Da Lat a mrazivá exkurze do Vietnamských hor a místních tradic. Tet!

Da lat. Dalat je vysoko v horách, takže změna klimatu je poměrně zřetelná.

Našli jsme ubytko u pana Thiena, za víc než výhodou cenu, které se ukázalo být nejlepší možnou volbou a velikou lokální zkušeností a zážitkem.

Po příjezdu jsme vyrazili na rychlou obhlídku města, u které jsme málem zmrzli, neboť se s blížícím se večerem ochladilo skoro na bod mrazu a naše mikinky to moc nezachránily.

Dalat je poměrně velké město, ale má uplně jinou atmosféru než třeba Saigon. Asi to dělá hlavně to klima. Lidi tu vypadají jinak (to asi dělají ty péřovky) a hlavně vzduch je tu o milion % lepší.

Kousíčky prasat na nás čekají i tady (a to i celé kusy), ale člověk už tu sežene i vege jídlo, na který já se teď trošku začínám přeorientovávat, protože ze způsobu, jakým tu zacházejí s masem, se mi malonko navaluje.

Večer nás lapil Mr. Thien. Sice jsme se jenom šli zeptat na půjčení motorek, nějaký busy a extra deky (poněvadž mrzne uplně tuze moc a Barýnek už začal stonat a my ostatní k tomu nemáme daleko), ale ten rošťák to zaonačil, že si dáme pivko. Pivek bylo asi pět, k tomu nám nosil nějakou svoji domácí pálenku (při jejímž zmínění se mu dycinky zaleskla očka) a další pochutiny, který neuměl moc vysvětlit co byly zač. Super pokec, až na tu pálenku a šílenou zimu. Když jsme se asi po dvou hodinách konečně odporoučeli s tím, že musíme zkontrolovat Barýnka, esli na pokoji zatim neumřel pod všema těma dekama, tak z nás vymámil příslib naší účasti na jakési hostině u jeho rodičů na další den. Svátek Tet už se konečně přiblížil ke své hlavní části (zmatení Vietnamci to slaví asi dva týdny a nikdo nám pořádně nebyl schopen říct, kdy je jako ten ústřední den) a Mr. Thien to tak dělává, že pozve lidi z guesthousu k jeho rodině, že to jako přináší štěstí nebo tak něco.

Druhé den jsme tedy odložili všechny naše plány a na recepci, pod velením Mr. Thiena, s další čtveřicí hostů vyčkali příjezdu taxíku. Vietnamské počty ani tentokrát nezklamaly a tak byl pro 10 lidí přivolán taxík, kam se s řidičem vešlo lidí asi tak 6. Ale nevadí, my se nějak poskládáme, žejo. Na zadní dvou a půl sedadlo jsme se tedy vmáčkli ve trojici já, Barýnek, D a L vyfasoval vip posezení na klíně u Barýnka. Netřeba zmiňovat, jak moc jsme si to všichni užili. Já a D namáčklí na dveřích, Barýnkovi odumíraly nohy a L se mlátil hlavou do střechy.

Jako správně vychovaní hosté jsme koupili krabici piv, avšak toto gesto se ukázalo být poněkud nadbytečným. Nejenže ostatní hosté taky nějaký piva vzali, ale hlavně hned po příchodu k hostitelské rodině jsme spatřili asi tunu krabic piv nachystaných všude možně. Mr. Thien (který kupodivu na Vietnamce má docela výdrž) už buď pil od rána a nebo měl ještě hladinku z předešlého večera, ale byl velmi žoviální a pořád všechny nutil aby pili a pili a pili. Kromě naší čtyřky s námi nabrali ještě mladší holandský pár a postarší francouzské manžele. Do toho tam běhaly nějaké ženy (asi manželka Mr. Thiena a nějaký další příbuzný) a začínaly na stůl nosit strašně moc mističek a talířů s jídlem.

My hosté jsme byli usazeni u jednoho stolu, zatímco oni baštili u jiného. Mezi tím pendloval Mr. Thien, aby se pravidelně ujistil, že všichni pijou a když se mu zdálo, že někdo pije málo, tak mu dal plechovky dvě.

Celá ta situace byla trošku bizarní, ale rozhodně se dostala do speciální kategorie “zkušenost a zážitek”.

Nejenže bydlíme skoro zadarmo,ale ještě máme “v ceně” takovouhle hostinu. A hlavně takovouhle slavnost, kam bychom se jinak těžko dostali. Dosavadní průběh tohohle výletu tedy hodnotíme víc než kladně.

“Poklidná” hostina se trošinku zvrhla v momentě, kdy se na gauč usadil otec rodiny, což byl takovej obskurní starej pán, s kterým jsme se museli jít na střídačku zdravit a připíjet na cosi. To ještě bylo celkem pod kontrolou, ale pak si nás starej pán všechny posadil na gauč k sobě a začal dělat velikýho match-makera, na což nebyl nikdo zvědavej. Navíc pán absenci angličtiny nahrazoval obscénními gesty. Vrcholem bylo to, kdy se vrhnul na Barýnka, kterej byl chudák nejblíž, a jal se ho muckat.

