Atlantic Canada: den sedmý - rudý PEI a confederation bridge

Obligátní brzké vstávání a mizení, než se CS proberou, je následováno krátkou prohlídkou Charlottetownu, který se ukazuje být poměrně malebným místem.

PEI nemá uplně mega populaci, takže logicky i hlavní město je spíš taková větší vesnice. "nápis" 2015 se stává jedním z hlavních fotografických bodů a po zkontrolování, že i zde je Tim Hortons středobodem vesmíru, se můžeme s klidem vydat na prozkoumávání západní části ostrova.

Jedna z věcí, co nás na PEI nejvíc šokovala, je rozhodně počet silnic, kterými je tento pidi ostrov protkán. Asi tisíc silnic, kdy každá pidi cestička má svoje číslo, nás docela zneposedňuje. Asi to má usnadnit orientaci nebo co, ale člověk akorát musí neustále číhat, jelikož asi tak každých pět minut se koná nová zatáčka a přečíslování a navíc chlapi zásadně dávaj cedule asi 20cm před odbočku a my teda poměrně suverénně asi tak 90% odboček přejedeme a většinu dne tedy trávíme otáčením se v něčí příjezdové cestě.

Zjišťujeme, že se tu docela specializují na rudé písky/zeminy na plážích a všechno to tím pádem má takový dramatický nádech. (ono ostatně jedna ze 3 turistických tras co tu mají - všechno je to tu jedna velká turistická trasa - má na cedulích vyobrazen ten rudý písek).

Dáváme si nejsevernější výběžek, kde jsou - jak jinak - rudé písky a dopřáváme si oběd ve vyhlídkové vymrzlé restauraci, vzhledem k tomu, že to je jediná papací možnost v okolí.

Po několika dalších random zastávkách (kdy jedna sestávala z asi půl hodinové jízdy po prašné jednopruhové cestě, kdy protijedoucí pán si myslel, že jsem jeho syn a byl celej poplašenej, když zjistil že tomu tak uplně není) už nás rudé písky tolik nehecují a my to tedy pomalu začínáme stáčet směrem na nejvyhlášenější most. Ale prvně musíme pofotit další z fešáckých hřbitovů (maj tu lidi z Titaniku nebo co).

Confederation bridge je poměrně zásadní pamětihodnost - ve zkratce: když PEI vyjednával podmínky připojení ke Kanadě, vydupali si trvalé propojení s pevninou, a tímto propojení je, nečekaně, tento 13km dlouhý most. Na PEI se v podstatě dá dostat 2 způsoby: trajektem z Nového Skotska (trvá to lehce pod 2 hodiny) a přes most z Nového Brunšviku (fest rychlá možnost). Tarif je kalkulován tak, že se platí jen při odjezdu z PEI (tvrdí tam totiž, že nikdo nebude chtít odjet, jakmile tam jednou budou, nebo něco takovýho), což bylo pro nás ideální, páč jsme mohly vyzkoušet obě cesty a platit tu levnější variantu (most je asi 45 CAD, trajekt tuším kolem 60). Prvně most okukujeme zpovzdálí přes pole, pak honem šéfujeme benzín, neboť už máme uplně prázdnou nádrž a nechceme způsobit pozdvižení v podobě záseku na mostě a pak už hyjé. Maj tam tunu pravidel, omezenou rychlostí počínaje a zákazem používání jakejchkoli handheld devices konče, což je pro mě prekérní, neboť se za jízdy snažím fotit (a malonko mi to tam ujíždí do protisměru díky tomu) a pak trnu, esli mě náhodou nevyfotila kamera.

Jelikož jsme profesionálky, tak si přejezd dáváme za západu slunce a je to teda dost epic.

Následuje příjezd do Monctonu a zjištění, že to nebude až tak uplně snadný najít nějaký místo na spaní, vzhledem k pokročilé hodině. Obvoláváme všechny možný hotely a nakonec kolem půlnoci dojíždíme do jakési EcoLodge, kde se nám z týpka daří vymámit trochu slevu. Mají zde karaoke a po nakouknutí do sálu a spatření účastníků večera se trochu děsíme, že se tu asi rána nedožijeme. Vyloženě výkvět civilizace. Všechno je to ale pod kontrolou a my zanedlouho usínáme za zvuku sirény (alarm u něčího auta, který běží na plný pecky celou noc).