Jelikož moc nevíme kam ještě zajet, všude je
to nějaký komplikovaný nebo předražený a zase tolik dopravně přístupnejch plážových
městeček tam uplně moc nemají, tak volba padá na Pochomil, kterej se tváří jako
ucházející možnost, i když o tom nikde pořádně nic nepíšou.
Už cesta samotná je docela zážitek, neboť
prvně musíme school busem zpátky do Leónu, kde si velmi plánujeme, kterak
zajdeme do lékárny (J) a tisknout (já – letenky a šelijaký lejstra potřebný)
ale vůbec se to nedaří, neboť ve spletitých uličkách tržniště (v jehož útrobách
se autobusák nachází) není možné nic najít, a když už něco najdeme (jeden zase
hlídkuje u zavazadel a druhej drandí), tak to nesplňuje očekávání (třeba 10
copy center, kde neumí tisknout, ale skutečně jenom kopírovat a hrozně se diví,
že co to mám za exotický požadavky) a po asi hodině se teda rozhodujeme odjet s nepořízenou.
Ale jelikož jsme celou dobu číhali na rožku, místo toho, abychom stáli ve frontě,
tak máme před sebou asi 40minutové čekání a šnečí posouvání se ve frontě –
jelikož musíme (jak jinak) jet přes Managuu a tam jezdí jenom ty minivany.
Okolí autobusáku v hlavním městě skýtá
velké množství copy center (kde teda opět zase moc netisknou) a nakonec se mi i
podaří najít nějakou osobu, která poznala, že nevím moc která bije a moje
španělský dotazy jsou hodně pofidérní a rozhodla se, že mě zavede někam a tam
mi to šecko vyřídila a zařídila a já se teda po půl hodině vracím na autobusák
vítězoslavně s dvaceti lejstry. Stíháme i oběd s kuřaty a už chytáme
taxíček na další autobusák, neboť je nám sděleno, že odtud to naším směrem
nejezdí.
Nějak se to všechno zvládlo, jenom teda v autobuse
není uplně místo a já teda sedím na zaplivaných schodech (trvá to asi přes 3
hodiny a to se mi fakt stát nechce) a J stojí. Mám to hodně dobrodružný, neboť
cestou občas otevřou ty zadní dveře a já teda číhám a trnu, esli nevypadnu. Pak
mi tam ale začnou štosovat další cestující, kteří mi stojí na nohách a pak mě
ještě nějaká obtloustlá ženština se zástěrou o rozměru 8 akrů vystrnaďuje a já
musím taky stát. Jenom už není moc místo a já teda stojím u schodu u tyče a
ženština mi sedí na levé noze. Moc fajn.
Na poslední půl hodinu se nám povedlo
ukořistit sedátka, ale J začíná vypadat nějak na umření zase a povídá, že mu
není vůbec dobře a panikaří, neboť v taxíčku mezi autobusáky tam vlítl na
něj nějakej turbohmyz nebo co a ďobl ho za ucho a on tam má bebíčko napuchlý. V závěru
cesty už vypadá uplně hrozně a jsem ráda, že jsme si vůbec nějak zvládli
vystoupit.
Městečko je to katastrofální, nic tam není, je
už skoro večer a nevypadá to, že by někde bylo nějaký ubytko. Vrhá se na nás
nějaká žena, že jako má habitación a J vysílá výjimečně mě, že ať to zajdu
omrknout. Pobydlení je to nechutný, záchod nemá ani rám a v postelích asi
spávaj bezďáci nebo co.
Když se vracím na „hlavní náměstí“ tak J už
kolem sebe má dav místních a drama začíná, neboť se nějak stihl celej v mezičase
osypat a má všude šílený rudý pupínky a čekáme, že teda asi umře nebo tak něco.
Nějakým zázrakem se tam objevuje jakejsi týpek, co hovoří (jako jedinej)
anglicky a nabízí se, že ho odveze do nemocnice na čtyřkolce (páč autobus už
prej dneska nepřijede a taxíček není snadný zavolat a internety nemaj a nic).
Já teda vyčkávám, mezitím ještě jdu na jednu
obhlídku ubytka (který vypadá malonko líp než to první) a dvě hodiny vysedávám
na „náměstí“ a vymýšlím katastrofický scénáře. Naštěstí šecko dobře dopadlo,
chlapi se vrátili, J už je jenom na půl osypanej a vypadá živějc. Hrozně se
teda ubytováváme a zjišťujeme, že ani není se kde najíst a v obchůdcích maj
jenom chipsy, vodu a nějaký křupinky, který ale vůbec nebyly křupinky, nýbrž
prasečí tuk a já se nachytala a pak mi bylo šoufl.
Druhej den vyrážíme do sousedního městečka
(kde byl J v té nemocnici včera), že jako možná bude nějaký ubytko (a
jídlo a internety) tam, ale nějak se nic nekoná a je to dost šílený tam a
připadáme si jak v jiný zemi. Maj sice pár hotelů, ale všechny mají
astronomické ceny, což absolutně nechápeme. A s jídlem je to tu podobně. Podél
pláže se teda vracíme zpátky a doufáme v nějakou ňaminku k obědu v plážové
restauraci, ale opět žádné štěstí. Aspoň že ta pláž je relativně ucházející (i
když tam absolutně nikdo není a zase tu maj ty poryvy větru, takže písek máme
zase v zubech a za ušima). Trošku z toho chytáme psycha. Navíc ten
ochotnej týpek ze včera zase tak ochotnej nebyl a pak chtěl hrozný peníze po J
za ten odvoz do nemocnice a J mu teda dal pár drobnejch a týpek že si nás teda
najde druhej den pro zbytek a my teď trneme, že se někde objeví a počíhá si na
nás.
V druhým městečku jsme zase viděli ty
zelený papoušky co tu všude maj a taky tu jsou asi hitem ti čuníci. Jeden tam
asi hlídal nějaký parkoviště (který moc nechápu, jaký tam má využití, ale
budiž).
Po návratu na ubytko jsme celí z toho neklidní
a zmateně se zase rozhodujeme pro grandiózní útěk (máme ubytko domluvený na dvě
noci, ale už to prostě tady nedáme ani minutu navíc) a balíme teda kufry, i
přes to, že už je docela pozdě a nemáme vůbec plán a bez internetů ani nevíme
jak se někam dostat, ale nedbáme.
Na náměstí někomu strkáme klíč a nějaký peníze
za tu jednu noc (všichni se tu beztak znaj, tak si to pak nějak spolu vyřídí) a
naskakujeme hladoví na bus a vyrážíme vstříc hodně spontánnímu dobrodružství. Víme,
že nechceme jet zase přes Managuu, ale tím náš plán víceméně končí. A směřujeme
se někam na jih. Zmatečným odjezdům třikrát hurá.
Žádné komentáře:
Okomentovat