Ráno si velice přivstáváme, že jako musíme
vyrazit tuze brzo a i přes to, že máme asi 5 minut rezervu na nákup ňaminek na
levné ceny, tak autobus se rozhodl odjet dřív a málem nám ujel se zavazadly –
já naštěstí slyšela motor z obchodu, nechala jsem ňaminky na pultě a
uháněla, ale J byl někde na tržništi (ve snaze ukořistit ty trička) a já se ho
nemohla dovolat a řidič autobusu odmítl čekat minutku a já panikařila, páč
vozidlo furt popojíždělo s těmi zavazadly. Nakonec mi je začali vykládat
na moje veliké prosby, když v tom se J objevil a nějak jsme to zase naložili,
naskočili a už se jelo. Divočiny. Bus narvanej, my klasicky nevíme, kde si
vystoupit, ale někdo nás naštěstí nějak upozornil a za pomoci místních jsme se
s těmi zavazadly vyštrachali z busu jen tak tak.
Tam jsme zahlídli, kterak už je tam ten náš
bus další, hrozně jsme běželi a nějak se nám povedlo naskočit za jízdy. Uf.
Docela adrenalin dneska, ale aspoň neztrácíme čas. Tenhle bus už nás dovezl asi
400m před hranice a my se rozhodujeme pro poslední nikaragujskou snídani. Galo
pinto a podivné nákupy maličkostí, abychom utratili poslední peníze.
Přechod přes hranice je tentokrát poměrně
napínavej, neboť prvně se oficírům u plotu nelíbí fotka J v pase, pak se
jim nepozdávaj naše pasy dohromady, ale my nedbáme, ceníme chrup a oni nás
nakonec pouští dál. Exit z Nikaraguy docela šéfujeme, ale nějak jsme
nevěděli, že budeme něco platit (a všechny peníze utratili v tom krámku
kde jsme snídali) a teď to tam divoce měníme přes dolary a šecko možný. Na
straně Kostariky (hrozná štrapác mezi těmi hranicemi, asi deset minut, už jsme
mysleli, že jsme to nějak omylem přešli a jsme už v Kostarice) docela
fronta, neboť nás předběhl plnej bus lidí. Tak tam pomalounku šoupeme šecky ty
zavazadla a rozčilujeme se nad paní před námi, která má asi šest loďáků a
neustále někam odbíhá a zdržuje frontu a my jí to posouváme a ona se na nás
hněvá.
Na hranicích mě přechytračili. Hrozně jsem si
malovala, jak zase vyměním ty pasy (jako kdysivá v tom Ekvádoru) a budu to
pak mít šecko přichystaný na odlet, ale ouha, odmítli mi dát razítko do druhýho
pasu a i přes veliký scény se nedali obměkčit a já mám teda po srandě a dost
trnu, jak to jako zaonačím na letišti za pár dnů. Amatéři.
Naskakujeme pak na bus do Liberia (hrozně už
tu trasu známe, že), cestou nás ještě čekají další dvě namátkové kontroly
(oficíři v buse hrozně najednou čekujou razítka v pase), ale jinak cesta
poměrně v poklidu. Bohužel v Liberii už se nám náš epesní timing
malonko kazí a dáváme si čekačku skoro dvě hodiny. Opět netušíme jak někdo může
vědět, který bus kam jede, když to nemá nikde cedulky a lidi se řadí do fronty
tak 30 minut před příjezdem busu. J to dycinky chodí hrozně čekovat a přeptává
se lidí, ale furt to vypadá, že náš bus ne a ne přijet. Nakonec někam
nastupujeme a je to zase celý komplikovaný a vypadá to, že jsme klidně mohli
jet i nějakým jiným dřívějším busem, přestože lidi tvrdili že ne (zase je to
celý zmatený).
Vůbec tak nějak kopírujeme naši trasu
z ledna z La Fortuna k moři a dost nás to děsí, protože to není
uplně tím směrem, kterým bychom se chtěli ubírat. Už se navíc připozdívá a my
trneme, esli se to šecko zvládne. A nezvládlo. Už nás čekal jenom poslední
přestup, ale ouha, poslední bus odtama odjel asi 10 minut před naším příjezdem
a my teda máme po ptákách. Nejvíc jsme uondaní z těch asi 7 busů a přechodu
hranic a všeho a máme hlad a navíc máme výjimečně i booknutý to ubytko (jak to
J šéfoval) a tudíž přijdeme o peníze a musíme hledat nějakej nocleh tady.
Nejsme navíc jediní, komu ujel poslední bus a je nás tam teda asi deset a boj o
volný pokoje začíná. Pár hostelů jsme viděli, ale bylo to všechno dost
nechutný, takže došlo na klasiku, kdy já číhám u zavazadel a J vyráží na
obhlídku. Něco jsme nakonec našli, stěhujeme se a vyrážíme už nejvíc
vyhladovělí hledat nějakou večeři. Nacházíme samý podivný zařízení (buď nějaký
automaty zakouřený a nebo čínu) a nakonec končíme ve fast foodu s kuřatama
(the chicken!), kde maj dětskej koutek přes půl restaurace a děti řvou
neuvěřitelným způsobem.
Když už jsme tady, tak se rozhodujeme, že dáme
ráno malej sightseeing, aby se jako vědělo a mohla se napsat další destinace na
seznam. Maj to tam dost divný teda, město je jakoby špinavý celý, pořád to
někde divně smrdí a vůbec. Pláž je taky dost zabordelařená, což je škoda,
protože jinak by ta oblast u moře nebyla uplně k zahození.
Aspoň ale maj takový dost kochací molo, kde
nás při vstupu hrozně sekuriťáci zkontrolovali a dostali jsme vstupenku, že
jsme návštěvníci nebo co. Zase tam chlapi rybaří a mě to uplně připomíná
Newport beach v Cali, kde jsme byli v červnu na molu (jenom tady teda
nikdo malýho žraloka nechytil, škoda).
Strašně to tam z mola čekujeme a já se
kochám mořem a pak se podél pláže vydáváme dál. Ono totiž to město je jako na
takovým skoro poloostrově (možná proto ten smrad) a z jedný strany je
skoro vidět na druhou. Už tam ale nic fešnýho nemaj a my teda uháníme na oběd
(výborná jídelna s mega porcemi) a pak pro zavazadla a hyjé na autobusák.
Tentokrát máme místenky, na což už nejsme vůbec zvyklí (je to jenom 2h) a bus
je navíc plnej Američanů a místních párty lidí, kteří všichni hrozně jedou
naším směrem pochopitelně. Hrůza.
Žádné komentáře:
Okomentovat