Po šílené snídani (byla v ceně, takže jsme si to samozřejmě nemohly nechat ujít a nacpaly se skoro vším, co tam měli a pak litovaly) se vydáváme vstříc poslednímu objevovacímu dni. Kvůli časovému presu musíme bohužel oželet Bay of Fundy NP (což je asi jediný důvod, proč by někdo jel do Nového Brunšviku, ale co už) a rozhodujeme se pro pár random zastávek podél pobřeží směrem na sever od Monctonu.
Hned první zastávka je propadák, neboť chlapi vybíraj vstupný na pláž a rozhodně se nejedná o lidové ceny a my to tedy otáčíme a vybíráme ne tolik vyhlášené pláže v okolí. Nicméně žádné pláže se jaksi nekonají. Pobřeží tam sice asi je, ale jeden by to nepoznal od nějakýho rybníku a pláže tam chlapi nějak zapomněli přichystat asi.
My však nedbáme a drandíme dál a dál.
Zastavujeme u vyhlášených majáků, u všelijakých vyhlídek a přírodních rezervací, ale nutno podotknout, že tomu jaksi chybí nějaký šmrnc.
Jedním ze zlatých hřebů dne se nakonec stává cesta z Renous do Plaster Rock, kdy si poprvé připadáme jako v naprosté divočině, nejvíc nejdál od civilizace. Je to asi dvouhodinová cesta, kde mezi zmíněnými městy absolutně nic není (ani mobilní pokrytí), občas jim i chybí asfalt (a my se jenom modlíme, aby se něco nestalo s autem, páč je tam provoz asi tak jedno auta za dva dny) a celý je to dost ponurý a my si hrozně malujeme, že takhle to určitě vypadá v oblastech na severu Kanady a že to musí bejt docela haluz. Jediným zpestřením je divej orel, kterej se nám pokouší nalétávat na čelní sklo a pak jeho kolega, kterej tam rozklovává nějakou mršinu u cesty, která obstarává smrad na dalších deset minut.
Po úspěšném příjezdu do Plaster Rock samou radostí opět tankujeme a zjišťujeme, že se nám jaksi někde poztrácel klíč od auta. (rozuměj, klíče jsme měly dva, ale byly tak obří, že jsme jeden sundaly a opět ho nandaly až dneska ráno, abychom ho nezapomněly v baťůžku omylem). Malonko panikaříme a asi osmkrát prohledáváme benzínku - bez úspěchu. S pomocí googlu se nám daří najít telefon na poslední benzínku kde jsme byly a tuze tam teda voláme, zdali by se nám po ztraceném klíčku nepoohlídli. Burcujeme tam všechen personál, ale opět nic. To už začínáme panikařit trošku víc, protože přecijenom jsme už dneska ujely několik set kilometrů a nemůžeme se vracet celou cestu, páč bychom to už nestihly do Toronta další den. A stejně nevíme kam se případně vracet.
Konzultuju mapu a snažím se vybavit všechny dnešní zastávky a následně si i vzpomenout, zdali někde poblíž nebyla nějaká restaurace nebo něco, kam by šlo zavolat a zburcovat další lidi.Nějakým zázrakem se nám podaří obvolat všechna místa, kde jsme po nandání druhého klíče zastavovaly, ale nikdo nic nenašel. Uplná hledací četa.
Panikaříme už poměrně solidně a snažíme se zjistit, kolik by stálo vyrobení klíče a chytáme infarkty, poněvadž se jedná o mnoho set dolarů - pitomý Volvo má nějaký speciální software v klíčích a přeprogramování stojí tunu peněz, pak poplatek volvu další tunu, samotné vyrobení klíčku taky není zadarmo a navíc ve většině poboček kam voláme nám sdělují, že nejsou oprávněni vyrobit repliku tohoto konkrétního klíče.
Nedá se nic dělat, už jsme se zdržely víc než dost, začíná se stmívat a my se tedy vydáváme opět na cestu, s pokřivenými úsměvy a pesimistickými vyhlídkami, kterak teď budeme tři roky jíst jenom rýži a spát pod mostem, abychom splatily ten klíč.
Opouštíme Nový Brunšvik a i přes Kačiny protesty (poněvadž jsme zase na tom nebezpečném úseku, kde údajně vyskakuje ta divá zvěř) pokračujeme do provincie Quebec. Ale ouha, nějak padla mlha. A to jako fest. Nikdy jsem takovou mlhu neviděla ani v hororu. Nevidim absolutně vůbec nic a marně se snažím napojit na nějaká auta přede mnou, abych se aspoň orientovala podle světel. Jízda šedesátkou nám najednou připadá jak let raketou, Kač to nezvládá a přesedá si na zadní sedadlo, protože přeci nebude sedět na sedadle smrti a já se obrňuju odvahou a neexistujícím ostřížím zrakem a pokračuju ještě skoro hodinu. Situace se ale moc nelepší a my nakonec rozhodujeme, že v rámci bezpečí to holt někde musíme zapíchnout a ráno si přivstat a doufat, že se nějak do Toronta druhej den stihneme dokodrcat.
