Krušné vstávání za úsvitu (nebo možná i před) je doplněno dobrodružným hledáním pokladu v podobě peanut butter, neboť Sophie zmínila, že je tam pochystaný, společně s chlebem v mrazáku, a jelikož ona je na arašídy alergická, bude jedině ráda, když jí od něj odpomůžeme. Já se alergií na oříšky odradit nenechám a otvírám zběsile všechny přihrádky a šuplíčky, ale bezúspěšně. Kač se do bojové hry zapojuje taktéž, otevíráme posedmé všechny skříňky a dvířka, až se nám po neuvěřitelně dlouhé době ono slavné burákové máslo skutečně podaří lokalizovat. Bylo nejvíc nejschovanější a po otevření víčka nás veškeré nadšení přechází už uplně. Inu, nedá se nic dělat, pakujeme kufry a tisíc igelitek a vyrážíme za dobrodružstvím.
Přejezd přes most už máme víc než natrénovaný a ani zbývající část provincie Quebec neskrývá žádné komplikace. Neuvěřitelně se těšíme až z Quebecu odjedeme, jen abychom s velikým zklamáním zjistily, že v provincii New Brunswick je francouzština taktéž bohatě zastoupená (stavíme hned za "hranicemi" v prvním Tim Hortons, že si jako konečně objednáme kafe bez komplikací, ale ouha, meníčko je stále ve francouzštině). Nedbáme ale a i přes létající stan na silnici pokračujeme směle dál.
Byly jsme hned z několika stran varovány, že jako speciálně úsek Quebec city - Edmunston je vyhlášen velkým množstvím divokých zvířat vrhajících se do silnice (a hlavně prej ti moosové tam hopkaj, takže jsme neuvěřitelně nahecovaný), ale opět jsme se těšily zbytečně. Absolutně nic tam nehopkalo (teda kromě toho stanu) a ty blikající všudepřítomný cedule jsou beztak podfuk.
"Nezastavujeme, máme zpoždění" - ano, tak nějak by se dal charakterizovat náš třetí den na cestě. Jelikož jsme holky odvážný, nebojíme se vlka nic a jako cíl jsme si stanovily Halifax. New Brunswick jsme teda dost profrčely (ono tam údajně stejně nic není k vidění, lidi této provincii posměšně přezdívají No Funswick), kromě drobné zastávky v St. John, což je největší město této provincie. A ještě vlastně dopoledne jsme zkušeně zfoukly Grand Falls, jakožto jednu z největších atrakcí v regionu a nejdelší zakrytý most na světě, jež byl taktéž po cestě. Jsme přecijenom turistky a je potřeba to aspoň drobátko zkontrolovat, co tam jako chlapi Brunswický pochystali.
Celý den nám přálo počasí a my se teda radovaly, jak se to všechno pošéfilo a žádný popršení nás nezdržovalo, když tu ouha. Po odbočení na St. John, se najednou uplně zatáhlo, všude mlha a krize. Vytahujeme průvodce a je nám to hned všechno jasný. Jelikož je to město v takovým zálivu pochybným, tak tam maj mlhu naprosto pořád a celý je to takový divný. Ale už není cesty zpět, máme totiž hlady. Nacházíme jakési city center a vydáváme se na obhlídku. Naprosto všichni lidi na nás nehorázně zíraj, až máme pocit, že snad máme na čele nálepku "turista - snězte mě". Je to docela psycho. Navíc všichni vypadají ukrutně v depresi (ono se není čemu divit, v tom počasí, který je tam imrvére - i když jeden pán se nám snaží namluvit, že tam takhle nebejvá, že ještě před chvílí svítilo sluníčko, haha) a všechno je to hrozně ponurý. Jediným příjemným zpestřením na této zastávce byl jakejsi parčík se sochami, kde se samozřejmě vyblbneme s foťákem jak malý. Kač si pak dává dvoukilometrovou bagetu v Subway, jejiž obsah má pak až na obočí a já se rozhoduju, že si snad radši zajedu někam jinam a budu doufat, že cestou neumřu hlady.
Jen co vyjedeme za město, počasí se velice nečekaně mění a je opět slunečno. Pff, městečko jak z hororu, jen co je pravda. Ale aspoň jsme se z průvodce dozvěděly o bohaté rodině Irwingů, která odtama pochází a která vlastní benzínky, které míjíme cestou na každém rohu.
Už se ale připozdívá a my ještě musíme přeject do další provincie a tak na to trošku šlápneme a hyjé. Dovolujeme si jen letmé přibrždění na dálnici, neboť je tam takovej fešáckej mosteček při západu slunce, víme jak.