Pak už byl čas se zvednout a odporoučet se. Tentokrát Mr. Thien pošéfil taxík s dostatečným počtem sedátek, což bylo jediný štěstí, páč s těma nacpanejma pupíkama a hektolitrama vypitých piv by nějaký mačkání nebylo moc košer.

Celá ta akce nás natolik vyčerpala, že po návratu na guesthouse bylo potřeba si dát šlofíčka. Všichni spali jak zařezaní a já se pak začala nudit, tak jsem si dala procházku po městě a když jsem se asi za dvě hodiny vrátila, tak se ještě pořád spalo.

Slavnostní den ale ještě zdaleka nekončí, neboť nás ještě čekají ohňostroje. Prvně se ale musíme všichni zase sejít na recepci a vypít zbytek těch piv (tzn všechny ty piva, co jsme my hosté předtím vezli na hostinu a Mr. Thien je zase jaksi dovezl zpátky). U toho probíhá nějaká organizovaná zábava (Mr. Thienem, kým jiným) s nuceným zpěvem národních songů. L z kapsy vytahuje jakejsi zpěvník, z čehož usuzujeme, že se do podobných situací dostává často. Ještě se k nám přidali nějací noví hosté, tak už je nás docela skupinka.

Nikomu se moc ven do toho mrazu nechce, ale ohňostroje jsou ohňostroje.

Epesní podívaná na jezeru, nerušená petardami a podobnými blbostmi. Hrozně se mi to líbí, hlavně když jsem náš Silvestr nějak prostonala, tak si to aspoň teď můžu vynahradit.

Další den už ale musíme vyrazit za poznáváním okolních krás. Začínáme v jednom z mnoha budhistických klášterů, který je teď docela busy, vzhledem k tomu, že je to sváteční období.

Vyrážíme i do okolních vesniček na obhlídku kopečků, ale nějak se nám na ty kopečky nedaří dostat. Místo toho potkáváme jakéhosi fitness trenéra, co vypadá jak Bruce Willis v letech a který mě oblažuje všemožnými informacemi, páč tu už žije několik let. Konverzace ale malonko vázne, neboť pán má naslouchátka na obě uši, ale přes všechny ty bicepsy mu asi nějak nefungujou a tak volím taktiku přikyvování a na nic moc už se radši nevyptávám. Hroznej Američan, kterej má v Nha Trang jakousi centrálu sítě fitek. Asi poznal, že máme s Barýnkem ty fitness stehna a tak nám vnutil vizitku, že kdyby jako cokoli, ať se ozveme.

Jako hlavní bod programu se chystáme na jakousi lanovku, která má vést k nějakému jezeru a klášternímu komplexu. Lanovku se nám prvně moc nedaří vystopovat a když už jí konečně nacházíme, tak usuzujeme, že asi bude stejně lepší tam dojet na motorkách k tomu jezeru. Od lanovky ale aspoň máme docela super výhledy, když je to tak šikovně na kopci, žejo.

Komplex je uplně super, všude maj pochystaný nějaký roztomilý budovy a mnichy holohlavý a všechno a aby toho málo nebylo, tak nás jakási pani lapila a pozvala nás na ňaminky. Pani byla taky turistka, která se tam jenom na deset dnů zasekla. Jídlo bylo super, nikde žádný kousíčky prasat a hlavně to všechno bylo zadarmo. Nejvíc se to hodilo, páč už jsme měli všichni hlady.

Po O si ještě dáváme procházku k jezeru, kde Barýnek rozerval plakát a kde se konala další kávová zastávka (která ale nebyla tak epesní jako ta dopoledne, kdy jsme obdrželi strašlivě moc jídla ke kafi - šelijaký kokosový proužky, oříšky a ovoce).

Na večer ještě úplnou náhodou vjíždíme do jakési další destinace, kterou jsem někde měla napsanou, ale už jsme nikdo nevěděli co tam mělo bejt. A ono ouha, nejvíc nejukrutnější záležitost tam na nás číhala.

Opět jakýsi chrámový komplex, ale tentokrát neuvěřitelně bizarní a přeplácanej a nejbarevnější a nejtřpytivější.

Nevěděli jsme kam se dřív podívat a vrhnout a běhali jsme tam až skoro do tmy (a běhali bychom tam asi ještě doteď, kdyby nás nevyhnal mráz). Mezi hlavní vychytávky patřila jakási kaple s obří zlatou sochou (a tunou dalších menších soch, zlatejch i nezlatejch), jakejsi sloup, kam si člověk mohl nalepit na papírku svoje nějaký přání a pak do toho bušil kladivem, a všechny ty dračí podobizny a věžičky.

