Atlantic Canada: den devátý - konec dobrý, všechno dobré

Na poslední den jsme si přichystaly velice brzký start, ještě před rozbřeskem, a nastřádaná únava nám to zrovna moc neulehčuje. Kač prohlašuje, že si po návratu bude muset vzít další dovolenou - na zotavení.

Máme před sebou ještě docela dlouhou cestu a nejvíc doufáme, že nás zase nechytne nějaká kolona (přecijenom, je neděle).
Náramně drandíme jakousi venkovskou scenérii podél té mega řeky v provincii Quebec a dáváme si ještě poslední zastávku ve francouzském Tim Hortons, abychom to jako měly kompletní (opět nějaký zmatky - zjevně objednání kávy a čaje je nad naše a jejich schopnosti).

Asi tak na půli cesty se koná zázrak - obdržíme telefonát od jednoho z členů naší hledací čety. Někdo prý našel náš klíč od auta a donesl ho do rv campu co byl poblíž (logika, wow) - kam my jsme shodou okolností včera volaly. Nejvíc haluz. Hrozně to s nima všechno dojednáváme a klíč bude hned v pondělí poslán expresní poštou. Panečku. Asi na té kanadské ochotě skutečně něco bude.
Nejvíc jucháme, kterak se to všechno pošéfilo a vymejšlíme strategie, kterak to ještě zaonačit v autopůjčovně.

Zbytek cesty probíhá celkem bez problémů, kolona nás chytá až v Torontu, ale díky dobrým mezičasům to nakonec všechno zvládáme, vyhazujeme kufry a igelitky ve sklepě a už zase za tmy honem spěcháme na letiště. Autíčko vracíme s asi desetiminutovou rezervou, uff.

Chlapi si ani nevšimli, že jsme vrátily jen jeden klíček, ale jelikož jsme holky poctivý (a hlavně se bojíme, aby z toho nebyly později nějaký opletačky), tak jim to jdeme na přepážku říct a vysvětlujeme, kterak klíček přinde poštou conevidět. Trošku šolicháme s objasněním proč přesně ten klíč nemáme a mateme hlavního manažera takovým způsobem, že chudák praví, že je to teda šecko v nejlepším pořádku. No já si myslim!

Nejunavenější se vydáváme na poslední cestu metrem do sklepa a oslavně se plácáme po ramenou, kterak jsme to všechno zaonačily, auto nenabořily, tunu provincií projely a tak.

Konec dobrý, všechno dobré.

Atlantic Canada: den osmý - Brunswick podruhé a ztracené klíče

Po šílené snídani (byla v ceně, takže jsme si to samozřejmě nemohly nechat ujít a nacpaly se skoro vším, co tam měli a pak litovaly) se vydáváme vstříc poslednímu objevovacímu dni. Kvůli časovému presu musíme bohužel oželet Bay of Fundy NP (což je asi jediný důvod, proč by někdo jel do Nového Brunšviku, ale co už) a rozhodujeme se pro pár random zastávek podél pobřeží směrem na sever od Monctonu.

Hned první zastávka je propadák, neboť chlapi vybíraj vstupný na pláž a rozhodně se nejedná o lidové ceny a my to tedy otáčíme a vybíráme ne tolik vyhlášené pláže v okolí. Nicméně žádné pláže se jaksi nekonají. Pobřeží tam sice asi je, ale jeden by to nepoznal od nějakýho rybníku a pláže tam chlapi nějak zapomněli přichystat asi.
My však nedbáme a drandíme dál a dál.

Zastavujeme u vyhlášených majáků, u všelijakých vyhlídek a přírodních rezervací, ale nutno podotknout, že tomu jaksi chybí nějaký šmrnc.

Jedním ze zlatých hřebů dne se nakonec stává cesta z Renous do Plaster Rock, kdy si poprvé připadáme jako v naprosté divočině, nejvíc nejdál od civilizace. Je to asi dvouhodinová cesta, kde mezi zmíněnými městy absolutně nic není (ani mobilní pokrytí), občas jim i chybí asfalt (a my se jenom modlíme, aby se něco nestalo s autem, páč je tam provoz asi tak jedno auta za dva dny) a celý je to dost ponurý a my si hrozně malujeme, že takhle to určitě vypadá v oblastech na severu Kanady a že to musí bejt docela haluz. Jediným zpestřením je divej orel, kterej se nám pokouší nalétávat na čelní sklo a pak jeho kolega, kterej tam rozklovává nějakou mršinu u cesty, která obstarává smrad na dalších deset minut.

