Huaraz 2 - mucho hiking

Lidi jezdí do Huarazu výhradně kvůli velikejm výpravám do hor. My sice nejsme žádní velcí hikeři, ale nějak se mi povedlo J přesvědčit, že jako musíme nějakou tu přírodu taky obhlídnout a vybíráme nejfešnější hike. Jelikož ale už zase nejsme zvyklí na tu nadmořskou výšku (vzhledem k časovýmu presu drandíme z pobřeží do hor a pak zase na pobřeží a pak zase do hor jak největší amatéři), tak první den dáváme aklimatizaci jenom ve městě a na druhej den jsem nám velice naplánovala test hike, než se jakože vydáme do opravdickejch hor, tak jako jestli už to malonko dáváme.

Původní plán byl jenom tak jakože náhodně zajít na nějakej z těch okolních kopečků, ale když se chceme přeptat v turistických kancelářích (kterých je asi tak 80 na každým rohu), kampa jako máme jít (jelikož J mi už nevěří ani malej krapet a zase se strachuje že ho potáhnu kamsi do neznáma), tak nějak záhadně zakupujeme tour na další den k fešnýmu jezeru a pani nám zároveň radí, že jako máme zajít na mirador, že nás navede na colectivo, který nás vysadí kdesi a nakonec s náma naskakuje a ukazuje sama kde si vystoupit. Jelikož nám nakonec dala mega slevu a ještě s námi jela, tak si řikáme, jaký máme štěstí. Ale ouha! Pani ukazuje na jakousi pěšinku, že jako tama nahoru a bude. Malonko funíme, J teda funí tuze a to přitom nejdeme ani 5 minut. Moc se nám ta pěšinka nepozdává, neboť to skoro vypadá, jako by to vedlo přes soukromý pozemky, ale nedbáme. Už jsme skoro na vrcholu, když tu najednou se na nás vrhá smečka divokých psů a my panikaříme. Psi jsou šílení a hrozně na nás doráží a mě je jasný, že nemá smysl se snažit utýct, když jsme tak zafuněný a tak se nějak tlačíme na sebe, aby nás kdyžtak pokousali zezadu.  J je poplašenej stejně jak já, ale pak dělá že ne a stěžuje si, že jsem mu drtila rameno. Po asi deseti minutách to psi vzdali a pomalu se začali vzdalovat.

Rozhodujeme se, že tudy cesta nevede a že asi bude lepší přeskotačit na kopeček sousední, když tu další ouha, jen co jsme se ujistili, že psi už jsou docela daleko a že teda asi můžeme se přestat třást, tak kdese vzali tuse vzali, divocí osli! Prvně to vypadalo, že ten osel první se jen tak objevil a že se tam pase, když tu najednou bylo jasný, že osel míří přímo na nás a to dost rychle. V tom momentě jsme začali prchat, což muselo vypadat nejvíc komicky, kdyby to někdo sledoval. Kopec to byl fest prudkej, všude nějaký kamení a prokluzovalo to, já navíc nemám vůbec dobrý boty na takovýdle dobrodružství a asi pětkrát jsem si málem vymkla kotník. J se zasekával o nějaký keře a klouzal po kamenech, zatímco já se chtěla schovat mezi takový stromky, že jako osel na mě nebude moct. Jen co jsem tam ale konečně doskotačila, tak ouha, osli najednou byli 3 a mně bylo jasný, že mě ani stromky nezachrání. Navíc – překvapivě – osli dávali skotačení v tom terénu mnohem líp než my a byli rychlejší.  Zničehonic se na kopci objevila jakási stařenka, která se zjevně snažila ty osly přivolat, ale osli nedbali a stařenka lamentovala a asi z nás nebyla moc nadšená. Nějakým zázrakem se nám povedlo přeskotačit na další kopec a i když jsme měli osly hned za zadkem, tak přes jednu průrvu se zpomalili a my nabrali náskok. Mezitim se ale navrátil jeden z těch psů (nebo možná nějakej novej, kdo ví) a my zase museli zaujmout číhací pozici a osli se nebezpečně blížili. Celý jsme byli nějaký podrápaný od křoví i přes tepláky a džíny, J měl něco s kotníkem a mě fest ruplo v koleni. Ale adrenalin běží na plný obrátky a my se záhy dostáváme do bezpečí.

