pátek 28. listopadu 2014

Quito - nejvýše položené (oficiální) hlavní město světa

Ráno raníčko u snídaně (kdy J snědl chleba, kterej nebyl jeho a pani z airbnb pak lamentovala, že co se jako s tím chlebem stalo) nám další lidi co tam jsou ubytovaný doporučujou nějakou lanovku na kopeček s výhledama, ale povídaj, že bychom si prvně pár dnů měli zvyknout na tu nadmořskou výšku, než se tam vydáme. Další slečna ale pak povídá, že jim tu dost pršelo poslední dobou a že dneska by byl dobrej den a my se tuze nadchneme a vyrážíme i bez aklimatizace. Nějak se tam dopravujeme taxíkem (pořád žádný zbraně ani přestřelky, nevíme o čem to ti blogeři mluvili) a čeká na nás víc jak dvouhodinová fronta, než si konečně můžeme sednout do lanovkového vozítka.

Jen co si nahoře vystoupíme, tak se ukrutně ochlazuje, přecijenom jsme v 4100m.n.m. a i Quito samotný (nejvýše položené oficiální hlavní město světa – Bolívie to tam trošku komplikuje) není uplně nejteplejší destinací. Strašlivě nasazujeme šálu a čepici ale nejsme uplně vybavený a po asi 5 minutách se zatahuje a ochlazuje ještě víc a tak se schováváme pod střechu a číháme, neboť já strašlivě chci další fotky. Po asi půl hodině se zadařilo, pofotili jsme co se dalo a vydali se nazpátek.

Naskakujeme na nějakej bus, poněvadž jsme tuze local a týpek v buse se tvářil že jako centro histórico no problem, ale ouha. Jedeme a jedeme a samozřejmě vůbec netušíme, kde si vystoupit a tak nějak zneklidňujeme časem. Vedle nás sedí nějací běloši, tak se tážeme, zda oni vědí, páč tam maj obří mapu a oni překvapivě moc nevědí, tak si aspoň fotíme jejich mapu, což se následně ukazuje být velice chytrým krokem.

Řidič busu zničehonic zešílel a zrychluje tuze moc, málem vráží do zdí nějakýho tunelovýho mostu a my trneme, že jako co to má herdek bejt a hrozně si chceme vystoupit ale nende to. Nakonec belgičani nějak prchají a my v poslední vteřině taktéž opouštíme bus, páč nejenže se řidič vrací na původní místo nějak, ale J trvá na tom, že belgičani ví víc než my a že je teda budeme sledovat. Nenápadně se k nim hrneme, a strašně přátelsky jim líčíme, kterak půjdeme s nima. Sledujeme je s obtížemi až na „hlavní“ náměstí.  Tisíce lidí, tak to malonko obíháme a pofocujeme a vyrážíme na papu – než dojíme, tak se strhává průtrž mračen (Quito je známý tím šíleným počasím, kdy v jedný minutě svítí sluníčko, v druhý se zvedne vítr a začne pršet a pak skoro mrzne a pořád dokola a člověk se teda nestíhá oblíkat a svlíkat). Čekáme, dokud se to nějak neuklidní a pak už je skoro noc zase a my teda se směřujeme dom, i když nevíme vlastně jak. Nějak se nám to nakonec s mapou povedlo najít všechno a těsně po soumraku za sebou zamykáme vrátka (troje) na osm západů.

Večer však přišel hladík a J měl skypové dostaveníčko a byl línej jít ven, tak sem se zakuklila do černý mikiny s kapuckou, nažhavila nervy a lejtka a vyrazila do ulic něco sehnat. Docela psycho, nikde nikdo skoro, neděle večer, a každý auto co projíždělo kolem a přibrzdilo mi přivozovalo infarktové stavy. Po asi pěti minutách už panikařím a skoro utíkám, i když nevím kam. Po dalších pěti minutách, kdy už si řikám, esli nebude lepší kručící pupíček než riskovat kdoví co, se rozhoduju to otočit zpátky a nakonec šéfuju nějaký banánový chipsy v grocery storu kde nic jinýho nemaj.

Vytahuju klíče a chystám strategii jak šecky ty brány co nejrychleji odemknout, než mě ti pochybní lidi na rohu přepadnou a ukradnou, když v tom ouha, vrátka se otevírají a v nich stojí naši airbnb lidi, nejvíc vyděšený a okamžitě mě tlačí dovnitř a hrozně spěchaj a šecky brány zase zamykaj. Moc nevím co se děje a v tom už je tam i J, kterýho zburcovali vteřinu po mým odchodu. Nestihli mě zastavit, páč jim vůbec nedošlo, že bych mohla bejt tak šílená jako se vydat sama po soumraku do ulic Quita a když si to uvědomili – po cvaknutí dveří – tak už sem byla fuč prej a tak děsně za J vlítli a tuze ho sprdli, že co to jako je, že kam si jako myslím že jdu a jakto že on nejde se mnou a šici tři tam pak číhali u těch vrátek celou dobu, aby kdybych se náhodou živá vrátila, aby se to šecko urychlilo. Velice nás znovu pokárali a zdůraznili, že obvykle takovýdle šílenosti se jim s airbnb lidma nestávaj. J, kterej měl mezitím taky hlad, měl smůlu a záviděl mi moje chipsy během skajpování.

Divočiny!

-----

Druhej den po snídani (tentokrát si to pani pohlídala, aby se tam žádnej chleba neztratil) vyrážíme na free walking tour, která je pro změnu (na rozdíl od Bogoty, kde to byl propadák) zajímavá a průvodce dredatej mluví dobře anglicky. Chlapec povídá, kterak je původně z Baňos (záchody) a má šelijaký zajímavý průpovídky. Celá tour trvá skoro tři hodiny, cestou vbíháme do nějakýho kostela, sledujeme střídání stráží, náhodou se připojujeme k čokoládové tour (Někdo za ní zjevně zaplatil a my se tam celá grupa nahrnuli a J a já a další Američan jsme snědli většinu věcí co posílali na okoukání. Velice fajn), zastavujeme na tržišti v ňaminkářství a vůbec je to celý dost zajímavý. Já sem teda malonko netrpělivá, páč sem si na odpoledne naplánovala výpravu na rovník (jakože ten monument a muzeum) a po včerejším extempore je J nervózní a přikazuje mi, že max do 6:30 musím bejt doma a já teda nemám už moc času (navíc když ani pořádně nevím jak se tam dostat). Nakonec se rozhoduje, že pojede se mnou, páč stejně nemá nic lepšího na práci a vyrážíme teda najít busovou zastávku. 


Cesta busem je nějaká nekonečná, psali na netu že půl hoďky, ale my už jedeme snad hodinu a pan průvodčí (nebo co to je) má jinačí systém tady – lidi platí až při vystupování. On jakože dycinky vyskočí za nima a oni mu zaplatí a až když se dostaneme na okraj města, tak zkasíruje ten zbytek uvnitř. Zastávku naší jsme nějak přejeli, i když měla bejt poslední a jsme kdesi v kopcích v mlze a mracích a ztrácíme drahocenné minuty.

Po velikým netovým průzkumu, co sem včera provedla, vím, že maj ten hlavní monument rovníkovej a nějaký srandy okolo a že je to celý falešný, páč když to postavili, tak nevěděli, že ten pán se spletl malonko a je to teda o pár desítek metrů mimo. Když začali používat GPS, tak vyzjistili, kde to vlastně je a lidi tam pochystali jinačí muzeum, ne tak fancy, ale víc interaktivní a já pochopitelně chci vidět oboje.

Začínáme falešným rovníkem, velikej monument, spousta businessmanů se tam fotí, nevíme proč, maličký obchůdky a restaurace a šecko a celý to vypadá dost podivně, páč jak je to malonko za městem, tak tam není moc lidí. Začíná se stmívat a tak honem uháníme do toho druhýho muzea (Itiňan nebo tak něco), kam nás málem nepustí, páč už je pozdě, ale nakonec to zvládáme, dostáváme anglicky mluvícího průvodce, kterej evidentně už se těší dom a tak to bere fest hopem. Celý je to takový fešnější, maj tam povídání o kmenech odkudsi a o tom, jak usekávali lidem hlavy a pak s nima cosi dělali, že ty hlavy byly míň jak poloviční a spoustu ilustrací. Maj tam i interaktivní fígle, kdy člověk balancuje vajíčko na hlavičce hřebíku (levou zadní!) a pak rozdíly ve víru vody, kdy na severní a jižní polokouli je to naopak, jedno je ve směru hodinových ručiček a druhý proti směru. Taky nějaký balanční cvičení a silový věci, kdy zjišťujeme, že při stání na rovníku jsme dost slabý a motáme se a týpek z nás má srandu.



