sobota 28. února 2015

San José

Máme nějakej hostel zabookovanej a jelikož opět netušíme kde jsme, ale víme jak drahý taxíčky tu jsou, tak se snažíme odmítat šecky taxikáře, že jako někam popojdeme a určo to bude levnější. Jenom teda jak už je noc a fest zima (jakože fakt moc, trochu šoky), tak nakonec stejně taxíček bereme zpoza rohu a pán, že jako nám dá taxametr esli chceme a my že jo a nakonec to vychází asi o pětikorunu levnějc, než nám chlapi nabízeli předtím, pff. Maj tu pro změnu colones jako měnu a oproti panamě, kde se víceméně všechno platilo v dolarech, tak tady je to nějaký zase celý kurzově jinačí a 1000 colones = 2 dolary přibližně.

Pan taxikář je však neskonale nonšalantní, hrozně se nás hned zkraje vyptává, že proč jsme jako přijeli (jakože to nechápe, proč by někdo do San José vůbec jezdil. Což my slyšeli taky, ale holt jak nevíme, tak tu musíme udělat takovej layover) a když mu řikáme, že jenom na jeden den a pak že někam pojedeme dál, tak se malonko uklidňuje, ale i tak říká, že i půl dne by bylo zbytečně moc. No co už. Velice nám vokazuje nějakej downtown, kterej tam vlastně vůbec nemaj a celkově to pojímá jako takovou tour. Hrozně je hin, má podivnou angličtinu a já chytám nekontrolovatelný záchvaty smíchu.

Hostel, nicméně, je ukrutnej, prostěradla jsou malý a odhalujou odporný matrace a já hrozně vysílám J, aby někoho sehnal, aby nám jako dali nějaký další přehozy a on se vykrucuje a nakonec musim jít já (ten hostel je celej tmavej, vymalovanej s londýnskými stanicemi metra) a narážim na pochybnýho týpka, kterej vypadá jak bezdomovec, a tak se ho ptám, že kde najdu někoho kdo tam pracuje a von že jako tam pracuje on a ten borec co nás ubytovával a to je celý. Tak na něj valim ty mý požadavky a jemu se to moc nepozdává (nechci radši ani vědět, v čem spí on), ale nakonec mi dá jakýsi další prostěradlo a extra povlak na polštář a nazdar. Ještě že mám ty svoje dvě plyšový deky – opět se velice hodí a já se celá do nich balím.

Ráno maj mít palačinky k snídani v ceně, ale teda furt tam do kuchyně číhám a nikde nic, když tu najednou vybíhá ten recepční a něco tam teda hází na pánev a my po chvíli dostáváme největší palačinky na světě. Jakože dost nechutný – ty americký palačinky, který já obecně moc nemusim, a navíc ve velikosti pánve, takže podle mě ani nejsou uprostřed dodělaný a je to dost takový celý nechutný a druhej den už si je nechávám ujít.

Počasí nás malonko přechytračilo, neboť nejenže je zima, ale navíc ještě tak nějak pořád prší. Hrozně se teda poflakujeme na hostelu a já se aspoň bavím čtením článků o San José, kde vlastně všichni všude doporučujou se městu obloukem vyhnout, neboť nejenže tam není absolutně nic k vidění, ale je to strašlivě nebezpečný a hrozně nás šici ukradnou a zabijou a je to jasný.

K odpoledni, když už umíráme hlady, se konečně odhodláváme vyrazit ven. Já celá vypsychovaná z těch všech článků se bojim i kabelku vzít a hrozně to všechno chci štosovat do kapes, ale jelikož si chci vzít asi osm vrstev a šecko, tak nakonec stejně musim kabelku vzít a J mi tam ještě strká svoje bundy a šecko.
Vyrážíme pěšky, neboť nevíme jak jinak, stavujeme se na jakémsi krytém tržništi na jídlo, který by tam údajně mělo být nejlevnější a nejlepší (pan taxikář včera doporučoval). Prvně nám to teda trvá asi dvacet let to tržniště lokalizovat, neboť oni maj podivnej systém ulic, kdy jsou na jedný straně sudý čísla ulic a pak je v centru nula a na druhý straně lichý čísla ulic a my si toho nevšimli předtim. Během jídla mě neuvěřitelně vytáčí obsluha (ja tam asi tak miliarda malejch papacích záležitostí, kde mezitím lidi prochází uličkami a všechno), jelikož maj šici skoro stejný menu a hodně podobný ceny, tak tu velice zápasí o zákazníky a speciálně ta naše žena neustále vyřvává „pase reina, pase seňor“ nebo co – ale jako fest – kdykoli se někdo objeví v jejím zorným poli (což je asi tak třikrát do deseti vteřin), tak začíná hulákat a já už z toho po pěti minutách chytám tik a to nám ještě ani jídlo nepřinesli. Jídlo teda extra famózní, ceny ucházející. Je tu draho, nenaděláme nic. Se slzou v oku vzpomínáme na Jižní Ameriku.
Po jídle už je ale najednou strašlivě pozdě a my máme asi tak 40 minut, než se setmí. Bereme to teda hopem, nějaký rádoby divadlo, další pamětihodnosti a ještě se s časovou rezervou dostáváme ke světýlkům, který jsme včera z taxíčku obdivovali. Jenomže ouha, světýlka ještě nesvítí, jak není uplně tma. Trošku se bojíme se tam po městě ochomýtat po západu slunce, ale pořád nás nikdo neukradl ani nezabil, tak jsme trošinku klidnější. 
Obhlížíme jakejsi parčík (páč parčíky v nebezpečných městech po setmění jsou přeci uplně normální destinací pro turisty, že) a posléze se vydáváme na ty světýlka fešný. Už ale zase leje, tak tam moc neotálíme a uháníme sehnat nějakej bus na cestu zpátky. Lokalizujeme bus zastávku, ale žádnej bus tam logicky nestaví a jak leje (a já jsem slepá), tak nemáme nejmenší šanci ty jejich pidi tabule na předním skle přečíst včas, abychom ten který bus zastavili. Po asi 30 minutách zběsilostí a vskakování do silnice se vydáváme na zastávku vedlejší, kde stojí jakási žena a hrozně se jí přeptáváme, kterak jako na to a ona je hrozně fenomenální a nějakej bus pro nás zastavuje, my naskakujeme (páč ty busy skoro nezastavujou, jen tak přibrzdí, aby si lidi naskočili) a za půl hodinky už jsme opět na hrůza hostelu. Tak to bychom měli.

čtvrtek 26. února 2015

Adios Panama, Hola Costa Rica

Jelikož už je nejvyšší čas z tohohle města (a potažmo i země) vypadnout, tak balíme kufry a vymejšlíme, kterak pryč. Mají všude nabídky na shuttle do Kostariky, ale nějak se nám ta cena nepozdává a navíc ani nevíme, kam vlastně jedeme a celý je to hrozně zmatečný a my netušíme.

Máme nějaký trablecí potíže s výběrem peněz, neboť jedinej bankomat ve městě nám nechce žádný money vydat, i když se tam vypravujeme na střídačku s všelijakýma kartama. Při třetí návštěvě si všímám obří fronty před bankou a přeptávám se jednoho pána, že jako esli čekaj na banány, nebo co to je a von že haha, že všichni čekaj na bankomat, neboť je pondělí ráno a jedinej bankomat, kterej vydává peníze na nepanamský (rozuměj mezinárodní) karty, je uvnitř banky a jelikož bylo na víkend zavřeno, tak šici teďkonc vyčkávaj. No, šecko to najednou dává smysl. Vydávám se teda zase zpátky na hostel a vysílám J, aby si šel do fronty stoupnout on a projistotu si bere všechny karty co máme. Asi za hodinu se vrací, s nějakým tim cashem, a můžeme se teda směle vydat na cestu (zase jsme totiž byli jako vždy uplně bez hotovosti, a s těmi pár centy jsme si nemohli ani vodu zakoupit, dramata).

Díky všem těmhle zdržovačkám už nemáme vůbec fešnej čas a začínáme malonko plašit. Kodrcáme se na stanici vodních taxíčků a špekulujem, kterak se dostat na pevninu. To je totiž asi tak jediný, co jsem stihla během čekání na J z netu vyzjistit. Že jako musíme tam a pak nějakým busem kamsi a pak zase jiným busem jinam a pak na hranice nějak, ale nikde to pořádně nepsali, že co a jak a my to teda dáváme uplně na divoko (to J ještě neví, chudák). Na taxíčcích hrozná čekačka, asi hodinu, mezitím prší a je to celý nějaký neuspokojivý. Nakonec nasedáme na loď nějakou a čeká nás dlouhá cesta na pevninu. Na pevnině se hrozně sháním po cikacích budkách, když v tom nás staví šelijací chlapíci, nabízející odvozy na hranice. My nedbáme, jelikož je to drahý a šecko, ale tim, jak se mi chce čůrat, tak jsem asi ještě víc odměřená a chlapi jsou z toho celí hin a šeptaj nám do ouška, že jako cena spešl pro nás a nakonec to vypadá docela rozumně, neboť stejně nevíme, kde tu staví autobusy a natož kam se vůbec snažíme dostat a tidle hoši nás dovezou až na hranice. Zjišťujeme, že čekali uplně na nás, páč minivan už byl skoro plnej (a oni bez plnýho auta zásadně nejezdí tady) a i proto asi šli s cenou tak fest dolů a hned se vyjíždí (a já zase nestihla čůrat).

