V Trujillu si hrajou na moderní velkoměsto a maj velice
festovní autobusák, kde člověk zase musí platit, aby ho pustili přes turnikety
a maj tam dokonce i ty brány jak na letišti, ale když někdo pípá, tak ho pak
sekuriťák stejně nechá projít bez prošacování, tak to moc nechápu co to jako má
bejt. Prodávaj to jako výhodnej package, kdy to jakože zahrnuje ty turnikety,
záchody, televizi a wifi, přičemž přes ty turnikety by se člověk ale jinak
nedostal, wifi nefunguje a na televizi nedohlídnu. Tentokrát dáváme pro změnu
noční bus. Má okýnka a je nám to houby platný, páč i když je noc, chceme číhat,
ale pani stewardka (jo! Dáváme VIP, aby se nám líp spinkalo – takže jako dolní
patro a větší sedátka s větším položením a ňaminky, vůbec tu maj ty busy
hrozně zajímavý) nám zatáhne závěsy hnedle a máme po srandě. Pouští nějakou
komedii, na kterou koukáme i když nás to tolik nebaví, neboť nás nečekaná
večeře uplně zneposednila a navíc je to nejvíc změna, že nepouštěj buď ten
hroznej film s delfínama jako vždy a nebo jednu z těch akčních
podivností. Náramně si plánujeme, kterak ráno ukradneme ty dečky a polštáře (já
si to teda moc neplánuju, vzhledem k tomu, že celou dobu s sebou už
dvě deky tahám – moc užitečný, nutno podotknout) a samozřejmě se nám to vůbec
nedaří, páč si je pani pěkně před výstupem vybrala.
Příjezd máme ultra brzkej - sotva se rozednívá – a jak je to
v horách, tak jako festovní zima a dost se lekáme. Máme pošéfenej hostel
tentokráte, nacházíme ho poměrně bez problémů a trneme, esli se jako doklepeme,
takhle v noci. Máme štěstí, páč někdo přijel asi hodinu před námi a pan
recepční je teda ready na nás a klopkání na vrátka je vyslyšeno během pár minut.
Pokojíček nejvíc mrazivej, máme asi šestnáct dek, tepláky, šálu a mikiny a
stejně jako krize. Navíc, když člověk chce teplou vodu ve sprše (kdo by
nechtěl, v tý zimě, že), tak musí říct panu recepčnímu a on to nějak
pustí. Asi aby tu vodu někdo neukradl. To samý dělaj s wifi, kdy jakože v noci
to prostě vypnou kolem desátý a nazdar. Internety by asi taky někdo mohl
ukrást.
Před prohlídkou města se posilňujeme několikahodinovým šlofíčkem.
Huaraz samotnej nejni kdovíjak fešný město (mám tušení, že tam měli nějaký
zemětřesení nebo něco a je to teď ošklivější než předtim), ale jak je to v horách
– veliká nadmořská výška, neasi, nějakých 3000m.n.m. – tak tam maj všude okolo
strašně naaranžovaný kopečky a na některých je i sníh vidět a to já hrozně
ráda. Navíc tu maj takový speciální počasí takhle mimo hlavní sezónu, kdy jako
každej den kolem třetí odpoledne se strhne obří slejvák, někdy i
několikahodinovej, a je to docela divoký. A jelikož my nejsme zrovna ranní
ptáčata, tak nám moc toho času přes den nezbývá. Další vychytávkou co v Huarazu
maj je jakási podivná siesta nebo co to je. Spočítá to v tom, že nikdy
není otevřený to, co zrovna hledáme. Jakože když jdeme hledat jídlo, tak je
všude tisíc obchůdků s džusíkama, ale jídlo nic moc a když zase naopak
hledáme džusy, tak jsou šecky zavřený a já mám po srandě. Opět tu převládá
chifa (to čínský jídlo) a kuřata. Našli jsme teda i famózní lokální seafood
restauraci, kde si J klasicky stejně objednává kuře („give me the chicken!“).
Taky hrozně je potřeba zmínit místní žebráky, kteří jsou tu snad nejhorší za
celou dobu. Takový ty babky a dědkové v tradičních oděvech, kteří naprosto
nedecentně se člověku postaví vedle stolu v restauraci a žebraj. Nejhorší
je, že během oběda jich tam takhle na člověka číhá 5 a víc. Občas jim dáme
nějaký jídlo nebo tak, ale to se jim tolik nepozdává. V jedný chife jsme
takhle udali polívku, která se nám nelíbila, babka si ji nechala nalejt do igeliťáku
(to tu tak dělaj, polívky a skoro šecko pití si lidi lejou do igeliťáků) a ani
nepoděkovala. V jiný chife mi zase jedna babka zcela drze odstrčila židli,
že sem málem spadla, a babka se vesele prodírala dál. Dost šílená záležitost
tidle lidi.
Na ulici potkáváme starý „známý“ hochy německý z busu z hranic
– docela komický, neboť na sebe všichni 4 tak nějak hledíme, nikdo pořádně
neví, ale všichni máme tušení, že se známe (navíc tadyk, kde není uplně toliko
turistů, každá bílá tvář člověka zaujme), otáčíme se za sebou na ulici, až to
najednou šici pozjistíme, že jako se hrozně známe. Hoši dokonce byli v poslední
destinaci jako my, ale nějak jsme se tam minuli.
A na hlavním náměstí maj nejroztomilejšího sněhuláka, kterej
je dokonce fešnější než lamy a já si připadám ukrutně vánočně (navíc, když
vidim ten sníh na kopečcích některých).
A taky jsme tu odhalili ultimátní odpornost, kdy lidi si
strašlivě labuží na slepičích pařátech. Jakože uplně ta dolní ťapinka. V Máncoře
samotná přítomnost pařátu v polívce nejvíc vyschízovala Holanďanku naši a
tady si to lidi normálně okusujou celý a mě je z toho na zvracení.
Tentokráte si dáváme velice záležet na nákupu jízdenek na
bus, jelikož je to naše poslední jízda busem v Peru zřejmě a chceme si
teda aspoň jednou užít výhledu z okýnek. Pani na přepážce z nás asi
moc neví, když se asi osmkrát ujišťujeme, že bus má skutečně okýnka,
z kterých jde vidět ven a my ji podezíráme, že nás beztak kulí. Děsně se
odvazujeme opět a nekupujeme económico třídu, ale pěkně ejecutivo (ne VIP jak
posledně), v horním patře v první řadě, takže jakože nejvíc epickej
výhled by to měl bejt, jelikož i autobusy co měly ty samolepkový okna, tak
tydle přední okna obvykle byly kochací. Tak snad.
Žádné komentáře:
Okomentovat