Tedle druhej kopec navíc má festovní mirador, takovej mega kříž, takže to pofocujeme a jelikož čekáme, že se strhne každodenní průtrž mračen, tak plánujeme, kterak se dostat zpátky do města. Nějako si netroufáme se vracet stejnou cestou a volíme jakousi polňačku na druhý straně. Šecko dobře dopadlo, už nás nikdo nepronásledoval, ani déšť nás nechytil a my dokonce nasedli na jakýsi colectivo pod kopcem co nás zavezlo zpátky do centra. J zase lamentuje, že mám akorát pitomý nápady a veliký dobrodružství a že jsem beztak byla v sedmým nebi když nás ta zvířata honila. Blbec. Test hike jak se patří, neasi.

---

Po velikým úspěchu, kterým test hike nepochybně byl, se nemůžeme dočkat dalšího dne, kdy máme bejt ready v 5:45 před hostelem. Velice se snažíme nakoupit nějaký ňaminky, ale moc se nám to nepovedlo a druhej den pozdě bycha honíme. Budíček je dost psycho, když obvykle vyspáváme tak do devíti minimálně, ale zima nás dost probrala, popadáme předpřipravenej baťoh a číháme na silnici. Trochu se bojíme, že pro nás nikdo nepřijede, neboť to včera bylo dost chaotický s tou turistickou pani, ale po chvíli se k nám připojuje další obyvatelka hostelu, která to bookla přes někoho jinýho a tak si řikáme, že třeba přijedou aspoň pro ní a my si naskočíme nenápadně.

Před šestou se skutečně objevuje bus a my si nasedáme. Jakmile se ale rozjedeme, tak začínaj dramata. Týpek průvodce za námi míří, vůbec se mu nepozdává náš voucher a praví, že jsme platili málo a musíme mu doplatit rozdíl. Docela psycho, dohadujeme se s nim, ale on akorát povídá, že si můžeme vystoupit, esli se nám to nelíbí. Tak jasně, že se nám to nelíbí, ale je 6 ráno a beztak bysme ani tu pani, co nám tu tour prodala, nenašli, aby nám vrátila peníze. Naštvaně teda platíme.  A to jsme měli radost, že se nám povedlo usmlouvat malou slevu včera.

V autobuse děsná zima, navlíkám na sebe skoro šecky vrstvy co mám s sebou a nic nepomáhá. Po asi hodině a půl jízdy stavíme kdesi na snídani, to už mrzneme monstrózně a ostatní účastníci nás skoro litujou, neboť většina lidí je vybavena bundami, čepicemi, rukavicemi, tisíci vrstvami a tak podobně. Já mám dvě trička, svetr a mikinu se šálou a třesu se jak ratlík. J je na tom podobně a nějaká Němka se slitovává a půjčuje mu svojí extra šálu.

Po další hodině se konečně dostáváme do toho national parku, stavíme na 5 minut u fešáckýho jezera zelenýho tuze kochacího a pak po dalších 15minutách chystáme nervy na velikej hike. Už jsme na hranici 4000m.n.m. tuším a ziminka je veliká. Na cestu k jezeru (laguna 69, neasi) máme 3 hodiny prej a celej hike je asi 10km, tak se uklidňuju, že to se snad nějak pošéfí. Ale už první úsek po deseti minutách na rovince je dost záhul, lidi zpomalujou, nám dochází energie, ale aspoň už nám není zima tolik. Po asi půl hodině na mě asi přichází nějaká lehčí forma altitude sickness zkombinovaná s mojema cukrovýma problémama a mám pocit, že omdlím každou chvíli. Po dalších deseti minutách už vidím dvojitě a to mi vydrží až do večera. Fakt pecka. Navíc jak nemám žádný pohorky ani trekový boty, ale jenom normální Nike botičky, tak to tomu taky moc nepomáhá, neboť se po nějaký době začínáme brodit takovou divnou vodou přes kameny do prudkých kopců a já jak se snažím si nenamočit nožičky moc, tak tam hopkám jak kamzík a akorát mě to ještě víc unavuje všechen ten nadbytečnej pohyb (netřeba zmiňovat, že hopkat přes pofiderní kameny kluzký, když člověk vidí dvojitě, není žádná sranda). J se relativně drží tentokrát – asi jak protrpěl šecky ostatní výpravy, tak tentokrát má docela štěstí.

