Po přestěhování máme takový akční dny, kdy J
si většinou čte svojí nazi knihu (šílená bichle s hákovým křížem na
přebalu, která děsí všechny kolemjdoucí) a já si dávám veliký drandění po pláži
a zpátky (je to hrozně fešný a není tam moc lidí kromě víkendů).
Neustále se rozčilujeme nad ukrutným servisem
v téměř všech restauracích a vůbec nechápeme, že jim to takhle může
procházet. Objevujeme i lokální stáneček s rybami, kde maj asi tři plastový
židle a šest papoušků (maj tu takovej zelenej druh fešnej), kteří jsou náramně
roztomilí a hopkaj po větvičkách nahoru a dolu. Akorát teda ryba je to celá a
my teda máme opět jedinečnou příležitost se naučit vybírat to maso za očima. A
opět nás někde nachytali a dali nám tu hnědo-šedou rybu nechutnou. J už je
paranoidní a já si radši dávám spálený francouzský toasty.
Vydáváme se opět do Lazy turtle, což se ukáže
být nejdramatičtějším bodem celého pobytu. Jelikož už jsme tam asi potřetí, tak
známe všechny místní štamgasty (asi 10 Kanaďanů, tu holku z Hondurasu a
nějakýho bloggera z Atlanty) a jejich story. Všichni jsou to neskuteční
loseři, počínaje majitelem a jeho partnerkou, kteří jsou oba z Kanady, už jsou
asi 12 let manželé, ale už asi 3 roky spolu nežijou, jenom nějak neměli čas se
rozvést a své dny tráví za barem, kde nasávají víc než hosté. Hlavně při naší
druhé návštěvě mě dost rozsekávalo, jak si tam týpek dával panáky snad třikrát
do hodiny a Val (manželka) si lila vodku do hrníčku od kafe, aby nemusela pořád
dolévat. Pak k odpoledni už začali trošku odpadávat (chlastá se tam od rána
samozřejmě) a Val pak sedávala na okně a povídala si s papouškem.
Blogger z Atlanty je taky nějakej rošťák,
neboť píše jakože pro bohaté pány středního a vyššího věku a „dělá“ jim dovolené
na míru, že jako jim detailně napíše kam jet a co tam dělat na 10-14 dní a
nějakým zázrakem ho to živí.
Dále je zde paní klavíristka z, jak jinak,
Kanady, co popíjí víno s džusem a je taky dost už jetá chuděra a hrozně
blekotá a pravidelně kupuje oříšky celému baru. Dále je zde několik staříků,
kteří ač klopí jedno pivo za druhým, tak to na nich není skoro vůbec znát a
nakonec v pohodě odjedou na konci dne na skútru.
Občas se tady staví i majitelé nedaleké
pizzerie /kde jednou jsme měli fakt super pizzu, ale podruhý ji tam spálili uplně do černa a jak byli všichni ožralí už, tak si toho nikdo nevšiml a my to teda museli sníst), kdy speciálně pán si dycinky chodí vyžebrat cigaretku, zatímco pani
jeho zapíjí ty bolesti od chickungunye. Slečna z Hondurasu zase srší
energií a historkami a pořád líčí jaký koňský dávky ibuprofenu bere na ty
kotníky (tady prodávaj v lékárně i 600 a 800 a ona je bere po hrstech).
Plus několik dalších štamgastů, kdy při
pohledu na všechny tyhle lidi je mi skoro smutno, neboť to sice vypadá, že si
nejvíc žijou, když se odstěhovali do Střední Ameriky, otevřeli si business a
žijou na pláži, ale ouha. Jeden vedle druhýho to jsou akorát ubohý existence,
kteří se jenom propíjí životem a nikdo z nich nevypadá dvakrát spokojeně.
Uplně bych tak skončit nechtěla.
I si s J říkáme, že tam s nima
nemůžeme chodit vysedávat moc často, protože z toho chytáme deprese.
Naštěstí se nám po jednom velice nemilém incidentu, kdy ožralej majitel nám
napočítal asi o deset drinků navíc a když jsme mu to odmítli zaplatit, tak
ztropil scénu a dokonce volal druhej den na naše ubytování, že ať si na nás daj
pozor, že neplatíme nebo co (přitom my mu zaplatili co jsme fakt projedli a
propili a dokonce i něco navíc) už tam logicky chodit nechce a jelikož jsou
všichni propojení, tak už se skoro bojíme jít i kamkoli jinam a aspoň se
konečně odhodláváme popojet zase o kus dál. Přecijenom už jsme tu zase týden a
pokud nechceme, aby nám uplně hráblo, tak je nejvyšší čas odjet.
Ještě teda se ale před odjezdem velice koná
Superbowl Sunday, že, což J samozřejmě hrozně musí sledovat a tak už dva dny
dopředu obchází všechny podniky a sonduje, kde to budou vysílat. Naštěstí jenom
na jednom místě, kde jsme navíc ještě žádný konflikty moc neměli (kromě spálených
francouzských toastů a pravidelné čekačky hodinu na menu). Já to moc
neprožívám, ale jdu teda na poslední půl hodinku, abych viděla že co a jak a
ouha, Seattle to uplně nejvíc ke konci projel a tak teda nejucháme ani.
Las Peňitas rozhodně nebylo špatné místo na
potkávání nejrůznějších divnolidí. Na našem druhém ubytování byli kromě tlusté
Kanaďanky z Montrealu dva Rakušáci, kdy týpek byl hrozně meditační, nosil
slamák a nějakej provázek kolem pasu a procházel se po pláži s takovou pidi
knihou (asi nějaký meditace) a dycinky se zastavil, předklonil třeba na 5
minut, pak udělal dřep na dalších 5 minut a u toho hrozně hltal tu knížečku. Slečna
jeho ho zase pořád tuze parodovala a já nevěděla z nich oni taky moc
nevěděli, když zahlídli tu nazi knihu co J četl a od té doby byli malonko
odtažití.
A taky se tu docela vyskytovali takoví
ožralové (pro změnu místní), co se klidně vyvalili před cestu nebo na zem
uprostřed restaurace. A tak podobně. A nemají tu obchody s potravinami (jenom
asi dva takový stánečky, kde maj rum a chipsy a mýdlo), takže musíme chodit do
těch restaurací i když nechceme.
Ale procházky po pláži byly nejúžasnější, moře
fešácký, západy slunce ještě víc a dost mi ty výhledy z terasy budou
chybět. A taky jsme si tu konečně poprvé dali ten vyhlášenej rum (jakejsi Flor
de Caňa) a to nejeden.
Žádné komentáře:
Okomentovat