Do města se dostáváme po setmění velice, ale dneska jsme postěhovaný do hostelu, tak už nás nikdo nesprdává. Šéfujeme večeři (nejvíc ňaminkózní argentinskej steak si dávám a J trvá na tom, že si dá sandwich a polívku a pak mi celou dobu ten steak závidí a viní mě, že jsem jako ho nechala jíst sandwich.. amatér), pakujeme se a jsme v šoku, že zítra konečně vyrážíme směr Canoa, kde jsme původně měli být už před dvěma týdny. J navíc začíná mít příznaky altitude sickness, tak je nejvyšší čas zajet na pobřeží.

středa 26. listopadu 2014

velice dobrodružná cesta přes kolumbijsko-ekvádorské hranice

Autobusák v Pastu zvládáme v klidu, nezvykle brzo i. A za hodinu už si to uháníme směr Ipiales, poslední město před hranicemi. Bus je plnej Ekvádorců, je strašná zima a J okamžitě usíná, i přesto, že to má bejt šecko strašně nebezpečný. Asi jak je 9 ráno, tak se nám nebezpečenství vyhnulo, nikdo na nás pistolí nemířil a za necelý dvě hodiny už jsme v Ipiales a hledáme taxíček na hranice. Taxíček nacházíme, za chvilenku už jsme na hranicích (Cestou jsme na prvních semaforech ukrutně sledovali tuze roztomilýho psa, kterej strašlivě štěkal a dorážel na nějakej taxík a nakonec za ním běžel asi deset minut a nás to velmi fascinovalo. Ale po deseti minutách pes i jím pronásledované auta zahnuli někam a my měli po srandě.), šlapeme do schodů pro exit stamp z Kolumbie a za vteřinku už si to mezi kapkami deště štrádujeme na Ekvádorské imigrační. Mysleli jsme, že jako pošéfíme razítko a hyjé taxíčkem do nejbližšího města, ale ouha!

Fronta naštěstí minimální, ale když se po 5 minutách dostáváme k okýnku a J dostává razítko, tak nastává prekérka, kdy pani za okýnkem není vůbec nadšená, že se snažím dostat do Ekvádoru s pasem, který nemá to exit razítko z Kolumbie (který je v mým druhym pasu, kterej nechci používat a chci používat ten první) a odmítá pochopit, proč jako mám dva český pasy a co to je za šolichy a moje španělské vysvětlení se jí nepozdává a žádá J aby jí to vysvětlil, i když on umí dohromady asi 5 slov španělsky a sám si není moc jistej co tam jako šolichám s tolika pasama. Asi 15 minut se tam s ní dohaduju, až nakonec teda svoluje, že jako to půjde, ale musím jí donýst kopii obou pasů a kopii toho razítka kolumbijskýho. Tak se hrozně vydávám najít copy place, který jsou obvykle na každým rohu (doslova), ale jak naschvál, tady jsou šecky zavřený. Pobíhám si tam v tom pohraničním pásmu asi 10 minut, než konečně nacházím nějaký copy place a nastává další drama, kdy nebohá žena nechápe, že potřebuju šecky ty tři stránky okopírovat na jednu stránku. Nakonec se nám to nějakým zázrakem daří a já vyrážím znovu na imigrační. Tentokrát už se pani za okýnkem ani nepokouší o nějaký zdvořilosti a hodí mi tam razítko a nazdar. Welcome to Ecuador.

Další prekérka nastává při čekání na taxi, jelikož žádný taxíčky nevidíme. Navíc tak nějak prší a celý je to tuze nepohodlný. Zůstávám někde pod jakýmsi přístřeškem a J se vydává hledat taxík. Podaří se a už jsme na cestě kamsi. Kdesi si konečně dáváme oběd, tentokrát za tvrdou měnu (v Ekvádoru maj dolary) a šecko tudíž vypadá levně (přecijenom ceny kolem 5 vypadají mnohem líp než ceny kolem 6000). Vydáváme se na busák a jsme skoro v šoku, neboť tu maj opravdový busy, ne jak ty pidi auta co měli v Kolumbii většinou. Naskakujeme do nějakýho, kterej vykřikuje, že Quito za 5 dolarů (ceny tu maj prej bejt kolem 1USD za hodinu jízdy, fešnost). Jsme v buse jediný a vybíráme si fešný sedátka. Nadšení však netrvá dlouho, neboť se bus začíná plnit lidma, co maj opravdový jízdenky (my nemáme nic a ani jsme neplatili) – opakovaně nás lidi vyhazují z našich sedátek, že jako maj místenky a já opakovaně vysílám J aby zašel ven koupit jízdenky a on se bojí. Nakonec ho vyženu, ale ouha, v tu chvílí se bus rozjíždí a já trnu, co jako teď. Naštěstí si stihnul naskočit a jízdenky se pořídily cestou.

Cesta je napínavá a scenérie tuze fešná. Uplně jak jiná země hnedle. Fešný kopečky a šecko a já nestíhám fotit (doslova, šecko je to nějaký rozmazaný). Sledujeme fascinující záležitost, kdy ne jen jeden prodejce, ale celá skupina (7 lidí tuším) se nahrne do busu a prochází uličkou ve snaze prodat šelijaký druhy jídla. Velice vzrušující.
Navíc, aby nebylo málo dramat, tak hnedle kousek za tim prvním městem nás zastavila jakási policie nebo military a pochopitelně z celýho busu si museli vybrat můj kufr na random prohlídku. Ani bych to nevěděla, kdyby J (kterej seděl vepředu) je neviděl náhodou – tak si mě přivolali, abych jako kódovej zámek otevřela a začali štrachat. Moc nevěděli, páč kufr byl velice pečlivě spakován a po 30s mě nechali jít. Uff, nenašli všechny ty ilegály co v tom kufru pašuju :X

Hrozně se mi chce spát, ale ty scenérie jsou fascinující a tak to hrozně celý monitoruju. Cesta měla trvat asi 5 hodin, nicméně jak se blížíme ke Quitu, tak se dostáváme do jakési kolony (sobota večer – Saturday night fever, clearly) a skoro se nehýbeme. Mezitím padá tma a my nevíme, páč jsme nebyli online celej den a netušíme tedy, zda nás airbnb lidi akceptovali nebo co jako. Cesta nakonec trvá asi milion let a na autobusák, kterej je tuze daleko od centra se dostáváme po devátý večerní. Wifi se nám vůbec nedaří najít, tak nakonec bereme taxík do jediný lokality co si já pamatuju (páč J ani nemá adresu těch lidí z airbnb) a taxikář nám staví někde tam na wifi. Následně zjišťujeme, že lidi nás akceptovali a vyrážíme teda k nim. Na poslední chvíli, jak brzo zjišťujeme (bejt tam o půl hoďky později, tak by nám to prej zrušili, lidi jedni, páč od nás neslyšeli celou dobu), ale podařilo se a už jsme v domečku. Chceme se vydat pro papu a dostáváme instrukce, že i přesto, že je sobota večer, tak maj nějakej svátek tam a měli bychom bejt max do 11 doma, jinak děsně nebezpečný šecko a už i teď je to dost na hraně. Dáváme teda nějaký papu rychlý a uháníme zpátky, než nás ukradnou a zabijou.

pondělí 17. listopadu 2014

Mocoa - Pasto, zběsilá jízda a poslední hodiny v Kolumbii

Ráno si dáváme snídani v hostelu a a J velice diskutuje s panem majitelem o tenisu (pan Belgičan tam prodává rakety a šecko, zasloužil se o postavení kurtu a takhle asi hledá nějaký tenisový partnery) – bohužel odjíždíme, tak z toho nic nebude.