Žádná zvířata se ani na tomto úseku nekonala a my kolem 11 večer přijíždíme do Halifaxu a těsně před setkáním s CS se horečně snažíme odsmradit auto, aby nebyla ostuda. Asi tam tam zeleninka v kufru kvasí nebo co.
CS je nějakej divokej, zve si nás do práce k sobě a my tím pádem končíme zamotaný v jednosměrce v pěší zóně v centru města, kde se logicky nesmí parkovat a je to docela adrenalim se odtama pak vycouvat. Asher (CS) se nám vklání do okýnka a je nějakej úlisnej. Povidá, ať na něj posečkáme někdě v baru, že za chvíli končí, ale my po víc než 16hod v autě už jsme nejvíc natěšený na nějakej gaučík a tak akorát přeparkováváme a čekáme v autě, dokud nepřiskotačí.
Domeček je normální, jediné co nás trošku vyšokovalo, byla zmínka o psovi, jež se v domě nachází a který údajně mluví německy. Jsme už ale tak unavený, že nedbáme. Asherovi to naštěstí brzo došlo, že s náma moc velký povyražení nebude, přitáhl deky a polštáře a bylo. Kač je malonko z něj vyschýzovaná a když se vrací z koupelny, tak mi radši posílá sms, aby se ujistila, že tam někde nečíhá, ale je to všechno v cajku.
Přejezd přes most už máme víc než natrénovaný a ani zbývající část provincie Quebec neskrývá žádné komplikace. Neuvěřitelně se těšíme až z Quebecu odjedeme, jen abychom s velikým zklamáním zjistily, že v provincii New Brunswick je francouzština taktéž bohatě zastoupená (stavíme hned za "hranicemi" v prvním Tim Hortons, že si jako konečně objednáme kafe bez komplikací, ale ouha, meníčko je stále ve francouzštině). Nedbáme ale a i přes létající stan na silnici pokračujeme směle dál.
Byly jsme hned z několika stran varovány, že jako speciálně úsek Quebec city - Edmunston je vyhlášen velkým množstvím divokých zvířat vrhajících se do silnice (a hlavně prej ti moosové tam hopkaj, takže jsme neuvěřitelně nahecovaný), ale opět jsme se těšily zbytečně. Absolutně nic tam nehopkalo (teda kromě toho stanu) a ty blikající všudepřítomný cedule jsou beztak podfuk.
"Nezastavujeme, máme zpoždění" - ano, tak nějak by se dal charakterizovat náš třetí den na cestě. Jelikož jsme holky odvážný, nebojíme se vlka nic a jako cíl jsme si stanovily Halifax. New Brunswick jsme teda dost profrčely (ono tam údajně stejně nic není k vidění, lidi této provincii posměšně přezdívají No Funswick), kromě drobné zastávky v St. John, což je největší město této provincie. A ještě vlastně dopoledne jsme zkušeně zfoukly Grand Falls, jakožto jednu z největších atrakcí v regionu a nejdelší zakrytý most na světě, jež byl taktéž po cestě. Jsme přecijenom turistky a je potřeba to aspoň drobátko zkontrolovat, co tam jako chlapi Brunswický pochystali.
Už se ale připozdívá a my ještě musíme přeject do další provincie a tak na to trošku šlápneme a hyjé. Dovolujeme si jen letmé přibrždění na dálnici, neboť je tam takovej fešáckej mosteček při západu slunce, víme jak.
CS je nějakej divokej, zve si nás do práce k sobě a my tím pádem končíme zamotaný v jednosměrce v pěší zóně v centru města, kde se logicky nesmí parkovat a je to docela adrenalim se odtama pak vycouvat. Asher (CS) se nám vklání do okýnka a je nějakej úlisnej. Povidá, ať na něj posečkáme někdě v baru, že za chvíli končí, ale my po víc než 16hod v autě už jsme nejvíc natěšený na nějakej gaučík a tak akorát přeparkováváme a čekáme v autě, dokud nepřiskotačí.
Domeček je normální, jediné co nás trošku vyšokovalo, byla zmínka o psovi, jež se v domě nachází a který údajně mluví německy. Jsme už ale tak unavený, že nedbáme. Asherovi to naštěstí brzo došlo, že s náma moc velký povyražení nebude, přitáhl deky a polštáře a bylo. Kač je malonko z něj vyschýzovaná a když se vrací z koupelny, tak mi radši posílá sms, aby se ujistila, že tam někde nečíhá, ale je to všechno v cajku.
Žádné komentáře:
Okomentovat