Na hranicích máme uplně nejlepší timing, jelikož přijíždíme půl minuty před velikým busem (asi ten shuttle drahej) a dostáváme se teda ve frontě před všechny ty davy. Jakože fronta je furt giga a čekáme tam skoro hodinu a půl, ale když pak vykukujeme za roh, tak se fronta točí v takovým hadovi až snad za městečko, dost psycho, páč lidi chudáci musí stát na sluníčku nejvíc pařícím.

J stojí ve frontě, kufry necháváme u stěny, ať s nimi pořád nemusíme popocházet a já si konečně můžu dát snídaňovej wrap, kterej jsem zakoupila při čekání na vodní taxíček, ale nějak byl moc horkej a já to nestihla sníst a pak na lodi jsem se bála, že na mě vlna šplouchne a mně ňaminka vypadne a pak v minivanu jsem seděla skoro na řadící páce (jakože mezi řidičem a místem spolujezdce) a prala do mě ledová klima a zase jíst nešlo, páč jsem se nevešla lokty a tak teď konečně asi po třech hodinách si můžu dát snídani. Nejvíc největší ňaminka, až se mi z toho podlamujou kolena a je dobře, že sedim na patníku.
Když už se blížíme k exitovacímu okýnku, tak se dáváme do řeči s lidmi, co stojí za námi a oni celí hin z nás a hrozně nás zabavujou. Exitovací procedura snadná, klasicky nikoho nic nezajímá a my se můžeme vydat přes hranice. Tentokrát maj ovšem ty hranice dost dramatický, neboť člověk prvně musí vyšlápnout takovej strmej kopec, aby zaplatil nějaký 3 dolary kdoví za co a pak se musí přes nejvíc rezavej most, přes půl kiláku a jak tam maj ty koleje nějaký, tak kufrem se přes to nedá, navíc je hic a místní děti po nás hází kamení a snaží se z nás vymámit nějaký peníze (prej když jim dáme deset dolarů, tak skočí z toho mostu nebo co. Je tam teda nějaká řeka pod mostem, ale stejně. Asi je tam ale brzo z toho mostu hodim sama, esli nepřestanou buzerovat). Uplně vyřízení se konečně dostáváme za most, jenom abychom viděli další frontu, která však tentokrát je na sluníčku a je to fest záhul. Brzo se za nás dostávají naši přátelé z předchozí fronty a strašlivě nám radí, kterak se do tý Kostariky dostat (oni jsou odtama) a že jako kdybychom pospíšili, tak můžeme sehnat bus do San José (hlavní město) a ukazujou kudy kam. Nakonec tam jedna pani s J jde a on nějak zakupuje jízdenky. Tahle fronta se ale moc nehýbe a my trošku trneme, že jako ten bus nestihneme, páč odjíždí za míň než dvě hodiny. Aby toho trnutí málo nebylo, že, páč já mám psycha, že mě zase nikam nepustí, páč mám nějakou novou falešnou letenku pro ně přichystanou, ale podle netu prej opět vyžadujou tu hotovost obří a navíc očkování proti žlutý zimnici a my zase nic nemáme takovýho.

Naši kostaričtí přátelé jsou neuvěřitelně nápomocní (a to se jich ani o nic neprosíme) a hrozně nám povídaj, že možná nás někdo ve frontě pustí před sebe. Naivní představa. Brzo zjišťujou, že my jsme marní, a vydávaj se tam teda sami a za deset minut se vrací s tím, že nám to zařídili a někdo nás před sebe pustí. Ještě nám pomáhaj se všemi zavazadly a my uplně nejvíc nevíme. Přeskakujeme skoro celou frontu, ve výsledku nám ještě někdo hlídá kufry od nich, abychom se hejbali rychlejc. Na imigračním okýnku nám týpek dává vyplnit jakousi kartičku, což nás zase zdržuje, ale něco jim tam píšem (já to tentokrát ani nečtu radši pořádně), týpek na to ani nekoukne, jenom se ptá, esli jdeme do Kostariky (neasi, jedeme do Chorvatska) a my že jo a von teda nám dá razítko do pasu a už to je. No nejvíc kámen ze srdce mi spadl. Ani tu falešnou letenku jsem nemusela vytahovat. Uf uf uf.

Venku už naši přátelé skandují, je to celý napínavý jak ve filmu, hrozně nám podávaj baťohy a kufry a ať prej běžíme, že to zvládnem a je to největší doják a já mám pocit, že skandujou i uplně cizí lidi a já už z toho vůbec nemůžu a málem mi i slza ukápla. Běžíme teda a naskakujeme na bus (máme dokonce 10 minut rezervu a já se konečně stíhám dojít vyčůrat – to je fakt hrozný, když to člověk musí držet až do jiný země) a hyjé směr San José.

Jízda busem je teda přes 6 hodin, naštěstí s papací zastávkou a kolem desátý večer přijíždíme na mrazivou zastávku v San José. Všechno se to překvapivě zvládlo, timing máme dokonce lepší než ten jejich shuttle a hlavně nás to vyšlo o víc jak polovinu levněji. A s větším dobrodružstvím. Tak.


Costa Rica Costa Rica!

neděle 22. února 2015

Bocas del Toro II

Jsme velice akční a i přes každodenní deště to hrozně chceme objevovat tam to okolí, ale nechce se nám moc šéfovat nějaký ty tours a mně se teda konečně povedlo protlačit ten nápad se zapůjčením bicyklů.

Brzkej start se nám malonko zpomalil asi dvouhodinovou snídaní a už je najednou poledne. Zapůjčujeme kola v jakési pochybné „kanceláři“, kde se asi deset minut vůbec nemůžeme dovolat obsluhy, ale jelikož maj jakousi akci, že jako druhý kolo za půlku, tak vyčkáváme. Kola tam teda mají už jenom dvě, takže nějaký vybírání se nekoná a já dostávám to růžový. Jenom teda se nám malonko ty kola zdaj nějaký divný, ale nedbáme. Velice vyrážíme kolem ostrova a jen co vyjedeme z městečka, tak můžeme naplno ocenit širokou škálu zvuků, kterou obě kola disponují. Je to nějaký divný a J mi povidá, že mám prej vyfouklý zadní kolo, ale opět nedbáme a drandíme dál. U druhé fotící zastávky to však přišlo a když se J rozjel, tak se mu přetrhnul rezavej řetěz a měl po srandě. Snažíme se to nějak vymyslet, ale s přetrženým řetězem toho člověk moc neudělá a já ho na kole utáhnout nezvládám a pořád přepadávám a vjíždím do křoví. Nakonec se nám zadaří sehnat taxíček a J teda nakládá kolo a nasedá a jede do města zpátky. Já si to drandím na kole, neboť by se to všechno do auta nenaskládalo. Pani v půjčovně ani nevypadá moc překvapeně a účtuje nám jenom jednu hodinu (já teda čekala, že to bude zadarmo, když nám akorát způsobila komplikace, ale ne). J se moc na další dobrodružství netváří a navíc se připozdívá, ale nakonec míříme do jinačí půjčovny a dostáváme bicykly festovní a vyrážíme teda znovu.
Jen co se dostáváme za ten bod, kde se to první kolo polámalo, tak na nás číhá další nemilé překvapení, a to v podobě silnice, která prostě skončila. Trošku nás to mate a nevíme teda, neboť po pláži se nám jet nechce, ale nějací lidé na ATW nám povídaj, že to je jediná možnost a že to není tak špatný a že když to bude špatný, tak holt kolo potlačíme chvíli. Vydáváme se teda na dobrodružství v podobě protáčejících se kol v písku. Po chvíli mi to připadá jako děsná sranda, ale J můj optimismus ani krapet nesdílí a hrozně mě sprdává, že si to nějak moc užívám, zatímco on trpí.
Je to docela exotický, drandit si tam tak na kole na takovým uzounkým pruhu písku, hnedle vede vody a občas tam maj palmy a je to náramně kochací. Už si řikám, jakej to je panečku fešnej výlet, když tu ouha, i ta pláž nějak skončila a je tam jakési ústí řeky a vypadá to, že není jiná možnost, než to projet na těch kolech. Moc se nám to ale nepozdává, nevíme jak je to hluboký, jestli vůbec to jde projet a já navíc mám tenisky a nechci si je namočit. Vidíme z druhý strany ale projíždět taxíček a tak se rozhodujeme, že to dáme. Já hážu botičky na nosič a dávám si velikou masáž nohou. Trošku krize, neboť tam byly kameny pod vodou a já se v půlce šprajcla a málem jsem přepadla do vody, ale nějak se to celý vyrovnalo a po chvíli už jsme zase na souši. J už je teda nadmíru vytočenej a zase si hrozně umanul, že jsem to určitě všechno předem věděla a pokoutně jsem ho přechytračila, že jako pojedeme na klidnej výlet a místo toho nějaký brodění se vodou a jízda v písku a já navíc vypadám, že si to náramně užívám a on teda si to neužívá ani malej krapet a chce jet zpátky.
Ještě nás pak čekaly nějaký kopce do toho (už taková terénní cesta kamenitá jakože), kdy já už měla rozedřený nohy, z toho jak jsem pořád jela bez botiček a navíc všude byly samý kaluže a my byli celí od bahna ohození.