Jako vždy jsme pomalý, takže na autobusák přijíždíme skoro ve stejnou dobu, jako jsme včera vystupovali a rveme si vlasy, že jsme nepokračovali rovnou včera, místo trávení noci v džungli. Obvyklé drama se smlouváním cen jízdenek si tentokrát dáváme intenzivněji, neboť pan taxikář nám řekl kolik by to tak mělo koštovat a samozřejmě, že se nás jako bělochy snaží šiči natáhnout. Velice smlouváme (dokonce i já, páč sem z toho vedra a vlhka celá nervózní) a když už se nám povede něco usmlouvat, tak to jsou akorát blbý sedadla. Navíc sem četla nějakej blog, kde psali o týdle cestě, která je jednou z nejnebezpečnějších v Ekvádoru (Camino del muerte), kdy víceméně většina cesty je jakási prašná cesta na kraji útesu a že tam jezdí dva typy busů, buď něco mezi minivanem a minibusem, a nebo nějaký pic kup auta, kde člověk sedí pod jakousi plachtou na dřevěný lavici vzadu a kufry kdesi visí. Druhá varianta se mi ani trochu nepozdávala.

Po asi půl hodině se nám podaří usmlouvat přijatelnou cenu a přijatelný sedátka. Akorát teda odjezd je až za 45minut.  Nu co už. Aspoň na pidi tržišti nakupuju nejlevnější banány. 4 malý v přepočtu za asi 5 korun.

Cesta je to ukrutná, poněvadž asi po 30 minutách se dostáváme do hor znova, uši zalejhaj, navíc ten útes je fakt nějakej pochybnej a cesta není úplné určená pro obousměrný provoz + ten jejich styl řízení sám o sobě. Pravidlem zjevně je se řítit dostatečně rychle do slepých rohů a když se tam náhodou objeví vozidlo v protisměru (což se stává víceméně pořád), tak to nějak vycouvat nebo prosvištět. Aby toho málo nebylo, tak padla nějaká zlověstná mlha, nic není vidět, ale řidič nedbá. Po hodině jízdy už se nevzrušuju, však ono to nějak dopadne (a navíc poslední bus jim do propasti spadl hodně let zpátky). Po asi 6 hodinách na útesu v mlze a dešti se blížíme k Pastu konečně. Za námi sedí nějakej dredatej Ir pofidérní, co se mu začíná dělat fest šoufl, páč si vzal před jízdou tu ayahuascu a teď se velice shání po blicím pytlíčku. Nakonec to asi nějak udržel, nebo já nevim. Má pocit, že my jsme velice pro a snaží se k nám vecpat, páč tentokrát máme rezervaci do hostelu (pan Belgičan z Mocoy tam cinknul a pošéfil to), ale v Pastu na autobusáku je průtrž mračen a my nějak nechápeme systém fronty čekání na taxíčky a stojíme tam tisíc let. Já cela zandaná v dece, abych zaprvý neomokla a navíc aby mi neomokla elektronika a ostatní věci v baťůžku (i přesto, že stojíme pod jakýmsi přístřeškem). Ir se pořád ptá na ty samý věci (má asi 5 otázek) a už z něj začínáme být nesví. Naštěstí to nevydržel a vydal se deštěm kamsi do neznáma.
Hostel je podivnej, my máme nějaký trable s vybráním peněz a jsme zase celí chudí a navíc předpověď počasí hlásí pršení i na další den a já tuze chtěla vidět tu sopku jejich a nic z toho nebude zase. Pozdě v noci se teda rozhodujeme, že si ráno tuze přivstaneme a vydáme se přes hranice. Tak.

Mocoa

Ze San Agustínu jsme chtěli doject do Pasta rovnou, ale pan recepční (ne pan majitel Francouz, ale ten pochybnej týpek, co mi zkazil filet mignon a i když sem to vrátila na opravu tak to furt bylo hnusný) nám povidá, že to jako nende, že musíme na noc do Mocoy a že si to tam náramně užijeme, že je to brána do džungle (a pan majitel Francouz nám v den odjezdu cpe kartičku hostelu v Mocoa, kterej vlastní jeho kámoš Belgičan a kterej je prázdnej) a kdesi cosi a zase nás přechytračili všichni.

Nasedáme teda na nějakej bus kamsi, kdesi přesedáme na bus do Mocoy - veliký drama na autobusáku, kdy jsme odhalili, že lidi si tu vybíraj sedátka v těch minivanech a nás vždycky strčí na ty nejhorší. Páč tentokrát sem si šéfla dobrý a prvně pani koordinátorka a pak i pan řidič se mě snažili přendat na sedátko nepohodlný, ale já nedbala a pořád jsem opakovala, že proč bych tam nemohla sedět já (navíc když nás vždycky natáhnou a platíme nejvíc z celýho busu) a po asi deseti minutách to vzdali a nechali mě tam sedět, juhůůů. Můžu si natáhnout nožičky a dám si baťoh do uličky, takže nemusím mít tu tunu na klíně celou cestu.

Po příjezdu do Mocoy bereme taxíček, páč hostel je prej daleko (a taky že jo, nějaký 3km za městem) a děsíme se, že kde jako splašíme papu teďkonc, když bydlíme in the middle of nowhere. Navíc je tam nějaký vlhko – po všech těch horách a velkých nadmořských výškách jsme teďkonc skoro na nule (nějakých 600m.n.m. nebo co) a asi 10 vteřin po sprše se znovu potíme a J rozhoduje, že teda se nedá dělat nic jinýho než si dát nějaký piva z hostelový recepce a objednat si delivery papu. Jídlo je hnusný, piva jsme vypili skoro šecky co tam měli a furt to nestačilo. Navíc tu máme souseda, kterej s náma byl na pokoji v San Agustínu a po chvíli vidíme další známou tvář. Ten druhej divoch je nějakej nahecovanej hipík, co si jede ayahuascu (nějaká místní droga, po který člověk strašně zvrací a to je asi tak jedinej efekt – děsně vzrušující) a strašně na mě pomrkává a i přes velikou jazykovou bariéru si s ním náramně konverzujeme.  Ayahuascu nám nabídl (ten první soused sem asi přijel jenom kvůli tomu a zkusí to poprvý nebo co), ale když jsme se dozvěděli, že nesmíme jíst předtim moc hodin a my měli hladík a navíc to celý zvracení nezní kdovíjak lákavě, tak odoláváme.
Hejna mravenců se na nás sbíhaj. Opice tam skotačí po palmě před barákem a my se těšíme, až odjedeme hnedle ráno.

San Agustín

Z Popayánu máme namířeno do Pasta, ale na poslední chvíli měníme plány. Klasika. Někdo zmiňoval San Agustín, jako must-see místo, ale nám se to nepozdávalo, páč tam vede nějaká divoká cesta. Nicméně při check-outu z hostelu nám týpek recepční cpe do hlavy, že jako jenom 5 hodin a žádný drama a že jako San Agustín nesmíme vynechat (I wouldnt go as far as to say it is one of the top places in South America, but in Colombia, it is definitely top) a my teda po napínavé cestě taxíkem na autobusák (řidič se nějak rozvášnil a nabyl dojmu, že mu rozumíme a neustále na nás pokřikoval jakési humorné věci a celej se chichotal a my nevěděli a já chytala záchvaty smíchu) se rozhodujeme pro San Agustín.

Tentokrát si ten autobusákovej zážitek malonko opepřujeme a J ztrácí jízdenky během 2 minut od nákupu (nechápu!). Když se snažíme vysvětlit týpkovi v budce, že jako nám musí vytisknout nový, páč jsme ty naše ztratili (a on samozřejmě vůbec nerozumí co řikáme a my na něj furt valíme nějaký slovo, co nám slovník v mobilu nabídnul), tak se nesetkáváme s velikou odezvou a zkoušíme tedy štěstí při průchodu přes security na nástupiště. Pani nedbá a furt opakuje, že musíme mít lístek. Velice jí vysvětlujeme, že lístek byl, ale už není. Po asi pěti minutách, když už ztrácíme nervy (páč se blíží odjezd našeho pidi vanu), tak se nám nějak povede jí přesvědčit, že pustí J a já tam posečkám se zavazadlama, zatímco on to zkusí pošéfit z druhý strany. Nic nepošéfil a pani se nakonec obměkčila a pustila i mě. J je celej překvapenej, jak jsem přes ní prošla. Řidič autobusu taky neprojevuje kdovíjaký pochopení, ale když jsem mu prstíčkama ukázala, kterak lístek byl, ťapi ťapi a lístek není, a že jsme imbecilové, tak se rozesměje a naloží nám kufry a pustí nás dovnitř. Wow, měli bychom to zkoušet častějc a ušetřit za jízdenky.

