Atlantic Canada: den šestý - zamračený Cape Breton, ferry a PEI

Ráno raníčko je zima a zataženo a při cestě zpátky přes ty útesy a lesy si vychutnáváme dramatickou atmosféru. Teda jenom někdo si to vychutnává. Někdo plaší, že fičíme moc rychle, když jsou najednou vidět všechny ty prudký zatáčky a strmý srázy hned vedle.

Každopádně kvůli počasí se rozhodujeme oželet plánovaný hike a jenom se tam tak poflakujeme na lookoutech. A ono jako i bez sluníčka to má něco do sebe.

Cestou zpátky to krosíme přes Cheticamp (už asi po sedmadvacáté, známe to tam jak svý boty) a bereme nějaký vyhlídkový cesty, který maj ovšem víc děr než asfaltu a člověk si vždycky vyrazí 80 a ono ouha, kola odskakujou. Opět potkáváme desítky značek varujících před losy a já už to beru jako výsměch, páč to je všechno fake. I v tom národním parku slibovali skoro 100% šanci na jejich spatření (a my se dokonce do dané oblasti dostaly k večeru, kdy jsou šance ještě vyšší) a pochopitelně nic.

A jelikož je tohle nejvíc rychlovýlet, tak už na nás čeká další provincie a my se tedy chystáme na vyhlášený trajekt. Sequensová testuje své řidičské schopnosti a nejvíc si ten nájezd tam dává a leká pani, která to tam celý organizuje a naviguje. Trajekt nic moc, páč to tam neuvěřitelně fučí (nečekaně), takže akorát mráčky atomový sledujeme a já pak vytvářím trochu zmatky, když si dávám ke svačině chowder a vyptávám se pani kuchařky, zdali maj ten bílej a nebo ten červenej a ona si myslí, že jsem retardovaná, že existuje přeci jenom jeden druh (ale já to dobře šecko znám) a celej proces objednávání trvá díky tomu asi sto let a já to pak nestíhám sníst a musim to do sebe tlačit v autě.

Prince Edward Island, tak. Zase strašná kochačka, i když tentokrát dost venkovská a Kač mi neustále oznamuje, že si připadá jak na chatě.

Moc nevíme kudy kam a máme jenom pár hodin, než se setmí (a než budeme muset do hlavního města, Charlottetownu, za CS), tak jenom náhodně vybíráme místa z mapy. Zase tam všude varovali, že se člověk musí dělit o silnici ze zemědělskými vozidly, nicméně nepotkáváme ani jedno, takže to je asi zase nějaká alternace na ty losy.

Každopádně jako poslední spot hodně náhodně vybírám jakousi pláž (zdála se být nejblíž k cestě, aby se teda eliminovala ztráta času dranděním, rozumíme) a ono ouha, je to pláž nejvíc nejfešnější a zjevně vyhlášená pro sledování západu slunce (pozdějí večer se od CS dozvídáme, že to je asi uplně nejlepší pláž co tam maj, náhodička dost) a lidi už jsou tam pochystaný (poněvadž západ právě započal) a někteří jsou i vybaveni skleničkami vína, což jim nejvíc závidíme.

Podívaná je to fenomenální (uplná Austrálie, strašlivá nostalgie) a mně z toho samým nadšením až baterka ve foťáku dochází.

Pak už si to bez zastávek fičíme k CS, kterej je hrozně zarostlej, má podivnýho spolubydlu co nosí retardovaný brejle a nějakej další týpek se tam na gauči povaluje - taky CS. Chlapi zase nevědí, že my jsme uondaný a hodláme jít brzo hají, abychom ráno zase mohly brzo skotačit, ale po asi dvou hodinkách se nám je povede z baráku vyhodit a hurá na kutě.

Uprostřed noci mě akorát probudil ten další týpek, kterej spal na vedlejším gauči (kterej byl docela krátkej), páč on si asi protáhl nohy a shodil všechny věci ze stolečku - přímo mně na hlavu. Trošinku zděšení, ale tak nedbám.