Po úspěšném příjezdu do Plaster Rock samou radostí opět tankujeme a zjišťujeme, že se nám jaksi někde poztrácel klíč od auta. (rozuměj, klíče jsme měly dva, ale byly tak obří, že jsme jeden sundaly a opět ho nandaly až dneska ráno, abychom ho nezapomněly v baťůžku omylem). Malonko panikaříme a asi osmkrát prohledáváme benzínku - bez úspěchu. S pomocí googlu se nám daří najít telefon na poslední benzínku kde jsme byly a tuze tam teda voláme, zdali by se nám po ztraceném klíčku nepoohlídli. Burcujeme tam všechen personál, ale opět nic. To už začínáme panikařit trošku víc, protože přecijenom jsme už dneska ujely několik set kilometrů a nemůžeme se vracet celou cestu, páč bychom to už nestihly do Toronta další den. A stejně nevíme kam se případně vracet.

Konzultuju mapu a snažím se vybavit všechny dnešní zastávky a následně si i vzpomenout, zdali někde poblíž nebyla nějaká restaurace nebo něco, kam by šlo zavolat a zburcovat další lidi.Nějakým zázrakem se nám podaří obvolat všechna místa, kde jsme po nandání druhého klíče zastavovaly, ale nikdo nic nenašel. Uplná hledací četa.

Panikaříme už poměrně solidně a snažíme se zjistit, kolik by stálo vyrobení klíče a chytáme infarkty, poněvadž se jedná o mnoho set dolarů - pitomý Volvo má nějaký speciální software v klíčích a přeprogramování stojí tunu peněz, pak poplatek volvu další tunu, samotné vyrobení klíčku taky není zadarmo a navíc ve většině poboček kam voláme nám sdělují, že nejsou oprávněni vyrobit repliku tohoto konkrétního klíče.

Nedá se nic dělat, už jsme se zdržely víc než dost, začíná se stmívat a my se tedy vydáváme opět na cestu, s pokřivenými úsměvy a pesimistickými vyhlídkami, kterak teď budeme tři roky jíst jenom rýži a spát pod mostem, abychom splatily ten klíč.

Opouštíme Nový Brunšvik a i přes Kačiny protesty (poněvadž jsme zase na tom nebezpečném úseku, kde údajně vyskakuje ta divá zvěř) pokračujeme do provincie Quebec. Ale ouha, nějak padla mlha. A to jako fest. Nikdy jsem takovou mlhu neviděla ani v hororu. Nevidim absolutně vůbec nic a marně se snažím napojit na nějaká auta přede mnou, abych se aspoň orientovala podle světel. Jízda šedesátkou nám najednou připadá jak let raketou, Kač to nezvládá a přesedá si na zadní sedadlo, protože přeci nebude sedět na sedadle smrti a já se obrňuju odvahou a neexistujícím ostřížím zrakem a pokračuju ještě skoro hodinu. Situace se ale moc nelepší a my nakonec rozhodujeme, že v rámci bezpečí to holt někde musíme zapíchnout a ráno si přivstat a doufat, že se nějak do Toronta druhej den stihneme dokodrcat.

První vybrané městečko se ukazuje být velice záludným, neboť tam kroužíme asi hodinu a nedaří se nám najít vůbec žádné fešné místečko na zaparkování. Omylem vjíždíme opět na dálnici a jelikož další sjezd je až za dlouho, pokračujeme teda ještě trošku do nějaké další vesnice, která na mapě vypadala velice vhodně, ale ouha, jediná místa na parkování jsou v něčích příjezdových cestách. Už uplně vyčerpané nakonec nacházíme jakejsi místní kravín nebo co, kde jsou kamiony a parkujeme to vedle sportovního hřiště. Jen co se uvelebíme, z kravína se začnou rojit davy podroušených teenagerů a my trošku trneme, že to asi nebude uplně košér tam v tom parkovat a spinkat. Kač chvíli hlídkuje a občas mě děsí, když zahlídne nějakou postavu potácející se naším směrem, ale šecko je to v pořádku a my nakonec na pár hodin usínáme.
Pff, to byl den teda.