I přes absenci nějakých směrovek tam bylo narváno a docela nás překvapilo, že se nikde nevybíralo vstupný.

Po západu slunce už jsme ale museli odjet, neboť jak je to v horách, tak padly hrozný mrazy a ten šlehající ledovej vítr jízdu na motorce moc příjemnou nedělal. Navíc nás ještě čekala trošku nepříjemné situace, kdy jsme se potřebovali odstěhovat od Mr. Thiena. Sice to pobydlení bylo děsně super a Mr. Thien byl ultimátní kulišák, ale nějak se rozhodl si na tenhle sváteční den zvednout ubytovací sazbu o asi 500% a i když nás pozval na hostinu a na všechno, tak to je hodně přes náš rozpočet. Tvrdil, že to tak mají všichni, poněvadž to je vládní nařízení, ale to vůbec nebyla pravda a nám se povedlo sehnat jiný pobydlení (v hotelu s výtahem!) za poměrně nízkou cenu.

Po odstěhování se jsme museli udělat něco s těmi ukrutnými hlady a vydali se tedy do mrazivých ulic. Nějak jsme se ale přesunuli do “nóbl” čtvrti a všechny restaurace najednou byly nějak předražený a zbytek byl zavřenej. Akutní hlad jsme zaplácli na tržništi, kde jedna pani dělala bezva rádoby palačinky, který já si dala asi 3 a pak už jsem ani nepotřebovala další večeři.

Věčná škoda, že musíme ráno brzo brzičko vstávat, protože tohle pobydlení je dost luxusní a maj i teplou vodu a fén a všechno. Ale máme od Mr. Thiena zařízenej autobus na ráno raníčko, a musíme se tím pádem zase přemístit zpátky před jeho guesthouse.

Cestu nám zpříjemňuje východ slunce, kterej přichystal geniální barvy a já se pořád kochám a zbytek výpravy mi mizí v dáli a já pak musím s baťohem hrozně drandit.

Mui Ne a písečné duny

Není čas ztrácet čas - musíme přejet zemi od jihu až na sever. Navíc už se nemůžeme dočkat, až ze zběsilého Saigonu odjedeme.

Kvůli nákupu jízdenek na poslední chvíli, a kvůli hloupému nočnímu příjezdu, jsme si nějak nepořídily žádný ubytování. Ale nevadí, neboť se o to postarali noví členové expedice.

Nějakou shodou náhod se mi povedlo na mobilu vysledovat, kde asi budeme bydlet a hlavně se nám povedlo za velikého povyku autobus skutečně zastavit, a to dokonce uplně přesně před dveřma ubytování. Oni tu totiž mívaj autobusáky dost neprakticky uplně daleko a tady moc nevím, jak bychom se v noci lowcostově přesouvaly.

Před spaním ještě dáváme rychlou poradu s D a L, díky kterým se naše výprava rozrostla o 100%. Už se ale nejvíc těšíme na ty postele (2 kusy! komfort!), páč to je naše první “normální” noc od odletu.

Ráno šéfujeme motorky (my jsme sice marný, ale jelikož se naše expedice rozrostla o zkušené jezdce, tak budeme drandit jak se na Vietnam sluší a patří) a vyrážíme na písečné duny. Na duny já se ukrutně těším, jelikož jsem je při poslední návštěvě u Sahary nějak nestihla, a proto se Mui Ne dostalo na “must visit” list. Aby toho nebylo málo, tak tu mají duny hned dvoje. Jedny bílý a jedny červený. V praxi to spíš je světle žlutá a oranžová, ale nevadí.

Cestou ještě obhlížíme jakejsi rudej kaňon, kam Barýnek odvážně vbíhá a šecko to zblízka kontroluje. Taky na nás číhá jakejsi opuštěnej chrám s armádou soch, veliká socha na kopečku a jakejsi kadící Vietnamec v roští.

Pak už ale fičíme na bílé písečné duny, které jsou naprosto geniální a my tam pobíháme jak malí. To by jeden nečekal, že budou mít takovouhle vymoženost ve Vietnamu. Pískoviště non plus ultra.

Když se dostatečně vydovádíme, tak míříme přes hřbitov plný svastik na jakousi pláž, která je dost pochybná a navíc je to moře nějaký špinavý a vůbec to nejsou žádný karibiky. To ale neodradí L od toho, aby tak skotačil ve vlnách. Vlny málem smetly i Barýnka.

Další na programu jsou červené duny, které jsou menší než ty bílé, ale neméně famózní. Hned zkraje tam probíhá jakési svatební focení a zatímco se nevěstě sype písek do závoje, tak fotograf tam leží jak zajíček v jamce a fotí a fotí. My taky tuze fotíme a Barýnek se tak rozvášnil, že mě povalil a já byla celá zasypaná a nemohla jsem se z pod ní dostat a písek jsem měla všude ještě asi týden.

