Malonko chaoticky se rozhodujeme pro San Juan
del Sur – ano ano, podruhé.
Cesta byla hodně chaotická, neboť žádné
autobusy nejely tak jak měly (ne že bychom věděli jak jet, přecijenom jsme
z Pochomilu vystřelili dost narychlo a bez příprav) – jakože nám dycinky
někdo řekl kam jet a přestoupit a žádnej přestup se pak nepodařil, neboť nám na
místě vždycky někdo další řekl, že to tam nejezdí a nebo že poslední autobus
jel před hodinou. Nakonec po asi deseti autobusech a minivanech a colectivech
se konečně dostáváme do Rivas. Hlavně ty minivany byly hrozně fajn, protože
jsme se tam nikdy nemohli vejít (zavazadla ani my) a strašně to bylo všechno nepohodlný
sedět asi na 20cm a strkat kolena někomu až do břicha. Kdybychom to bývali
tušili, tak jsme jeli do Managuy a odtama do Rivas busem a ne takhle rádoby
zkratkou, která nakonec trvala víc jak dvakrát tolik a stála tuze moc. Ale tak
do Rivas jsme nakonec s vypětím všech sil dorazili. Jenže ouha, odtama už
skutečně nic nejde, je tma a my nevíme. Tuk tukáři na kolech se nás snaží pod
všelijakými záminkami naložit (ale těch 30km asi uplně jet nechtějí) a jeden
nás veze asi 40m a chce za to hrozný sumy a my si pak naskakujeme do nějakýho
shared taxi, kam se nemůžeme vejít, páč už tam jsou asi tři další lidi a kufr
musí být otevřenej, neboť naše zavazadla se tam prostě nenaskládaj.
Pochopitelně nemáme žádný ubytko (když jsme
ještě před pár hodinami nevěděli že sem vůbec jedeme), ale J si pamatuje
jakejsi hostel, kterej vypadal dobře, jenomže si nepamatuje ten název vůbec,
celý to popletl, a ten „taxikář“ nechápe, kde nás vysadit. Ale velmi zkušeně ho
navigujeme a nakonec se tam dostáváme. Maj ale plno, takže nic. Původně si
myslíme, že tu budeme jen jednu noc, tak to moc nehrotíme a J obráží nejbližší
ulici a po pěti minutkách už bydlíme.
Jelikož už jsme tu hrozně místní (přecijenom
jsme tu byli přes 10 dnů začátkem ledna), tak velice známe všechny ty papací
zařízení (ale ani tentokrát jsme do La Republika na jídlo nešli – není nám
souzeno. Ani Loose Moose bar se nekonal), tak si velice malujeme, kterak se tu
konečně pořádně najíme, po všech těch obstrukcích a lapáliích posledních dnů.
Na první večeři se stavujeme v Pollo
Pescador (to podivný logo rybařícího kuřete) a tam se, jak jinak, hrozně dáváme
do řeči s místním osazenstvem. Všude ti běloši šílení. Jeden důchodcovský
pár z Michiganu sem jezdí už třetí rok a strašně nám to všechno líčí a my
jim povídáme, kterak to už taky známe a víme jak. Po večeři ještě jdeme na
zmrzlinu (ale nemaj žádnou, která by se mi líbila, tak mám smůlu) a tam
důchodce opět potkáváme a já už mám psycha, že jim nikdy neunikneme.
Dost se hecujeme, že jako si pořídíme ty
kýčovitý trička, poněvadž esli bychom si je měli odněkud z tohodle tripu
pořídit, tak by to asi bylo tadyk, že. Obrážíme tedy za tímto účelem pochybné
tržniště, ale maj to šecko takový nekvalitní a podivný a my nakonec to celý
nějak nestíháme a nic nekupujeme a pak nás to náramně mrzí. A to jsme tu i
zůstali o den dýl.
Aby těch propadáků nebylo málo, tak jsme nějak
zazdili i tradiční salsa lessons (a to jsem se přitom tak těšila, že jak to
jako pěkně vyšlo, že tu budeme ve středu a budou tanyny a nic nebylo). J si
navíc dal za cíl obrazit co nejvíc místních lékáren v rámci honu za čímsi
a je to hrozně všechno komický, jak to tam španělsky všechno děsně líčíme.
Navíc jsem tentokrát zaúkolovala J, ať nám
jakože vybere poslední destinaci (přecijenom, už se nám blíží den odletu), když
má furt nějaký připomínky a on to vůbec nezvládá, psychicky se hroutí a prosí
mě, ať to jako vždy nějak vymyslím já, ale já se nedám. Nakonec vybírá něco
strašlivýho, po asi pěti hodinách, a my teda druhej den velice jako plánujeme
odjezd a to dokonce přeshraniční, zase po měsíci.
Takže bye bye Nikaragua, it’s been real!
Žádné komentáře:
Okomentovat