Atlantic Canada: den sedmý - rudý PEI a confederation bridge

Obligátní brzké vstávání a mizení, než se CS proberou, je následováno krátkou prohlídkou Charlottetownu, který se ukazuje být poměrně malebným místem.

PEI nemá uplně mega populaci, takže logicky i hlavní město je spíš taková větší vesnice. "nápis" 2015 se stává jedním z hlavních fotografických bodů a po zkontrolování, že i zde je Tim Hortons středobodem vesmíru, se můžeme s klidem vydat na prozkoumávání západní části ostrova.

Jedna z věcí, co nás na PEI nejvíc šokovala, je rozhodně počet silnic, kterými je tento pidi ostrov protkán. Asi tisíc silnic, kdy každá pidi cestička má svoje číslo, nás docela zneposedňuje. Asi to má usnadnit orientaci nebo co, ale člověk akorát musí neustále číhat, jelikož asi tak každých pět minut se koná nová zatáčka a přečíslování a navíc chlapi zásadně dávaj cedule asi 20cm před odbočku a my teda poměrně suverénně asi tak 90% odboček přejedeme a většinu dne tedy trávíme otáčením se v něčí příjezdové cestě.

Zjišťujeme, že se tu docela specializují na rudé písky/zeminy na plážích a všechno to tím pádem má takový dramatický nádech. (ono ostatně jedna ze 3 turistických tras co tu mají - všechno je to tu jedna velká turistická trasa - má na cedulích vyobrazen ten rudý písek).

Dáváme si nejsevernější výběžek, kde jsou - jak jinak - rudé písky a dopřáváme si oběd ve vyhlídkové vymrzlé restauraci, vzhledem k tomu, že to je jediná papací možnost v okolí.

Po několika dalších random zastávkách (kdy jedna sestávala z asi půl hodinové jízdy po prašné jednopruhové cestě, kdy protijedoucí pán si myslel, že jsem jeho syn a byl celej poplašenej, když zjistil že tomu tak uplně není) už nás rudé písky tolik nehecují a my to tedy pomalu začínáme stáčet směrem na nejvyhlášenější most. Ale prvně musíme pofotit další z fešáckých hřbitovů (maj tu lidi z Titaniku nebo co).

Confederation bridge je poměrně zásadní pamětihodnost - ve zkratce: když PEI vyjednával podmínky připojení ke Kanadě, vydupali si trvalé propojení s pevninou, a tímto propojení je, nečekaně, tento 13km dlouhý most. Na PEI se v podstatě dá dostat 2 způsoby: trajektem z Nového Skotska (trvá to lehce pod 2 hodiny) a přes most z Nového Brunšviku (fest rychlá možnost). Tarif je kalkulován tak, že se platí jen při odjezdu z PEI (tvrdí tam totiž, že nikdo nebude chtít odjet, jakmile tam jednou budou, nebo něco takovýho), což bylo pro nás ideální, páč jsme mohly vyzkoušet obě cesty a platit tu levnější variantu (most je asi 45 CAD, trajekt tuším kolem 60). Prvně most okukujeme zpovzdálí přes pole, pak honem šéfujeme benzín, neboť už máme uplně prázdnou nádrž a nechceme způsobit pozdvižení v podobě záseku na mostě a pak už hyjé. Maj tam tunu pravidel, omezenou rychlostí počínaje a zákazem používání jakejchkoli handheld devices konče, což je pro mě prekérní, neboť se za jízdy snažím fotit (a malonko mi to tam ujíždí do protisměru díky tomu) a pak trnu, esli mě náhodou nevyfotila kamera.

Jelikož jsme profesionálky, tak si přejezd dáváme za západu slunce a je to teda dost epic.