Už se připozdívá a tak je potřeba se zase vydat na cestu.

Zastavujeme v jakési vesnici na tu pověstnou vietnamskou kávu, která už je tentokrát alright (narozdíl od toho fiaska v Saigonu). Pití kávy je tu docela rituál. Donesou člověku skleničku s ledem, pak další, s kondenzovaným mlíkem, do které se překapává ta káva. Když se to všechno překape, tak se to smíchá s tím ledem (teplá káva tu bohužel moc nefičí a já se teda poprvé v životě musím chtě nechtě přeorientovat na kávu ledovou, která v tomhle podání naštěstí není vůbec špatná). K tomu člověk dostane zdarma skleničku nějakýho čaje a občas i nějaký zobání. Navíc je to všechno za hodně lidovou cenu a několikeré zastávky na kávu se tak stávají pevnou částí našich dnů a dokonce i nekafař Barýnek si to tuze oblíbil a popíjí snad víc kafe než kafař já.

Cestou na večeři opět obdivujeme ten místní provoz (je jedno, esli je člověk v Saigonu nebo na vesnici, provoz je pořád šílenej a všude je miliarda lidí na motorkách, kteří si jezdí jak se jim zamane) a to, jak lidi vozí na motorkách náklad. To, že na motorkách obvykle jezdí 2-5 lidí, to nás nepřekvapuje, ale když občas vidíte někoho, jak si veze strom, pytle mouky, obří krabice nebo nějakej pomerančovník, to už je přecijenom trošku zajímavější.

Taky velice obdivujeme jednu takovou zátoku, kde je děsně moc lodiček a necek (mega necek). Obdivovali jsme jí už cestou na duny, ale teď je to ještě fešnější snad, neboť se k tomu pochystal západ slunce a je to všechno tuze růžovoučký.

Jelikož jsme u moře, tak hrozně potřebujeme k večeři mořské plody, což vůbec není problém sehnat, neboť jsou všude pochystaný restaurace s obří nabídkou fresh seafoodu. My vybíráme restauraci u krokodýla. Přecijenom, nahatej krokodýl je velikým lákadlem.

Bohužel už zase musíme popojet a tak druhý den jenom rychle okukujeme místní pláž , která je o poznání lepší než ta pochybnost včera, ale stejně, karibiky to moc nejsou a nikdo tam není a ani to nevypadá na koupání. Ale zase tam maj ty veliký necky, takže za to jim jdou plusový body.

Máme pošéfenej bus, kterej ale po příjezdu nějak nedisponuje volnými sedátky, takže jsou tam zase veliký dohady. A bus navíc není bus,ale minivan. Což je ve výsledku asi jedno, neboť u téhle trasy na internetech lidi dost varujou, aby jako lidi nejezdili busy, páč jim to prej jako docela často padá z útesů nebo co. Rozuměj, Vietnamci totiž neumí řídit. Když jde o motorky, tak je to ještě celkem oukej, páč si prostě nějak jedou (po směru, v protisměru, ve všech směrech), ale když se jedná o minivany a busy, tak je to o něčem jiným. Zásadně se tu předjíždí do zatáček a to ideálně slepejch. Řidiči údajně nedodržují přestávky nebo nějaké maximální vzdálenosti, které by měli jet na jeden zátah a tak se holt něčím nadopujou a pak fičí o sto šest. Navíc dopravní prostředky nebývají pravidelně servisované a často mají poškozené brzdy. Tohle všechno ve spojení s vietnamskou logikou, když jde o řízení, je poměrně zlověstnej recept na nehody. A nehody jsou tu prý víc než časté.

Ale jelikož vlaky jsou vyprodané a soukromej tryskáč taky nějak nevlastníme, tak vyrážíme odvážně do hor s minivanem. Rizika se snažíme trošku eliminovat denním přejezdem, který by snad měl být o dva chlupy bezpečnější než ten noční.

Výhledy se moc kochat nestíháme (a beztak žádný nejsou) a tak jediným zpestřením cesty je pauza u občerstvovací stanice, kde maj na řetězu opičáka.

Saigon (HCMC)

Saigon. Ho Chi Minh City. Furt to samý město. I když po “vítězství severu” bylo město oficiálně přejmenováno, tak místní (a vlastně skoro všichni) i nadále používají původní jméno. Takže Saigon, a hotovo.

Jelikož tenhle výlet se už od samého začátku nese ve znamení low cost a jelikož se toho nebojíme, tak už u letiště nasedáme na jakýsi místní bus. Jeho najití sice bylo trošku krkolomné a i po lokalizaci zastávky a jakéhosi busu na ní stojícího, jsme ještě neměly vyhráno. Busy tam sice byly dva, ale žádný se nijak neměl k odjezdu a řidiči nás neustále posílali kamsi jinam a ani čekající místňáci nevypadali, že by věděli co a jak. Všechno se to pak ale zařídilo a my už si to drandíme - za dvojnásobnou sazbu pod dozorem jakéhosi komunistického asistenta v zeleném munduru a o pět čísel větších botech - do neznáma. Nevíme totiž moc kam jedeme a jelikož angličtinou tu nikdo nevládne (a asistent nezvládá ani instrukce ve Vietnamštině), tak se spoléháme na vybité mobily s napůl funkční gps lokalizací.