První vybrané městečko se ukazuje být velice záludným, neboť tam kroužíme asi hodinu a nedaří se nám najít vůbec žádné fešné místečko na zaparkování. Omylem vjíždíme opět na dálnici a jelikož další sjezd je až za dlouho, pokračujeme teda ještě trošku do nějaké další vesnice, která na mapě vypadala velice vhodně, ale ouha, jediná místa na parkování jsou v něčích příjezdových cestách. Už uplně vyčerpané nakonec nacházíme jakejsi místní kravín nebo co, kde jsou kamiony a parkujeme to vedle sportovního hřiště. Jen co se uvelebíme, z kravína se začnou rojit davy podroušených teenagerů a my trošku trneme, že to asi nebude uplně košér tam v tom parkovat a spinkat. Kač chvíli hlídkuje a občas mě děsí, když zahlídne nějakou postavu potácející se naším směrem, ale šecko je to v pořádku a my nakonec na pár hodin usínáme.
Pff, to byl den teda.
Hned první zastávka je propadák, neboť chlapi vybíraj vstupný na pláž a rozhodně se nejedná o lidové ceny a my to tedy otáčíme a vybíráme ne tolik vyhlášené pláže v okolí. Nicméně žádné pláže se jaksi nekonají. Pobřeží tam sice asi je, ale jeden by to nepoznal od nějakýho rybníku a pláže tam chlapi nějak zapomněli přichystat asi.
My však nedbáme a drandíme dál a dál.
Po úspěšném příjezdu do Plaster Rock samou radostí opět tankujeme a zjišťujeme, že se nám jaksi někde poztrácel klíč od auta. (rozuměj, klíče jsme měly dva, ale byly tak obří, že jsme jeden sundaly a opět ho nandaly až dneska ráno, abychom ho nezapomněly v baťůžku omylem). Malonko panikaříme a asi osmkrát prohledáváme benzínku - bez úspěchu. S pomocí googlu se nám daří najít telefon na poslední benzínku kde jsme byly a tuze tam teda voláme, zdali by se nám po ztraceném klíčku nepoohlídli. Burcujeme tam všechen personál, ale opět nic. To už začínáme panikařit trošku víc, protože přecijenom jsme už dneska ujely několik set kilometrů a nemůžeme se vracet celou cestu, páč bychom to už nestihly do Toronta další den. A stejně nevíme kam se případně vracet.
Konzultuju mapu a snažím se vybavit všechny dnešní zastávky a následně si i vzpomenout, zdali někde poblíž nebyla nějaká restaurace nebo něco, kam by šlo zavolat a zburcovat další lidi.Nějakým zázrakem se nám podaří obvolat všechna místa, kde jsme po nandání druhého klíče zastavovaly, ale nikdo nic nenašel. Uplná hledací četa.
Panikaříme už poměrně solidně a snažíme se zjistit, kolik by stálo vyrobení klíče a chytáme infarkty, poněvadž se jedná o mnoho set dolarů - pitomý Volvo má nějaký speciální software v klíčích a přeprogramování stojí tunu peněz, pak poplatek volvu další tunu, samotné vyrobení klíčku taky není zadarmo a navíc ve většině poboček kam voláme nám sdělují, že nejsou oprávněni vyrobit repliku tohoto konkrétního klíče.
Nedá se nic dělat, už jsme se zdržely víc než dost, začíná se stmívat a my se tedy vydáváme opět na cestu, s pokřivenými úsměvy a pesimistickými vyhlídkami, kterak teď budeme tři roky jíst jenom rýži a spát pod mostem, abychom splatily ten klíč.
První vybrané městečko se ukazuje být velice záludným, neboť tam kroužíme asi hodinu a nedaří se nám najít vůbec žádné fešné místečko na zaparkování. Omylem vjíždíme opět na dálnici a jelikož další sjezd je až za dlouho, pokračujeme teda ještě trošku do nějaké další vesnice, která na mapě vypadala velice vhodně, ale ouha, jediná místa na parkování jsou v něčích příjezdových cestách. Už uplně vyčerpané nakonec nacházíme jakejsi místní kravín nebo co, kde jsou kamiony a parkujeme to vedle sportovního hřiště. Jen co se uvelebíme, z kravína se začnou rojit davy podroušených teenagerů a my trošku trneme, že to asi nebude uplně košér tam v tom parkovat a spinkat. Kač chvíli hlídkuje a občas mě děsí, když zahlídne nějakou postavu potácející se naším směrem, ale šecko je to v pořádku a my nakonec na pár hodin usínáme.
Pff, to byl den teda.
Žádné komentáře:
Okomentovat