Následuje příjezd do Monctonu a zjištění, že to nebude až tak uplně snadný najít nějaký místo na spaní, vzhledem k pokročilé hodině. Obvoláváme všechny možný hotely a nakonec kolem půlnoci dojíždíme do jakési EcoLodge, kde se nám z týpka daří vymámit trochu slevu. Mají zde karaoke a po nakouknutí do sálu a spatření účastníků večera se trochu děsíme, že se tu asi rána nedožijeme. Vyloženě výkvět civilizace. Všechno je to ale pod kontrolou a my zanedlouho usínáme za zvuku sirény (alarm u něčího auta, který běží na plný pecky celou noc).

Atlantic Canada: den šestý - zamračený Cape Breton, ferry a PEI

Ráno raníčko je zima a zataženo a při cestě zpátky přes ty útesy a lesy si vychutnáváme dramatickou atmosféru. Teda jenom někdo si to vychutnává. Někdo plaší, že fičíme moc rychle, když jsou najednou vidět všechny ty prudký zatáčky a strmý srázy hned vedle.

Každopádně kvůli počasí se rozhodujeme oželet plánovaný hike a jenom se tam tak poflakujeme na lookoutech. A ono jako i bez sluníčka to má něco do sebe.

Cestou zpátky to krosíme přes Cheticamp (už asi po sedmadvacáté, známe to tam jak svý boty) a bereme nějaký vyhlídkový cesty, který maj ovšem víc děr než asfaltu a člověk si vždycky vyrazí 80 a ono ouha, kola odskakujou. Opět potkáváme desítky značek varujících před losy a já už to beru jako výsměch, páč to je všechno fake. I v tom národním parku slibovali skoro 100% šanci na jejich spatření (a my se dokonce do dané oblasti dostaly k večeru, kdy jsou šance ještě vyšší) a pochopitelně nic.

A jelikož je tohle nejvíc rychlovýlet, tak už na nás čeká další provincie a my se tedy chystáme na vyhlášený trajekt. Sequensová testuje své řidičské schopnosti a nejvíc si ten nájezd tam dává a leká pani, která to tam celý organizuje a naviguje. Trajekt nic moc, páč to tam neuvěřitelně fučí (nečekaně), takže akorát mráčky atomový sledujeme a já pak vytvářím trochu zmatky, když si dávám ke svačině chowder a vyptávám se pani kuchařky, zdali maj ten bílej a nebo ten červenej a ona si myslí, že jsem retardovaná, že existuje přeci jenom jeden druh (ale já to dobře šecko znám) a celej proces objednávání trvá díky tomu asi sto let a já to pak nestíhám sníst a musim to do sebe tlačit v autě.

Prince Edward Island, tak. Zase strašná kochačka, i když tentokrát dost venkovská a Kač mi neustále oznamuje, že si připadá jak na chatě.

Moc nevíme kudy kam a máme jenom pár hodin, než se setmí (a než budeme muset do hlavního města, Charlottetownu, za CS), tak jenom náhodně vybíráme místa z mapy. Zase tam všude varovali, že se člověk musí dělit o silnici ze zemědělskými vozidly, nicméně nepotkáváme ani jedno, takže to je asi zase nějaká alternace na ty losy.

Každopádně jako poslední spot hodně náhodně vybírám jakousi pláž (zdála se být nejblíž k cestě, aby se teda eliminovala ztráta času dranděním, rozumíme) a ono ouha, je to pláž nejvíc nejfešnější a zjevně vyhlášená pro sledování západu slunce (pozdějí večer se od CS dozvídáme, že to je asi uplně nejlepší pláž co tam maj, náhodička dost) a lidi už jsou tam pochystaný (poněvadž západ právě započal) a někteří jsou i vybaveni skleničkami vína, což jim nejvíc závidíme.

Podívaná je to fenomenální (uplná Austrálie, strašlivá nostalgie) a mně z toho samým nadšením až baterka ve foťáku dochází.

Pak už si to bez zastávek fičíme k CS, kterej je hrozně zarostlej, má podivnýho spolubydlu co nosí retardovaný brejle a nějakej další týpek se tam na gauči povaluje - taky CS. Chlapi zase nevědí, že my jsme uondaný a hodláme jít brzo hají, abychom ráno zase mohly brzo skotačit, ale po asi dvou hodinkách se nám je povede z baráku vyhodit a hurá na kutě.

Uprostřed noci mě akorát probudil ten další týpek, kterej spal na vedlejším gauči (kterej byl docela krátkej), páč on si asi protáhl nohy a shodil všechny věci ze stolečku - přímo mně na hlavu. Trošinku zděšení, ale tak nedbám.