Po asi dvou a půl hodinách jsme se konečně dostali do cíle (mělo to trvat hodinu a půl, nevim teda, kde jsme se tak crcali), kterej byl velikým zklamáním, neboť to byla akorát vlastně předražená restaurace s pidi barem a slibovanej bazén byl za poplatek a nikde nic nebylo a my jak jsme byli celí pomalí, tak jsme měli jenom 45 minut a už jsme zase museli se nazpět vydat, abychom stihli vrátit kola.
Cesta zpátky byla stejně napínavá, mě už začínaly fest bolet celý nohy (nejen chodidla) a když sem to J povídala, tak mi odseknul, že jeho bolely nohy už když jsme byli 5 minut za městem a že já jsem beztak vytrénovaná z toho mýho ježdění v létě do práce. No nevim nevim, já nejsem vytrénovaná nikdy a on je tu známý sportovec, tak se mi to nějak nepozdává, celý to skučení. Jenom teda ta pasáž, kde se to krosilo přes vodu, byla cestou zpátky nějaká větší (asi příliv) a já tam měla malý komplikace, kdy mě strhnul proud a přestaly se mi točit kola a já strašně panikařila. Jinak už jsme to pak šecko zvládli a v půjčovně jsme byli půl minuty před zavíračkou. Uplně akční den jakože!

Jelikož už se rozhodujeme, že teda budeme brzo odjíždět (neuvěřitelně se to město zaplnilo den po Vánocích a všude je ukrutně plno, žádný ubytko široko daleko a je to trošku moc na nás už, šecky ty davy), tak si na poslední den ještě plánujeme, že teda dáme tu celodenní tour, aby se neřeklo. Moc nevíme kam chceme jet a než se vůbec dostaneme k těm všem tour operátorům, tak už nás jakejsi naháněč odchytává a cosi nám vnucuje a my mu na to teda kejváme, i když je to hrozně drahý. Nasliboval totiž delfíny, pak nějaký papoušky, tři různý ostrovy, sloths, nejslavnější pláž tam a ještě šelijaký další věci a já to hrozně šecko chci.
Jelikož už loď odplouvá, tak musíme hrozně popoběhnout a šecko je to neskutečně chaotický a my ani nevíme, esli sedíme ve správný lodičce a už se vyjíždí zase. Už jsme skoro vyjetý, když tu najednou někdo zastavuje loď a povídá, že esli jako jsme my dva platili. Nevim přesně jak se to přihodilo, ale nějak J řekl že jo a tím nám nastalo celodenní drama. Oni se totiž přeptávali komu a my najednou nevěděli a jediný co bylo jasný, že teď už se musíme držet tý naší verze. Tak povidáme, že tomu takovýmu týpkovi tam a jelikož se hrozně spěchalo, ta nás teda nechali odjet, i když se jim to nepozdávalo. Já teda fest trnu, neboť mi lhaní uplně moc a nejde a všichni na mě obecně velmi rychle poznaj, že neřikám pravdu. J je naopak ostřílenej a hrozně do mě hustí, že se nesmim hlavně rozbrečet a prozradit nás, že teď už jsme v tom až po uši. Myslíme si, že to už teda je za námi, ale ouha. Jen co dojedeme do zátoky, kde měli být ty delfíni, ale jelikož tam bylo dalších asi čtyřicet lodiček s tours jinýma, tak žádnej div, že ani jeden delfín se neukázal (já být delfínem, tak sem nejvíc poděšená, fakt to bylo otřesný jak tam všechny ty lodě kroužily), tak náš kapitán přijíždí k jiný lodi a někdo mu tam pomáhá s překladem (neboť opět nikdo neumí anglicky) a my teda povidáme tý osobě z druhý lodi, kterak jsme platili takovýmu tomu týpkovi a že nechápeme, co je za problém. Nikdo nám to moc nebaští, ale tak zatím se nic neděje.

Další zastávkou byla jakási restaurace na ostrově, kde si musíme objednat oběd a nutno podotknout, že ceny jsou teda fest přemrštěný. Trošku se tím teda uklidňujeme, že jelikož zaplatíme víc za oběd než za tour (tour byla 25 USD na osobu), tak je to vlastně šecko v pořádku. Z restauračního ostrova odjíždíme a následuje půl hodiny šnorchlování, kde ve vodě nic není vidět, J do vody ani nejde a jedinou zábavou nám pak jsou tři velice tlusté ženy, které se nemůžou vyšplhat zpátky na loď a jedna nás málem překlopila. Vypadá to totiž, že kromě nás se snad šici znaj tam, nějaká rodinka to je, a všichni velice popíjejí.
Pak jedeme zase do tý restaurace, kde ale i přes objednávku víc než před hodinou ty jídla pořád nejsou hotový a my ztrácíme nervy. Nakonec je to taková pidi porce ještě a J má hroznej hladík. Další zastávkou mají být nějací exotičtí ptáci, ale je tam jenom jeden v nějaký klícce a pak jeden papoušek co žere nějaký zrní z podlahy a jelikož prej spěcháme, tak to už stačí a jedeme dál. Dost už nás začíná ta tour štvát a to jsme ani neplatili.
Další zastávkou má být slothí ostrov (lenochodi, nebo jak se jim říká), jenže parkujeme někde ve vodě dost daleko od břehu, takže já ani nikam nedohlídnu a navíc to vypadá, že tam nic není, neboť nikdo nic nevidí a po deseti minutách teda zase s nepořízenou odplouváme. Fakt pecka.
Následuje red frog beach, kde, aby toho málo nebylo, musíme navíc ještě platit vstupný a pak se musíme prodírat džunglí a pláž je taková nejapná a obyč a my ani nemáme čas a po půl hodině už máme zase bejt u lodi. Původně jsme plánovali, že se tady jako ztratíme a pak pojedeme shuttle lodí zpátky, abychom se vyhnuli dalším dramatům s neplacením, ale nějak jsme se uklidnili a necháváme to na té tour. Jenže ouha, u lodi jsme jediní (kromě kapitána, co tam spí) a ptáme se teda, že kdy ten sraz měl bejt a on povidá, že teď. Po půl hodině, kdy tam jsme pořád jediní, se kapitán někam vydává a nechává tam jenom poskoka s námi a moc teda nevíme kam šel (asi do toho baru co tam někde byl v džungli), ale ve výsledku tam čekáme hodinu a třičtvrtě a to už nám teda fest tečou nervy, páč zaprvý už chceme zpátky a navíc kdyby nám to bejval řekl, že máme ještě teda čas, tak jsme mohli jít zpátky na pláž (ale to jsme se báli, páč to je na druhý straně ostrova a asi 15minut chůze). No fakt otřesný.
Zase se nás někdo vyptává na to placení a my už fakt nevíme. Když se konečně dostáváme zpátky na náš ostrov, tak už jsme nejvíc vyčerpaní a s nervama v prčicích. Jenže prekérka, počíhali si tam na nás šici ti bouchači z tour agentury, že prej jako musíme zaplatit zase, neboť nejsme napsaný na papíru, kam píšou pasažéry a platby a my opět vybalujeme tu historku, kterak to bylo celý uspěchaný a akorát nás někdo nahnal do lodi (což je pravda, my ani nevěděli, jak nás ten borec jeden tlačil, že tam někde bylo nějaký okýnko administrativní) a že jsme platili takovýmu týpkovi menšímu s pupkem a kšiltovkou (to už teda pravda pochopitelně nebyla vůbec, ale J to nějak vymyslel a celej na to byl pyšnej). Po asi 40 minutách handrkování, kdy už to teda vůbec nevypadá dobře a já už jsem na pokraji nervovýho zhroucení, páč tohle absolutně nedávám takový stresy, tak nás nějakým zázrakem pouští a hulákaj na nás, ať vypadneme. My jsme malonko paranoidní a dáváme si pořádnej okruh po městě, že jako kdyby nás někdo sledoval, aby nevěděli, kde bydlíme. J si hrozně libuje, kterak to byla nejlepší část celý tour a potažmo celýho dne, to neplatící „nedorozumění“ a já se pořád ještě třesu jak osika.

Na hostelu pak balíme saky paky a jsme rádi, že jsme to i původně plánovali, ten odjezd na další den, neboť teď bychom stejně museli zmizet. Bocas del Toro, velikej adrenalin.

pátek 20. února 2015

Bocas del Toro I

Ráno raníčko velice číháme na chodníku a strkáme kufry na střechu takovýho minivanu. Malonko trnu, když tam s tim mým pidi loďákem chlapi pohazujou, ale zjevně jsou vytrénovaní a vůbec nedbaj. Vyvolávaj lidi podle času rezervace a my, jelikož jsme předposlední (nečekaně, po tom chaotickým bookovaní noc předem, že), dostáváme sedátka uplně vzadu a vůbec se tam nemůžeme vejít a já, jelikož se bojim si dávat baťoh s noťasem a všema cenostma kamkoli, tak si dávám jízdu na pidi sedátku s baťohem zaraženým do žeber po celou dobu. Nohy mi začaly odumírat asi po dvaceti minutách. J se pořád rozcapuje a myslí si, že já se asi mám kam posunout. Vedle nás jsou napytlíkovaní další dva lidi, nějaká podivná dvojice neidentifikovatelného stáří, a taky nevypadaj, že by si to mačkání kdovíjak užívali. Navíc si tam vedle sedačky J zandal knihu (kterou zase nějak pokoutně získal – on tu vůbec ty book exchanges furt nějak šolichá) a ta se tam jaksi šprajcla a když jí pak chtěl vyndat, tak se urvala celá vazba a asi prvních 40 stran se nějak vysypalo a potrhalo a jak ta sedátka byla těsně naňahňaná, tak ani nešlo se ohnout a ty listy sesbírat a kompletování knihy nám zabralo asi čtyřicet minut (včetně zastrkování náhodných utržených růžků kamsi, kde se nám zrovinka líbily)

To nám ten Štědrý den začíná famózně teda.