Po zběsilém nákupu letenek jsem se totiž rozhodla, že by nebylo od věci si vyzkoušet zase po delší době couchsurfing a tak jsem nám domluvila jakousi místní postarší pani, která sice nemluví anglicky, ale zato má spousty pozitivních recenzí. Vzhledem k nefunkční komunikaci ale máme jenom jakousi ulici (kterou ani google nezná a já si ji teda upravila podle svého znaleckého uvážení) a číslo, na které nejde zavolat.

Zachránila nás jakási dvojice, která zaslechla naše zoufalé pokusy a prosby o upozornění, kde si jako vystoupit, od asistenta a jelikož to taky byli turisti, tak nás navedli kudy kam.

A aby to nebylo moc snadný, tak nás hnedle jako první úkol čeká přejití kruháku. Ono totiž přecházení ulic ve Vietnamu (a speciálně v Saigonu) je tak trochu adrenalinový sport. A jelikož my netroškaříme, tak si jako první dáváme hned divokej kruhák. Desítky busů a aut jsou doplněny tisíci motorek a nikdo (ale jakože vůbec nikdo) nezastavuje ani nezpomaluje. Na Youtube jsme to sledovaly, kterak člověk prostě musí jít stabilním tempem a nehledět vpravo vlevo. Jenže to se snadno řekne, když se na vás (ne zrovna pomalu) řítí taková masa provozu. Všema rukama jsem chytla Barýnka, popotáhla slzičku, společně jsme se rozloučily se životem a řekly jsme si, že holt jednou to přijít muselo, a vyrazily. První asi tři odvážná vkročení do provozu byla následována zbrklým útěkem na výchozí pozici, ale nakonec se zadařilo. On totiž pak taky nějakej místňák začal přecházet a my tedy odvážně vyrazily za tím odvážlivcem. Adrenalin a tep na max. A po asi miliardě let jsme, světe div se, na druhé straně. Sice na špatné (jak následně zjišťujeme), ale nevadí.

Po asi půl hodině chození sem a tam se nám náhodně povede lokalizovat danou ulici a i dům. Jenže ouha, nějak nejsou na dveřích jmenovky a my tedy nevíme, na která vrátka klepat. Klepeme proto na všechny a snažíme se z vyjukaných lidí vymámit, kdepa ta naše pani žije, ale nikdo ničemu nerozumí a my začínáme být trošku frustrované. Vylučovací metodou zbydou jedny dveře, před kterými se usídlujeme. Pani se dovolat nejde, ale aspoň chytám jakousi wifinu a tak se snažíme najít hostely. Když už jsme odhodlané odejít (po asi hodině čekání a trnutí, neboť po stříšce běhala krysa), tak se pani zničehonic zjevuje. Je nám teda blbý zmizet (hlavně když jsme se všema zavazadlama rozložený před jejím prahem) a i když si nerozumíme ani slovo, tak poslušně do bytu vkračujeme. Pobydlení je šílený, náš pokojíček je asi v třetím patře (kam se musí přes tři žebříky a střechu, takže máme podezření, že to je v nějaký jiný budově, nebo možná i jiným městě a hrozně na tajňáka. Navíc se na ty žebříčky vratký nemůžeme vejít a za stropy se nám zasekávaj baťůžky), ale co už. Hnedle, jak se vzpamatujeme z toho šoku, se vydáváme hledat cestu zpět (což není tak snadné, jak by se mohlo zdát, neboť jsou všude nějaký dveře, žebříčky a plechy a šecko je to nechutný, páč se tam musí chodit na boso, jelikož se boty nechávaj na chodbě před dveřma), že jako vyrazíme do ulic. Pani (která v tom našem pokojíčku asi normálně bydlí nebo co a teď se teda přesunula do jakési pece ve výklenku za kuchyní) se nám snaží vysvětlit, že máme být v sedm doma, což nás trochu znepokojuje, ale nedbáme.

Jelikož nemáme moc času, tak vyrážíme obhlídnout hlavní náměstí, kterému dominuje socha strýčka Ho Chi Minha. Maj to tam docela fešný - takovej prostornej boulevard, a celý to je ještě fešnější díky blížícímu se svátku Tet (nějakej Novej rok). Samý světýlka a opice (rok opice) a výzdoba a k tomu vyhrávají komplikované hity s textem “tet tet tet” a my se odvážně ke zpěvu připojujeme.

Ve zbývajícím čase si unáhleně dáváme slavnou polévku Pho. A taky to jejich vyhlášený kafe. Jelikož jsme včera v Kuale trénovaly s hůlkama, tak to dneska je jenom 90% křeč.