Atlantic Canada: den pátý - Halifax a Cape Breton

Ráno raníčko pakujeme kufry a igelitky a než se Asher stihne probudit, už jsme fuč. Počasí nám opět moc nepřeje, ale nedbáme a dáváme si rychlo tour Halifaxem (když už jsme to nestihly kvůli Asherově crcání včera), která spočívá v tom, že drandíme náhodně po centru a hledáme nějaký zajímavosti, zatímco Kač předčítá celýho průvodce. Nic moc zajímavýho jsme (kromě asi dvou domků a uliček) nenašly, ale zato toho teď víme spoustu o historii. 8 ráno je asi moc brzo na návštěvu Asherem a jeho spolubydlícím zmiňovaného klubu, kde prý barmani dávají jednu lajnu koksu za druhou a slečny poskytují takový ty not happy blowjobs na schodišti atd. a musíme si to tedy nechat na nějakou příští návštěvu.

Největším zážitkem z Halifaxu teda nakonec asi bude jakési dětské hřiště, kde měli šelijaké vodní příšery a my se tam teda patřičně musely vyfotit. U toho nás zbystřil jakýsi chlápek, který se nabízel, že nás moc rád vyfotí a když jsme zmínily, že "jsme" z Toronta, tak se celej nadchnul, že on tam poblíž taky už pár let žije a zkoušel na nás jméno toho města, které my jsme ale nikdy neslyšely a to tam kolem jezdíme furt, takže jsme mu moc nedůvěřovaly a čekaly, kdy nám šlohne foťák.

Už je ale nejvyšší čas se pohnout a vyrážíme tedy na východ, a to konkrétně do Cape Breton National park. Jakože to má bejt jedna z hlavních atrakcí Atlantické části Kanady a máme patřičně velká očekávání.

A fešnost to vskutku je. Maj tam takový útesy, plážičky a šelijaký další pochystání a my tím pádem máme dost problém to nějak všechno rychle obhlídnout. I počasí se umoudřilo a my se můžeme ukochat.

Najednou se ale dost připozdilo a my uplně nemáme pořešený ubytko a tak se honem snažíme něco pošéfit, ale je pozdě už, všude všechno plný a my se teda vydáváme přes ty nejhustější zatáčky a útesy v největší tmě.
Kač, která mě předtím pořád napomínala, abych ty zatáčky tak neřezala, najednou mění taktiku a jelikož tu hrozí srážky s divou zvěří a my se proto snažíme připlácnout na nějaké auto před námi, tak na mě teď povykuje, abych na to šlápla a nějaký auto našla, což je docela prekérka, neboť nejenže nic nevidíme, ale maj tam většinu úseků 30-40 km/h a já už valím 70 a jí to pořád nestačí. Navíc vždycky, když už nějaký auto doženeme, tak se jeho řidič poplaší a honem nám začne na odpočívadlech uvolňovat cestu. Amatéři vůbec nechápou naši strategii. Nicméně v jednom momentě se to vyplatilo, neboť auto před námi prudce zpomalilo, tak my taky samozřejmě a ouha, u cesty asi nějací losi! I když těžko říct, podle mě to byla jelení rodinka, páč já nevěřim, že tu ty losy v Kanadě skutečně maj.

Každopádně jsme prosvištěly druhou půlku národního parku v pořádku a teď hledáme ubytko - Kač byla v poslední vesničce informována o jakémsi shitty campu (že prej tam určo bude něco volnýho, ale tak říkaly jsme si, že když je to tak shitty, tak snad radši odoláme), ale ouha, po několika dalších rozhovorech s recepčními nejrůznějších ubytovacích zařízení zjišťujeme, že shitty camp není shitty, ale cheti (jakási francouzská vesnička, Cheticamp, neasi) a my se náramně bavíme nad tím nedorozuměním. Ovšem ouha, Cheticamp je plnej, a stejně tak dalších pět vesnic. Už začínáme bejt trošku neklidný, páč je skoro půlnoc a my se navíc dost od národního parku vzdálily a ráno se tam chceme vracet a šecko je to zamotaný. Drandíme teda sem a tam, až nakonec Kač ukecávám a zapichujeme to u zavřenýho visitor centra na parkovišti nadivoko. Kač je zase paranoidní a hrozně hlídkuje, ale jinak pospáníčko dobrý.