Po včerejším nočním opatření jízdeneček začala ještě větší sranda v podobě hledání ubytka. Jelikož se hrneme do jedné z top destinací v Panamě a jelikož jsou ty ošidný Vánoce, tak to vůbec není snadný. A navíc ta oblast není ani levná zrovna moc. Online se nám nic nedaří najít (jakože nic pod 300 dolarů za noc), já už googlim uplně všude a nakonec začínáme obvolávat archaický seznam ubytek na wikitravel ze Skype. Jelikož už bylo po desátý večer, tak nám to nikdo moc nezvedal a když už to někdo zvedl, tak to bylo jenom španělsky a my do toho hulákali šelijaký věci ale stejně nic. Už to začínalo bejt malonko beznadějný, když tu se nám povedlo konečně něco splašit, s velikým discountem (= furt šíleně drahý), na tři noci. Ejchuchů.

Jo a už to začíná bejt trošinku trapný, ale černoši z NYC tentokrát stalkujou nás. Jako poslední (a s asi deseti minutovým zpožděním) si slavnostně nasedaj do shuttle a J na ně zezadu pořvává (jelikož samozřejmě nepamatujeme jména ani jeden) „yo! New York!“. Černoch se otáčí a vypadá potěšeně že nás vidí, jeho paní až tak moc z nás odvázaná není. Na čůrací pauze se s nima chvilku bavíme a nejvíc nás fascinuje, že vlastně máme uplně identickej itinerář s jejich líbánkami. V Panama city jsme teda byli o den dřív než oni a asi budeme z Bocas odjíždět až po nich, ale stejně. Oni to teda maj dost nabušený, ten program, a když se nás přeptávaj, co jsme dělali v Boquete (a my samozřejmě nedělali nic, kromě výpravy do bankomatu a sledování nekonečnýho filmu – obvykle aspoň tu a tam něco podnikneme, ale tady se nám to nějak nedaří) a my to nějak šolicháme, že jako nějaký hiking jsme dali a černoch s očičkama zářícíma začíná vyjmenovávat asi 18 aktivit na každej den co podnikali, tak na nás jdou malonko mdloby. Černoch se teda tváří chápavě a uklidňuje nás, že oni maj jenom týden, zatímco my už jsme na cestách 3 měsíce a že teda žádnej spěch. No. Žádnej spěch a hlavně žádný peníze (Se mi ty vydělaný dolary z léta nějak podezřele zúžujou a už je skoro spočítám na prstech. Jedný ruky.).

Po asi čtyřech hodinách dojíždíme do jakéhosi Almirante nebo co, kde si máme přesednout na vodní taxi. Bocas del Toro je totiž takový souostroví jakože. Jen co se minivan zastavil, tak ho obsypaly místní děti, který plynulou angličtinou do člověka hustily tunu informací a předstíraly, že jako zavazadla odnesou a ukážou cestu (bylo to asi 30metrů rovně) a kdesi cosi a pak z člověka mámí dolary. Nevim proč, ale sesypaly se speciálně na nás dva. Odháníme je, ale děti vykutálený se nedaj a snaží se nám vyrvat kufry z rukou.

Nasedáme do takový pochybný rezavý lodičky a trneme, esli nám tam ty zavazadla někdo dá a esli nám pak nevypadnou při první vlně. Loď je to ukrutně pidi a mě se to vůbec nelíbí, neboť mi to až moc připomíná šecky ty lodní přepravy na Fiji, z kterých mi ještě teď běhá mráz po zádech (hlavně mám ten stejnej kufr a už tenkrát jsem pokaždé měla infarkty, když ho někdo házel přes vodu). Celej minivan se rozdělil na dvě lodičky a nějak jsme se tam nakonec šici namačkali. Druhá lodička už startuje, my po chvíli taky, ale ouha. Po dvaceti vteřinách (kdy já už vytahovala foťák, že to tam strašně zdokumentuju, neboť to městečko je na vodě a vypadá to divoce ty domy šecky, jak na ně šplouchaj vlny) se nám ale loď rozbila. Motor se nám polámal. Druhá loď kolem nás chvíli krouží, chlapi něco špekulujou, ale nic se nevymyslelo a my se teda chytáme druhý lodě, držíme se zuby nehty a loď nás veze zpátky k molu. Tam se nás někdo snaží opravit, zatímco druhá loď (s černochama) ujíždí. Hrozně vyndaváme šecky zavazadla zase, lidi si vysedaj a naháněj nás do jiný lodičky. Ta se ale nějak taky stihla rozbít, než jsme vůbec vyjeli a celá operace se teda opakuje – kufry ven, lidi ven a zase nás ženou do tý lodičky původní. Už mi z toho trošku tečou nervy. Po asi půl hodině štrachání se teda konečně znovu vydáváme na cestu a tentokrát to vypadá, že už snad i dojedeme někam.
Nějak jsem se domnívala, že celá cesta má trvat tak 15 minutek, ale už jedeme minut asi 20 a pořád to nevypadá, že by se blížila pevnina. Nebo teda ostrov jakože. Ale tak užíváme si větru (trochu mi to odhazuje puclíky z tváře až za uši, ale s brejlema se to relativně dá), ani to moc necáká a je to docela fajn. Když tu znenadání, loď se zastavila. To už teda chytám psycha, že jako kdo nás teďka odtáhne, když jsme uprostřed oceánu a nikde nikdo. Kapitán tam přes nás hopká a snaží se ten motor nějak nahodit, ale moc to nejde. Zkouší, kdo mluví španělsky a jedna slečna vepředu umí a on jí teda naviguje, kterak si má sednout za kormidlo a kterým klíčkem kam otáčet a ona panikaří, že jako tu loď řídit nehodlá a my ji všichni hrozně povzbuzujeme, že to dá. Po asi třech minutách to tam slečna nějak celý zmákla, týpek vzadu opravil ten motor a už se zase jede. No, já snad radši ty autobusy, než tohle. Druhá polovina cesty už se zvládla bez komplikací a my si vysedáme na hlavním ostrově v Bocas town.

Klasicky nevíme kam jít, jenom si pamatuju, že je to jakási třetí ulice nebo co. Hnedle nás tam odchytává jakejsi borec, že esli máme ubytko a my povídáme že jo a on že nás tam dovede (asi nám nevěří, že máme rezervaci a doufá, že nás pak dotáhne někam k sobě). Nasedá na růžovoučký kolo a naviguje nás. Samozřejmostí je zastávka u něj v officu, kde prodávaj ty tours šelijaký a my furt mu povídáme, že tam za nim skáknem, až se vybalíme. Vede nás teda až ke dveřím našeho Olas hotelu a nenápadně za námi postává u recepce. Hotel má takovou roztomilou terasu jakože hned do vody, ale pokojíček teda nic moc. Nějakej zatuchlej. Vydáváme se teda na jídelní výpravu a pochopitelně, první člověk na kterýho narazíme, je ten týpek na růžovoučkým kole, kterej zjevně korzuje přes celý město, a zase nás hrozně upozorňuje na ten jeho office, a my ho zase hrozně odbýváme s tím, že za ním skáknem, až se najíme.

Dáváme si obligátní výpravu po hostelech, jestli jako nenajdeme něco levnějšího a překvapivě to vypadá, že maj spoustu volnejch míst a že by bejvalo bylo lepší, kdybychom jeli na blind. No kdo to mohl tušit. Akorát teda to nejde zarezervovat na další den, všichni nám dycinky poví, že když někdo přijde po nás, na dnešní noc, tak to samozřejmě už zejtra nemusí bejt dostupný a že teda máme zejtra přijít zase se přeptat.

Po zbytek dne se už jenom tak poflakujeme, neboť je tak nějak pod mrakem a my se přejedli výborný ryby a teď se nemůžeme hejbat. Večer si dáváme vánoční číhání a já hrozně ochichám u všech těch světýlek a dekorací a nejvíc jsme odvázaná z nafukovacího sněhuláka na balkóně. Štědrej den zakončujeme filmem s vánoční tématikou a já si hrozně stěžuju, že to nejsou Vánoce, když není sníh a cukroví a dárky a šecko a J mě odbývá s tím, že Vánoce sníh nepotřebujou a stejně budou až zítra. Když už nemám žádný dárky, tak se aspoň láduju čokoládou.

Druhej den si dopřáváme snídani (v ceně) na terase u vody (moc si teda nedopřáváme, neboť je to nějaký pochybný kafe a jakási bábovka, kterou já nejim), když tu najednou by se ve mně krve nedořezal. J na mě povykuje, že co prej vypadám, jak kdybych viděla ducha a otáčí se a vidí černochy naše z NYC, kterak si to ležérně štrádujou na terasu. Všichni čtyři na sebe dost vyděšeně civíme (já se zmohla na „no way!“), protože tohle už je fakt podezřelý. Oni tu teda nebydlí (maj jakejsi drahej resort za městem), ale maj na dnešek nějakou tour po ostrovech (vůbec mě to nepřekvapuje, maj zase asi čtyřicet aktivit přichystaných na ty dva dny) a prej je vyzvednou u nás na terase. Jsou z nás celí na větvi, kterak si žijeme (ono to označení hotel je poněkud mystifikující) a J panikaří a dává černošce na nás kontakt, že jako musíme zajít na nějaký drinky večer. My už se musíme dekovat, neboť máme v plánu hodinu před check-outem obrazit šecky hostely ve městě a nenápadně se z Olasu odstěhovat po první noci.

