Na ráno máme domluveno, že nás vyzvednou u hotelu, takže se aspoň nikam nemusíme hnát. Mlha je pořád stejná (ne-li horší) a trošku poprchává, takže nás odjezd rozhodně mrzet nemusí.
Jelikož už jsme trochu paranoidní a nevěříme nikomu, tak když v určenou hodinu žádné vozidlo nevidíme (číháme se všema zavazadlama nedočkavě u dveří hotelu), tak voláme do cestovky, kde nás pani uklidňuje, že to určo přijede. A skutečně, zanedlouho už se tou naší podivnou blátivou uličkou řítí jakýsi obstarožní minivan. Když se přes kaluže snažíme naskočit, tak jsou nám odebrány baťůžky a vhozeny kamsi mezi pytle s rýží nebo čím na zadní sedadlo. Minivan je pidi a nemá žádnou uličku, což je základ úspěchu, neboť to znamená, že určo dostaneme minimálně část regulérního sedátka. Jelikož touhle variantou jezdí převážně místňáci (turisti jezdí tim nočním busem), tak je to trošku hegeš. Ale aspoň se tam chlapi přeskupili a my mohly s Barýnkem sedět spolu. Každá máme sedátko (i když teda trochu tlačíme nebohého souseda na okno, páč to přecijenom nejsou zrovna velký sedátka) a já dokonce pošéfila jakousi bedýnku, na kterou si hnedle strkám všechny kábošky a igelitky a vedle bedýnky mám i okýnko, který jde otvírat (což není moc výhoda, páč místňáci jsou švihlí a maj všechny okýnka vepředu otevřený i přes ty mrazy venku) a bude to teda na focení těch scenérií jak dělaný.
Cesta probíhá standardně, řidič drandí jak ďas a předjíždí zásadně do slepejch zatáček a ani trochu ho neodrazuje všudepřítomná mlha, díky které je vidět asi tak na dva metry dopředu. O infarktové situace tedy není nouze (Barýnek má radši zavřený oči, páč na to nemá nervy) a vycouvávání kamionů do srázů (páč jsme je naším předjížděním odřízli a holt my nezastavujeme) je stejně jako permanentní troubení takovým pravidelným rozptýlením.
Nejenže je mlha (takže žádný výhledy se nekonaj, leda tak do tváře smrti), ale je ukrutná zima a díky otevřeným okýnkům je teplota v minivanu naprosto nesnesitelná. Máme zase spoustu vrstev, ale vůbec to nestačí (nemáme bohužel všechny vrstvy, poněvadž jsme nějak zaváhaly a nenapadlo nás, že bude ve vozidle větší zima než venku) a tak vytahujeme pochystané roušky, šátky a já i deku (kterou strategicky mám v kábošce, jako správná fancy cestovatelka) a přemýšlíme, esli by se nám nějak nepovedlo dostat se k baťohům a vyndat zbytek oblečení.
Jak už bylo zmiňováno, tento spoj využívají především místńáci a díky tomu vezeme snad víc náklady než pasažérů. Všudypřítomné pytle rýže už nás nezaskočí, ale obří sklenice plné jakýchsi embryí a kýble s hodně pofidérním obsahem, které máme nastrkané všude kolem sedačky, už trochu exotické jsou. Hlavně ty embrya, který mám já jakoby pod nohama (společně s pytlema rejže) a všechny ty ostatní věci, díky kterým máme kolena proklatě vysoko (jak Barýnek hned v úvodu znalecky prohlásil). Celkově je to taková pohodová komfortní jízda (kdy já střídavě chytám padající bedýnku s káboškou, kutálející se sklenice s kdovíčím a deku, která ze mě vlaje).
Abychom si to mohly dosytosti užít, tak máme navíc jet asi tak 11 hodin, takže je před námi nepochybně moc fajn den.
Cestou jsme ještě nabrali postarší bělošský pár, který vypadal hodně zděšeně (a jejich nóbl kufry si určitě házení přes pytle rýže taky moc užily), hlavně když nějací místňáci začali lézt přes sedačky k řidiči, aby jim jako uvolnili místo (protože místňáků se na sedadlo vejde nekonečně mnoho). Pani navíc po několika hodinách jízdy potřebovala čůrat a snažila se to sdělit řidiči, ale on vůbec nedbal (pani byla prvně taková decentní, ale po asi pěti neúspěšných pokusech už vyloženě kvičela, kdykoli zahlídla nějakou restauraci nebo něco u cesty). Asi tu maj klasicky zastávky nějak domluvený a zastavovali jsme teda kdesi, kde vůbec nebyly žádný výhledy (jak klesá nadmořská výška, tak i mlha už skoro zmizela a občas se mi podaří něco zahlédnout a fakt by to tady asi bylo hodně epesní). Mohli jsme ale ocenit absenci řidičova chrupu (obecně tu platí pravidlo, že čím míň zubů, tím větší kámoš, ale v případě, kdy se jedná o řidiče dopravního prostředku, tak čím míň zubů, tím zběsilejší jízda) a taky jeho šílenost, kdy asi po pěti minutách se rozhodl odjet a vůbec ho nezajímalo, že nám chybějí pasažéři (Barýnek byl čůrat a já panikařila, páč řidič hrozně cosi křičel a startoval a nedbal na moje posunky, že ještě nemůžeme jet).
Postupem času se už i trochu oteplilo a výhledy začaly bejt víc a víc výhledovitější (a já vůbec nestíhala otvírat to zaflusaný okýnko) a na pauze na oběd (zase jakási hegeš restaurace u cesty, kde se mi z nějakých záhadných důvodů vůbec nepovedlo pořídit nic k jídlu) jsme už i odložily pár vrstev. Taky se mi povedlo nějak rozkopnout tu sklenici s embryi (ono to tam pořád nějak popadávalo, takže to možná ani nebyla uplně moje vina) a obsah se tam malonko rozlil všude po zemi (a já zkušeně celou věc odkopla tak vehementně, že to přistálo u té pani, která vypadala, že jí vomejou).
Jelikož jsme drandili jak diví, tak máme dobrý mezičasy a do naší přechodné destinace se dostáváme dřív, než jsme čekaly (tzn. ne za tmy, jak je naším zvykem).
Điện Biên Phủ (jméno, který nám dalo dost zabrat, páč jsme vůbec netušily co to je nebo kde to je a když jsme zařizovaly tyhle jízdenky, tak se tam tím v cestovkách hodně oháněli, až jsem to nějak pochytila a pak i sama začala zkušeně používat). Jelikož jsme zvolily tu delší a složitější a míň komfortní variantu (jak taky jinak), tak tady musíme přenocovat a brzo ráno naskočit na connecting bus, kterej už nás převeze přes hranice (snad).
Hned po vystoupení na autobusáku nás obklopil nestandardně velký počet jakýchsi tuktukářů, zprostředkovatelů ubytování a dalších divnolidí. Nějak jsme se probojovaly, ale stejně nás hrstka vytrvalců pronásledovala. Jelikož nikomu nevěříme (každej dycinky tvrdí, že musíme jít s ním, z různých důvodů), tak chudák náš řidič nás tam pak musel docela nahánět, protože bylo potřeba vyměnit náš voucher z cestovky za regulérní lístek na ten zítřejší bus. Hned si připadáme líp, páč zaprvý nás o moc v cestovce neokradli a hlavně se vždycky cítíme bezpečněji, když máme v ruce opravdickej ticket a ne jenom jakejsi ručně psanej canc papíru.
Jeden z pronásledovatelů byl ale tak vytrvalej, že na nás pořád někde číhal a čekal (i když jsme mu několikrát jasně řekly, že od něj nic nechceme) a usoudil, že jsme teda domluvení. Jelikož se ale na nás hrnula další banda chlápků s nabídkama ubytka (když zjistili, že nás na tuktuky nenalákaj), tak Barýnek povolil a následovaly jsme ho teda. Trošku nás uklidnilo, že nás dovedl do skutečnýho penziónu (a ne k němu domů, jak jsme se domnívaly) a jelikož i cena by v pohodě, tak jsme to nechaly bejt.
Po ubytování se a dumáním nad jakýmsi seznamem pravidel, kterými se zde ubytovaní musí řídit (zákaz sociálního ďábelství, výbušniny je potřeba nechávat na recepci apod.) vyrážíme sehnat něco k jídlu a na rychlo procházku. Zjistily jsme totiž, že tu je jakýsi slavný válečný monument, odkud jsou prý hezké výhledy.
Vynechaly jsme několik stánků s nudlemi hned u našeho ubytka, což byla zásadní chyba, neboť v tomhle městě se člověk prostě nenají. Vůbec tu nefrčí restaurace a stánky s jídlem (jako kdekoli jinde ve Vietnamu), ale mají tu desítky obchodů s bílým zbožím (speciálně obří televize a pračky a ledničky, který tu beztak nikdo neumí používat), spoustu karaoke podniků a rádoby kasín a pak jakési opravny a prodejny smartphonů. Absolutně nechápeme, pro koho tu ty obchody maj a proč jim maj tolik. Navíc to většinou ještě nakupí podle kategorie vedle sebe, takže člověk má třeba pět lékáren hned jednu vedle druhý.
Normálně by nás asi bavilo zkoumat tohle město - který absolutně nedává smysl - víc, ale jelikož máme hrozný hlady, tak vbíháme na jakejsi zaprášenej místní trh, kterej je v temný uličce a snažíme se tam něco splašit. Podařilo se nám najít stánek s nudlema, kde vůbec nemaj ani žádnej oheň nebo něco a akorát vytahujou sběračky plné špinavé vody z jakéhosi mega hrnce (kde asi vaří celý prasata, podle chutě). Moje snaha o něco vegetariánského (na kousíčky prasat já prostě nemám odvahu a obecně maso co se válí na pultech v teple mě taky dvakrát neláká) se příliš nepovedla, ale co už, hlad je hlad.
Barýnek pak ještě potřebuje koupit banány (hodně si tu na nich ujíždí - asi preferuje tu asijskou velikost nebo co), čímž se opět dostáváme do situace, kdy se na ní sbíhaj tucty lidí, kteří si potřebujou šáhnout na její vlasy a operace nákup banánů se tím protahuje na půl hodiny. Obecně si tu na ní lidi dost potřebujou šáhnout, ale zrovna tady se seběhlo fakt hodně lidí, uplně bez zábran.
Posilněné odpornou nudlo-polívkou (po jejíž konzumaci jsme se začaly vsázet, zda přijde jako první otrava a nebo infekce) vyrážíme na slavný válečný monument. Je to trošku prekérka, protože k němu vede asi tak milion schodů (na kterých zmatení místňáci provozují jakousi spartakiádu a breakdance). Usuzujeme, že je potřeba se ještě posilnit nějakou kávičkou nebo džusem a usedáme do jakéhosi podniku, kde i přes to, že pani má asi tak tři druhy drinků (a všechny má vyobrazené na plakátu), tak je neskutečnej problém si něco objednat. Otázky typu “co v tom je” brzo vzdáváme, ale že i objednání kávy bude problém (káva se řekne prakticky stejně česky, vietnamsky i anglicky), to jsme nečekaly. Nějak se to ale zařídilo a pani nás pak okradla stejně jako ta předchozí pani s nudlo-polívkou. Navíc je docela zima (ne Sapa zima, ale už to není na ty naše trika) a tak se tedy vydáváme na ty schody, abychom se zahřály.
Původní plán byl stihnout západ slunce, když už maj nahoře ty spektakulární výhledy, ale jelikož už se nějak připozdilo, tak musíme brát schody po dvou (a o mě se střídavě pokouší infarkt a astmatickej záchvat). Ale všechno se to nakonec stihlo.
Výhled je odtama fakt dobrej. Trochu nám to sice komplikuje jakýsi hoch, který si s námi chce trénovat angličtinu, ale je dost otravnej a nudnej a my se mu tedy pořád někam schováváme za křoví, ale jinak moc fajn. Nahoru jsme si vzaly ještě ňaminky v podobě pufíků - taková děsivá záležitost, která nás odrovnala už v Kuale Lumpur, ale které jsme chtěly ještě dát šanci a pak jsme litovaly (teda já litovala, páč jsem to koupila a Barýnek mi s tim vůbec nechtěl pomoct a pak jsem jí to musela strkat v nestřežených chvílích na polštář) - a jakéhosi fake ferrero rocher, jež zakoupil Barýnek a které se jmenovalo success a se zmiňovanou ňaminkou mělo společnej jenom obal.
Večer už se jenom při sledování televize snažíme psychicky připravit na zítřejší přechod hranic a dumáme, kterak ještě honem spáchat nějaké to sociální zlo a ďábelství. Neúspěšně.