Atlantic Canada: den čtvrtý - jižní pobřeží Nova Scotia a úlisný Asher

Jak už jsme si mohly povšimnout večer, Asher je takovej maličko úlisnej kulišák, kterej se chová a vypadá jak starej mladej a neustále na nás má potřebu šahat. A aby toho málo nebylo, tak se rozhodl, že s náma bude 24/7 a nám se nepovedl vymyslet žádnej důvod, jak se ho zbavit.

Ráno jsme se poznaly s jeho spolubydlícím, kterej vypadá podobně a já si docela dlouho myslela, že to je Asher a přišlo mi divný, proč se vyptává na ty samý věci, který už jsme včera zodpověděly. Dále se nám asi povedlo objasnit tu záhadu se psem mluvícím německy.

Po sprše a Asherově zděšení, když prvně uviděl mě v šatech a pak Kač v minisukni, a uštěpačné poznámce, že teda nevypadáme, že se chystáme na nějaký velký hiking a Kačině usměrnění, že jako nemáme čas a že to holt musíme vzít hopem a nazdar, se teda vydáváme na cestu. Asher se ujímá role DJ a pořád tam přes bluetooth pouští nějaký svoje ukrutnosti a pak tam stejně akorát spí a nebo telefonuje (což je jedině dobře, páč to aspoň přeruší tu hudbu a navíc od něj máme klid na chvíli) a my z něj máme nervy.

Počasíčko nám navíc nějak nepřeje, je chladnějc, zataženo a asi se sem přikradla mlha ze St. John.
Nicméně první zastávka - slavná Peggys cove - je ultimátní i přes nepřízeň počasí a možná to tomu naopak dodává šmrnc a dramatičtější atmosféru. Jelikož je to jedna z top destinací v provincii Nova Scotia, tak je to přecpaný turisty, ale Kač nedbá a hodlá využít Ashera jako fotografa dne a zahrnuje ho instrukcemi, kterak to šecko patřičně pofotit a pak se rozčiluje nad neuspokojivými výsledky a Asher vůbec nedbá a ne a ne se urazit. A já si to pochopitelně náramně užívám, celou tu situaci,hihi.

Další zastávkou je Lunenburg, což je tuze malebné městečko rybářské, kde si konečně dáváme toho lobstera. Já obecně na ty lobstery nemám tolik trpělivost, tedle byl navíc nějakej pidi (=žádný maso) a Kač není fanynka seafood, ale tak v tomto regionu je to tak trošku povinnost a my si to tedy můžeme odškrtnout ze seznamu a vyrazit do místního supermarketu pro ňaminky na doražení (sice nás ten lobster s asi 25g masa stál jak půlka nádrže, ale nedbáme).

Kontrolujeme jim tam ty nádherný barevný domečky, výhledy na lodě a kostel, kterej je čímsi význačnej, ale už nevíme co to bylo. Asi že je ze dřeva nebo tak něco.

Po cestě zpátky si Asher poručil zastávku u nějakýho zatuchlýho rybníku, že si jako půjde zaplavat a my teda sedíme v autě u silnice a čekáme (páč přesně na takovýhle věci my máme čas, žejo).
Cestou domů vymyšlíme plány, jak Ashera setřást, protože on má samozřejmě velkolepý plány zasejc. Nakonec si nechávám uvařit večeři od jeho spolubydly, dáváme s nima pivko a nějakej podivnej likér a nenápadně se odebíráme na rychloprocházku. Už je tma, tak akorát drandíme do jakéhosi parčíku poblíž (zase je tam nějaká citadela nebo co, ale ani tentokrát nic nevidíme) a číháme na podivnou záři, která je opět nad městem. Už včera při příjezdu nás to dost šokovalo, že se občas vynořila taková rudá záře oblačná, jak kdyby požár a dodnes nevíme co to jako bylo.
Asher ještě zkouší úlisné pozvání na film u něj v pokoji, ale my se nedáme, vytahujeme deky a polštáře a hyjé na kutě.