Odjezd měl bejt před pěti minutama, ale furt se nic nehýbe. V „autobuse“ hic, naštěstí sem poblíž dveří. Na děsivou jízdu vyrážíme za asi 20minut až a my celou dobu trneme, že někdo přinde pro ty naše ztracený lístky a vyhodí nás.

Vjíždíme zase do nějakých hor, najednou je strašná zima, já sem oblečená ve všem co mám v baťohu a zamotaná v dece a ručníku a stejně to nepomáhá. To bude jízda panečku. Ještě se do toho rozpršelo a furt někdo drandí tou metrovou uličkou přes můj baťoh (Jeden týpek, co jsme ho pochopitelně nabrali cestou, dokonce zjevně usmlouval, že bude stát. Docela psycho v těch křivolakých zatáčkách a furt tam přese mě vlaje.) a tuze je to celý nepohodlný. Když se blíží západ slunce, tak zastavíme kdesi u cesty, abychom po přestávce a minutové jízdě stavěli hnedle znova, jelikož tam čeká veliké vojsko. Šici musí z busu ven, asi 12 sněďochů a čtyři běloši. Snědý hochy šacujou fest pořádně a snědým hochům i dívkám prohledáváj zavazadla. Bílý holky nechaj bejt, bílý hochy šacujou, ale neprohledávaj zavazadla. Celá sem z toho hin a ani nedutám.
Podobných kontrol potkáváme ještě několik, ale naštěstí už nás nechávaj projet. Po příjezdu do San Agustínu se dáváme do řeči s těma dalšíma bělochama (Zélanďani), kteří jsou víc profi a maj booknutej hostel (jediný co máme my, je jakási kartička z hostelu předešlého, ale je to na ten samej hostel, tak si řikáme, že to zkusíme) – bereme s nima taxík a míříme do kopce děsivýho. Vůbec to nemaj kompatibilní s kolečkama od kufru tu cestu tam šílenou. A ani pořádný fešný pokojíčky nemaj, ale nakonec tam zůstáváme, páč je tma a ten krpál bysme dolů bez taxíčku nedali.
Jsme poučeni o hlavní atraktivitě místní – jízda na koni kolem těch ruin a míst památnejch. Už sem o tom někde četla předtím a je mi jasný, že to já teda podnikat nebudu. J se tedy vydává druhej den na výpravu na koňském hřbetu, zatímco já si dávám pěšky archeologickej park a následně skoro tu samou trasu co tam na ní maj ty koně. Park super, jenom jak ničemu nerozumím a logicky nemám průvodce, tak spíš jen tak drandím sem a tam a číhám na ty „sochy“ fešný. Veliká výprava přírodou se ukazuje být větším dobrodružstvím, než bych čekala. Mapu uplně nemám a ukazatele si tam dávaj jak se jim zachce, tak je to šecko dost takový nadivoko. V jednom momentě narážím kdesi in the middle of nowhere na asi 30člennou skupinu těžkooděnců a po prvotním infaktu, že teď už mě určo někdo zastřelí, se vydávám k nim se jako přeptat kudy kam. Když jsem se otočila jejich směrem, chlapi velmi zpozorněli, někteří i chytli zbraně, ale já nasadila turistickej kukuč a velikou španělštinu a chlapi se mohli přetrhnout v poskytování informací o tom kudy kam kudy. Ne že by věděli, ale byli ochotní. Nicméně co tam tak strašně strážili na poli mi jasný není doteď.
Drandím si tak polema a cestičkami prašnými, pochopitelně sem tam jediná, jenom občas projedou nějaký motorky, ale já nedbám. Jenže pak to přišlo – prvně cesta nějak skončila, neboť přes ní tekla řeka a já celá neatletická nevěděla jak to tam přes ty větve přeskotačit. Ale povedlo se. A pak přišli divocí psi. Strašlivě za mnou vybíhali z domů a hrozně mě chtěli pokousat a já měla na krajíčku a říkala jsem si, jaká jsem pitomá, že se vydávám na takovýdle dobrodružství, když jsem takovej strašpytel. Nakonec jsem se ještě ztratila (překvapivě jenom jednou). Po asi pětihodinové výpravě, kdy jsem málem duši vypustila, jsem se konečně dokodrcala zpátky na hostel, kde už J dávno byl a stěžoval si, že si narazil a odřel zadek z toho koně nebo co. Tak jsem o nic nepřišla.
Nějací sousedi hosteloví nám vyprávěli o kokainové tour, která vůbec nebyla tour (člověk by myslel, že je třeba vezmou do těch údolí a natrhaj tam ty listy nebo tak něco, ale vůbec), a vlastně je jenom týpek odvedl do baráku za rohem, kde jim ukázal, kterak se kokain vyrábí. Kanaďan jeden to šecko nafotil, tak nám ukazoval, jak to celý podomácku probíhá. Docela zajímavý. V závěru dostali pytlíček toho co si tam vyrobili a pá pá.

Ti samí sousedi nám taky líčili, kterak je okradli/přepadli v buse u hranic s Ekvádorem (kam se my velice chystáme za pár dnů) a J je z toho celej neklidnej a říká, že na nás už taky brzo dojde, že jsme se nějak moc uklidnili a už nejsme tak opatrný. Já zachovávám optimismus.

úterý 11. listopadu 2014

Popayán

Původní plán byl pokračovat ze Salenta do Neivy a očekovat poušť (jejíž obrázky sem viděla v magazínu v buse z Bogoty do Medellinu a strašně mě to nadchlo), ale J je línej a přemluvil mě, že to vynecháme a zajedeme místo toho do Popayánu, který je také nazýván bílým městem – ne snad až tak kvůli nějakým rasistickým pohnutkám, ale poněvadž a protože z dob dávno minulých se dochovalo mnoho bílých budov. A centrum je víceméně složeno výhradně z bílých budov.
Cesta nám samozřejmě, jak už to tu tak bývá, zabrala celý den. Po nalezení hostelu Park hostel na hlavním náměstí hned vedle kostelíčku se vydáváme na výpravu za street food. Nějaký maso na tyčce pro J a já si konečně dávám salchipapas – tyhle jsou z opravdových pidi brambor (takový ty kuličky) a k tomu nějakej ten párek nakrájenej. Ukrutně stará pani s ukrutně starým pánem co tam ten stáneček měli, byli děsně roztomilý a pomalý a pani mi tam strkala šelijaký omáčky na to, nechutnost. Snažili jsme se ještě najít nějakou restauraci, která by se nám vešla do budgetu, ale jediný, co bylo otevřený, byla nějaká hotelová restaurace tuze fancy, takže máme po ptákách a dáváme si ještě jedno kolo u stánečku s masama na tyčce a salchipapas (tentokrát sem skončila s piňa dressingem a bylo to dobrý!).

Máme okno na náměstí a zrovinka se jim tam ráno koná nějaký veliký shromáždění (nebo stávka, nebo snad povstání či co, nevíme vůbec), tak to strašně čekujeme asi hodinu a připadáme si tuze privilegovaně a v centru dění. Občas jim tam do toho vystřelí nějaký dělobuchy, což nás zpočátku leká, ale už si zvykáme. Náměstí plný lidí!
Když se tam to shromáždění rozpustilo, tak vyrážíme sehnat něco k snědku. Nevíme moc kudy kam a mapa, co nám dali v hostelu, už nemůže bejt horší (absolutně na ní není nic k přečtení, ani názvy/čísla ulic, ani názvy podniků, ani naše lokace) a tak jen tak vyrážíme tou nejošklivější uličkou, že jako uvidíme. A viděli jsme.  Úplnou náhodou nacházíme nějakou hotelovou jídelnu nebo co, narvanou lidma (že musíme i frontu vystát) s nejvíc nejlepším meníčkem za tuze výhodnou cenu.

