Veliké dobrodružství započalo na Apríla, poněvadž jinak by to nedávalo smysl vůbec, že.
Kač byla nějaká nahecovaná a z Prahy projistotu letěla už v 9 ráno (asi aby si víc užila komfortu letiště ve Varšavě), já si radši přispala a odlítala až v 1. Kufr to kupodivu dal s rezervou 200g, což už se mi dlouho nepodařilo. Že bych se konečně po těch všech letech cestování začala zlepšovat v balící části?
Sraz ve Varšavě proběhl v pořádku, moje letadlo na rozdíl od toho v 9 nemělo problémy s ultra silným větrem (přecijenom, to počasí v Praze v posledních dnech nebylo uplně standardní a malonko jsem se bála, aby nebyly nějaký prekérky), jediným problémem se ukázalo, že v naší části letiště (za speciální kontrolou) se uplně moc ňaminek nenacházelo a chlapi v zelených uniformách nás odmítli pustit zpátky do té předkontrolní části a my teda dáváme nějaký podivný sandwiches. Kač musí mít opět něco spešl a tentokrát se nechává vyvolávat, aby jí následně mohli sdělit, že nemá víza nebo co (který ale my už rok a půl nepotřebujeme) a chlapi na gate nevědí. Já se zase pokoušela změnit sedátko, jelikož pani v Praze mi to nemohla zařídit, ale ouha, fronta asi dvaceti bělorusů to tam dvě hodiny blokovala a pak mi stejně řekli, že je letadlo plný a nazdar.
Jelikož jsem s LOTem letěla už v únoru z Kanady, tak vím co čekat (= servis primárně v polštině, poměrně hodně dobré ňaminky a stupátka pod sedadlem před námi, jako v autobuse). Jediný co jsme nečekala, je ten časovej rozdíl letů do Kanady, oproti letům v opačném směru. Já myslela, že je to tak hodinka, ale ouha, cesta trvá skoro 9 hodin a to jsem v únoru letěla necelých 7.
Let je standardní, jenom teda při vzlítání se třese celá ta prostřední část overhead compartments a já trošinku trnu. Tady si totiž nikdy nesedám, já zásadně k okýnku, ale nepovedlo se. A i když moje sedátko bylo jedno od okýnka, tak mě kdosi požádal o přesazení, aby mohli sedět spolu a já se tedy dostávám doprostřed vedle jakési postarší dvojice z Rumunska. Jen co si dosedám, pán už mě plácá přes stehno a vykřikuje „help me! help me!“ a já uplně čekám, že má infarkt nebo něco, ale ouha, on jenom neví co psát do imigrační kartičky a vzhledem k tomu že anglicky umí asi dvacet slov, tak to pro mě není uplně nejsnadnější mu to šecko vysvětlit. Pani manželka na mě přes jeho rameno náramně pokukuje a já se snažím co to jde. Nejhorší byla otázka esli byli na farmě a pojedou v Kanadě na farmu, neboť to absolutně nechápali a já nevěděla jak jim slovo farma objasnit, tak jsem dělala zvířecí posunky a oni si asi mysleli, že to je esli jako maj zvíře v kufru asi a tak odkejvali že ne a bylo.
Let je malonko nekonečnej, spát se mi i přes únavu překvapivě nedaří (teda kromě závěru, kdy sem to zalomila takovým stylem, že mě probudilo až drncnutí na runway), Kač mě občas chodí navštěvovat, ale pak je celá ulička zablokovaná a hrůza. Rumunský pár na mě ještě občas něco zkouší, ale já nedbám.
Po příletu čekáme nějaký imigrační komplikace (především já, když už jsem po dvou dnech uletěla), ale šecko jde jak po másle a já procházím rovnou ke kufrům. Zato Kač se tam crcá přes půl hodiny a já kdybych neměla na pozorování ňufíka (v přepravce vedle kufrů), tak už asi panikařím, že jí nepustí.
U našich fenomenálních hostitelů Kač nahlásila příjezd v 9, nicméně ještě v deset se pořád štracháme po letišti. Všechno se to ale zvládlo, a i když Kač chtěla projít v autobuse bez placení (vhazujou se jim takový žetonky do krabičky, když člověk nemá lítačku), tak pan řidič se nedal.
Hrozně to všechno šéfujeme, nakupujeme nějaký podivný potraviny u Inda přes ulici (neboť hladíky veliký a i když jídlo v letadle bylo dobrý, už to je přeci jenom pár hodin) a před půlnocí uléháme na gaučích v 10. patře rozestavěné budovy ve financial district a chichotáme se jak malý, kdykoli topení začne klepat na dvířka (údajně tam mají uvězněnou předchozí návštěvu, čemuž po chvíli začínáme věřit), je to totiž docela bizarní a my se chichotáme ještě ve 4 ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat