León

Cesta z Granady do Leónu obsahuje přestup v Manague a já jsem z toho celá hin, že se tam jako teda nakonec fakt podívám, i když jenom na chvilenku. Managua překvapivě vypadá poměrně moderně a vůbec ne tak nebezpečně, jak nám šici říkali, tss. Moje plány na nějakou pidi prohlídku ale okamžitě padají, neboť nám hnedle odjíždí další bus (tentokrát minivan pro změnu) a my teda naskakujeme, pozandáváme šecky kufry (což je docela napínavý a blokujeme tím naprosto šecko volný místo) a vyrážíme. Prvně nám teda tvrdili, že maj jenom jedno volný místo a my teda že posečkáme na další vozidlo, ale pak to hrozně (jako vždy) vymysleli a nacpali nás do vozu. Chudák J seděl vzadu na čtyřce, kde už ale čtyři lidi byli předtím a on jak je zvyklej se capit, tak to měl docela vzrušující. Já zase měla jednu nohu tak nějak ve vzduchu, páč se mi tam přes jeho baťoh už nějak nevešla uplně.

Na autobusáku v Leónu nás klasicky obklopili ti tuktukáři blázniví a my je odháněli lopatami skoro už a hledali nějakej exit a případně normální taxíčkovitý auto, že, až prostě jen ti nejotrlejší tuktukáři nedbali a šli s cenou tak fešně dolů, že jsme teda už nevěděli co s nima a tak jsme si k jednomu nasedli. Zběsilá jízda nejvíc. Zaprvý to chudák logicky nebyl schopen moc ovládat, když to je to kolo s plošinou vepředu a my tam dali ty naše kufry šecky a hlavně naše osoby a chlapec tam s tim trochu vlál. Navíc to nebylo tak blízko k hostelu, jak jsme si mysleli (nebo se to možná zdálo, že tím jak jel rychlostí šnečí, tak v autě bychom tam byli za 3 minutky a tady tímhle skoro čtvrt hodiny) – šíleně to drncalo a já pořád čekala, kdy vypadnu buď já a nebo kufry (protože na nějaký uchycení nebo upevnění se tam moc nehraje). Hošan taky po chvíli začal vjíždět do jednosměrek (v opačným směru samozřejmě), páč už mu muselo bejt jasný, že přecenil svoje síly a snažil se to asi zkrátit co to šlo.

Hostel takovej normální, jenom teda to tam chlapi nějak asi těsně před naším příjezdem celý natřeli a speciálně v pokoji byl ten odér z čerstvého nátěru hodně intenzivní a mě se z toho hlava hned rozbolela. Ale jinak dobrý. Houpací křesla v zahradě a děsně dobrá snídaně v ceně (servírovaná až do 11, takže to výjimečně stíháme na to vstávat) pozitivní dojem ještě násobí.

León, jak jsem se dočetla, je taková druhá Granada, ale jakože mnohem autentičtější, neboť Granada je taková pro turisty a šecko a ty barevný domečky jsou často nově natřený, kdežto tady jakože je prej nějaká ta oprýskaná autentičnost nebo co.

Ještě na hostelu jsme sbalili na recepci mapu a hrozně vymýšlíme, že jako je vlastně teprve odpoledne a že bychom mohli dát nějakou předvýpravu, ať toho na zítra nemáme moc. A jako divočiny, neboť na mapě je zakreslen smoothie obchůdek, přesně ten samej co měli v Granadě (kam já pak už chodila minimálně dvakrát denně) a cíl cesty je teda naprosto jasnej. Smoothies jsou samozřejmě opět náramně mňamózní a já mám zase hrozný dilemata, který si vybrat z toho listu asi padesáti kombinací a J už je taky smoothíčkovej teďkonc a hrozně si tam pak po hlavním náměstí vykračujeme s kelímky a sledujeme ty místní lvy u kašny (León, neasi). Před tou jejich věhlasnou katedrálou (už zase nevim, esli je největší nebo nejstarší, ale myslim, že tahle je největší ve Střední Americe a ta v Granadě byla nejstarší, ale kdo ví) nás odchytává jakejsi místní bezdomovec, co je vlastně učitel, hovoří asi 7 jazyky a nejenže zná ČR, ale kromě Prahy dokonce dává i Brno a to s bravurní výslovností. Velmi po nás chce email a my se bojíme a J mu nakonec nějakej dává (a hrozně si myslí, kterak ta adresa vypadá česky, když tam napsal honza@czech.com) a pod nějakou záminkou utíkáme.

Ještě na cestě zpátky spatřujeme podivného pána s nějakým ukrutně ošklivým výrůstkem na břiše, kterýho já si klasicky vůbec nevšimla, ale fotila jsem zeď za nim a J i podivnej pán si mysleli, že si fotím jeho a já pak z toho měla uplně husí kůži, když mi to J pověděl a já si pána na fotce skutečně našla a fujky (on to tam totiž vystavoval a měl vyhrnutý triko).

K večeru se dostavil hladík a my se tedy velice vydáváme najít nějakou restauraci, ale ouha, jediný co tu maj, jsou nějaký rádoby fast foody s kuřatama (což už nás hrozně rozesmává, páč na to máme nějaký inside jokes) a ty kuřata vypadaj všelijak a není to moc levný a my teda hledáme dál. Ale jako nikde nic a je to fakt podezřelý, že přeci musí v centru mít nějaký papací věci. Trošku už trneme, páč je tma a my chodíme sem a tam a chystáme se teda vrátit na jedny z těch kuřat, když tu najednou vidíme nějakej dým a za dýmem jsou jakýsi pouliční prodejci a nás čeká jeden z nejlepších kulinářských zážitků tohohle výletu.

Maj tam jakože dva stánečky (asi konkurence), kde jsou jakože davy žen, který to tam obsluhujou a přímo tam na gril hází maso dle výběru, brambory, palačinky, sýry, galo pinto, a asi tisíc dalších věcí, a já samozřejmě uplně šílím a nabírám si neuvěřitelnou porci asi na dva talíře a kupodivu to šecko zvládám sníst, protože to je uplně brutálně dobrý a hlavně i relativně levný a speciálně ta palačinka (jakože skoro česká! Což je pro mě nejvíc úžasný, po všech těch amerických, který já fakt moc nemusím) je ukrutně dobrá a i ty kuřata a šecko a uplnej food orgasm. Zpátky na hostel se sotva šineme, páč jsme dost přejedení, ale největší nadšení jako.

Druhej den dáváme velikou tour po místních kostelech a dalších pamětihodnostech a navíc se ještě v hostelu inspirujeme jejich walking tour (kterou ale tady teda nemaj vůbec zadarmo), která obsahuje jakési muzeum legend a čehosi dalšího a my teda, že tam jako taky zajdeme. J to hrozně vede, i když nemá ten orientační smysl moc, ale já to ani po těch 4 měsících nevzdávám a pořád ho nutim se s tou mapou trochu skamarádil. Několik kostelů nám nějak uniklo, muzeum legend jsme přešli asi tak o 2km, ale šecko se to pak pošéfilo a už jsme se tam hrnuli a dostali pána průvodce, kterej byl hodně pofidérní a i když předstíral, že mluví anglicky, tak já mu nerozuměla skoro nic, neboť on spoustu slov vyslovoval tak jak se píšou a na to já nejsem uplně moc zvyklá a část výkladu pak byla v jakési spanglish a mě teda většina info unikla. J na tom byl jenom o trochu líp. Muzeum bylo v bývalém vězení, kde v jednotlivých celách teda měli ty expozice. Začátek byl trošku vlažnější, ale pak, jak jsme se dostali k těm legendám, tak to bylo o poznání lepší.

Většinu jsem sice rozuměla tak napůl, ale ty jejich hadrový postavy byly natolik ultimátní, že mi to stačilo. Šelijaký princezny, čarodějnice, kostlivci a tak podobně a hrozná sranda. Taky tam byla nějaká baba, která byla hrozně ošklivá prej ale měla tak velký prsa, že za ní chlapi běhali a ona se pak mstila tím, že je těmi prsiskami zabila.

Taky tam samozřejmě měli ty postavy, co jim stojí na hlavním náměstí, taková děsně vysoká pani jakože a pidi pán – to je zase nějak spojený s příjezdem španělských kolonizátorů.

Po muzeu se vydáváme obhlídnout další kostely, ale maj jich nějak moc, tak to asi po desátým vzdáváme. Já taky velmi chci vidět jednu čtvrť, která je údajně hrozně původní a indigenous a já si maluju, jak tam budou běhat tradiční lidi a celý to bude jak návrat do minulosti a ono vůbec a já furt J sprdávám, že jsme určitě někde jinde a ať mi ty tradiční lidi okamžitě obstará a on z toho je velice pobavenej, jak jsem naivní.

Ale jinak město překvapilo, čekala jsem to horší a víc oprejskaný a ono je to vlastně docela fešácký a barevný domečky maj taky krásný a aspoň je tam míň turistů než v Granadě, kde to bylo fakt moc.

Večer to klasicky zakončujeme na těch papacích stánečcích (a trneme, že bude zavřeno, ale nebylo) a jíme toho snad ještě víc než předchozí den. Taky nám ještě zbývají poslední díly (nebo teda spíš follow-up) od Mike Petersona a tý jeho vraždy a my to hrozně chceme vědět, jak to dopadlo.

Granada II - kostelní výhledy a prasečí hlavy

V rámci sightseeingu se vydáváme na obhlídku mnoha místních kostelů, J to hrozně vede tu výpravu, a na hlavním náměstí potkáváme naši známou trojici z busu. Prvně na ně hledíme a děláme jakoby nic, ale démonický pán nás sám zdraví (my je vlastně ještě potkali všechny 3 hned ten druhej den, kdy jsme si vyrazili na pláž a tak jsme na sebe jako pokývali hlavou, že víme, ale to bylo celý. Mimoň Američan teda vůbec netušil která bije a dost se divil, proč na nás jeho kámoši tak přátelsky pokukujou) a dává se s námi do řeči. Začíná uplně ultimátně otázkou, že už jsme se dlouho neviděli a copa jsme dělali (je to naše asi první slovní interakce a hnedka takhle zhurta na nás doráží). Velice si to teda šecko povídáme, co a jak a oni nám dávaj rady, kam zajít. Vypadá to, že ten vysokej fešák to má jako jedinej v hlavě v pořádku a celý to tam organizuje a má průvodce a knihy šelijaký, démonickej pán je trošku hippie asi a jde s proudem a dementní Amík se k nim nějak přifařil a je rád že je rád. Démonickej pán je asi Ital, neboť ho tam někdo oslovuje Mario a má takovej přízvuk. Dlouhán asi zase bude z Francie. Holt Evropa se nezapře.

Doporučujou nám jednu budovu poblíž, o které jsem četla, ale nějak mi uplně nebylo jasný co to teda je a ono je to jakési umělecké centrum, kde maj šelijaký workshopy, dokonce tam vysílá i místní rádio a lidi tam malujou a prodávaj něco a je to celý takový fešný a my tam hrozně okukujeme obrazy a umělce v akci a i když se nějak mělo vstupný prej platit, tak si na nás nikdo nepočíhal a je to teda hrozně všechno zadarmo.

Náměstí hlavní už jsme samozřejmě viděli asi tak pětkrát a jak máme respekt z těch uřvaných ptáků (oni teda překvapivě přes den jsou docela v klidu a pak začínaj odpoledne a nejvíc řvou přesně při západu slunce, jak jsem vypozorovala), že nás potentujou, tak se trochu bojíme procházet tim parčíkem mezi stromy, ale jinak ta jejich katedrála je samozřejmě monumentální a šecky ty budovy okolo s podloubím jsou náramně kochací.

Zlatým hřebem dne je výprava na kostelní věž, o které jsem někde četla, že tam jako lidi pan kostelník za úplateček pustí a že je odtama nejlepší výhled v celý Granadě a šecko a my to teda plánujeme před západem slunce, abychom si to dali jak za normálního světla, tak za kýčovitého světla. Výhledy fakt dobrý (schody už tak moc ne, ale nenadělám nic), šeljaký ty střechy, vnitrobloky, sopky a jezero a já furt běhám dokola a nemůžu se vynadívat.

S blížícím se západem slunce se tam najednou vyrojilo asi třicet lidí a to už má člověk co dělat, aby se vůbec dostal k zábradlí. Ale západ slunce nezklamal a pěkně se to tam přes ty kostelíčky celý zabarvilo, jenže to už nás začal pan kostelník vyhánět, že musíme jít.

Náramně si plánujeme (teda samozřejmě jenom já si plánuju, J by nejradši nikam nejezdil už), kterak zajedeme do hlavního města – Managua – a jelikož je to tak nebezpečný (Nikaragua je údajně nejbezpečnější zemí ve Střední Americe, její hlavní město je ale jiná kapitola a není doporučováno tam jezdit), tak jakože tam dáme jenom jednodenní výlet a bude. Je to asi hodinku od nás busem, takže jako fešnost. J se teda moc netváří, že proč bychom tam jezdili, když tam není nic k vidění (což jako fakt není, měli tam nějaký zemětřesení a nezbylo jim nic a ani předtim tam toho moc nebylo nebo co) a navíc nás tam ukradnou a zabijou (což ostatně psali skoro všude na netu), ale já hrozně chci, když jsem sběratelka hlavních měst a šecky ostatní jsme tu přežili. Jednoho rána ho teda ukecávám, bereme jen nejnutnější hotovost, foťák (ten já bych nemohla nevzít) a že jako pojedeme. J hrozně po mě chce, abych se oblíkla nenápadně, tak beru nejdecentnější oblečení, ale on když mě vidí, tak se chytá za hlavu, že nápadnější už bych bejt nemohla, tss. Cestou se ještě stavujeme na snídani v našem nejoblíbenějším snídaňovém místě, kde maj mega porce bacon and eggs s palačinkami a další ňaminky a my tam sedíme každej den, kde nějakou náhodou se dáváme do řeči (no, až taková náhoda to nebyla, J viděl nějakýho čmoudlýho týpka vedle u stolu a usoudil, že se ho přeptá, jak moc je to nebezpečný jet do Managuy, když náš pan recepční chytal záchvaty a vykřikoval, že v žádným případě a chtěl abychom zaplatili za ubytko, páč už se asi nevrátíme živí) s osazenstvem vedlejšího stolu a dozvídáme se, že týpek je původem z Managuy a žije tam a jednoruká blonďatá pani je jeho babička a on povídá, že jako esli prej máme nůž. J nepotřebuje slyšet víc a já mám po srandě (ještě nám pověděl, že taxíčky jsou tam nebezpečný, chodit pěšky se nemá a MHD je taky ošemetný, jednoruká pani naopak povídala, že moje oblečení je uplně v pohodě, že bych krásně prošla jako latinoameričanka, tak neasi).

Celá jsem ale byla natěšená na výlet a tak teda honem improvizuju a že zajedeme aspoň do Masaya, což je město na půl cesty mezi Granadou a Managuou a že tam tuším má bejt nějakej zajímavej trh a jiný věci. Jedeme teda, zase nevíme kam, já ještě v buse zkouším J přesvědčit, že dáme tu Managuu ale bez šance. Za pomoci nějakýho pána v buse si vystupujeme v Masaya a on je z nás tak hin, že nás vede na to tržiště (který bychom bez něj nenašli) a náramně nám španělsky líčí jeho životní story a nějak mu uniklo, že my španělsky nemluvíme, ale asi mám adekvátní odpovědi, tak akorát povídá dál a dál.

Tržniště je teda uplně otřesný, nevim proč by tam někdo jezdil nebo nedejbože něco nakupoval, ale tak co už. Local experience jak blázen, tyhle tržniště jsou všude stejný. Jediný, co mě malonko vyvádí z konceptu (teda kromě toho, že netušíme kde jsme, motáme se tam v uličkách a myslíme si, že už v životě nenajdeme cestu ven) jsou prasečí hlavy a kusy masa všude povlávající a strašně smrdící a je to moc. Kýble rýže se mi naopak líbí tuze a popadaný ananasy na zemi taktéž.

Po asi hodině a půl se nám konečně podařilo se vymotat ven a dokonce jsme i lokalizovali autobusák a po nezbytném focení těch jejich school busů a prodejců v buse – konečně jsem si vzpomněla je vyfotit, abych na to měla památku, kterak se vždycky před odjezdem (a někdy i během jízdy) nahrne do busu dav nejrůznějších prodejců a je to šílený a všichni řvou.

Po příjezdu zpátky do Granady pochopitelně během deseti minut potkáváme naší oblíbenou trojici, tentokrát jedou na kolech, Mario už z dálky mává jak divej a s dlouhánem zastavujou skoro nastejno (zatímco pošahanej Amík pořád neví kdo jsme a nechápe, proč se s námi jeho kámoši tak radostně zdraví), Mario opět náramně vyzvídá, že copa jsme dělali během tý doby co jsme se neviděli, tak jim to šecko líčíme a on nám povídá, že oni jedou kamsi k jinýmu jezeru další den (zjevně to celý vymyslel dlouhán a tihle dva jsou rádi, že se o ně někdo stará aspoň) a ještě nám doporučujou čokoládový muzeum (kam už jsme se dvakrát chystali), že jako tam maj super brownies domácí čerstvý (a já jakožto největší brownies fanynka na světě jsem z toho náramně neklidná a sliny tečou).

Ještě se rozhodujeme, že se naposled pokusíme najít slepou masáž, jejíž ceduli reklamní jsme viděli hned ten první den, po cestě na pláž, že jako blind massage sample zadarmo a J masáže tuze rád a já to hrozně zase chci očíhnout, jenže od tý doby se nám to místo nepovedlo znovu najít. Dneska teda máme štěstí (a taky zjišťujeme, že jsme prostě šecky ty dny předtím nešli dost daleko) a ceduli nacházíme. Zase trošku trapnosti, když se nás slečna drze ptá, že co jako chceme a my že tu blind massage a vona že na jak dlouho a my že tu zadarmo a vona celá nepříjemná a já jí povidám, že jenom J a já bych chtěla číhat, esli by to šlo, což sice řekla že by šlo, ale pak mě stejně schovali za závěs a nic jsem neočíhla. Navíc to místo pěti minut trvalo minuty dvě a J říkal, že to bylo takový šelijaký. Docela tam maj z toho byznys, samí slepí lidé se jim tam potloukali po dvorku.

Po večeři teda samozřejmě musíme náramně vyrazit na ty doporučovaný brownies do čokoládovýhu muzea (my tu obecně byli už asi ve všech čokoládových věcech a dycinky jsme číhali, co nám jako daj zadarmo ochutnat a dycinky se něco našlo) a jako fakt ňaminka.

Pak už ale musíme na hostel, zkouknout další díly s Mikem Petersonem, zabalit kufříky, zalitovat, že už teďka asi nebudeme potkávat naši oblíbenou trojici, na kterou jsme si náramně zvykli (neasi, když je člověk potkává dvakrát denně aspoň), když šici jedeme jinam a pochystat se na ranní odjezd.

Granada I - koloniální podívaná

Granada. Jedno z nejfešnějších koloniálních měst ve Střední Americe, nebo tak nějak. Maj tam i něco největšího, nebo nejstaršího a víme jak, je potřeba to náležitě doject zkontrolovat.

Po útěku z bláznivého ostrovu Ometepe nasedáme na pevnině na bus, co nás doveze na autobusák a odtama už přímo do Granady - docela to vychytáváme dneska výjimečně ty transfery. Při čekačce v Rivas na autobusáku (páč bus by samozřejmě nemohl odjet, kdyby nebyl narvanej uplně) spatřujeme podivou trojici, která bude ještě hrát významnou roli později, což teď samozřejmě netušíme ještě. Tři pánové, kdy jeden je takovej vysokej a docela fešnej a mladej a normálně vypadající, druhej je šílenej Američan s umaštěným ohonem a špinavou kšiltovkou a zkaženými zuby, co má aspoň o 5 koleček víc a celý to uzavírá démonický postarší pán, co má šedivej, hodně utáhnutej, culíček, ocelový boty a jakousi vojenskou maskáčovou vestu, která má asi 48 kapsiček a prsteny s lebkami přes celou ruku. Ani nedutáme a hrozně posloucháme ty jejich rozhovory a já se málem smíchy počůrávám asi tak každý tři minuty. Dobrá nálada mi ale nevydrží moc dlouho, neboť po asi hodinový čekačce jsme konečně plní a že teda jako vyjedeme. Jako vždy, i taky maj v buse nějaký ty poskoky, kteří to tam jako organizujou a nevim uplně proč, ale tedle klučík (kterej už předtim na nás dost civěl) se rozhodl, že si k nám přisedne na sedačku (kam jsme se předtím sotva vešli my dva) a bez zeptání si mi sednul na nohu a naznačoval, že ať se jako šoupnu. J se hrozně durdil, páč byl namáčknutej na okno a nemohl se vejít koleny a já se durdila ještě víc, neboť chlapi mě měli obšancovanou uplně, já měla zandaný ruce zamáčknutý, nohy se mi taky moc nemohly vejít a navíc ten klučina mi furt nenápadně šahal na stehna a z toho se mi dělalo dost šoufl (podle mě mu bylo sotva 15). Asi dvakrát jsem se snažila si aspoň ruce osvobodit, ale nedařilo se a navíc klučina furt naznačoval, ať se šoupneme ještě víc. Fakt odporný. Po asi dvaceti minutách už mi z toho hrabe a žádám tedy klučíka aby se posunul a jdu si stoupnout do už tak narvaný uličky, že jako radši budu dvě hodiny stát než tohle. On prvně na mě hrozně rozhorleně hledí, že co si jako myslim že dělám, ale nenapadne ho, že by měl stát on (když navíc neplatí jízdný, že) a šoupe se blíž k J a ten z toho neví. Naštěstí gentlemani ještě nevymřeli a ten vysokej fešák z podivné trojice mi uvolňuje svoje místo, že přeci holka nebude stát. On předtím seděl s jakousi ženštinou (které naopak uvolnil místo k sezení démonický pán), která má kouzelnou zástěru, z který celou dobu vyndává peníze a spotřební zboží a já nechápu, jak se jí to tam vůbec mohlo všechno vejít. Jenže ženštině je hic, musí sedět u okýnka teď totiž, jak jsme se všichni pošoupali a nakonec si jde sednout někam jinam a já teda mávám na fešáka, že si může taky sednout. Škatulata nejvíc. A mně se u okýnka na týhle straně navíc nejvíc líbí, páč je tam sluníčko a výhledy a jsem v závěru ráda, že to šecko tak dopadlo.

Ještě navíc sleduju toho démonickýho pána, páč když se postupně začala místa uvolňovat, jak si lidi vystupovali, tak on i přesto pořád stojí v uličce a uplně se mu tam lesknou ty vyrýsovaný svaly všechny a já si teprve teď všímám, že má čarodějnickej klobouk (takovej ten černej špičatej) a rázem se stávám jeho největší fanynkou.

Po vystoupení v Granadě a sundání všech kufrů ze střechy (trošku jsem trnula, že to chlapům popadá při nandavání a nebo pak při cestě, ale nic nepopadalo a J tam chudák ještě lezl na tu střechu předtim, páč tam měl nějaký léky co nemůžou bejt na teple a bál se, že by to na střeše moc chladivý nebylo) a sledování naší podivné trojice (i jejich zavazadla byly divný - hlavně démonickej pán měl takovou kabelu, která vypadala jak vak na mrtvoly a měla asi 2m a radši nevědět, co v ní měl) si i my nasedáme do taxíčku a vyjíždíme směr hostel. Ještě si teda k nám do taxíčku někdo po cestě přisedá, neboť tak to tady funguje (četla jsem to předtim na wikitravel, takže na rozdíl od J nechytám psycha) a hyjé.

Hostel, kterej máme pro změnu zabookovanej dopředu, je docela pofiderní, neboť si hraje na boutique hostel, což vůbec nechápeme proč, má asi osm bran a mříží a pan recepční je velice žoviální a bere si na pomoc nějakýho kámoše, páč zjevně s rezervacemi to moc neumí. Maj tam jezírko s želvami a hodně ultimátní názvy pokojů, z kterých především J vůbec nemůže, páč půlka z nich jsou španělský verze amerických basketbalových týmů. Velice vyrážíme k večeru na obhlídku dalších hostelů, ale všechno je to nějaký podivný a ne zrovna o moc levnější a nakonec jsme líní a zůstáváme v boutique hostelu celou dobu (J totiž plašil, že to je hrozně daleko od centra, což teda nevim, páč to na hlavní náměstí je asi deset minut pěšky).

Když se cestou stavujeme na vteřinku na hlavním náměstí (páč sightseeing bude až zítra, víme jak), tak nás docela děsí neuvěřitelnej řev ptáků, protože ty stromy tam jsou jimi obsypány a ptáci řvou jak šílený a my jsme rádi, že nebydlíme někde v okolí, páč to je hodně jak z hororu. Taky maj na náměstí narovnaný kočáry s koněma, což je hodně roztodivný, páč jak si tady hrajou na to nejvíc koloniální město v týhle části světa, tak jsou koně hrozně vyšňořený a snad všichni maj mašli (aby je našli) a já z toho kníkám radostí a J neví.

Jelikož jsme teď na Ometepe začali sledovat novej seriál (aby jako byla změna od filmů na chvíli), tak zase chodíme spát hrozně pozdě a pak se nám ty ranní starty moc nedaří. Dáváme Staircase nebo jak se to jmenuje, o vraždě, která se fakt stala, a velice sledujeme Mike Petersona, kterak jako se to šecko vyvine a ani nedutáme. No a proto, že jsme zase pak ráno nevstali, tak najednou půl dne pryč a my se rozhodujeme, že jako esli ten sightseeing se bude konat a odkládáme to na další den a jenom vyrážíme přes hlavní náměstí a hlavní restaurační promenádu (zase nejvíc tourist trap, všude předražený jídla a naháněči, co člověku pořád cpou meníčka do ruky, i když vůbec nemáme zájem a snažíme se jenom po chodníku projít) na pláž. Je to totiž zase u toho jezera Nikaragua, které je zřejmě uplně všude, jak je největší ve Střední Americe. Pláž je teda docela patetická, ale jezdí tam aspoň děti na koních, tak to sledujeme. K večeru se pak vyjasňuje, tak to začíná dostávat lepší barvy, ale to my už zase musíme běžet zpátky, aby nás někdo neukradl.

Jo, a když jsme byli na obědě, tak vedle nás seděl ten fešák z podivné trojice z busu a já furt dumala odkuď ho známe a pak jsme si vzpomněli. Asi už nemohl chudák vydržet ty svý kámoše (hlavně teda toho Američana, páč ten je fakt hodně mimo a nechutnej) a šel na oběd sám.

Jinak teda Granada jakože fakt moc pěkná, domečky takový barevný a roztomilý, výhledy na nějaký sopky (co mě zase nenechává chladnou, ale J tvrdí, že mám smůlu, neboť jsem si sopečný návštěvy vyčerpala v Kostarice na tý jeho nejukrutnější výpravě pralesem a mě se to nepozdává), to jezero poblíž a všechno je to takový fakt celý koloniální. Jedna z mála podivností je poměrně vysoká koncentrace žebrajících dětí (o kterých jsem taky četla na wikitravel, že jim člověk nemá nic dávat, páč maj v Granadě šelijaký pro ně organizace a tydle děti jenom žebraj proto, aby nemusely do školy a ne že by neměly peníze nebo co), lidí prodávajících šelijaký ořechy a hlavně lidí prodávajících jakési ptáky vyřezávané ze dřeva, který vydávaj snad ještě horší zvuky, než ti poplašení opravdoví ptáci na hlavním náměstí. Nechápu vůbec kdo by si to jako chtěl kupovat a hlavně tihle prodavači maj dost speciální marketingovou strategii, kdy se k člověku přikradou a začnou tam na ty ptáky dřevěný foukat a ono to začne vydávat ty zvuky a i když jim honem řikáme, že to vůbec nechceme, tak není snadný se jich zbavit a J už druhej den dostává z toho tiky jakmile ten zvuk slyší a čekám, kdy mu rupne žilka.

I se nám povede zahlídnout pohřební výpravu jednoho dne, pěkně s kočárem a tak a J začíná hrozně plánovat, že až umře (což bude asi co nevidět), tak jak by taky chtěl takovýhle koňský spřežení, za kterým by šli jeho nejbližší (a snaží se vymyslet, kdo asi ještě bude naživo a schopen chůze až on umře) a je to docela divná představa a už by to asi měl začít organizovat aby se to šecko stihlo.

Taky dáváme návštěvu kadeřníka (pro J, mě ty vlasy rostou pomalounku) a tentokrát (na rozdíl od Guayaquilu) i platíme a já to zase všechno hrozně pozoruju se smoothie v ruce (který tu maj nejvíc nejlepší, objevila jsem takovej obchůdek, kde je maj super fresh a chodím tam aspoň dvakrát denně a i J se po čtyřech měsících odhodlal a dal si nějaký zdravý pitíčko a překvapivě to přežil a nějak mu to i zachutnalo a náramně se divil, že to vlastně je hrozně dobrý a neasi, když já to tu piju celou dobu, ve všech zemích) a pan kadeřník je celej hin z nás a J si na obrázku něco ukázal, aby jako pan kadeřník věděl, akorát teda to byl obrázek dítěte a pan kadeřník běhá sem a tam a hrozně to sleduje ten obrázek na zdi a já zase trnu, co z toho bude.

Ometepe island II - divočiny na skútru

Na další den máme velice naplánovanou výpravu kolem ostrova, že jako zapůjčíme nějakej dopravní prostředek a celý to tam obhlídneme. Ráno teda se potýkáme s všelijakými obstrukcemi, kdy prvně nám nikdo není schopen nic dodat, potom si J uvědomuje, že vlastně nemá řidičák na motorku (což mě těší velice, neboť na motorku bych se bála, já to nerada) a když si potřetí ujasňujeme, že já opravdu nic řídit nehodlám, tak vyrážíme po městečku a doufáme, že někde něco splašíme.

Splašili jsme jakéhosi pána, co má nějaký skútry a ani si nepovšimnul, že má vlastně J propadlej řidičák, páč jsme ho zmátli mým pasem (jako zálohou) a velikým hledáním bankomatu, neboť jako vždy nemáme hotovost a nic. Celá operace trvala asi hodinu, páč jsme se pořád museli vracet na hostel pro nějaký zapomenutý věci a J pak hledal bankomat a žádnej mu nechtěl dát peníze, ale šecko se to zvládlo a pán už vytahoval helmy. Ještě se J ptám, esli to šecko ví, jak to funguje, ať se kdyžtak přeptáme a von mi v tu chvíli konečně prozradil, že na tom vlastně ještě nikdy neseděl a to už se o mě pokoušel infarkt. Pán se mu to snažil nějak vysvětlit, ale J nerozuměl ani slovo a dělal, že hrozně ví a když mu povidám, ať se na tom projede po ulici, ať si to jako vozkouší, tak to prvně ani neuměl nastartovat a pak to vyletělo nadzvukovou rychlostí a on prosvištěl křižovatku a napral to do obrubníku. Já i majitel jsme čekali, že je po skútru, ale naštěstí se to ani neodřelo. Trošku teda se pak pán zdráhal nám to půjčit a snažil se ukecat mě, že jako vypadám rozumějc a že bych měla řídit já. Ale to já ne, žádný takový. Vzal teda J někam na pole, že ho to naučí řídit a já zatím čekala další třičtvrtě hodiny na obrubníku před jeho obchodem a řikala si, že už asi neuvidim ani jednoho z nich ani můj pas.

Když jsme se konečně chystali, že vyjedeme (pán nechal J za městem a pro mě se vrátil, aby to bylo jednodušší), tak jsme zjistili, že J mezitím nějakým záhadným způsobem stihnul roztrhat mapu a že teda to bude drobátko freestyle. Trošku se teda na to vozítko bojim nasednout, ale J mě ujišťuje, že už šecko ví, což po půl minutě jízdy zjišťuju, že není vůbec pravda, jelikož nedává zatáčky doleva vůbec. Ale jinak hrozně jedeme a on jak všichni chlapi z toho má vyplavenej adrenalin až za ušima a rozjíždí se 80km/h a já chytám migrénu a tiky, páč nejenže von neví jak to řídit, ale hlavně tam do cesty vbíhaj koně a jiný zvířata a on to absolutně nestíhá ubrzďovat a já ho pak strašně sprdávám a on to po pěti minutách udělá zas. No jak malej.

Jinak ale zjišťujeme, že ostrov je menší, než jsme si mysleli a že jsme vlastně prošvihli všechny plánovaný zastávky a jsme už v polovině ostrova a to jedeme asi půl hodiny jenom. Musíme se teda pořád někde vracet a stejně nic nenacházíme. Ale jinak scenérie přefešný a je to náramně kochací ty sopky a šecko a já si to (ve chvílích, kdy J jede pod 60km/h) velice užívám.

Obhlížíme pláže jezerní, který vypadaj i docela dobře, a kdyby voda jezerní nebyla hnědá, tak by to prošlo jako uplně normální pláž. Zastavujeme se v restauraci, kterou doporučovali na internetu a zjišťujeme, že zjevně všichni turisti četli ten samej článek na netu jak my a potkáváme tam teda všechny a ve výsledku to není až tak famózní strava, ale dá se. Stavujeme se i v nějakých hot springs, který vlastně nejsou hot ale cold, ale i tak je to fešný. Ale opět všichni turisti i místní jsou tam kolem tý vody rozvalení a je to docela masovka. Ale maj tam takový pochystání, že se ze stromu dá skočit na takovým laně a J se hrozně odvažuje a náramně hopká a já to z patřičný vzdálenosti sleduju a fotím.

Pak už to pomalu točíme zpátky zase, neboť zaprvé musíme skútr vrátit do šesti (čili hned po západu slunce) a navíc si plánujeme sledování výhledů a západu slunce z jedný spešl pláže. Cesta zase nejnapínavější, J fičí rychlostí větru a já už se snažim mu nezarývat tolik nehty do kůže jak se ho držim (páč předtim jak jsem se držela vzadu za sedátkem, tak se mi z toho stresu všeho uplně vykloubily šecky zápěstní klouby a tuze to bolí) a celý je to divoký moc. Zase nějaký koně tam do cesty vbíhaj a já trnu.

Klasicky se nám ale vůbec nedaří lokalizovat, kdy máme odbočit a furt to přejíždíme a už se bojíme, že ten západ slunce propásneme a ani na letištní ranveji (mezinárodní letiště prej, tomu tak věříme. Když se přes střed ranveje jediný jezdí jak po silnici) nás vojáci nechtějí nechat (páč tam byly jak výhledy na vodu a tím pádem západ slunce, ale hlavně i na tu roztomilou sopku s mráčkem na vrcholu nejfešnějším) a máme po srandě.

Nějakým zázrakem se nám naposedmý povede (asi) najít tu správnou odbočku a trošku trneme, páč se zaprvý už připozdívá a navíc ta cesta je nějaká prašně-štěrkovo-písková a mně je jasný, že na tom nemůžeme jet, páč jednak máme malý a slabý kolečka a hlavně J není vůbec odborník na to. Mu to povidám, ale on nedbá a že to dáme. Jsou tam ale na cestě hrozný davy lidí a koňů (nějaká přehlídka, jak po chvíli zjišťujeme) a nedá se to. Po půl hodině to vzdáváme, páč se bojíme tam skútr nechat a jít pěšky, že by ho někdo odtlačil, žejo, a my bychom se nedoplatili. Otáčíme to teda a J vidí další podobnou cestu a že prej to zkusíme tam. Řikám že ne a ať neblbne, ale von v tu chvíli přidal plyn, skútr vyletěl a jediný co stíhám vnímat je velikej zmatek, my padáme a J jak to vytušil, že tentokrát už to nevybereme, tak se stihl nějak vysouknout a celej skútr teda sletěl na mě a prekérka. Oba tam ležíme několik vteřin, zjišťujeme, že jsme živý, akorát já teda necejtím pravou nohu, páč na ní je ten skútr spadlej a já trnu, že to bude minimálně zlomený a že teda fakt pecka, když nemáme ani jeden to pojištění, že. Navíc všude nějaký odřeniny a krvácení. Kupodivu to můj foťák přežil a to i přesto, že byl zrovna v kapse kraťasů na straně pádu. Po odhrnutí skútru zjišťuju, že noha zlomená není, jenom se mi malonko protočilo koleno a moc na to nemůžu stoupnout.

Překvapivě i skútr samotnej nenese žádný známky havárie (asi máme i dost štěstí, protože zrovinka na tý pravý straně už nějaký škrábance byly odpředtim a já teda honem čekuju fotku co jsem pořídila ráno a nic moc novýho nepřibylo. Po odtlačení vozítka zpátky na silnici to i vypadá, že to furt jezdí, jenom teda se nějak urvalo sedadlo a nejde teď zacvaknout a zavřít. J se hrozně bojí, že tam umřu, páč furt nemůžu na tu nohu moc (a jemu konečně dochází, proč jsem mu celej den říkala ať neblbne, a teď se chytá za hlavu a vykřikuje, že to taky všechno mohlo dopadnout dost tragicky, neasi) a navíc se mi moc nelíbí představa na to znovu nasednout, ale není jiná možnost.  Jedeme teda do města, západ slunce na pláži se nějak nekoná, nečekaně. Zastavujeme ještě v přístavu, že jako to možná uvidíme odtama, ale hned po zastavení se tam, kdese vzal tuse vzal, objevuje pan majitel skútru a jak nás vidí, tak je uplně hotovej, páč myslel, že už nás ani skútr nikdy neuvidí a už to celý odepsal. My děláme jak je šecko v pohodě a super a žádný problémy a řikáme mu, že za deset minut jsme tam u něj a budeme to vracet. Hrozně to sedlo zkoušíme opravit, ale nejde to. J jak se předtim bál, že ten skútr celej rozbil, tak už plánoval, kterak se musíme honem sbalit a ujet a nechat tam ten můj pas, že jich přeci mám několik, tak jeden že můžu postrádat. To se mi teda vůbec nepozdávalo, páč by pak logicky bylo snadný mě najít, ale J nedbal.

Pan majitel ale asi na nás zapomněl a nějak se nevracel furt a už byla tma (což jsme si řikali, že je jedině dobře, že aspoň nebude nic vidět) a já teda se po půl hodině čekání odšourala na hostel, abych si mohla lehnout a J tam vyčkával a pak se za další půl hodinu vítězoslavně vrátil s pasem mým, že jako šecko v pohodě, že si pan majitel ničeho nevšimnul a že dokonce i nějak otevřel a zavřel to sedátko a nějak nepostřehnul, že to vlastně nejde zavřít. Uf.

Pak už jenom v noci se vydáváme na jídlo a jelikož je zase všude zavřeno, tak musíme opět do toho hororovýho restauračního zařízení, kde si ale naštěstí tentokrát nikdo s žiletkami nehraje. Nicméně teda na jídlo čekáme hodinu a půl i přes urgence a to už nás fakt dostává a nakonec dostáváme něco uplně jinýho než jsme si objednali a já už to nezvládám a odmítám to a dávám si bobříka hladu. Snídaně druhý den (na jiném místě, neasi) dopadla uplně stejně a já už teda nejedla ani nepamatuju a navíc musíme už z ostrova ujet, páč v tý hororový restauraci nás nemaj rádi, neboť jsme nezaplatili za to moje jídlo (který si stejně odnesli, tak nevim co řeší) a navíc se bojíme, že pan majitel skútru zjistí závadu a najde si nás. Naskakujeme teda na trajekt, kterej je předraženej, a mizíme na pevninu.

Ometepe island I

Jako další destinaci vybíráme Ometepe, což je největší ostrov na jezeře Nikaragua, které je největším jezerem ve Střední Americe. Nejenže to máme tady poblíž, ale hlavně je to top 5 v Nikaragui, páč ten ostrov je jakože hrozně sopečnej, takový dvě sopky, co kdysi nějak asi soptily nebo co a tím se mezi nimi udělal takovej ostrov a na každý straně je teda jedna sopka a hrozně je to malebný na obrázcích a navíc tu ty jezera nějak zanedbáváme, takže je nejvyšší čas.

Čeká nás trošku zmatečnej přejezd, kdy někdo na netu psal, že je si potřeba vyskočit někde na křižovatce a pak do přístavu jakože zajet odtama a my pochopitelně netušili která bije, nikde jsme si nevyskočili a najednou jsme viděli ceduli, že jako Rivas 5km a začali jsme se děsit, že jak to teďkonc najdeme a hrůza. Hlavně nás vysadili kdoví kde a všude ti pochybní tuktukáři zase, nabízející odvoz. To tak. Já to dobře o nich na netu četla, jak jsou nejpomalejší, čemuž se nelze teda divit, vzhledem k tomu, že to je vlastně kolo s plošinou vepředu a když si nasedneme my dva se všemi kufry, tak to chudák tuktukář asi nebude valit 50km/h. nakonec se nám za pomoci místních žen povedlo splašit normální taxi auto a za 10minut už si vysedáme v přístavu. Zase tu hrozně musíme platit jakýsi exitový taxy (což už teda nedávám vůbec, hlavně když neopouštíme zemi, ale tak co už).

Máme v plánu to sjet trajektem, neboť to bylo doporučováno, že jako jezero bejvá v tuhle roční a denní dobu malonko neklidný a že je teda lepší mít větší loď, ale zase nás přechytračili a už nás někdo cpal na pidi loď, která se už v přístavu třásla takovým způsobem, že jsem skutečně měla pocit, že si poprvý v životě dám mořskou nemoc asi. Navíc jsme v tom přístavu kotvili ještě asi 15minut a já už měla nervy nejvíc největší. Pochopitelně na nás nezbyla sedátka, takže jsme tam na horní palubě tak nějak vláli přes ty kufry a já se to aspoň snažila šecko někam zastrkat, neboť si pořád pamatuju, jak to na Fiji furt šplouchalo a já měla mokrý šecky elektroniky. J ze mě má náramnou srandu, jak tam plašim a skoro zelenám, ale v průběhu jízdy jsem se já vzpamatovala a naopak se začalo dělat šoufl jemu. Ona ta samotná jízda nakonec byla lepší než to kotvení v přístavu, i když teda některý vlny s námi fest házely sem a tam a voda všude a J vypadal, jak kdyby se pocikal. Navíc tam pořád kokrhal nějakej kohout, kterýho někdo vezl v pytli. I když to vypadalo, že to není tak daleko, tak plavba stejně trvala přes hodinu a půl. Ale aspoň se dalo náramně kochat a speciálně ta větší sopka byla hrozně roztomilá a měla takovej kloubouček nad sebou z mraku, kterej se nehejbal (a nepohnul se po několik dalších dnů a bylo to nejvíc fešný).

Jezero, na druhou stranu, však bylo dost velikým zklamáním, neboť ta voda teda nebyla ani trochu modrá, ale uplně šedivo-hnědá a navíc to vypadalo jak moře špinavý rozbouřený a ne jak roztomilá modrá vodička z obrázků na google.

Jelikož jsme si náramně dali brzkej příjezd a šecko nám to zatím timingově vychází, tak se ani trochu nebojíme, že nemáme booknutý žádný ubytko. Já teda usedám vedle přístavu na patník a J se vydává na obligátní obchůzku. Akorát mu to teda hrozně trvá a já tam vysedávám víc jak hodinu a už mě začínaj lidi pozorovat. Já zase pozoruju velikou akci, kdy se najednou zpoza zatáčky vyhrnulo stádo krav a hrozně si to tam mašírovaly přes křižovatku někam a nikdo nedbal a nejhustější na tom bylo, že je nikdo nevedl, ani žádnej pes nebo nic. Holky prostě věděly, kudy z pastvy domů. Jsme totiž jakože v největším městě na ostrově (Moyogalpa), ale pochopitelně to je ukrutná vesnice a jejich MHD je buď starej americkej school bus a nebo takový ty pick-up auta, který využívají místní, kde na tý korbě jich stojí třeba dvacet a já sem z toho celá hin. Jinak největším povyražením je samozřejmě příjezd lodi, což je přibližně každý dvě hodiny přes den.

Ubytko je poměrně ucházející, až na trošku haluzní pokoj, kterej má buď zešikmenou stěnu, nebo je celej nakřivo a trošku z toho nemůžu a na bandu hmyzu šelijakýho, která se tam prohání všude po stěnách a já se bojim, že mi snědí Tang. Co je však velmi příjemným překvapením, je elektřina, která jim tu skoro nevypadává, na rozdíl od pevniny. Jeden by si myslel, že to na ostrově bude divočejší, ale vůbec.

Vydáváme se ulovit něco k snědku a po čekování cen v restauraci našeho hostelu se rozhodujeme očíhnout papací možnosti ve městě, že jako ušetříme určo. Mezitím ale většina papacích stánečků nějak zavřela (ono ne že by jich tam bylo nějak moc zkraje, ale teď už tam není nic) a my teda zakotvili v restauraci vedle benzínky, která se tvářila, že má veliký meníčko a šecko.

Hororovější oběd jsme však ale ještě asi nezažili. Jídlo se nám povedlo vybrat, objednat i upgradeovat, smoothie a pivo se taky pošéfilo bez problémů, ale pak při čekání na jídlo, jsme si začali víc všímat okolí a to byla teda síla. U stolu u okna byla skupinka 3 týpků, kteří nevim co dělali, ale jednomu neustále padalo pivo na zem a nikdy se nevylilo a pak když se chystali k odchodu, tak tedle se nebyl schopnej zvednout, celej se třásl a já jenom trnula, když sem viděla, že si nandává helmu a že tedy se zřejmě chystá někam odjet na motorce. A taky že jo. Trošku se mu to teda nedařilo, neboť na těch čtyřech schodech z restaurace upadl dvakrát a pak když nasedl na motorku (a jeho kámoši se tvářili, že ho jako nechaj jet, žádnej problém), tak se celej zřítil, motorka na něj spadla a von vůbec nechápal, co se děje. Malonko jsme trnuli, že co když proboha ho potkáme někde na cestě a on nás smete, ale tak nenaděláme nic.

Vedle u stolu seděla jakási podivná skupinka postarších pánů, kteří vypadali tak nějak docela nebezpečně a jejich kápo měl nehet na malíčku asi čtyř centimetrovej a J mi vysvětloval, že to mívaj lidi kvůli kokainu, ale že teda tohle je trošku delší než obvykle a usoudili jsme teda, že je to asi nějakej místní drogovej kartel a že tam maj meeting. Po chvíli se ale objevil (lidi si tam tak dost divně objevovali, že jsme nevěděli, jestli jsou všichni zaměstnanci/majitelé a noří se z kuchyně nebo zázemí, a nebo tam je někde výstup z nástupiště 9 a ¾) další pofiderní chlápek, kterej měl tyhle extra dlouhý nehty na všech prstech jedný ruky a furt tam něco štrachal v lednici a zjevně tam pak těmi nehty loupal ovoce na moje smoothie a já chytala psycha. Po asi půl hodině se tam navíc začal promenádovat s jednorázovými žiletkami (takový ty žlutý, plastový, co mívaj na pokladně v supermarketech) a jelikož jich měl v ruce asi 7, tak já na něj hrozně civěla a J se rozčiloval, že nevěnuju dostatek pozornosti jeho vyprávění, tak jsem mu to musela šecko objasnit, že se mi to vůbec nepozdává, co se to tam děje. Po deseti minutách si týpek s žiletkami sedl k vedlejšímu stolu (z druhý strany od toho drogovýho kartelu) a začal si hrozně jakobynic holit různý části těla. Jakože nasucho a nejvíc se věnoval svý tváři, na který nebyly žádný vousy, což mě o to víc zneposedňovalo. Už i J uznal, že tohle je fakt nějaký divný. Jídlo nám pořád nikdo nenesl, ale týpek jeden se odlepil od kartelu vedlejšího (on už na nás teda číhal notnou chvíli, ale my nedbali) a že si hrozně přisedne. Hrozně do nás začal valit nějaký story, že on překládá pro nějaký americký politiky (což se mi moc nezdálo, páč jeho angličtina byla o dost horší než moje a taková zmatená navíc), pak že vlastně v NASA pracujou mimozemšťané a že on nás hrozně ubytuje u sebe, že to bude šecko hrozně láskyplný a já že jim budu vařit a on si s námi bude povídat a hrozně z J vymámil email, že nám pošle přesné instrukce. V tu chvíli už nám konečně nesou jídlo, ale to týpka vesmírnýho vůbec nevyvádí z konceptu a pořád na nás zírá a klade nám filozofický otázky, na který dycinky během tří vteřin má velikou odpověď sám a já už se ani nemůžu smát, protože z něj chytám tiky. Navíc mi furt ujíždí oko (asi z toho mám ty tiky) na týpka se žiletkami a čekám, kdy mu rupne v bedně a všechny nás tam podřízne. Na baru (jakože na tom barovým stole) sedí jakýsi malý dítě a neustále se sápe po všem co má v dosahu a sype nejrůznější věci na zem (křupky, lžíce, kečup..) a nikomu to očividně nevadí. Vesmírnej týpek se zvedá, že už musí jít a já nemůžu bejt nadšenější, ale moc dlouho mi to nevydrží, neboť asi za půl hodiny, kdy ještě pořád dojídáme, se ve dveřích objevuje znovu (tentokrát v notně podroušeném stavu, čehož si J vůbec nevšimnul), přisedá k nám a už je hodně haluzní a já se ho začínám bát, protože mi pořád šahá na lžičku a nutí nás se k němu okamžitě nastěhovat. Zachraňuje to jeho sestra, která se tam na ulici jak zázrakem objevuje s kočárkem a dloubáním do žeber ho vyhání a někam odvádí. Strašně tlačím na J, že musíme honem zaplatit a utýct, než to špatně dopadne.

San Juan del Sur - Nikaragua, obžerství a Ježíš

Cesta na a přes hranice je zjevně velice napínavá, ale tím, že já jsem neuvěřitelně vyřízená a ospinkaná, tak to moc nevnímám, ani ty přestupy na busech si nepamatuju pořádně a probírám se trochu až na hranicích, kde je to nějaký zmatený, zase hroznejch úředníků a šolichání a J tam v tom zmatku zapomíná boty. Což podle mě není až taková škoda, neboť se jedná o ty jeho trekový boty, co měl na sopečné výpravě, a pořád si je nevypral, takže asi pětikilová vrstva bahna a smradu v igelitce mi moc chybět nebude. A aspoň jestli ještě někdy na nějakej hike vyrazíme (což jsme oba přesvědčení, že se nestane), tak bude mít taky jenom obyč botičky jako já a nebude si vyskakovat moc.

Nějakým zázrakem se dostáváme až uplně do naší destinace – San Juan del Sur, což všichni hrozně doporučujou, že jako top destinace v Nikaragui a kdesi cosi. Jsme tam teda až za tmy a nemáme pochopitelně zařízený žádný ubytko, ale je to tu o dost snadnější než v Tamarindu a něco se nám povede splašit do 15minut.

Městečko je neuvěřitelně turistický, ale tak nějak jinak než ta Kostarika šílená. Přecijenom, i když je Nikaragua největší zemí v regionu, tak pořád to není tak vyhlášená destinace a je tu teda jakože míň turistů, spíš baťůžkáři tu drandí a je to takový celý jinačí. Není to tu teda až tak levný, jak jsme si malovali, ale furt lepší než Kostarika. Taky je celý to městečko udělaný jinak než Tamarindo, nejdou tu domečky kolem pláže jenom, ale spíš jakoby takovej čtverec a já se nikdy v těch ulicích neorientuju a nechápu proč, když normálně s orientací nemívám problémy. Až do konce pobytu pořádně nevím kde co je a pořád to tak nějak odhaduju a drandím sem a tam.

Maj tu obrovský množství papacích možností a to i pozdě do noci a my jsme z toho celí hin a hrozně utrácíme za šelijaký ňaminky. A taky tu maj samý podivný lidi. Přecijenom, jak se ve všech těhle zemích stmívá poměrně brzo (i když tady je to teda malonko lepší než v Kostarice), tak lidi asi začínaj popíjet výrazně dřív a člověk teda potkává podnapilý osoby potácející se po ulicích už kolem osmý hodiny večerní.

Jelikož to vypadá, že se tu asi chvilenku zdržíme (neboť už nemáme žádnej moc velkej plán a potřebujeme tu těch pár týdnů nějak přežít a do dalších zemí už se nám moc nechce, páč bychom se zase museli vracet a šecky ty hranice a šecko a už jsme hrozně leniví a nemáme peníze hlavně), tak se druhý den vydáváme na obhlídku hostelů. Nacházíme jich asi padesát (včetně dost podivnýho kasina na konci pláže, kde jsou v lobby dost divní lidé a když se ptáme, že esli jako ubytko se tam koná nějaký, tak si nás takovej bouchač hrozně změří, něco huhlá kámošovi, někam volaj a pak se nás po pěti minutách ujímá další bouchač a hrozně se chichotá a nám je uplně jasný, když nás tam vede těmi spletitými uličkami a nikde ani živáčka, že tohle je konečná a že nás ukradnou a zabijou a prodaj naše ledviny a je to) a nakonec se rozhodujeme pro takovej ne uplně nejfešnější, ale zato s výhledem na moře (jakože přímo na ulici u pláže, takže festovní lokalita) a když se nám povede usmlouvat slevu za dlouhodobější pobyt, tak to bereme, neboť J je jak malej a strašlivě je hin z toho balkónu co tam maj v pokoji a tvrdí, že jinde být nemůžeme. Mně se docela líbí, jak je to modře vymalovaný, ale co je naopak prekérní, tak jsou záchody a sprchy společné pro celý hostel (což by nebylo nic divnýho), který ale jsou o dvě patra níž a člověk musí po takových chatrných vrzajících schodech a vůbec to není fešný a hlavně v noci to je dost napínavý. Taky tu maj snídaně v ceně, což musím hned první ráno zkontrolovat, že, a maj na výběr 3 možnosti a všechno je to hrozně dobrý, ale jak to maj moc brzo ráno, tak se nám to moc nedaří na to vstávat a přicházíme o to všechno. Za těch asi 9 dnů, co jsme na tomhle hostelu, se nám povedlo se na snídani přištrachat asi 3x (2x nám to uteklo o 5 minut). Hostel je to jinak dost podivnej, páč to vypadá, že tam „pracuje“ asi třicet lidí a nikdo nic nedělá, maj bar, kde je jedna flaška rumu a nikdo tam pořádně není, kromě nějakýho týpka, co tam pořád sjíždí FB na iPadu a pak jsou tam takový nepříjemný ženy, co na člověka akorát hází divný pohledy, jak kdybychom je obtěžovali, tím že tam bydlíme. A navíc to v devět večer zamykaj a neřekli nám to a my když se vraceli z večeře první večer, tak nás to dost zaskočilo a až za pomoci nějakýho místního prodejce brýli (všichni tu zase prodávaj sluneční brýle na takových stojanech) jsme se nakonec doklepali v postranním průchodu na nějakého správce, co nám odemkl. A klasicky jim tu zase vypadává elektřina a tím pádem i voda a internet (i když teda je to lepší než v Kostarice, kupodivu) a já si hrozně chci kupovat nějaký letenky a furt to nejde. Nicméně nutno podotknout, že západy slunce se tu z balkónu pozorujou naprosto bezvadně a je to velice spektakulární záležitost.

Jednoho dne tu máme i veliký povyražení, když skypuju s hoschíííkem zrovinka a strašlivá situace nastala, kdy já zamkla J na pokoji (dveře totiž nejdou zavřít jinak než zamknutím a on byl línej se zvedat z postele a zamykat za mnou, páč já skypovala v chodbě a povídal, ať ho zamknu zvenku já) a on se najednou poplašil a začal tlouct na dveře a dovolával se pomoci (s neexistující španělštinou) a já to neslyšela, jak jsem měla sluchátka a když se otočím tak tam před našimi dveřmi stojí asi tři uklízečky a hrozný dramata. Moc dodnes nechápu co se stalo, ale jakmile jsem odemkla, tak se ženy vrhly do pokoje a ukradly nám postel. Hoschííík to celý sledoval na skypu a taky z toho nebyl moudrej moc. Měli jsme tři postele jakože a oni nám tu třetí najednou odnesli zničehonic a vzali nám i polštářek, bez vysvětlení. J tam zmateně pobíhal v mých kraťasech (páč má šecky svoje špinavý a velice se domáhal mých růžovoučkých s palmami v krátkém provedení, že prej je teď stejně nenosím) a celý to bylo dost komický.

Jelikož jsme tu na tak dlouho (celkem asi 10 dnů), tak s nějakými aktivitami moc nespěcháme, neboť času dost. Ale vůbec to tak zase není a ve výsledku jsme vůbec žádný aktivity nestihli a nikam nejeli. A to maj kolem mít šelijaký fešný pláže a houby jsme viděli. Jakože ta pláž přímo v San Juan je taková poklidná, jakoby U-čková a bez vln a jelikož sem všichni jezdí kvůlivá surfování, tak musí jezdit na pláže jinačí. Moc to teda nechápu, proč se zrovna tahle rybářská vesnička rozvinula v takový turistický středisko, když vlastně je to hlavně kvůli surferům a oni stejnak musí jezdit na pláže okolní, ale budiž. Prej tu v okolí natáčeli hned dvě série americkýho Survivor, což samozřejmě J je velikej fanoušek.

Největší, a víceméně jediné, dobrodružství teda byla výprava za Ježíšem. Maj tu totiž takového ultimátního Ježíše na kopci na jednom konci zálivu a on na to všechno hrozně dohlíží jakože. Někde psali, že je jeden z největších v Amerikách, což se mi moc nepozdává, ale vzhledem k tomu, že jsem slepá a Ježíše z balkónu sotva vidim, tak kdo ví. J má nějaký divný pocity bezpečí, neboť říká, že ze záhadných důvodů ho velmi uklidňuje, že tam jako je ten Ježíš a šecko to hlídá.

Hrozně to googlim, že jako kudy kam a vypadá to velice jednoduše, a my se tedy po vydatné snídani (přivstali jsme si na to) vydáváme na cestu. Vydatná snídaně se ukázala být chybou, jelikož jsem neuvěřitelně přecpaná a i chůze podél pláže mi činí problémy. Pak se musí přes takový podivuhodný most, který vypadá jak miniatura Golden Gate ze SF (a snad se tak i jmenuje), přes ústí řeky a nás uplně mrazí, páč si říkáme, že tam asi maj ty krokodýly beztak a aspoň tu byli tak chytří, že tu postavili most a že by to měli udělat i v Tamarindu, kde je to ústí dokonce trošku užší než tady a lidi by tam pak nemuseli mít dramatický zážitky. Velmi se pak už dostáváme do rezidenční čtvrti s dražšími domečky a bloudíme, neboť Ježíš dává špatný znamení a ceduličky se poztrácely. Hrozně to tam ale obdivujeme, šecky ty vily v kopci (a máme na to obdivováni tuze moc času, neboť je to ukrutnej krpál a leje z nás a já jak jsem furt přecpaná, tak to moc nedávám a snažím se navěsit na J, ale ten to odhaluje a dycinky mi uskotačí a já teda aspoň musím pořád zastavovat a kochat se domečky a výhledem).

Až v poslední části výstupu maj konečně pochystaného jakéhosi správce, kterej vybírá dva dolary za vstup. My se teda už kochali o deset metrů níž na takový vyhlídce, ale tak si řikáme, že když už jsme se doštrachali až sem, tak zajdeme Ježíše omrknout zblízka a nelitujeme. Selfie je nutností, v tomto případě.

Je to tam fakt fenomenální ty výhledy a i když docela fučí, tak tam skotačíme kolem dokola víc jak hodinu a já se můžu uochichat. Potkáváme tam šelijaký lidi a vůbec se nám nechce zpátky dolů, páč zaprvý ty výhledy jsou nejfešnější a zadruhý ten prudkej krpál bude dost záběr na už tak chatrný kolínka.