Po návratu do našeho příbytku zjišťujeme, že tam jsou další dva couchsurfeři, což se ukazuje být dobrou zprávou, neboť pani nám všem navařila večeři a jelikož si s ní nikdo nerozumí, tak se aspoň bavíme s těma couchsurferama. My jsme bohužel po té pochybné polévce trošku plný, ale nedá se nic dělat a s klouzajícíma hůlkama se pouštíme do dvaceti mističek, co pani zatim na stůl nanosila. Pani nám během jídla neustále vytírá pod nohama, což je trošku nepohodlný a hlavně divný, poněvadž vytřela asi před dvaceti minutama, ale tak co už.

Na závěr prvního dne už zbývá jen zmínit naše lapálie se záchodem. Totiž, nevíme kterak to přesně používat. Vedle sporáku je jakási špeluňka, kde teda se jako záchod nachází, ale pak tam k tomu je několik sprch na stěně a celý je to trošku matoucí. Později zjišťujeme, že to tady holt tak maj. Na toaleťák se tu obecně nehraje a jeho roli zastupuje sprcha - ta nižší, s největším proudem (kterou já od té doby používám na nohy, poněvadž během vteřinky jsou ťapinky a pantoflíčky jako nový). A sprcha sprchovací je pak obyčejně hned vedle a všechno to prostě teče všude (teda kromě té sprchy, jelikož málokde maj silnej proud, takže to spíš kape).

Druhý den po probuzení usuzujeme, že je potřeba dneska odjet. Sice tu máme u pani domluvenou ještě jednu noc, ale je to celý nějaký takový šelijaký a na Barýnka v noci vyskočila nějaká babice, když šla čůrat, a já si kvůli panice ze žebříčků musela čistit zuby na střeše a plivat to někomu vedle prádelních šňůr.

Vybíráme teda rychlej okruh po hlavních památkách, balíme baťůžky a vyrážíme do tepla. Krásných 35 stupňů překvapivě není nikterak strašných (žádný nechutný vlhko jako v Thajsku apod.). Pravidelný přísun adrenalinu hned po ránu nám zabezpečují motorkáři, kteří nejenže okupují celou silnici (každý centimetr mezi auty), ale kteří usoudili, že je cool, když budou jezdit i po chodníku a kličkovat mezi chodci. Zmatečné úskoky do stěn jsou tedy na pořadu dne několikrát do minuty. Moc fajn. A ten smog se všema těma splodinama je taky na ty moje nefunkční plíce moc příjemnej.

Okukujeme znova to hlavní náměstí a jelikož ho strejda Ho Chi Minh pořád hlídá, tak se vydáváme k nějaké poštovně (vůbec nevim co to je za slovo) a cestou obdivujeme všudypřítomnou výzdobu a nastrojený Vietnamky v tradičních hábitech.

Všechno je to strašně barevný a fenomenální. A taky jsou skoro všude přichystaný srpy a kladiva, jež jsou pro nás zdrojem neutichající nadšení a tetelení se. Poručíme větru a dešti s rudou hvězdou. Tak.

Sice už jsme od včera trochu zkušenější v přecházení silnic, ale dneska je to nějakej větší hardcore, neboť provoz je (asi jako pořád) hodně hustej a řidiči splašení. Hopkáme sem a tam a snažíme se zaplašit infarkt. Notnou část dne nám z toho důvodu zabírá kalkulování, kudy přesně bychom měly cestu přejít a zdali je ta památka na druhé straně natolik důležitá, že kvůli jejímu spatření riskujeme naše drahocenné životy.

Následuje nepříliš úspěšný hon na oběd - vběhly jsme do několika restaurací, ale pokaždý tam byly nějaký komplikace. Nakonec nás lapili v jednom podniku, kde se nás ujal jakejsi manažer, kterej předstíral, že mluví anglicky a dělala ramena na asistenta, ale nikdo nerozuměl ničemu a dostaly jsme něco uplně špatně. Kousíčky prasat kam se podíváš. Dramata. Navíc jsme zjistily, že si tu skutečně účtujou ty vlhčený obrousky co dávaj s hůlkama, i když je člověk nechce/nepoužije.

Odpornej oběd teda vyrážíme zapít do baru v 52. patře, odkud maj bejt jakože spektakulární výhledy na město. Vzhledem k tomu, že město není zrovna hezký a je takovej šedivej špinavej vzduch, tak se žádný ochichání na vyhlídce nekoná. Zato nás ale rozparádil číšník, kterej se nemohl dopočítat kolik teda drinků (2 a navíc jsme si ještě daly to samý, ale to neměl složitý) a blekotal něco ve stylu “one and one, two, one..” a všichni 3 jsme se pak teda křečovitě smáli.

