme skleničky prázdný, tak už se nesou další. Já je nějak ošolichala, že jako holka toliko nemůžu pít a schytal to teda jenom J.

Všichni jsou hrozně vyfešákovaní a tuze milí lidé a hrozně se o nás staraj a pořád se ujišťujou, že jako nám nic nechybí. Když jsme se jich ale na začátku ptali, že kdy jako celá show začne, tak povídali, že asi za hodinku, ale jako ouha, vysedáváme tam víc jak tři hodiny, než se začne něco dít a mně je hrozná zima, páč strašlivě tam fouká a můj pidi svetřík na to vůbec není dělanej. Po asi hodině a půl se nicméně začínaj scházet lidi a ostatní účastníci, takže aspoň nějaká akce. Bedlivě sledujeme, kterak tam lidi ty kohouty přenášej v takových kabelách a ani to neotevřou, ještě bedlivěji sledujeme vážení kohoutů a následné vykřikování čísel (moc tomu nerozumíme, ale jeden z bratrů je takovej přítulnej a hrozně si s námi chce povídat a my ho teda zpovídáme, že co se tam zrovinka děje) a šelijaký takový další přípravný procedury. Kdykoli ale čekáme, že teď už musí akce co nevidět začít, tak zase nic.

Asi aby toho málo nebylo, tak nám bratři po chvíli nesou pochoutku, o který se jeden z bratrů zmiňoval předtim, že jako delikatesa, kterou musíme vyzkoušet. Kraví jazyk. Pěkně nám to tam naservírovali na tácku a poď si holčičko. Trošku na mě jdou mdloby, ale J si dodal kuráže a kus si strčil do pusy. Ono teda bylo docela problematický to vůbec na kusy rozdělit, byly to takový tři pidi flákoty na špejli, ale je to celý fest žvejkavý, že se to špatně půlí. Nakonec se taky osměluju a po ujištění od J, že to není špatný, zkouším jednu část i já. Špatný to skutečně není, jenom prostě mám trošku psychickej blok (nejím žádný vnitřnosti a tak), a navíc je to děsně žvejkavý a člověk by do toho mohl kousat od nevidim do nevidim. Bratři jsou z nás celí hin, kterak si pošmakujem a já to nenápadně strkám psovi pod stolem (a trnu, aby to vůbec jedl a neodnesl to náhodou někam bratrům) a J lamentuje, že tím plejtvám. Tss, je po skleničce pisco sour celej odvážnej najednou.

Mezitím už někteří účastníci začínaj kohoutům přidělávat ty bodce (nevim moc jak to funguje, ale na nohy jim připevní takový bodáky, jakoby zezadu, aby když se kohouti perou, tak aby se jim to zasekávalo do protivníka) a mažou jim vypelichaný nohy nějakým olejem. Kohouti vypadají povětšinou dost zuboženě a peříček někteří moc nemaj.

Zápasnickej ring je docela pidi a celej ten setup je takovej zajímavej. Taková miniatura býčích ringů. Po asi miliardě hodin se konečně něco začíná dít. Pár účastníků, po vykřikování divných čísel (asi váha kohoutů, aby proti sobě bojovali v odpovídající váhový kategorii) strká kohouty do ringu, poměřuje je a tak podobně. Pak jakože ti dva majitelé drží kohouty ve vzduchu proti sobě a strkaj s nima sem a tam, asi aby se kohouti naštvali nebo co a pak je jakože hodí do ringu a čekaj. Občas se to ale zasekne na tý první fázi a nám moc není jasný co je za problém, Esli jako kohouti jsou málo nepřátelský vůči sobě, nebo co jako se děje. Když se to dostane až k tomu, že jsou spolu kohouti v ringu sami, tak začínaj běžet hodiny (trvá to tušim 7 minut) a je tam rozhodčí a šecko a lidi fandí a tak a kohouti se perou a honí po ringu a vytrhávaj si peří a bodaj si ty bodáky do hlavy a tak podobně. Nejsem uplně fanynka podobných záležitostí a ani nevim, proč jsem se nechala na todle ukecat – asi ze zvědavosti – ale tak nějak jsem měla představu, že to bude všechno hrozně krvelačný a i J se bál, esli jako to jeho pupíček zvládne a jestli tam s sebou nesekne. První zápas teda zrovinka byl dost šílenej, neboť ten jeden kohout druhýmu asi vyklovl oko nebo co a bylo tam dost krve a peří lítalo okolo a druhej kohout se nezvedal a pani (asi dohromady 3 ženy jsme tam celkem byly a jedna asi 6ti letá holčička) vedle mě byla zoufalá, páč to byl její kohout a my se báli, ale kohout to zřejmě přežil.

Následující zápasy byly povětšinou už takový mírnější a občas skoro i vtipný, jako když jeden z kohoutů se rozhodl, že todle von teda nemá zapotřebí a uprchnul z ringu a drandil po předních řadách.

Celá akce však je docela zdlouhavá a přestávky mezi jednotlivými zápasy delší a delší a kolikrát jim ani neběží čas na těch zápasech a pan rozhodčí tam občas vlítne a kohouty rozežene a někdy ne a my moc nevíme, jak to teda celý funguje. Nicméně moje otázka ze začátku, jak jako poznáme, kdo vyhrál, je zodpovězena záhy – téměř vždycky je to dost evidentní, kdo vyhrává a kdo ne.