Dáváme svižnou obíhačku asi deseti ubytovacích zařízení, kdy hned v prvním nás jakejsi recepční černoch hrozně zdržuje a stejně nic nemá a nakonec vybíráme pochybnej hostel (ale aspoň je taky u vody hnedle, s terasou) s ještě podivnější slečnou recepční, která už nemůže bejt pomalejší. Jenom když nás provádí po hostelu, tak to trvá asi milion let, do schodů se zastavuje na každým druhym a chodbami jde tak pomalu, že do ní občas omylem vrážim. Moc se jí nepozdává, že nechceme platit předem (my totiž nemáme žádný peníze u sebe) a musíme ji přesvědčovat asi deset minut, že opravdu přijdeme, že si jenom pobereme zavazadla u Olasu a do půl hoďky jsme tam a ať nám to teda tu půl hoďku podrží. V Olasu chytáme nějakou zmatenou recepční (vůbec tu jsou ti lidi na recepcích v celym městečku dost pofiderní), která si nevšimla, že to máme zabookovaný na další dvě noci a dokonce se nám povede zaplatit i míň než jsme měli. Drandíme teda pryč rychlostí světla, než si toho všimne.

Slečna recepční v našem novém hostelu se začíná chovat ještě podivněji než předtim a když jí dáváme pasy na registraci, tak se může uochichat u mojeho jména a hrozně prstíčkem jezdí po fotce, až mě z toho mrazí. A furt povidá, jaká jsem fešanda a kouká na J, že jako teda jak si tam cestuje s takovou fešandou a já vůbec netušim a jenom čekám, kdy se mi v noci vkrade do pokoje, aby mě pomuckala.

Hrozně si plánuju, že jako je potřeba pošéfit nějakou ultimátní vánoční ňaminku, když už mám ty Vánoce letos takový celý nevánoční. Obíháme město, ale pořád nemůžeme najít nic adekvátního, neboť buď to měli včera a nebo to maj až na večer a nebo, nejčastěji, předražený a ani ne moc lákavý. Nakonec obvoláváme jakejsi leták, co visel na nástěnce v hostelu, při otřesným spojení přes google, a chaoticky domlouváme rezervaci na Christmas bufet. Maj to od dvou do pěti a jediný volný místa maj v 5. Já jsem teda odhodlaná čekat, ale J se nedá a rozhoduje, že tam sjedeme dřív a když nás vyhodí, tak se holt projdeme po ostrově a posečkáme na naši rezervačku. Je to totiž na jinačím ostrově ta restaurace/resort. Cosmic crab a bereme vodní taxíček (tentokrát se nic neporouchalo, neboť to byla asi dvouminutová jízda jenom). Jsme tam teda asi o půl třetí a když se registrujeme, tak se ptaj esli máme rezervaci a my že ne a voni že nevadí. Ještě že jsme přijeli takhle brzo, v těch 5 už by tam beztak žádný jídlo nezbylo, páč už teď jsou polívky a saláty skoro rozebraný. Hrozně si tam posedáváme na tý jejich deck a je to takový kochací, ale jenom do chvíle, kdy začne slejvák. Honem teda drandíme pod igelitovou střechu a už tam zůstáváme, neboť slejvák se koná asi tak každou hodinu. Jídla je tam tuna, protože kolem třetí začínaj nosit hlavní chody a maj toho ukrutně moc. Šecky ty šunky a krocany a tisíce příloh a šelijaký další ňaminky a já sem ve frontě asi třikrát, i přesto, že už jsem byla na prasknutí po prvních 2 talířích. Ale tak víme jak, bufet, tak je potřeba se najíst do zásoby. Na konci už jsme tak pupíkací, že skoro až lituju těch extra dvou talířů. Sotva se zvedám ze sedátka a mám pocit, že přepadnu, kterak mám pupíček plnej.
Velice jsme měli plán, že jako když už jsme na tomhle pidi ostrově, tak si to tam trošku očíhneme, abychom jakože věděli. Přeptáváme se pána z resortu, že jako kudy kam a on praví, že je to velice easy, že prostě půjdeme až kamsi, tam zahneme, překrosíme to na druhou stranu ostrova a pak to po pláži dokroužíme zase zpátky. Máme jenom prý dávat pozor na padající kokosy, neboť to není žádná sranda a on už měl pár otřesů mozku. Hrozně teda vyrážíme a brodíme se bahýnkem (nečekaně, po všech těch slejvácích) a já sotva jdu a mám pocit, že by bylo jednodušší se kutálet. Samozřejmě se po chvíli ztrácíme, neboť se nám zdá, že drandíme přes soukromý pozemky a taky se za námi vrhá vzteklej pes (a ze vzteklejch psů my máme od Peru velikej respekt) a my trneme, že co jako bude a voláme Hola Hola a nakonec se objevuje majitel a španělsky to s nim domlouváme, že se bojíme psa a že nevíme kudy kam a on nám někam ukazuje. Prodíráme se podivnou džunglí, brodíme se ještě větším bahnem, procházíme se hejny komárů a jinýho hmyzu a řikáme si, že to možná nebyl nejlepší nápad a jenom se modlíme, aby nezačal další slejvák. Za chvíli už jsme ale na druhý straně a zjišťujeme, že ty slibovaný white sandy beaches teda vůbec nejsou white a navíc jsou docela ohyzdný a taky se nemůžeme pořád zbavit těch komárů a kdykoli se zastavíme na víc jak milisekundu, tak už nás maj a já je pleskám na nohách a mám všude krev a uplně čekám, jak na mě určitě skočí šecky ty malárie a žlutý zimnice s dengue horečkami.
Dostáváme se k pánem zmiňované bocas del toro, což je taková jakoby průrva ve skále, kde šplouchá voda divoce a vypadá to jako ta býčí tlama (=bocas del toro) a podle toho prej je pojmenovaný celý to souostroví a tak a my si připadáme velice turisticky a řikáme si, že aspoň se budeme mít čim pochlubit černochům tentokrát, až na nás zase vybalí šecky ty aktivity co podnikali oni.
Drandíme si to dál po uzounký pláži přes všecky ty větve a jinej bordel a s nelibostí zjišťujeme, že se začíná malonko stmívat. Myslíme si, že kterak je ten ostrov malej, ale uplně tomu tak není a my ani nevíme kde jsme a pořád nevidíme žádný domečky nebo nic. Po asi půl hodině se dostáváme do obydlenější části opět a míříme do restaurace, že jako jestli by nám mohli zavolat vodní taxíček, že chceme zpátky, ale oni nějak nedbaj a buď nerozuměli, nebo to nepochopili a nikdo nikam nevolá. My tam teda stojíme jak trubky a necháme se požírat od komárů.
Jelikož už je skoro uplně tma, tak se vydáváme na takový molo nějaký, že jako třeba kolem pojede nějakej vodní taxíček a my ho teda máváním přivoláme. Po asi pěti minutách se k nám přidávají dvě americké dvojice, jelikož si voni mysleli, že my máme něco domluvenýho a že se teda svezou s námi. Tak nás tam šest stojí ve tmě na molu a snažíme se šaškovat se světýlkama u mobilů, aby nás někdo viděl. Máme mega štěstí, jelikož za asi 15minut někdo taxíčkem přijíždí na ostrov a my teda honem do lodi naskakujem a vezeme se zpátky.

Už jsme docela uondaní (a mě konečně začíná slehávat pupíček, po tom grande bufetu) a strašlivě doufáme, že černoši na nás zapomenou a neozvou se na ty slibovaný drinky. Ale ouha, už na nás od nich čeká mail. Tak to teda nějak domlouváme a vůbec se nám nechce.

Prvně vyrážíme do pochybnýho baru, kde vůbec nikdo není, ani barmani a pak nám dávaj podivný drinky a my teda velmi konverzujeme u vln a porovnáváme dnešní aktivity. Skoro to vypadá, že nám záviděj, neboť jejich tour nebyla uplně nejlepší, navíc do toho pořád mokli a ve výsledku moc neviděli. Pak dáváme jinačí bar, kterej není o nic lepší a v závěru teda vyrážíme do klubu, kde oni už byli předtím a kde teda jsou zjevně všichni (člověk by čekal víc akce o Vánocích) a je to ukrutně narvaný a ne uplně vhodný na konverzaci. Nikdo z nich netancuje a já se tam teda ukrutně nudim, jelikož mi nepřipadá vhodný, abych si tam šla vytrsávat sama. Takže tam jak důchodci stojíme ve venkovní části a diskutujeme nějaký rasistický problémy a Japonsko a samý sofistikovaný témata. Takovouhle návštěvu klubu jsem snad ještě nikdy nezažila a upřímně doufám, že už se to nikdy opakovat nebude. Taková šance na tanyny a zase nic.

pondělí 16. února 2015

Boquete

Jelikož nemáme na Panamu vůbec žádnej plán a J mě hrozně nutí, abych se umírnila v tom objevování, neboť to je prej drahý tady a kdesi cosi, tak mám povolený 3 místa a z toho už je jedno, Panama city, logicky vyčerpaný. No, a jelikož je to vlhko nesnesitelný, tak mizíme do „hor“. Boquete – takovej coffee region.