Pak už ale byl nejvyšší čas vyrazit nazpět. Ještě jsme si u toho obhlídly nějaký kraslice z melounů a budhistickej klášter, z kterýho jsme měly špinavý nohy ještě druhej den.

V plánu je totiž veliký přejezd do Mui Ne, jehož provedení nám ale komplikuje pitomý svátek Tet a vyprodaný vlaky na 2 týdny dopředu. Autobusů taky nějak moc nezbylo a ty co zbyly, tak stály asi 3x víc než měly. Nedbáme ale a po projití asi 30 cestovek (zase to tu celý frčí na cestovkách, kam se člověk musí jít dohadovat) se nám povedlo ukořistit jízdenky. Sice na uplně blbej čas, ale hlavně že dneska odjedeme.

Ve spěchu vyzvedáváme baťůžky a potkáváme pani, která nechápe, proč odjíždíme a my nemáme čas ani nervy na to jí něco zkoušet vysvětlit a tak se jenom děkujeme a mizíme. Bus je to spací (což tu taky hodně frčí a na další dva týdny bude “sleeping bus” pevnou součástí naší slovní zásoby) a překvapivě to není vůbec špatný. Maj jakoby tři lehátky vždycky, mezi kterejma je ulička a je to ve dvou patrech (jak postele na hostelu). Je tam teda fest zima, ale my máme všechny možný mikiny a deky a naštěstí nejedeme moc dlouho (asi 5-6hod), takže se to dá přežít.

Začíná tu hlavně trošku improvizační část výletu, kdy Barýnek netuší vůbec nic a já mám jenom letmou časovou osu v hlavě (ohraničenou poměrně pevnými daty odletu, žejo) a k tomu nějaký předvybraný destinace, ale jinak nic.

další zběsilé výletění

Tak jo.

Sice žádné další výletování nebylo uplně v plánu, ale když jeden stráví celý měsíc běháním po doktorech a nemocnicích, tak se holt začnou vkrádat myšlenky na nějaký ten odjezd. Neboť když už je jeden na umření, tak nezbejvá než změnit prostředí a vydat se stonat na druhou stranu světa, žejo.

Takže se zběsile zakoupily letenky, vyzvedly dvě igelitky léků, vyslechlo se bědování doktorů i ostatních, že jsem blázen, v tomhle stavu někam jezdit, sbalil se baťůžek a hyjé.

Barýnek si vyřídil veliký neplacený volno, sbalil pidi baťůžek a už jsme se mohly tetelit na veliký dobrodružství.

Aby se neplýtvalo volnem, tak se odlet pošéfil hnedle na prvního února. A výjimečně z Prahy, aby to bylo komfortní pro stonající polovinu zájezdního dua.

Barýnek v Asii ještě nebyl a nechal mi teda poměrně volnou ruku při tvorbě itineráře, kterej je našlapanej až po okraj, poněvadž a protože musím trošku pomoct tomu mojemu seznamu navštívených zemí, a kdoví kdy se zase (esli vůbec) někam podívám, víme jak.

První destinací je Vietnam, ale aby to nebylo tak jednoduchý, tak si to dáme přes Kuala Lumpur, poněvadž je to levnější a taky je potřeba s přestupovejma opletačkama začít hnedle zkraje, aby jsme si zvykaly.

Letíme tedy s Turkish airlines přes Istanbul (páč jsou prej tuze dobří v rámci Evropy a já pořád ještě neměla tu čest, tak je potřeba to zkontrolovat). Bombíček v papírku a mokrej teplej ručník na začátku letu a přivítání od kuchaře s velikou kuchařskou čepicí Barýnka dostává do správné nálady a celou cestu do Istanbulu prošvitoříme, což určitě pána sedícího vedle nás moc baví (hlavně když mu tam mácháme rukama a omylem po něm házíme jídlem), ale my nedbáme. Tištěné menu se stává prvním suvenýrem (který ale druhý den stejně musíme vyhodit, neboť není místo) a kuchař servírující jídlo prvním idolem. Barýnek navíc objevuje kouzlo ayranu a my tedy kuchaře honíme sem a tam, protože to potřebujeme všechno vypít i s domácí limonádou.

Přestup v Istanbulu je trošku divokej, neboť jsou tam všude nějací motlitební poutníci nebo co, samí hábiťáci a je to celý trošku hegeš. Po notné chvíli naštěstí hlásí naší gate a my objevujeme druhé patro letiště, které už je trošku civilizovanější. Za moje historické liry (trochu jsem se bála, že už zase nebudou platit, jako se mi to tak stává) nakupujeme další ayran a netrpělivě čekáme na další let.