(Nevim, esli už byly meníčka zmiňovaný, ale maj tu takový almuerzos a meriendas – obědy a večeře, kdy někdy člověk má na výběr z více položek, někdy ne, ale obvykle je tam polívka, pak nějaký maso s rýží, fazolema, salátem nebo tak něco, občas pidi desert a kelímek džusu. A cenově je to fest výhodný, poněvadž se to obvykle dá pošéfit pod 4 dolary. Někdy jsou to dost ňaminky, někdy je to spíš marnější, ale rozhodně je to super věc, pro náš budget. Měli bychom to jíst častějc. Jedinou stinnou stránkou těhle meníček jsou patacones. Takový ty falešný banány, který jsou nějak napresovaný a osmahnutý nebo co a je to ukrutně nechutný a ani jeden z nás není schopnej dát víc než sousto. Věčná škoda, páč patacones jsou součástí snad všech jídel tady. Občas, když se poštěstí, tak je tam místo patacones opravdovej smaženej banán, kterej já naopak tuze zbožňuju a J ho samozřejmě nejí, takže zbyde víc pro mě.)

Tohle meníčko bylo ultimátní, polívka byla děsně dobrá a pak byl na výběr z 3 mas, rýže, fazole, brambory, salát a pak nějaký sladký cosi na závěr a džusík a celý to stálo 3 dolary (a byl tam opravdovej banán!). Strašně jsme se nafutrovali a skoro jsme nemohli ani chodit. Tak jsme tak popocházeli a poposedávali skoro půl dne, a potom jsme se vydali na výpravu na kopeček s kostelíkem (spíš to byl kostel na konci schodiště s asi miliardou schodů) a na konci něco hořelo, takže všude děsnej dým a lítal tam popel. Výprava za všechny prachy.

Vyrážíme (jako ostatně každý druhý nebo třetí den) do bankomatu a opět sledujeme velikou kolumbijskou záhadu, tentokrát ve větším. Lidi tu stojí obrovský fronty před bankami. Všude. Nepodařilo se nám zatím vysledovat, esli jako jenom v některé dny, nebo jak to funguje, ale zatím se tento jev vyskytl v každém větším městečku. Domníváme se, že tam asi rozdávají peníze zadarmo nebo tak něco, jinak si ty fronty vysvětlit neumíme. Párkrát se i chystáme se do fronty přidat a vyzjistit co a jak, ale přecijenom, s naší nulovou španělštinou by nám stejně nikdo žádný peníze beztak nedal.


Rozhodujeme se poprvý využít místního laundry servisu, přecijenom, už cestujeme dva týdny. I když tedle hostel má laundry service nejdražší co jsme za celou dobu viděli, odvážně se rozhodujeme to zkusit. Celá procedura prý trvá 24 hodin, poněvadž nemají dryer (nějak mě ty Státy rozmazlily) a suší to pěkně po staru na šňůře. Velice se těšíme, jak budeme mít šecko čistý a pochystaný před odjezdem ale ouha. Půlka věcí je vlhká, několik položek vyloženě mokrých a vrcholem všeho je absence veškerého mého spodního prádla a ponožek (což byl ostatně hlavní důvod celého praní, že). Trošičku panikařím (víc než trošičku) a snažíme se tomu přijít na kloub. J tvrdí, že tam ten můj pytlík prádelní rozhodně donesl a správce, co měl to praní na starosti, tvrdí, že tam šecky ty naše pytlíky naládoval. Tak se přeptávám, esli se jim to už někdy stalo a nebo esli to omylem nemohli dát někomu jinýmu, kdo taky v tu dobu pral (přecijenom jim to šecko visí na jedný šňůře) – nicméně tato možnost je vyloučena a že by se tam objevil nějakej fetišista, co by šel i po ponožkách se mi taky nezdá moc pravděpodobný.

Záhada se nakonec vyřešila, a inkriminovaný pytlík se našel pohozený vedle pračky, pff. Týpek se velice omluvil, že se mu to ještě nikdy nestalo a malonko nám slevil z přemrštěné ceny. Hmm, vypadá to, že asi začnu bezponožkovou módu.

čtvrtek 6. listopadu 2014

Salento

Coffee region. Další zastávkou podle průvodce je Salento, které se nachází v coffee regionu. Opět nás nemine další autobusová cesta, tentokrát s několika přestupy, ale zvládli jsme to. (Arménia, jako jedno z přestupních měst nás zaujala nejen svým názvem, ale hlavně tím, že po příjezdu to vypadalo jako fest moderní město, samý fešný domy za bránama a se security, ale jak jsme se přiblížili k centru města, tak to bylo klasický ošklivý město.. vůbec většina měst v Kolumbii je o dost větší než by člověk čekal.. asi že maj tolik lidí.).

První večeře, jak brzo zjišťujeme, udává trend celému pobytu. Trucha (nějaká ta ryba říční)! Nacházíme restauraci s meníčkem, které sestává z polívky s banánem (jakože vedle položeným), truchy na sto (1-5) způsobů, pitíčka a tak. Docela ňaminka.

Další den vyrážíme na coffee tour – veliká výprava, asi dvě hodiny trajdání, než se vůbec dostáváme k těm coffee plantážím nebo co to je (takový pidi farmy nějaký) – nějakej týpek nás odchytává, že jako jeho tour je nej. Opět jsme se nechali nachytat, neboť při vstupu na pozemek už nás nějaká žena popohání, že jako honem honem, tour že už běží (ani mě nenechala koupit si pití a já přitom byla celá žíznivá po tý štrapáci). Týpek co to vedl nás taky začal popohánět, že další lidi na něj čekaj za třetím banánovníkem. Osazenstvo čítá nějaký 3 izraelce a nás dva. Týpek průvodce je dost nejapnej a pořád se přeptává, esli to chápeme šecko (a přitom na nás hledí jak na retardy) a kdykoli má někdo otázku, tak zásadně neodpoví a jenom to zamete pod stůl s tím, že to nám poví až za chvíli, že nám mezitím musí něco ukázat. Povětšinou nám však nic neukáže a otázce se tak šibalsky vyhne. Já teda moc netuším co se děje, jediný co stíhám, je nějakej rozdíl mezi banánovníkama (tím dobrým žlutým a tím hnusným zeleným).


Ukazuje nám ty rostliny, na kterých káva roste, něco mele o cyklech, ale tím, že oni jsou organická farma, tak to nedává moc smysl. Pak nám ukazuje, kterak zbavujou ty kávový zrna šlupky, jak to suší děsnou dobu, jak to pomelou a tak. Občas nám na požádání dá něco ochutnat, ale tváří se u toho tak jako že můžeme klidně umřít, když to kávový zrno dáme do pusy a jedinej dostatečně odvážnej je ten světlej izraelec. Nakonec nám dá koflíček kávy (nic moc teda, musim říct) a doluje z nás peníze za tour. Veliké zklamání, já věděla, že jsme se neměli nechat zlákat a jít místo toho na tu druhou tour, co měla po cestě barevný značky v angličtině. Zpátky se nám vůbec trajdat nechce, páč by to teď celý bylo do kopce a navíc začíná pršet. Izraelci nějak sehnali jeep a za malej peníz nás nějakej místní týpek veze zpátky do Salenta. Aspoň že tak.

Vyrážíme na papu a ouha – zjišťujeme, že trucha skutečně udává směr tadyk. Skoro všechny místa kam vcházíme nás vítají se slovy: „máme truchu“. Po asi půl hodině zjišťujeme, že trucha to tedy bude muset být.

Během pobytu v Salentu máme ještě asi tak 15x šanci si truchu dát (=neexistuje téměř jiná kulinářská možnost a tudíž trucha imrvére) a jsme tedy trošinku už z toho nesví.
Obhlížíme místní mirador, kterej je zapeklitě na konci asi 700schodů, kdy já sem duši vypustila už asi na schodu desátém. Nahoře obhlížíme pidi městečko, fešný mraky nad horama a retardovanýho psa. A houpačky, které tentokrát nikam nepadají.

Náměstí v Salentu je docela roztomilý (a občas, během víkendu se jim i rozsvítí veřejné osvětlení), kostelíček, palmy, restaurace. V další ulici (moc jich nemaj) je tisíc uměleckých krámků s cetkami. Jednou odpoledne u kafíčka se nám poštěstí sledovat nějakej místní pohřeb nebo co – vypadá to, že všichni se přišli podívat a tak polovina z nich nemá černý oblečení. Asi veliká událost.