Dáváme normální bus do David city - ono teda splašit lístky, bylo dobrodružství samo o sobě, jelikož fronta na autobusáku obří, nějak se nám pořád nedařilo najít správný okýnko (páč jsme hledali na Boquete, ale to nešlo zakoupit), a pak zase se muselo přes ty turnikety divoký, což jsme si mysleli, že máme tentokrát ošéfený, když vlastníme ty ošidný kartičky na MHD, ale ouha, naše kartičky zrovna tudle funkci neměly a my zase museli číhat a jakejsi poskok nás nakonec pustil, za přemrštěnou cenu.

Na papací pauze se ládujeme všim možným, páč kdo ví, jak dlouho ještě pojedeme – už jim nevěříme ani malej krapet – a ještě si to bereme take away do busu. Je nutný zmínit, že ve frontě na cikání jsem stála za podivnou černoškou s japonským tetováním, která ještě bude hrát velikou roli.

V Davidu přesedáme na school bus (maj tu ty starý americký školní autobusy), kterej teda má ty sedátka jakože 2 a 1, ale pochopitelně tady se s tim nemazlí a musíme sedět 3 a 2. Navíc vidíme, že si k nám do busu nasedaj naši „přátelé“ černoši z NYC, s kterýma jsme se dali do řeči u čekání na zavazadla u předchozího busu (teda J se dal do řeči, neboť jsem ho klasicky komandovala co má dělat – páč on sám po většinu času neví která bije, co se děje, kam jedeme nebo kde jsme – a on si vyměňoval zbídačený pohledy s tím černochem). Nevim uplně, jestli maj nějaký jízdní řády a nebo prostě ten bus odjede, až když je naprosto narvanej (což se ukazuje být velmi často naší zkušeností). Prvně jsme si řikali, že proč jako se ty lidi místní cpou tolik, celá rodina na jednu sedačku a ono ouha, s postupujícím časem to tam začali chlapi cpát a koordinovat (zase ti výběrčí peněz v buse) a po chvíli už jsme i my měli další spolusedící. Černoši jsou poslední, kdo dostává spolusedící a vůbec se jim to nepozdává. Jsou tu hrozně na líbánkách a zjevně jsme se těsně minuli předchozí den na panamským průplavu (velice se stalkujeme a to pani ani neví, že už jsem si ji očíhla ve frontě na cikání, hihi) a teď jsme logicky přijeli stejným busem a taky jedou do Boquete. J se konečně tváří trochu uznale, že když oni to maj vybraný na líbánky, který jim trvaj jenom týden, tak jsem to asi dobře vybrala. Ono tam teda není nic moc k vidění prej, ale snad tam nebude to vlhko lepkavý všude.

Přijíždíme až za tmy, takže scenérie moc nesledujeme (ani v předchozím buse jsme tomu moc nedali, neboť jsme byli ondací a na střídačku usínali), ale na pidi náměstíčku maj nějakou vánoční výzdobu, což mě teda hodně zneposedňuje. Hostel máme tentokrát taky zabookovanej a pěkně 30m od busu, takže výjimečně to dáváme bez taxíčku. Co je ale nejvíc epický, je ultra vánoční stromek na recepci, kterej je neskutečně famózní a neuvěřitelně voní (vánocemi a jehličím, neasi) a já z toho mám šílenou radost a furt tam okolo čenichám a J si myslí, že už mi uplně hráblo. On to vůbec nechápe tu vánoční náladu, amatér.
Navíc, jak zjišťujeme hnedle (páč je zima) a i další dny, počasí je tu bezvadný, žádný vlhko, pěkně čerstvej vzduch a všechno je to takový osvěžující. Na sluníčku přes den je skoro až hic. Akorát co to trochu kazí, je déšť. Ten já obecně vůbec nemusím a navíc tady jsem si směle plánovala, kterak zapůjčím bicykl a budu tam drandit po okolních kopcích (a sentimentálně vzpomínat na moje léto v Tahoe a každodenní cestu na kole do/z práce), ale to pršení záludný mi to překazilo a nakonec se žádnej bicykl nekonal, protože jsem čekala na J, až se dostoná a on se nějak furt crcal a pak už jsme museli nečekaně jet o dům dál.
V jednom momentě se pokoušíme změnit hostel (na něco levnějšího), ale moc se nám to nedaří, neboť to vypadá, že jediná levnější varianta by byly nějaký stany kdesi na paloučku, což se nám moc nepozdává, páč J pořád ještě stoná malonko a já bych asi umrzla a navíc jim tam tu wifi a elektřinu moc nevěřim, páč ty stany vypadaj chatrně a pidi a nepohodlně.

Mezi největší dobrodružství teda asi patří výprava do bankomatu. Může se to zdát banální, ale nebylo tomu tak. Jelikož si pamatujeme z Jižní Ameriky, že Scotia Bank nám neúčtovala žádný poplatky za výběry z bankomatu, tak se ji hrozně snažíme najít i tady. Viděli jsme totiž jejich logo z busu cestou sem a myslíme si, že to je někde hnedle kousek. První večer se nám to však najít nepovedlo a jak fučelo a bylo chladno, tak jsme to vzdali a šli se najíst do předražený restaurace, kde brali karty (teda až po půlhodině vysedávání v jiný restauraci, kde sice samolepky měli, ale karty nebrali, chuligáni). Předražená restaurace ale aspoň byla velmi vánoční a já se nemohla vynadívat na šecky ty dekorace. Další den se teda chystáme, že do toho bankomatu skákneme už přes den, ale ouha. Pořád jdeme a jdeme a už se nám to zdá dlouho a furt nic. I jsme se někoho ptali, ale oni povídali, že daleko a my se nenechali zastrašit, páč už víme, že nás tady lidi obecně mystifikujou celou dobu, když jde o vzdálenosti (většinou teda se jedná o délku jízdy v buse, která je kolikrát i dvojnásobná a člověk pak není schopnej naplánovat nějaký přestupy vůbec). Nedbáme teda a jdema a jdeme, i když už jsme dávno městečko nechali za zády. Trošku nám to připadá divný, ale řikáme si, že to asi bude hnedka za kopečkem za rohem. Za kopečkem pochopitelně nic není, ale já si aspoň můžu dosytnosti užít výhledů. Už jdeme asi hodinu, J panikaří, že jsem to určitě naplánovala a zase jsem ho přechytračila a on teď musí na výpravu.  Tak mu řikám, že si šunky válel asi tak pět dnů v kuse a že ho neubude, když dá trošku pohybu na čerstvým vzduchu. Cestou se ještě stavíme na kafi s megavýhledem. Už se připozdívá a nám se to už celý nějak nezdá, že to tam furt není ten bankomat, když jsme ho přeci oba z okýnka busu viděli. Ptáme se nějakých pocestných a pani povídá, že asi 15minut ještě dál. Nasazuju teda veliký tempo, aby se plíce trošku procvičily a taky jak už se připozdívá, tak se ochlazuje a já nechci nastydnout. J za mnou supí a hrozně na mě pokřikuje, ať prej ho tam nenechávám a počkám na něj, No nevim kdo je tady velikej sportovec, jak mi pořád o sobě tvrdí, když ani nedovede trošku drandit. Po 6 minutách už tam jsme, J opocený čelíčko a zase mi nadává, že ho tam honim po kopcích jak kamzíka. Jenom teda trošku prekérka, bankomat má v Panamě poplatky. Sice poloviční, než ty bankomaty ve městečku, ale stejně. Zpátky J odmítá jít, že prej by nám to trvalo celou noc a zrovinka kolem projíždí školní bus a tak si naskakujeme.
Jinak už jenom další den sledujeme Boyhood (připadá mi teda, že to sledujeme asi tak 3 dny), o čemž mi tu J básní už pár týdnů, že jako pecka a ono teda vůbec ne. Jako nápad dobrej (natáčeli to 12 let, takže ti herci jakože reálně stárnou a šecko), ale je to šíleně dlouhý a druhá polovina už je uplně nejdelší a my to v jednom momentě pauzli, že jako už asi brzo bude konec a ono ouha, pořád zbývalo asi sedm hodin. Zabralo nám to víceméně celej den a oba jsme pak byli tak vyčerpaní, že už jsme ani nic dalšího nepodnikli.

V předvečer Štědrého dne se dáváme do vaření, zase po sto letech, v rámci úspor. Moc se to ale nepovedlo, páč jsme nakoupili toliko ňaminek, že i večeře v tý předražený restauraci by asi vyšla levněji. No, co už. Pak to samozřejmě vůbec nestíháme sníst a půlka toho po nás zbyla.

Ještě na recepci zjišťujeme, jestli pro nás maj místečko v shuttle do další destinace (ano, jsme páni a v zatím nejdražší zemi tohohle výletu si bereme shuttle, neboť je časová úspora asi 6 hodin a už na těch 18 přestupů nějak nemáme nervy) a ouha, oni 25. nejezdí a my to teda zmatečně zakupujeme na další ráno (ráno raníčko, asi v sedm to jede) – na Štědrej den. J Štědrej den nějak neuznává a vůbec nechápe moje rozhořčení, že já nikam cestovat nechci moc a že chci bejt vánoční, ale zase se nám tu nechce zůstávat až do 26. a tak teda jedeme.