Na druhou část letu se nám nepovedlo ukořistit sedátka vedle sebe, ale aspoň sedíme za sebou a k radosti našich sousedů na sebe pořád přes sedačky povykujeme a šíleně se smějeme. Chudák můj soused Korejec má nějakej blbej den, nefunguje mu IFE, takže tam zírá na sedačku celejch asi 10 hodin. Navíc ho ještě dvakrát letušáci omylem polili a nějak mu blbne opěrátko. Už tu neservíruje jídlo kuchař (sedíme holt ve špatný sekci), ale zato dostáváme balíček plnej užitečnejch věcí, kterej s námi absolvuje skoro celý výlet a všechno se to náramně hodí.

Já cestou objevuju seriál Fresh off the boat a hodnotím tedy let jako nadmíru úspěšný. Jídlo a opravdický příbory taky moc fajn.

Zanedlouho už jsme v Kuale na letišti, kde jsme původně plánovaly přespání (vzhledem k pozdnímu příletu a brzkému odletu následující den), ale Barýnek se nějak poplašil a zavelil, že zajedeme do města, který je vzdálený asi hodinu a půl. Jako správné low cost cestovatelky jedeme socka busem někde ze sklepení, kde asi bělocha jen tak nevidí. Do města přijíždíme za tmy a bez jakéhokoli plánu. Já si naštěstí matně z poslední návštěvy před 4 lety vybavuju nějakou hostelovou oblast a míříme tam tedy sehnat nějaký ubytko. Je hroznej hic, baťůžky jsou těžký, hrozba kočičáku (toho prapůvodního) je stále ve vzduchu a my máme hlady.

Pobydlení se šéflo, obhlídnutí Petaling street a okolí taktéž, pošéfila se i večeře a už byl čas jít hají, abychom ráno brzy brzičko mohly vstávat.

Při balení baťůžků v chodbě nad ránem budíme šustěním jakéhosi správce, který se ze stavu rozespalosti dostává do stavu rozjařenosti po spatření naší “operace elasťáky”. Strašlivě se tam totiž do nich snažíme nasoukat a on usoudil, že tedy jsme hodně fitness (hlavně ty stehna) a strašlivě se vyptává na ty naše workouty a nedá si vymluvit, že se plete. Pořád uznale pokyvuje hlavou a mává vymakanou rukou, že jako respect. No, tak jo.

Cestu na letiště jsme bravurně zvládly (i po levý straně) a může tedy začít první (z asi milionu) stresová akce pracovně nazvaná “váha a klícka”. Totiž, abych si rozuměli, v rámci šetření (a prostě proto, že jsme socky) celej tenhle výlet plánujeme jako carry-on akci, tzn nemáme žádná zavazadla na odbavení (jelikož by se tu za ně všude platilo a my máme tisíc letů) a všechno to musí projít jako kabinové zavazadlo. Barýnek to má ještě relativně v cajku, ale můj baťůžek má místo povolených 7kg asi 14kg a do toho ještě kábošky. Navíc jsme obě trošku nad limit rozměrově. Tudíž hrozbou je nejen váha, na kterou to při check-in cpou, ale i děsivá kovová klícka, kam by se to zavazadlo mělo vejít. A jelikož to hlavně Air asia (s kterou teď máme docela hodně letů před sebou) má docela podchycený, aby jim lidi neutekli, tak musíme na jakousi kontrolu dokladů nebo co a trneme, že co jako bude. Oblečené v osmi vrstvách (a stejně furt přes limit) se nenápadně suneme k přepážce a navzájem si vykrýváme baťůžky a u toho se tváříme, že naše kabelky vůbec nemají asi 10kg.

Tentokrát však pani víc než zavazadla zajímá naše neexistující vízum do Vietnamu, které hodláme řešit až po příletu a máme tudíž jen jakýsi pochybný zvací dopis z netu, kde je kromě nás asi dalších 30 lidí napsaných.

A jelikož zmíněný dopis zajímá pak ještě asi dalších pět kontrol, tak máme před sebou hodně stresovou hodinu, kdy se neustále snažíme schovat ty mega zavazadla a u toho všem vysvětlovat, že ten náš dopis je uplně v cajku a není třeba se vůbec znepokojovat.

Ale zadařilo se a přes všechny výhružně nastražené klícky jsme prošly a už jsme v letadle a cpeme ty baťůžky do toho overhead compartmentu, kam se sotva vejdou (a hlavně je sotva uzvedneme).

Za dvě hodiny už si to cupitáme v Ho Chi Minh city po letišti a hledáme prťavou ukrytou přepážku, kde se dělají visa on arrival. Je to trošku operace zase, neboť člověk jim tam dá pasy, zvací dopis a pak čeká, až ho podle jména vyvolají. Nečekaně vyvolávání všemožných cizích jmen jim tam uplně nejde, takže nikdo moc netuší, kdy kdo koho volá. U nás to zaonačili tím, že moje křestní jméno zvládli, příjmení nějak začali a když chtěli dodat Barýnka, tak to vzdali hned u B. Naštěstí jsme pohromadě, takže cajk. Víza tedy máme a můžeme směle zajít směnit pár milionů dongů a vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím. 

Asijské divočiny oficiálně začínají.