Máncora

Hnedle kousek od hranic je naše první zastávka - slavná Máncora. Maj tam mít jedny z nejlepších pláží a je to party a všechno. Ubytko máme napínavý, hostel je na kopci, není tam pořádně cesta žádná a kopec je vlastně taková obří hromada hlíny/písku. Jediný štěstí, že pro nás někdo zajel, jinak teda nevím, kterak bychom se tam s těma všema kuframa šplhali. Z pokojíčku je výhled na oceán a celý město a je to famózní. Co famózní naopak není ani trochu, je cesta nahoru a dolu. Pěšinka je záludná, po písku to klouže a při cestě nahoru je obvykle hic a já sem celá zadejchaná. Limitujeme tedy cesty do městečka na minimum. Maj tam šelijaký posezení a houpací sítě a je to hrozně kochací, a taky je tam trošku větřík, takže není takovej hic. Zmatená slečna recepční, co skoro nikdy nepracuje, je ze Švýcarska (stejně jako pan majitel) a J ji hrozně zpovídá ohledně Rogera Federera a ona chuděra neví.

Peru se jinak tváří podobně jako předchozí země (teda až na to, že tadyk jsme zrovna v pouštní oblasti a to Kolumbie a Ekvádor uplně neměli), jenom teda opět trošku šolichaj s názvy ovoce a tak – hrůza, člověk si něco pracně zapamatuje a ouha, popojede dál a ono se to jmenuje jinak. Poprvý se nám ale konečně povedlo koupit čerstvý krevety, takže výprava na tržniště nebyla uplně marná. Maj tu zase jinačí měnu – soles – a po těch pidi cenách v dolarech to vypadá divočejc, ale ve výsledku je tu snad ještě malonko levněji než v Ekvádoru. A taky tu pochopitelně maj ty jejich meníčka na obědy (a někdy i večeře).

Taxíky tu moc nevedou, místo toho mají thajské tuk tuky, děsná exotika. A když chceme jít do městečka, tak nejenže musíme zdolat ten kopec pofiderní, ale od hlavní třídy nás navíc dělí nejvíc ghetto ulička, plná bordelu, špinavých dětí, divných anorektických koťat a chlápka, co tam bydlí na matraci a pokaždé vypadá, že je mrtvej.

Rozhodujeme se zůstat dýl, jelikož pan majitel nám dal nějakou slevu, a praní je tedy na pořadu dne. Už je na čase. Nicméně jak už to tu tak bývá, nic není jednoduché. Věci si do pračky sami dát nemůžeme (a já se tuze snažila, aby se neopakovala fiasko z Kolumbie) a asi třikrát jim tam vysvětluju jak potřebuju aby tam dali můj prací prostředek a ne ten jejich, kvůlivá alergiím a oni furt nechápou a já trnu. A ani si nemůžeme prádlo sami pověsit následně, neboť to je přeci taky zahrnuto v laundry servisu. Demence. Druhej den slečna recepční s vyplašeným výrazem si k nám přisedá ke stolu a povídá, že prekérka, že někdo jinej se chopil toho praní a že to vyprali v jejich prášku a opět zapomněli na moje spodní prádlo a ponožky. To už jako nedávám. Aspoň teda mi to perou znova v čistý vodě a dokonce se mi povede si pár kousků sama pověsit. Nicméně teda celá prací záležitost trvá asi 3 dny a nestíhá nám to schnout. V závěru nakonec ani za to nemusíme platit a J mě hrozně nabádá, abych tak šolichala pokaždé a měli jsme praní zadarmo.

Jednoho dne se vydáváme na vycházku a cílem je jeden z kopců, který vidíme z terasy naší. Ale ouha, nějak kopec míjíme, a je z toho dvouhodinová procházka v poušti podél silnice a J tvrdí, že to trvalo asi 10 hodin a že si připadal jako žid, 40 dnů v poušti. Vůbec to není pravda a bylo to fešný, i přes absenci toho kýženého kopce.

Potkáváme zde také osobu veliké důležitosti (což samozřejmě v té době ještě nevíme) – obědváme v restauraci a do dveří vchází nějakej pupíkatej pán v tričku s nápisem California a J se nemůže udržet a hází na něj west side signs a něco na něj hlásí a pán vypadá ukrutně poděšeně a nechápe vůbec.

Po většinu času jen tak vysedáváme na kopečku na terase a popíjíme nějaký pivka a kocháme se výhledem a plánujeme výpravu za želvama, což se nám nakonec daří. Dáváme se do řeči s holandskou dvojicí a jelikož oni taky chtějí vidět želvy a tours jsou drahý, tak se vydáváme nadivoko s nima jednoho dne. Někdo nám řekl, že je dobrý vyrazit pěkně z rána a domlouváme teda dostaveníčko na recepci na půl osmou ráno a vtipkujeme (no, ne tak uplně) o tom, jak je to brzo a jak nevstaneme a týpek Holanďan na nás hodí nesouhlasnej pohled a povidá, že bychom možná měli začít pít vodu a snad to zvládneme (je asi 6 odpoledne a máme druhý pivo, nevim co hrotí), tss.

Vstávání se zvládlo, cesta z kopce taktéž, Holanďani dokonce vědí kde splašit bus. Dojíždíme kamsi a tam si jakože máme taxíček prej vzít, ale taxíčky jsou nějaký drahý a navíc většina jsou ty tuk tuky. Nakonec se nám nějakým pochybným domlouváním podaří usmlouvat týpka, že nás vezme šecky 4 v jednom tuk tuku (obvykle se dovnitř vejdou lidi dva) – což se ukazuje být velikým dobrodružstvím, neboť nejenže se tam nemůžeme vejít a sedíme naskládaný jeden přes druhýho, ale týpek neustále sjíždí ze silnice a klouže po písku a my jedeme asi 15 minut a šecko nás brní.

Želvy maj bejt u nějakýho mola nebo co, platíme vstupný a ono skutečně, želvy vidíme hnedle z mola a ani si nemusíme brát žádnou loď. Holanďani vyráží do vody první, vybavený šnorchlama. Z vrchu to všechno vypadá roztomile, ale když dojde řada na nás a želvy jsou fest blízko schůdků, tak malonko panikaříme a bojíme se, že nás ukousnou. To samý nastává v momentě, kdy už máme plavání dost (člověk akorát trne, kdy se želva na něj vrhne a já navíc jednu omylem kopla, páč sem ji pod sebou neviděla) a želvy se rozhodly nahnat ke schůdkům a odřízly nás. Navíc se tam vyrojilo asi 30 dětí v plavacích vestách, a jak se bojí, tak blokujou celý schůdky a když už se zrovna poštěstí, že želvy trošku uvolní místo, tak se člověk zase nedostane přes ty děcka. Druhý kolo už si nedávám a radši se kochám pěkně z mola.

Jsme nepoučitelní a cestu zpátky dáváme opět v jednom tuk tuku, ale tentokrát J sedí venku a my se tlačíme jenom ve 3. Ještě vyrážíme na místní pláž, která je ukrutně fešná a šlofíčkujeme. Po návratu se stavujeme na obědový meníčko a opět drama, kdy nám v polívce plavou slepičí nohy a je to dost nechutný a slečna Holanďanka to špatně nese. Holanďani si o nás musí myslet to nejhorší, neboť J má jako obvykle nemístný poznámky a když nám v restauraci nesou limču, která má barvu skoro jak víno, tak to týpek Holanďan komentuje s tím, že je trošku brzo na alkohol (a nemyslí to jako vtip) a já se neudržela a povidám že „it’s 5 o’clock somewhere” a opět se mi dostává káravého pohledu. No co už.