Musím si teda ještě načichat vánočního stromečku na recepci do zásoby. Vánoce Vánoce přicházejí…

neděle 15. února 2015

Panama city II - panamský průplav

Další den J ukrutně stoná a já se teda opět vydávám na sightseeing sama. Tentokrát mám v plánu Panama viejo, poněvadž se to velice tváří jako další historická oblast a já si to maluju, kterak to tam bude hezký jako tady v tý naší Casco viejo čtvrti. Jelikož je to uplně na druhým konci města, hodlám naskočit na nějakej bus. Podle mapy se mi povedlo jakousi zastávku lokalizovat, ale to bylo asi tak všechno. Jelikož je dneska ještě větší vlhko než včera, tak ze mě lejou potoky, zpod brejlí mi vytíkaj jezera, tričko je durch a zpocený ruce rozpíjej mapu. Neuvěřitelně sexi.

Na zastávce se časem nashromáždí asi tak 10 chlapíků, všichni vypadaj jak nějací kopáči a já se bojim přeptat, že jako kudy kam. Občas nějakej bus kolem prosviští, ale to já nemám nejmenší šanci přečíst, kam jako jede, abych ho zastavila, že, s těma mejma slepejma očima. Navíc mám podezření, že ty busy by stejně nezastavily, protože nejsou ani v tom pruhu nejbližším k nám. Občas tam některej z chlapů zastaví jakejsi jamajsky vypadající bus, ale tam nemaj projistotu ceduli s destinací a já na nějaký vyptávání se během milisekundy kdy ten bus přibrzďuje nemám nervy. Když už čekám asi 40 minut, tak si začínám říkat, že taky možná nikam nepojedu, pokud tu moji strategii nějak nepřehodnotím. Když tu ouha, někomu se nějak podařilo zastavit bus, s nápisem Panama viejo a já teda celá hin se hrnu ke dveřím. Přeptávám se týpka vedle, esli můžu platit cash a on že pochopitelně ne a že musim mít kartičku tu jejich, ale že mě pustí na svojí. Ty jejich kartičky furt – nikdo na ně není zvědavej.

V buse klima, až moc, a já pomrzávám. Navíc moc nevím kde si vyskočit a tak se snažím s megamapou tam nějak šolichat, abych se zorientovala. Po asi hodině se mi zdá, že vidím něco z mapy a vyskakuju si teda. Jenže ouha, nic tam není. Jsem sice ve správný čtvrti, ale nějak tam chlapi ty ruiny zapomněli přichystat. Je tam jakási divná zbořená zeď za plotem a to je asi všechno. Navíc si vybavuju, že sem četla, že to je takový ghetto docela drsný a že by tam člověk neměl moc drandit takhle. No, pozdě. Po asi pěti minutách chůze se rozhoduju, že to asi skutečně nebude pro mě tadyk a směřuju se na zastávku v opačným směru. Nevim moc co se přihodilo, ale busy rázem přestaly jezdit. A to sem při tom měla takovou radost, že na zastávce seděla jakási černoška, páč už sem si dělala choutky na její kartičku na bus. Jenže si tam tak sedíme půl hodiny a pořád žádnej bus. Po asi 45 minutách projíždí první bus, ale out of service. Černoška mizí na vedlejší zastávku a já ji nenápadně stalkuju. Pořád na mě někdo houká a pokaždé, když pochybný auto u mě přibrzdí tak nejvíc trnu, že už je to tady, že mě ukradnou a zabijou. Tak. Po asi další půl hodině se konečně nějakej bus zpoza rohu vynořil, já honem drandím k černošce a snažím se z ní vydolovat tu kartičku a vona že jasný a ani to pak nechce zaplatit to jízdný. Yo, sis!

Jelikož mi připadá ostudný, abych se vrátila s nepořízenou na hostel a jelikož se mi nechce chodit stejnou trasu jak včera, když v tom městě nic není a navíc už je odpoledne a slejvák se blíží (už i lilo v tý divný ghetto čtvrti), tak si vyskakuju na půl cesty, v nějaký mall. Mall je klasická, vánoční výzdoba je nejfešnější, ale jelikož nemám peníze na nákupy (a ani místo v kufru na nic novýho), tak si jenom dávám oběd a vyrážím nazpět. Jenom teda v Forever 21 mě rozsekali, neboť měli tričko s nápisem „láska“ a mě to uplně polekalo, že esli jako to je česky, nebo to má i jinačí jazyk nějakej. Nemyslim si totiž, že už je Forever 21 v ČR, i když kdo ví.
Cestu zpátky mi mapa vypočítala na asi 8,5km, tak si řikám, že to dojdu. Jenže na mě nějak přichystali dálnice a silnice a já tam skotačím a nemůžu tu šestiproudovku předrandit vůbec a musím se zase asi kilometr vracet na nějaký ty jejich nadchody zběsilý. Už toho mám plný zuby, trvá mi to asi sto let, než se vůbec dostanu na tu promenádu sportovní k vodě a ťapinky začínaj pobolívat. A i když uháním docela, tak se na hostel opět vracím těsně před soumrakem.

Další den plánujeme odjezd, neboť J se mnou nechce jet na kanál se podívat, ale nakonec ráno zmatkujeme a vyrážíme na ten kanál stejně. Nebo teda jakože průplav, panamský průplav. Zase jsme velice neorganizovaní, ale nějak se nám povede zaject na hlavní busák (po neúspěšném čekání na nějaký zastávce, kde jsme zakoupili ty kartičky ošidný na busy, a bus stejně žádnej nepřijel, i když tam byl napsanej) a tam to pak nějak šéfujeme dál. Trošku trneme, abychom to kvůli pozdnímu startu a čekačkám po cestě vůbec stihli, páč chlapi tam kolem čtvrtý nebo pátý zavíraj, ale všechno se to zvládlo.

Hnedle po proběhnutí turnikety vidíme první projíždějící loď, což nás velice zneposedňuje, páč je to zrovinka panamax (jakože ta největší velikost, která se jim tam teď vejde do průplavu). Velice jucháme, fotíme a sledujeme chlapy na lodi, kterak na nás koukaj okýnkem. Není to totiž žádná rychlovka, loď se tam crcá dobrou půl hodinu v tý jedný části.
Z tý karibský strany to jakože jde kolem města Colón, pak drandí přes jezero, pak zase z jezera až tadyk k těm locks (nějaký zdymadla nebo jak se tomu říká, jak na Vltavě) a pan do Pacifiku. Na karibský straně maj tuším jedny locks a tady dvoje a tyhle miraflores jsou přístupný veřejnosti uplně a maj tam muzeum a takový další srandy. Jsme tam pěkně na jejich 100. výročí, panečku.
Hrozně to je celý fascinující a J je jak malej, hrozně tam ochichá a skotačí po plošině a nemůže se vynadívat. A to vůbec nechtěl jet prvně, amatér. Je to ale fakt vychytaný, jak tam člověk v dáli vidí ty lodě pěkně v lajně seřazený, jak čekaj a pak když na ně přijde řada (mám tušení, že to maj časově rozvržený, že dopoledne jezdí lodě z jedný strany, odpoledne z druhý a v noci z obou, jelikož ten kanál má jakože dvě dráhy), tak se vydaj na první zdymadlo, tam si zajedou, ono se to za nima zavře a začne se přendávat voda. Navíc tu loď přichytnou k takovým vozítkům, které ji pak vezou až na konec. Šelijak tu vodu přepouštěj, aby se ty hladiny vyrovnaly (jakože Atlantik a Pacifik), loď klesá,a pak když je voda už dole dost (karibská strana má evidentně hladinu výš, tak musí tu loď sundat na tu pacifickou hladinu), tak se otevřou další vrátka a vozítko přetáhne loď tam a pak se to šecko pozavírá a loď odjede. Celý je to ale fest zdlouhavý, měli by to chlapi trochu urychlit.
Po asi 45 minutách číhání se vydáváme dovnitř na film a pak do muzea, než nám zavřou. Film je asi na půl hoďky, převážně o historii a taky o tom, kterak tu teď odsouhlasili rozšíření a už na tom chlapi pracujou (měli by teda pospíšit, aby je Číňani, co se to chystaj postavit přes Nikaraguu, nepředběhli) a maj tam festovní záběr na nějaký dva tydýty, co sedí na zemi a vypadaj, že dělaj bábovičky – jestli to jsou ti stavitelé, tak to ještě asi pár set let bude trvat, než to rozšíří. Muzeum zajímavý, maj tam i řídící můstek kapitánskej, že člověk vidí jak to jede a šelijaký další vychytávky.

Krásně nám to všechno vyšlo bez deště, po hodinový čekačce na zpáteční bus se ještě stavujeme na rybím marketu, kterej máme hnedle vedle u nás a přes kterej jsem tu každej den drandila a dáváme si nějakou rybu a zase nás přechytračili a místo filé nám dali rybu celou a my se zase musíme šťourat za očima pro ty kusy masa. A pak už je uplně pozdě a tma a já konečně poprvý vidím ty panoramata fenomenální (jelikož předtim jsem dycinky musela drandit honem na hostel, abych nedostala vynadáno, že se zase potuluju někde za tmy) a hrozně se kocháme a fotíme to celý. Uplně jak v civilizaci zase jak kdybychom byli.

sobota 14. února 2015

Panama city I (Ciudad de Panamá)

Naše středoamerické dobrodružství právě začíná.