Naše asi 30 členná skupina se dělí na profi hikery s vybavením, kteří uhání vzhůru, pak takovej ten střed, za kterym se šinu já a pak skupina Korejců, co to moc nedávaj. Občas krosíme řeky, což je docela vzrůšo, i když teda jedna byla obzvláště vypečená a mě bylo jasný, že nemůžu jít přes s mými botičkami a nemůžu ani skočit skoro dva metry, tak po pěti minutách dumání rozhoduju sundat botičky a dát si to naboso. Kupodivu ta ledová voda není takovej šok jak jsem čekala, asi jak už moc nevnímám.

Po asi čtyřiceti letech se konečně blížím k cíli, kochám se snížečkem (což J vůbec nechápe, hlavně když si z těch kusů sněhu, co se tam válí u pěšinky, dělám koule a házím je všude okolo jak malá), což je ukrutně vánoční a tu najednou, laguna 69 se objevuje! Nejvíc nejfešnější! Uplně jakože taková super modrá barva, kolem toho ty kopce šedivý a v dáli zasněžený kopečky. Máme tam asi 45 minut kochací pauzu. Dokonce i pidi lavina se tam konala. Papáme jablíčka a litujeme, že nemáme žádný pořádný jídlo. Sledujeme bláznivý Korejce, kteří se natírají kdoví čím a fotí a natáčejí jak diví a do toho mávají korejskými vlajkami. J tvrdí, že jeden z těch Korejců je ze Severní Koreje, ale mně se to moc nepozdává.

Cesta dolů je neméně dramatická a i tady platí, že se nemáme zastavovat. Cestou nahoru je potřeba udržovat nějaký tempo, i kdyby nejpomalejší, ale hlavně nezastavovat na moc dlouho. Cestou dolů je to podobně, ale člověk by neměl jít moc rychle, kvůlivá vyrovnávání tlaku. Přecijenom, nejvyšší bod hiku byl nějakých 4600m.n.m, asi nejvíc, co jsem kdy v životě byla. Já takovej plážovej člověk a tady se štrachám do hor. Opravdickejch hor!

Cestou dolů snad šici dostali veliký bolesti hlavy, já pochopitelně též, což celý tý mojí situaci nepomohlo ani malej krapet. Navíc ty kameny kloužou nějak víc teď, přes pěšinku teče víc vody, já už mám botičky skoro uplně mokrý ale i přesto tam pořád manévruju. S půlkou Korejců a nějakou Španělkou, co taky dost trpí, uzavíráme celou výpravu, navíc kdykoli se zastavím na fotky, tak mi šici utíkaj. Nějakým zázrakem se to ale šecko zvládlo a kolem čtvrtý/pátý nasedáme na bus zpátky. Skoro celej bus spinká, mně se to přes bolení hlavy a ukrutnej hladík moc nedaří. J už má taky festovní bolení hlavy a jsme celí vyřízení oba. Ale i přes šecky ty komplikace a nesnadnosti to byl super hike a jsem ráda, že jsme šli. V hlavní sezóně to musí být uplně epic, když jim neprší a maj sluníčko a tak. Páč nám se chvílemi fest ochladilo, poprchávalo taky tak půl cesty a mraky šedivý byly všude.

Mucho hiking a ne že ne!