Pořídili jsme si asi 6 psů celkem během těch pár dnů – všude se tu psi prohání, ale tihle byli extrémně cute a pár si nás adoptovalo a následovalo nás po dlouhou dobu. Speciálně jeden z nich byl uplnej ňufík a skoro mě až mrzelo, když jsme ho museli setřást.

Manizales

Původní plán byl se ráno spakovat a jet dál, ale nějak se nám zalíbilo, že konečně taky jednou neplatíme za ubytko a tak píšeme Andrésovi zprávu, že jako zůstaneme nenápadně ještě jednu noc. Ráno jsou totiž všichni už fuč, i 3letá Franceska, kterou sme v noci beztak budili.

Po dobrodružné sprše – Andrés večer něco naznačil, že jako maj problémy se studenou vodou a pokud se nechceme opařit, musíme cosi šolichat se šroubovákem. A ono fakt. Lokalizovat šroubovák v koupelně mi však trvalo dýl, než bylo záhodno a tak sem se malonko opařila.

Kocháme se výhledem z kopečku a J se rozhoduje pohoupat se na houpačce, která je tam tak festovně přichystaná. Ale ouha! Při druhém zhoupnutí se houpačka řítí k zemi, J s vyděšeným výrazem čeká na nejhorší a než se stihnu začít chechtat, tak J i s houpačkou dopadá na zem a v mžiku se na něj řítí větev, na které byla houpačka zavěšená a kterou urval. V tu chvíli už to vůbec nedávám, chytám ukrutnej záchvat smíchu a polejvám se čajem, jak se celá smíchy třesu. Takový štěstí, že sem to viděla! J po zjištění že neumřel, je velice uraženej, že se akorát směju a vůbec ale vůbec sem se nestrachovala. Nemůžu si pomoct a směju se ještě asi 5 minut. Věčná škoda, že to nemám natočený na kameru. J má samozřejmě hrozný bebíčka a skučí. Dva kusy modřin a malonko sedřená noha, bóže. Couchsurfeři jak z pohádky. Přijíždíme skoro bez ohlášení, libovolně si prodlužujeme pobyt a ničíme vybavení domu. Franceska nebude nadšená.

Vyrážíme do města, obelstili jsme toho psa zuřivýho ze včera a už sedíme v busíčku nějakým. Nevíme moc kam jedem, ale pamatujeme si nějaký místo co Andrés zmínil a tak tam s pomocí náruživýho pána na vedlejší sedačce vystupujeme. Akorát je to děsně peligroso, tak se bojíme, děláme pár fotek a uháníme do centra, než nás někdo ukradne.
Vypadá to, že prodej motorek a pneumatik je tu nejvíc in a maj tu asi milion takových shopů. Hlavní náměstí a nějaký ty okolní kostelíky a tak máme zmáknutý jedna dvě a nevíme co dál. Bloumáme kolem a nacházíme nějaký prostranství, kde se lidi pozvolna začínaj houfovat na schodech, tak předpokládáme, že asi nějaká akce tam bude a zabíráme teda fleka na schodech taktéž.

Po asi hodině se skutečně něco začíná dít. Velmi rychle se dozvídáme, že je to akce pro staříky, u příležitosti mezinárodního dne seniorů. Tím se aspoň vysvětluje, proč jsou všichni ostatní účastníci v průměru o 50let starší. A taky proč na nás občas překvapeně hledí. Na pódiu se toho ujímá nejvíc nahecovaná pani, která i přesto, že má tak metr osmdesát (čili je asi dvakrát tak vysoká jak průměrný Ekvádorci), tak si to dává na ukrutných podpatcích a strašlivě chrčí (asi jak je celá dojmutá) a vypadá to, že se každou minutu rozbrečí, páč se chytá dramaticky za srdce (nebo prsa, těžko říct).
Senioři jsou zjevně v grupách podle nějaké oblastní příslušnosti nebo co a obvykle mají nějaký poster se sloganem a pani na pódiu ty slogany čte. My samozřejmě netušíme vůbec co se děje. Několik nahecovaných stařenek se vydává před pódium a šermujou jí těma plakátama před xichtem ale ona nedbá. Pár stařenek se však nevzdává a šermujou tak dlouho, až se nějakej chlapík na pódiu slituje a ty jejich plakáty přečte.

Dostáváme fruko a nějakou sušenčičku, super. A postarší pani vedle nás nám strašně něco vysvětluje po většinu času, my moc nevíme o co jde, ale nahazujeme šelijaký emoční výrazy a pani je spokojená. Najednou začíná něco divoce psát na kousek papíru, tak si myslíme, že chce dát J své číslo nebo tak něco, ale ouha, sundavá z ruky nějakej náramek, dává ho mě, slza málem ukápla, a strká mi ten papírek, kde je napsáno něco ve stylu, že jako přátelé od srdce a její číslo. Asi sem se pani líbila, páč mě ještě mucká trochu a my rozhodujeme, že se s ní J musí vyfotit.

Následuje taneční část, a senioři panečku jak laňky tam hopsaj (někteří nedbaj a trsaj přímo na schodech) a jak jsou někteří navlečeni v krojích, tak je to strašně roztomilý. Navíc se do tance dalo i pár policistů, co na celou akci dohlíželi (asi aby se senioři nepoprali o fruka) a speciálně jeden je nejvíc macho a umí velice kroutit boky, a ženy to samozřejmě šecky dobře vidí a tím pádem je na něj ukrutná fronta a pokaždý, jakmile novej song začne, tak stařenky uhání jak o závod, aby hocha čaply. Trochu se bojíme, aby se to nezvrhlo v nějakou wild after party a tak se po asi 2-3 hodinách balíme a mizíme.


Objevujeme další cable car (zdá se to být naše úchylka tadyk v Kolumbii, všude kde je vidíme, tak na ně lezeme) – a už si to drandíme nad městem. Fešácký zase, málem sme stihli i západ slunce. Po příjezdu dom zjišťujeme, že tam nikdo není a vypadá to, jak kdyby se už nikdy vrátit neměli. Číháme, ale nic se neděje. A internet přestal fungovat, tak už vůbec nevíme a spíme. Andrés se přikradl uprostřed noci, zapnul nám internet a asi zase zmizel. Divočiny.

úterý 4. listopadu 2014

napínavý přejezd z Guatapé do Manizales

Další destinací je Manizales. Ani ne tak kvůli něčemu spešl, ale spíš abychom se vyhnuli dlouhému cestování a hlavně cestování v noci – přecijenom, i když to tu nevypadá až tak nebezpečně jak sem si předtim myslela a jak mě lidi varovali, tak nočním busům by se člověk vyhnout měl. Hlavně kvůli banditům nebo co, kteří zastaví bus a okradou šecky. A tak.

Stmívá se tu už v 6 a vzhledem k tomu, že nejsme úplně ranní ptáčata, tak nám ze dnů tady moc nezbývá. Obvykle i přes bedlivé plánování se najednou setmí když ještě pořád jsme v buse a to pak trneme. On i příjezd do města po setmění není uplně to nejlepší.


Z Guatapé musíme zpátky do Medellinu, přemístit se z jednoho terminálu na druhej, což je fest napínavý, páč v rámci šetření výjimečně nebereme taxi, ale naskakujeme na místní busíček, kterej je pochopitelně vybavenej takovym tim kovovym aparátem, jakoby turniketem, co s tím člověk musí točit aby prošel. Normálně už nás to tolik nevzrušuje (má to tu většina MHD busů ve velkých městech), nicméně dostat přes to pochystání můj loďák se zdá být nadlidským výkonem (ono i procpat tím mojí osobu s baťohem na zádech a kabelkou v ruce je dost adrenalin). Snažíme se řidiči vysvětlit, že otevření zadních dveří by tuze pomohlo, ale on nedbá a furt mává, že ať se necrcáme. Nakonec za pomoci asi 6 místních gentlemanů (juch juch!) jsou kufry v buse, usazený na sedátku (ulička je pidi, tam by se ani nevešly a navíc by to celý blokovaly. Sice řidič není moc nadšenej, že blokujeme sedátka a navíc po půl minutě jízdy je jasný, že kufry to samy nevybalancujou, ale místní gentlemani se opět předvedli a kufry drží vší silou.) a my si můžeme vychutnat asi 45minutovou jízdu přes město. Už ten bus z Guatapé měl zpoždění, tedle se taky nezdá být úplně nejrychlejší a my trneme, esli vůbec stihneme nějakej rozumnej navazující bus.