Panama. Už samotnej přílet byl dobrodružnej, vzhledem k přistávání na jakési bývalé americké základně (takže jako jsme malonko přišli o ty slibovaný jakoby newyorský panoramata, ale aspoň jsme si přistávali pěkně přes vodu, hnedle na kraji pralesa), kdy já docela trnula, že na to někdo určitě přinde a začnou po nás střílet.
Trošinku jsme vypsychovaní z imigračního, jelikož při pečlivém googlovaní jsem zjistila, že jako chlapi vyžadujou letenku do země trvalého bydliště, 500USD cash na osobu a možná očkování proti žlutý zimnici. Ani jedno nemáme. J teda má letenku, ale to je asi tak šecko. Tím, že to není letiště, tak je to fest pofiderní – taková jedna místnůstka, kde maj asi čtyři kukaně s úředníky a plakáty o nějaký chorobě a o tom, že pokud jdeš za prací nebo co, tak ti tu najdou love of your life. No to bych ráda viděla teda! Když na nás konečně asi po půl hodině přijde řada, tak se vratkým krokem blížíme k nepříjemně se tvářícímu pánovi, kterej neztrácí čas formalitkami a hnedle na nás doráží, že jako co ty letenky. Tak to nějak onačíme, já mám něco přichystanýho a na rozdíl od Kolumbie, kde s tim měli velkej problém, pánovi to tady stačí. Uff. Trošku vyzvídá, kde jako budeme bydlet a J není schopnej najít tu adresu toho hostelu, ale nějak to opět onačíme. Očkování ho nezajímá, ale 500 dolarů teda jo. Jelikož jsme počítali s tím, že to případně vybereme z ATM, tak jsme relativně klidní, teda až do momentu, kdy nám dochází, že na tomhle rádoby letišti žádný bankomaty nebudou. Pánovi tam teda máváme kreditkou, že jako money money, jemu se to vůbec nelíbí, ale nakonec nás pouští. Docela štěstí, neboť šici lidi okolo, i místní (což už vůbec nechápu, kde by vzali tolik peněz) tam vytahujou ty svazky dolarů. Pak si ve vedlejší místnůstce posečkáme na kufry jezdící na asi pětimetrovým pásu, projdeme nějakým dalším scanem, opět nás někdo buzeruje kvůli chatrně vyplněný kartičce a chybějící adrese hostelu a už jsme venku. Juch.

Vrhá se na nás smečka taxikářů a my nevíme co dřív. Jelikož nevíme uplně kde přesně jsme (já teda mapu viděla, a vím, že na západ od města jakoby, ale to je tak celý) a hlavně nemáme peníze žádný. Hrozně jsme to nevymysleli a máme asi dva dolary. Nakonec nás asi sedmej taxikář v pořadí uhnal a my odevzdaně nasedáme a necháme se vézt k bankomatu. Bankomat je klasicky asi 30s od letiště a nám je jasný, že nás zase přechytračili. Navíc to tu maj nějaký pomatený, kdy jakože oficiální měna je Balboa, ale používaj se tu dolary, který maj kurz 1:1 a jenom vlastně mince maj jinačí, takže žádný Balboy beztak neexistujou. Po asi dvaceti minutách už kroužíme naší čtvrtí a hledáme modrej hostel. Dáváme Casco Viejo čtvrť, která je jakože údajně nejfešnější a historická a šecko. Je pravda, že to tam maj hezoučký, ty baráčky a tak.

Co je však nevětším šokem, jsou ceny. Všichni nás cestou varovali, že jako Costa Rica je drahá, ale ouha, nějak se zapomněli zmínit, že ani Panama není zrovna levnou zemí. Hlavně po Peru nás to dost rozsekává, kterak je šecko šíleně předražený a navíc nemůžeme najít žádný naše almuerza ani jiný levný ňaminky a vypadá to dost tragicky pro nás. Hostel máme docela drahý a navíc tam maj ukrutně nastavenou klimu, kdy skoro mrzne a J hned od druhýho dne stoná. Prvně to teda nevíme, neboť když se tam ubytováváme, tak nejde elektřina a rozverný postarší Američan na recepci nás uklidňuje, že to bude tak do hodinky zpátky. Jo, to jsme jim to ještě věřili. Maj tu totiž v Panamě (a potažmo celé Střední Americe, jak nás pani z Norska na pokoji upozornila) takovou specialitu, kdy jakože jim ta elektřina vypadává skoro pořád. Což je hrozně roztomilý, neboť nejenže si logicky člověk nemůže rozsvítit (a jako chodit na záchod s mobilem si asi jen tak nezvyknu, pořád mi to padá), wifi nefunguje, ale hlavně, neteče voda, což speciálně na záchodech společnejch je dost prekérní. Jelikož moc nevíme co dělat, tak se rozhodujeme vyrazit na obhlídku okolí, že to určo mezitím chlapi zprovozní. Nutno podotknout, že elektřina nefunguje v celý čtvrti (a kdo ví, možná v celym městě, vůbec by mě to nepřekvapilo). Pár míst má generátory (většinou drahý hotely a nebo nějaký místní obchodníci, kteří už jsou asi vybavení). Lidi vypadaj, že je to vůbec netrápí.
Okolí je fešný, baráčky malebný, výhledy na skyline ucházející. Po asi čtyřech hodinách (elektřina furt nejde) se vydáváme kamsi na večeři a trneme, že jako jak budou vařit. Ale zjevně to není žádný problém, vaří se všude. Pak už se stmívá a bez pouličních lamp se malonko bojíme a uháníme zpátky na hostel. Jsme totiž na kraji takový pochybný čtvrti a jak se druhej den dozvídáme, tak je to jedno z nejhorších ghett tam. Na hostelu pořád tma a šecko se to spouští až někdy pozdě večer (a my teda objevujeme tu ukrutnou klimu, která na nás valí asi 5 stupňů). Jak jsme celí uondaní po předchozí probdělé noci, tak jdeme spinkat brzo. Já měla postel nahoře (páč jsem nabídla J, že může bejt dole, i když oba preferujeme obvykle ty spodní postele) a tím jsem udělala nejvíc dobře, neboť aspoň jsem měla nahoře teplejc a s teplákama, mikinou, šálou a všema dekama mejma jsem tu noc nějak přečkala. Ne však J, kterej už ráno vypadal nějak divně a pak po snídani povidal, že to asi nedá a ať jdu sightseeingovat bez něj. Jelikož nemáme kde spát večer, tak on bude sedět na gauči a něco hledat a pak se uvidí.

Mám jakousi mapu a vydávám se pěšky, že si jako užiju těch výhledů. Plán to je sice hezkej, ale nějak chlapi pochystali ukrutný vlhko (včera se to relativně dalo) a jak je tu asi 35°C, tak to není zrovinka moc příjemný a ze mě leje už po pěti minutách a klouže mi foťák po zpocenejch prstíčkách. Dramata. Jinak teda maj kolem vody takovou jakoby promenádu, což je asi nejhezčí místo z celýho Ciudad de Panamá, jak posléze zjišťuju. Maj to udělaný jakože pro sportovce, takže se tam dá drandit i na kole, na bruslích a občas maj kolem nějaký posilovací stroje a kurty šeliaký. Upřímně si ale moc nějaký sportování představit neumim v tom počasí tady. Ale jinak je to dost takovej šok, všechny ty mrakodrapy a šecko. Co maj taky vychytaný je wifi, kterou člověk chytne na docela dost místech, což je velice convenient.
Podle mapy se chystám na nějaký kostely a tak, ale nakonec se nic moc nekoná (jenom jeden nějakej kostel) a jakmile se dostanu do ulice za mrakodrapy (celá ta část u vody jsou mrakodrapy), tak je to rázem ne zrovna fešný a hlavně mi připadá, že drandím stovky kilometrů a nemaj tam moc přechody a já nevím vůbec. Mezitím se jim spouští slejvák (každodenní průtrž mračen), před kterým se schovávám u luxusních obchodů, a pak při asi hodinovým poprchávání se snažím skotačit různě pod střechami. J už mě nahání, že ať se vrátim, že furt nemáme kde bydlet a jelikož už mi nevěří, tak nesmím být venku po západu slunce. Stavuju se teda na rychlý papu, ale mezitím se spouští další, tentokrát ultimátní, slejvák a pan vedoucí restaurace povídá, že mě v tuhle hodinu žádnej taxikář do Casco Viejo nevezme (je to totiž docela z ruky, jak kdyby na konci ty promenády, za rožkem) a já nevim kterak ty busy a navíc jak leje, tak ani nevím kam jít. Číhám na nějaký pumpě asi půl hodiny a skutečně, žádnej taxíček mě vzít nechce, páč je rush hour a doprava se skoro nehýbe. Vydávám se teda kamsi (ani netuším kde jsem, ale tak nějak mám pořád představu, kde je asi tak voda a mířím teda tam). Jelikož se mi ani u vody nedaří sehnat taxíček ani bus, tak se vydávám těch x kilometrů opět pěšky. Naštěstí už prší jen tak normálně, takže mám kabelku zabalenou v igeliťáku, aby mi foťák a mobil neomokl a drandím. Je to ale dost daleko a za hodinu a půl tam ještě pořád nejsem a už se stmívá. Nasazuju teda veliký tempo a k hostelu skoro dobíhám, těsně po západu slunce. Pořád nemůžeme najít žádný ubytko, ale nakonec nám někdo radí jakejsi pochybnej hostel o dvě ulice dál, kterej vyrážíme obhlídnout (je fakt děsivej, bydlíme v nějaký venkovní chodbě za plechem, pokoj smrdí čerstvým nátěrem a celý je to dost hrůzostrašný) a jelikož nemáme na výběr a do města by byl taxíček moc drahej, tak to bereme. Ale aspoň nemaj klimu (a ani wifi teda, ale tak na recepci se něco chytit dá).