Cestou se začíná malonko měnit okolní krajina
a je vidět, že tady asi prší ještě víc, neboť je to šecičko takový zelený celý
a kopce mají kolem sebe mlžný opar. Zase vlhko hrozný, pro změnu (i když na
Panama city to nemá, naštěstí).
Příjezd jsme zvládli, a i kdybychom náhodou tu
naši zastávku nějak chtěli propásnout, tak vzhledem k tomu, že si tam
vystoupilo 80% busu, tak by nám to asi došlo. Jaké však bylo naše překvapení,
když se všichni ti uhulákaní Američani začali ubírat stejným směrem a došli s námi
až k našemu hostelu. Týpek recepční (taky Američan) to moc neměl pod
kontrolou, netušil co a jak a nás nakonec strčil do jiný budovy přes ulici,
která se vyznačovala nefunkčním internetem (neboť router byl v tom druhým
baráku, od kterýho jsme neměli klíče) a chybějícím bazénem (což ale nakonec
tolik nevadilo, neboť bazén v druhém baráku byl pidi a docela nechutnej).
Jdeme teda na obhlídku města. Šílená tourist trap,
všude samý předražený restaurace, obchody a vůbec je to takový až moc západní a
postrádá to jakejkoli šarm. Po asi hodině a půl obcházení a vybírání z meníček
se nakonec odebíráme do supermarketu, že si zkusíme něco ukuchtit sami. Ještě kontrolujeme
západ slunce na pláži, kterej je docela povedenej.
Jacó má víceméně dva účely – party a surf. Vlny
tu mají ukázkové, troufla bych si tvrdit, že jedny z nejlepších v Kostarice,
a je to docela super na pozorování surferů. Sice tu nemaj tolik profíků jak v Austrálii,
ale i tak se občas někomu povede chytnout vlnu a je to bezva podívaná, navíc s klesajícím
sluncem za obzor na dokreslení atmosféry.
A party, to asi netřeba nějak rozebírat. Maj tu
snad i nějaký kasina nebo co a společně se San José největší počet prostitutek.
Ono už ty hotely vysoký přímo na pláži napovídají, že tohle asi nebude uplně
fishing village.
Další den obhlížíme pláž na jednu i na druhou
stranu, podivujeme se nad hodně tmavým (skoro černo-šedým) pískem a J se plaší,
kdykoli se dostaneme k nějakým těm řekám/potůčkům, co ústí do moře, neboť
tam zase hrozně očekává ty krokodýly. Naštěstí se tentokrát žádní nekonají a
ani tentokrát nikdo nezůstává uvězněn nikde.
Párty nakonec nějak nedáváme, popíjíme zbytek
rumu z Nikaraguy (a já lituju, že jsem ho tam nevyzkoušela dřív než až v poslední
destinaci, navíc za takovou lidovou cenu), a psychicky se připravujeme na brzký
odlet. Je to divný, jak to uteklo.
Jako poslední večeři (páně) si dopřáváme
nějaký mega masový meníčko s asi osmi druhy masa a všeho možnýho a strašně
se tam v tom dloubeme a tuk stříká všude kolem. Už je ale čas a musíme
uhánět vyzvednout zavazadla a hurá na bus.
Žádné komentáře:
Okomentovat