Avšak co je mnohem zajímavější než sledování zápasů a příprav, je sledování účastníků a diváků. Jak večer pokročil, tak chlapi začínaj popíjet (J se zkraje divil, že nikdo pořádně nepije, zatímco on už měl kdoví kolikátý pivo, který si myslel, že je zadarmo a bral si ho přímo z lednice a zadarmo vůbec nebylo a já mu to říkala a on nedbal) a celá záležitost nabírá jiný směr. Naši nejmilejší a nejkultivovanější bratři se pozvolna mění v divochy, co tu hru děsně prožívaj (teda kromě třetího bratra, toho přítulnýho, kterej je ještě přítulnější a pořád nám opakuje, jak Peru je ceviche, a že on chce šířit pozitivní vlny mezi lidi a je už šíleně otravnej a my ho nemůžeme setřást, i přesto, že pořád měníme pozici) a jakmile jsou jejich kohouti ve hře, tak jsou jak utržení ze řetězu a řvou a mlátí rukama, naskakujou jim žilky a vůbec pohled na ně je nejvíc děsivej. Hlavně všichni jejich kohouti prohrávaj, což je akorát víc hecuje, pijou ještě víc a pak jsou už úplně jak zvířata a já se jich skoro až bojim. Ukrutně mě to ale celý fascinuje, jak se někdo může tak moc změnit během chvilky.

Už se docela připozdívá, atmosféra se velice změnila a my si řikáme, že asi bude lepší vypadnout, než na nás někdo něco zkusí (už nás tam asi hodinu pronásleduje jakejsi mexičan hiphoper a J se bojí, že se s námi chce prát a že si na nás určo venku počíhá) – přecijenom, jsem tam jediná mladá holka a jsme jediní běloši. Kolem 11 se teda dekujem a snažíme se přes šecky bratry prosvištět. Venku jsme trošku paranoidní a navíc tam není žádnej taxíček okolo a začíná pršet, ale šecko se to zvládá a za chvíli už jsme zpátky na bytě a akorát konstatujeme, že to byl teda večer.

V ostatních dnech čekujeme místní „národní“ pokrm – ceviche (syrový mořský plody a ryby jakože). Po pečlivém internetovém průzkumu vyrážíme do jedné z top ceviche restaurací a jako fronta veliká. Nějak se nám povede se po chvíli posadit na bar aspoň. Trošinku se ostýcháme, přecijenom J se ještě pořád bojí krevet od incidentu v Máncoře, a já zase nevim, co šecko vydržim. Nicméně ňaminku dostáváme ultimátní, asi pět talířů všeho možnýho objednáváme a strašně si pošušňáváme. Zapíjíme to kafíčkem od Starbucks, abychom jako byli pořádně mainstreamoví. Po zbytek dne už se víceméně věnujeme praní – ve velkým stylu, neboť Michel má pračku a tak dáváme asi pět dávek a chlapi z nás neví, poněvadž pereme skoro celej den a oni nám pořád poťouchle vypínaj teplou vodu (na kterou je tam takový speciální čudlík) a já ji furt zapínám znova a tak pořád dokola. Zabereme šecky šňůry, židle a ostatní nábytek a prádlo pak máme navěšený i na ramínkách na hřebíčcích od obrazů, který kvůlivá tomu sundáváme ze zdí. Docela napínavá záležitost, ale aspoň máme šecičko vypraný a přichystaný na další část dobrodružství.

Mezi vším tím praním navíc zjišťujeme, že nám nějak nende udělat check-in na let za dva dny a trošku nás to mate a děsí. Jakože druhej, navazující, let jde, ale první ne, a tím pádem ten druhej je nám houby platnej. Strašlivě se snažíme kamsi volat na ty aerolinky, ale nikdo se s náma nepáře a nedaj se dohnat. Voláme i na nějaký další čísla co máme v mejlu, ale naší španělštinou to strašlivě rulujeme a nevíme vůbec co se děje, oba do toho přes Skype hulákáme náhodný slova a pak nerozumíme odpovědi jejich.  Zkoušíme i další lidi, esli by nám nepomohli, ale moc to nejde a pak zkoušíme i Michela, ale on očekává dámskou návštěvu a odbývá nás s tím, že tam zavoláme ráno v sedm se spolubydlícím. Budíček na sedmou nás dost rozsekává a snažíme se to nějak ošéfit, ale marně. Abychom si uklidnili nervy, vyrážíme na večeři do steak housu, kterej vybral J a kde maj nejvíc nejlepší filet mignon co jsem kdy měla, ale není to moc levný a jenom na spropitným (který si tu lidi sami přidávaj ke konečný částce) utrácíme asi tolik, jako za jídlo pro dva v běžným stánku. No co už, byla to ňaminka aspoň.

Ráno si velice přivstáváme tedy a s pomocí spolubydlícího, kterej nevládne vůbec žádnou angličtinou, se dáváme do šéfování s aerolinkami. Celý je to dost chaotický a záludný a pořádně nevíme co se děje (klasicky) a nutíme toho nebohýho člověka jim volat znovu a znovu, páč ho podezříváme, že nic nepošéfil. Když jim volá asi počtvrté (a už mu z toho naskakuje žilka), tak se nám konečně zdá, že to je nějak zařízený a že teda se na letišti zítra ukážeme s papírkem nějakým a oni nás tam sami odbaví a druhej let už si zařídíme sami. Když pak zkouším udělat check-in na ten druhej let, tak zjišťuju, že nám nějak zprovoznili i ten první, takže nakonec žádný dramata se další den konat nebudou, jsme děsně odbavený už teď a zbývá jenom si ty letenky vytisknout.

Zajídáme do levnými těstovinami a nedopečenou pizzou v místní italský restauraci s příliš žoviálním číšníkem, kterej když přináší oregano, tak se hihňá jak malej a vykřikuje, že je to marihuana. Vůbec Lima byla taková nevšední záležitost, kdy to nebylo vlastně moc o nějakých vycházkách a sightseeingu, ale spíš o ňaminkách, kulinářských specialitách a kulturních záležitostech. Poměrně festovní zakončení našeho putování po Jižní Americe. Tak.