Na druhym terminálu to začíná být napínavý, jelikož to vypadá, že časy, kdy jsme si cestovali komfortními busy (1x) jsou za námi. Při obvyklé proceduře, kdy navštěvujeme okýnka všech společností a snažíme se vyzjistit (a případně usmlouvat – což se ale obvykle nedaří..surprise surprise, jsme běloši a neumíme pořádně španělsky) cenu a čas odjezdu, začíná být jasné, že tentokrát nepojedeme mega busem, ale ani pidi busem, nýbrž nějakým autem s asi 8 sedátkama nebo co. Moc se mi to nepozdává, ale mám smůlu. Po občerstvení v Subway vyjíždíme (subway je v Kolumbii na každym rohu – ve velkých městech – docela zajímavý.. a po včerejších koupelnových dramatech se i já bojim, aby na mě nedošlo a místo lokálních pokrmů volím subway) – kufry se nám povedlo někam zapakovat, takže teď jenom manipulujeme s baťohama a snažíme se udržet aspoň 3 sedátka.

Po cestě samozřejmě nabíráme lidi postávající u cesty a hned je nám jasný, že tady žádný bezpečnostní opatření očekávat nemůžeme a nezbývá než se modlit, aby některý z těch pocestných nebyl bandita. Cesta má trvat asi 4 hodiny, ale nakonec se to blíží spíš k 6,5. Původní plán příjezdu do Manizales v 6 se teda absolutně nedaří plnit. Navíc cesta je pekelná, samý zatáčky, řidič je nejzběsilejší (což je ostatně v Kolumbii velice obvyklé a běžnou praxí je prostě jet fest rychle, na libovolné straně silnice a pak zablikat nebo zatroubit a doufat, že se protijedoucí auto vyhne), mě se na zadním sedátku začíná dělat šoufl (ale asi jediný štěstí, že sem vzadu a nevidim šecky ty dopravní divočiny), spát se absolutně nedá, baterka v mobilu mi dochází, a s každým poposkočením nebo přejetím zpomalovacího prahu hrozí, že si načůrám do gatí.

Jak se začíná stmívat a je tedy zřejmé, že nám zase s dobou jízdy kecali, tak víc a víc trneme, kdykoli se řidič zběsilej rozhodne zastavit uprostřed lesa pro nějaký lidi co se tak kdoví jak vzali. Občas si taky zastaví tu a tam, aby si vyřídil nějaký osobní business nebo co. Asi je to pimp, neboť se obvykle vrací se štosem bankovek, který si nebojácně počítá na veřejnosti. V jednom momentě u cesty spatřil asi 9 chlapců a i když jsme neměli ani polovinu sedátek pro ně, nějakým zázrakem je tam šecky napakoval. Tuším, že během celé cesty neměl plnou obsazenost asi tak půl hodiny. Možná ani to ne. Holt kdo umí, ten umí.

Nějakým zázrakem nakonec přijíždíme na terminál v Manizales, neokradený a živý. Tím však ale dnešní dobrodružství zdaleka nekončí. Kvůli budgetu (o jehož narušení se mimojiné postaral chic penthouse) se rozhodujeme pro couchsurfing.  Jak už to tak bývá poslední dobou, poslala jsem 1 request a hnedle kladná odpověď. Týpek velice zaslal adresu a instrukce kterak se k němu dostat a co říct řidiči taxi. Nějak se ovšem zapomněl zmínit, že je to nějaká vesnice za městem, o které absolutně nikdo neví kde je (po asi 30 taxi řidičích, co nám řekli, že netuší kde to je, jsme začali být malonko nesví. Přecijenom už bylo skoro 9 večer) – dovolat jsme se mu nemohli a tak nějak vůbec to bylo celý beznadějný. Nakonec za pomoci nějakého policisty a já nevím koho všeho, se nám povedlo přesvědčit jednoho řidiče, aby nás tam zavezl (tušil, kde přibližně to je, ale bál se!). Tak si tak jedem v taxíčku, všude tma, město daleko za námi a říkáme si, esli to byl dobrej nápad. Ale řidič vypadá vyděšeněji než my, tak asi dobrý. Občas se někoho přeptá na cestu a nakonec nás vysazuje u kýženého kostelíčku v Malteria.

Následné instrukce jsou ještě divočejší. Procházíme nějakou bránou jak na farmu, všude tma, cesta vůbec není optimalizovaná pro kolečka u mojeho kufru a vrhaj se na nás divocí psi. Nakonec kamsi přicházíme, jenže ouha, domy tu jsou dva a nemají žádné označení. Zkoušíme tam tak pokřikovat, ale nikdo nedbá. Teda až na nějakýho psa, kterej naopak dbá až moc a vůbec nevypadá, že by se bál nás pokousat. J se psů bojí a já si taky nepřipadám moc odvážně a snažím se schovat za kufr. Ze dveří vzdálenějšího domu kdosi vychází, tak halekáme, že hledáme Andrése, nicméně osoba neví. Z toho usuzujeme, že to tedy musí být ten druhý dům. Znovu klopkáme na vrátka a pani nějaká otevírá. Velice jí španělsky vysvětlujeme, že hledáme Andrése a že jsme ti couchsurfeři. Moc neví, ale pouští nás dovnitř. Nakonec z ní vypadne, že je to paní manželka a že se Andrés zapomněl zmínit, že máme přiject a že ještě není doma. Naštěstí z ní taky vypadne - po našich trapných pokusech o komunikaci - že umí celkem obstojně anglicky. Jsme děsně uondaný, J má ještě pořád žaludek na vodě, ale držíme se a po asi hodině se dočkáváme i samotného Andrése, kterej vypadá dost divoce, má strašně rudý oči, navlíká na sebe nějaký pončo a vypráví nám pofidérní historky. No, umělci jsou to, tak je to šecko takový free cool a in. 

neděle 2. listopadu 2014

Guatapé

J: „They tried to kill me in Guatapé. But they missed!“

Na dny v Guatapé pořád vzpomínáme. Já jako na ultrafešné městečko, J spíš na noc strávenou pobíháním na záchod. Ale popořádku.

Ukradenej průvodce povídal, že jako Guatapé je tuze fešné městečko, s kochacíma výhledama a tak a je to takovej hlavní jednodenní trip z Medellinu co se dá podniknout. Pobalili jsme saky paky a vyrazili na autobusák. Medellin je ale zapeklitej, jelikož má autobusáky dva, jeden na severu, pro výpravy na sever a další na jihu, pro výpravy na jih. Po Guatapé bylo na seznamu Manizales a mysleli jsme, že zakoupíme tickety naráz, abychom jako věděli v kolik to jede a tak. Jenomže tydle destinace nebylo možný pošéfit z jednoho terminálu, takže máme po ptákách, kupujeme jízdenky jenom do Guatapé a druhej den holt budeme muset zase zpátky do Medellinu, přeject město na druhej terminál a odtama nějak.

Zažíváme naší první jízdu pidi busem, docela to drncá a šecky ty jejich zpomalovací prahy tomu moc nedodávaj. Napít se vody z lahve je skoro nadlidskej úkon a mám akorát šecko pocintaný. Navíc nám řidič strčil kufry dovnitř, a během zběsilé jízdy si to ty zavazadla neposedný dávaj přes uličku sem a tam. Dvě hodiny adrenalinu.

Jak se blížíme k Guatapé, krajina začíná bejt hodně fešácká. Spousta jezírek a rybníčků nebo co to je. A městečko samotný je ukrutně barevný a vůbec vypadá jako z pohádky. Vyrážíme na hlavní turistickou atrakci – the rock. Je to sice jenom 3km od městečka, ale J je línej a bereme nějakej místní tuk tuk (motorka s kabinkou pro 2-3 lidi). Jak název napovídá, je to taková skála, z který je údajně tuze fešnej výhled.  Těžko říct, protože chlapi pochystali entrance fee a my máme hroznej budget, takže smůla a kocháme se jenom z kopce. Moc krásný.