Ještě je potřeba zmínit speciální papací podniky a ještě speciálnější lidi, co v nich pracují, a nebo se v nich zdržují. Jedním z nich je německá restaurace s velikým prasetem na obrázku, kde maj ultimátní brambory (po kterých já už tu toužím nespočet týdnů a místo toho mi všude pořád cpou rejži, i ke steaku) a kde pořádaj občas hudební vystoupení místní kapely a J si tam chodí na čokoládovej dort. Oni tu maj takový divný pochystání, kdy každej podnik je zavřenej na den nebo dva v týdnu a my pořádně nevíme kdy je co zavřený a dycinky musíme bloudit sem a tam.

Další záležitostí je Taco stop (nebo spot, oni maj oboje a je to konkurence veliká), kdy jedna pobočka je takovej jakoby domeček normální a druhá pobočka je normální truck. Maj tam hrozně ty mexický ňaminky fast foodový a J je tam pečenej vařenej. Já si občas zaskočim k sousedům, kde maj výborný palačinky francouzský a dycinky si hrozně nemůžu vybrat, páč je chci všechny. Následně La republika, kam jdeme snad každý den, ale nikdy jsme si tam nic nedali a už to začíná bejt docela trapný, páč si vždycky vezmeme meníčko a koukáme na těch pět položek co tam maj a pak se po pěti minutách zvedneme a jdeme jinam.  Dále šelijaký drahý restaurace, kam dycinky omylem zabloudíme a pak honem pádíme pryč, Pollo Pescador, který má logicky na obrázku kuře který rybaří a já si tam chodím na průměrnej steak. Moose is loose je jakejsi kanadskej podnik, spíš takovej bar teda, kdo to velmi žije a pořád tam lidi postávaj venku a my se nikdy dovnitř neprocpeme.

Nejhorší záležitostí jsou místní smoothies, který nevim jak to dělaj, ale ať si je dám kdekoli (a všude tvrdí, jak jsou 100% natural), tak je tam vždycky hrozně cítit jakási prášková pachuť a je to dost pofiderní. Ještě prozkoumáváme burger place, kde pracujou samí Australani a člověk čeká na pidi burger sto let. Obvykle stejně ale skončíme v místní restauraci, kde maj dost dobrou rybu na česneku a česnekem v tomhle městě skutečně nešetří a člověk dostane snad deset stroužků.

Taky máme snídaňové místečko oblíbené (když moc nestíháme ty snídaně na hostelu), který ale taky občas nestihneme, páč zavíraj poměrně brzo a maj tam nejvíc nejlepší bacon a kafíčko a vejce a všechno a je to nejvíc tučný a hrozně tam pořád chodíme. A největší záležitostí je Big Wave Daves, což je takovej podnik nějakýho Dave, nečekaně a ne že by to bylo nějak významné z kulinářského hlediska, ale spíš osazenstvem. Jednou jsem si tam totiž vyrazila sama a když si tak v poklidu obědvám, tak do mě furt něco hustí podnapilá postarší pani z druhý strany baru a nutí mě si k nim přisednout a já teda poznávám většinu místních Američanů a Kanaďanů nad 50, co tu jsou víceméně na furt a nebo skoro na furt. Hrozně podivná sebranka lidí, všichni už maj dost v krvi a to ještě nejsou ani 3 a já tam chytám záchvaty smíchu jak je poslouchám a nějak se tam zasekávám asi na čtyři hodiny, páč pan důchodce vedle mi hrozně vysvětluje šecky věci a já si stejně nepamatuju žádný ty názvy, ale tak nevadí. Taky tam mívaj šelijaký aktivity, jako quiz nights, hudební vystoupení a podobně (a pani mi tam hrozně líčí, že ona obráží šecky quiz nights ve městě a povidá mi, kterou noc se co kde koná).

Malonko mě mrzí, že tam teda chyběla moje oblíbená postava – opičí lady. Tu jsme potkali hned první den v našem snídaňovém místě, když tam seděla s kámošema a se svojí opicí. Opice jí furt vskakovala do vlasů a zamotávala se jí do drdolu. Od té doby jsme ji potkávali poměrně pravidelně, neboť to vypadalo, že ona to tam každej večer obráží všude a pěkně s opicí a J ji jednou viděl v tý německý restauraci, jak tam prej rozjížděla největší tanyny s tou opicí, a trsala jak kdyby jí bylo dvacet a to je jí přitom přes šedesát. Hrozně jsme ji chtěli vyzpovídat, že co to jako je s tou opicí, ale nějak se nám nikdy nepovedlo se s ní dát do řeči a pak už jsme ji i přestali vídat (jenom vždycky někde proběhla a my nevěděli kam).

Těch podniků by bylo ještě mnohem víc, ale tyhle jsou nejzásadnější. Nesmím však ještě opomenout Iguana bar, kde jsme teda taky nikdy nejedli, ale jelikož jsem se v místních novinách (kde se člověk může dočíst mimojiné vývoj kurzu místní měny oproti dolaru na celej měsíc dopředu) dozvěděla, že v Iguana baru maj ve středu lekce Salsy zdarma a jelikož mi J v říjnu slíbil, že jako teda se tu naučíme jeden tanec, i když on vůbec tanyny nemá rád, a jelikož už je skoro konec výletu, tak ho hrozně nutim a skutečně vyrážíme (musíme se teda prvně posilnit ultimátní pizzou, která je dycinky hotová za 5 minut a je nejvíc nejlepší a já to nechápu, jak to můžou mít hotový tak brzo). Velice jsme tam byli asi pět minut před ohlášeným začátkem a vůbec to nevypadalo, že by se tam jako mělo něco konat. Normální pidi bar v patře a žádný místo. Asi pět minut po osmý to tam ale začali chlapi trošku přeorganizovávat a udělali takovej plácek a mezitím se kdese vzali tuse vzali další účastníci šarády a už tam byl i borec v obepatejch gatích, co nejvíc vlnil boky a už tam něco do mikrofonu nahecovaně vyřvával španělsky.

J už chytá nervy, já se hrozně těším, ale jak se spouští ta hudba a týpek už nás nutí se vlnit všemi směry a jak je tam málo místa, tak si šici šlapeme na nohy a já, tím že jsem si zula botičky aby se mi líp trsalo, to docela odnáším. Ukrutně mě to ale baví a i když sem celá opocená, tak už jenom pohled na J, kterej to vůbec nedává a jenom se tam tak pofidérně nakrucuje, mě dostává. Strašná sranda. Nahecovanej týpek v obepatejch gatích nás vůbec nešetří a hrozně přidává na tempu a zakomponovává do toho otočky, který nikdo nepostíhal a je to ještě větší sranda. Občas si vezme J do parády, aby mu to ukázal a J se bojí a furt tam strká mě a týpek mě protáčí sem a tam a já netuším co se děje nebo kde jsem a jsem ráda, že jsem ráda. Po asi hodině už jsou všichni nejvíc zmožení a trošku se to zvrhává v takový individuální tanyny a každej se vlní podle chuti a J se přeptává každý tři minuty, esli už jako půjdem. Vzhledem k tomu, že já už taky moc nevim s těmi všemi otočkami, a už se to celý nějak pomalu rozpouští, tak svoluju a po asi dvaceti minutách teda mizíme. Já jsem celá z toho furt hin, endorfiny se vyplavujou jak divý a hrozně jsem ráda, že jsme tam zašli a hlavně jsem byla překvapená, že J nebyl až tak marnej, jak jsem si myslela. Sice neslyší tu hudbu vůbec, ale aspoň dovede rychle hejbat nožkami.

Velice ještě musím zmínit Sunday Funday, což je místní každonedělní párty, kam my jsme samozřejmě nešli, neboť je to dost drahý a je to takovej mini pub crawl sestávající z asi dvou míst, ale všichni tam chodí a dostávaj trička s nápisem Sunday Funday, San Juan del Sur a my každej den potkáme aspoň třicet lidí s tímhle tílkem a pokaždé nás to nejvíc pobaví. Už jsme totiž tyhle trička zahlídli v Kostarice, v Tamarindu a Kanaďanky naše na pokoji nám o tom říkaly (neboť ony přijely z Nikaragui, že) a pak i André a jeho crew se s těmi tílky vytasili a to já už nemohla, páč oni si mysleli, jak budou unikátní a my jim povidáme, že jako to tu má fest hodně lidí a radši by se měli převlíct.

Ale už jsme tu moc dlouho a tím, že vlastně nic neděláme celý dny, tak já začínám být neposedná a chci zase někam popojet, abychom tu uplně neshnili.