Následně čekujeme městečko, v kterým snad není jedinej nebarevnej dům, a dáváme grandiózní oběd. Naše první seznámení s truchou (ryba nějaká), kdy jsme ještě netušili, že zanedlouho to bude naše jediná kulinářská možnost po mnoho dní. Drandíme sem a tam všema těma uličkama a okolní přírodou až do večera.

Výbornou zábavu nabízí sledování zip-line, který tam maj na kraji jezera – poněvadž ta část, která je na konci a která slouží ke zpomalení/zastavení jedoucí osoby je nějaká divoká a nevypadá ani trochu bezpečně. Jakoby takový žíněnky, ale asi ten systém nemaj moc vychytanej, jelikož osoby řítící se vyšší rychlostí málem nezastaví ani po nárazu do třetí (a poslední) žíněnky a spíš to vypadá, že si zlomí vaz a rozsekaj ksicht. Zděšené tváře účastníků a zoufalé výkřiky dodávají celé show šťávu. Po asi pěti minutách sledování, už jsme schopný odhadnout, zda daná osoba jede příliš rychle a jak moc tedy bude závěr jízdy napínavý. Žůžo!

Po sledování západu slunce nad tou skálou slavnou přichází noční dramata. J pobíhá do koupelny každých 20 minut a postel na který ležím je snad z bakelitu nebo co a strašně šustí a ani jeden z nás teda nespí. Nicméně jsme oba přežili a ráno vyrážíme (tentokrát v pohodlnějším buse a s kuframa v zavazadlovým prostoru) zpátky do Medellinu a psychicky se připravujeme na velice cestovní den.

sobota 1. listopadu 2014

Medellin - pokračování

Medellin má takový klima nějaký jarní, nebo jak tomu oni říkaj (spring all year long), ale docela mě přechytračili, páč byl fest hic a já měla po většinu dne opocený čelíčko.

Vyrážíme na výpravu, aniž bychom tušili, kam přesně se snažíme dostat. Free walking tour totiž byla brzo ráno a v neděli (další den) není, tak máme po srandě. Po asi půl hodině ťapání sem a tam se konečně dostáváme na stanici metra. Lidi srovnaný v řadách na nástupišti nás dostávaj. Bedlivě monitorujeme situaci – zaměstnankyně dopravního podniku občas lidi nasměrují, aby jako řady byly zformovaný na správným místě. Velice pokrokové.

Směřujeme se do zona rosa (což, jak se později dozvídáme, je označení pro párty oblast) – skoro šecko je zavřený, ale umím si představit, že v noci to tu asi fest žije. Spousta barevnejch barů a jinejch pochystání. „mi plan es bailar hasta que todo se solucione“

Vracíme se zpátky na uspořádanou stanici metra a obhlížíme okolní domečky a sousoší (špekatý lidi, psy a koně)

Výprava za „těma pilířema“ je další na programu. Někde sem totiž zahlídla obrázky k té free walking tour a měli tam nějaký pilíře (pillars of hope) a já je tuze potřebuju vidět. Zahlídli sme je onehdá z metra, ale skutečně je najít se zdá být docela problémem. Po asi hodině drandění kolem dokola a navrácení se do výchozí pozice asi pětkrát se konečně poštěstilo. Se západem slunce to vypadá ještě líp.

---

Medellin má ukrutnou síť lanovek. A chystaj se další. Dáváme na radu jednoho z amíků, co bydlí v našem penthousu (další amík co tam je a co tvrdí, že je nějakej dobrodružnej/cestovní spisovatel je fest pochybnej, páč nám tvrdí kterak jsou šecky busy nebezpečný a že hranice s Ekvádorem by krosil jenom šílenec – a my dobře teďkonc už víme jak se věci maj) a vyrážíme na cable car výpravu. Nástup a přestup na metru s menšími komplikacemi zvládáme a nakonec se dostáváme na kýženou lanovku číslo jedna. Jede to nad těma jejich barrios - takový ty čtvrtě pro chudý lidi – což je ostatně docela zajímavý, protože v Evropě, nebo ve Státech většinou na kopcích bydlí lidi bohatý, páč to má ty fešný výhledy a tak..ale tady je to přesně naopak – kopce jsou obydlený chudšíma lidma a domečky jsou namačkaný jeden na druhej. Nevim jestli tu lanovku využívaj obyvatelé těhle míst a nebo spíš turisti, ale je to hodně fešácká jízda. Přestupujeme na další lanovku, která má bejt ještě fešnější, ale uplně tomu tak není. Najednou opouštíme město, jedeme nad nějakym pralesem, je fest zima a my trneme, že co to jako je. Lidi, co jedou s náma v kabince se taky tváří docela vyděšeně, což nám na klidu nepřidává. Asi po dvaceti minutách konečně dojíždíme kamsi. Obhlížíme pidi farmářskej market a rozhodujeme se zkusit bus na cestu zpátky, i když netušíme moc co a jak. Cesta busem je ještě zběsilejší než ta lanovka. Ukrutný zatáčky a tisíce hrbolů a zpomalovacích prahů.

Při večerní cestě další lanovkou už jsme zkušenější a jelikož je tma a asi bychom si ani uplně netroufli se prohánět nějakýma barrios kdesi v kopci, tak si pěkně na konečné zastávce dovolíme nevystoupit a jedeme za cenu jednoho lístku zpátky. Docela fešácká vyhlídková jízda, páč jak je Medellin velikej, tak je všude tisíce světýlek a je to takový roztomilý.

Po návratu do chic penthousu měníme kompletně plány a celý je to napínavý. Původní „plán“ byl jen tak jakože project Bogotu, Medellin, Cali a hyjé dolů na hranice, ale já sem se celá rozochichala, že vlastně vůbec neprší každej den jak hlásili a že to vlastně nevypadá až tak ukrutně nebezpečně jak mě lidi strašili a že jako teda bych ráda i něco z tý Kolumbie viděla a tak. Víme jak. No a s pomocí ukradenýho kapesního průvodce sem začala horečně plánovat trasu výletní. Juhůůů, pojedeme na výlet!



Jo a v Medellinu maj takovou spešl záležitost, kdy lidi na přechodech, když maj auta červenou, vyváděj šelijaký skopičiny, jako žonglování, break dance a podobně. Nejsem si uplně jistá, co to má za cíl, esli jako si myslí, že dostanou nějaký peníze nebo tak, páč jen co tam skočí zelená, tak se auta rozjedou, že.

Další roztomilostí jsou prodejci šelijakých ňaminek, co se kde se vzali tu se vzali, a in the middle of nowhere si naskočí do busu, obejdou uličku při vykřikování názvu toho daného produktu co zrovna maj (kromě vody a coly jim nic nerozumim, takže dycinky tuze nahecovaně nakukuju copa že to nesou) a po pár minutách si zase z busu vyskočí.  Většinou kromě nápojů mívaj nějaký sladký cosi, platanový chipsy (ten falešnej banán) a tak. Lidi si tu vůbec do busů naskakujou jak se jim zachce. A vystupujou si taky dost nadivoko. Dalo by se říct, že takovým základním pravidlem je, že si člověk může vystoupit kdekoli po cestě, kde se mu to nejvíc hodí (za předpokladu, že je schopen to řidiči nebo jeho poskokovi sdělit a za předpokladu, že ví, kam jede – čili my nemáme nejmenší šanci). Kromě těch větších společností a tímpádem dražších jízdenek (ono vlastně vždycky, kromě té první busové cesty se nám to stávalo) – si lidi občas na bus počíhaj hnedle za bránou autobusáku a pak prostě daj cash řidiči (předpokládám, že míň než je ofišl cena a tím pádem je to win win). Případně si tidle lidi počíháváj vlastně kdekoli podél cesty a tak.

Obvyklým uspořádáním tu je model řidič + výběrčí peněz. U MHD jsme to vysledovali tak, že když Bogotá a Medellin, kde maj ty colectivos pidi busy, většinou jede jenom řidič – páč už by se tam nikdo další nevešel a peníze se dávají jemu, obvykle při nástupu. V dalších městech v MHD obvykle figuruje zmíněný výběrčí, který se prohání busem a a), v centru města vyskakuje na každé zastávce a vybírá peníze od lidí, co vystupují a b)mimo centrum obchází uličku a vybírá peníze od všech.

V meziměstských busech se obvykle dají jízdenky zakoupit předem, ale záleží na tom, kde člověk je.  Ale o tom zase někdy jindy :X