Cajamarca

Vzhledem k tomu, že jsme teďkonc (poprvý) časově limitovaní, bylo nutný vybrat pár peruánských zastávek pečlivě. A díky časovýmu presu drandíme tak trochu sem a tam.

Další zastávkou je Cajamarca, kterou kdosi doporučoval na blogu nějakým, že jako mu o tom někdo místní řekl a šecko to zní lákavě a my teda míříme do hor.

Jelikož jsme teď velice organizovaní, tak dokonce stíháme šéfovat couchsurfing. Co se nám však moc šéfovat nedaří je autobus. Nějak nám ho chlapi vyprodali. Musíme teda ject jenom na půl cesty a tam prej přesedneme na další bus, že prej jich tam jezdí spousta. Ale ouha! První bus, na kterej se velice těšíme, že jako pojedeme pěkně ráno a budeme se kochat, nás přechytračil, neboť měl nějaký nálepky na oknech (všech) a nebylo absolutně nic vidět. Navíc to byl takovej špinavej bus a byla v něm buď ultra zima nebo ultra hic, no hrůza. Pouští dost divný filmy, mimojiný piraňa 3D a 3DD, což je teda fest haluz, ale v jednom z nich účinkuje Mič Bjůkenen a to mě teda velice zneposedňuje, páč kdykoli je na scéně, tak je to ultimátní (občas se neubráním nadšenému kvíknutí a lidi se na mě otáčí).

Po asi sedmi hodinách se někam dostáváme a další drama, neboť nejbližší bus jede až v deset večer. Což nejenže je veliká čekačka, ale hlavně nám to komplikuje plány s couchsurferem a budeme na místě někdy před 4 ráno. Žádná wifi nikde nefunguje, ani ta slibovaná v buse a na autobusáku je zima. Noční bus je pohodlnej docela – dvoupatrovej, kdy dole je VIP sektor s ještě většími a více sklápěcími sedačkami, a nahoře jsou taky sklápěcí sedačky a takový udělátko pod nohy.

Jo a v prvním buse (v tom bez oken) potkáváme našeho známého z Máncory (toho pupkatýho týpka, co ho J děsil v restauraci) a chudák nemá klid ani tentokrát, neboť J v jednom momentě dává nějaký rapy hrozně hlasitě, kdy se otáčí většina autobusu, já dělám jakože tam nejsem a týpek se plaší, mění sedátka a zapomíná francouzskou knihu.

Cajamarca jak je tuze v horách tak je velice mrazivá, hlavně takhle ve čtyři ráno. Rozhodujeme, že je moc brzo na to volat couchsurferovi a tak sedíme na busáku v nějaký podivný místnosti s asi deseti dalšíma lidma. Běží tam telka a já jsem v šoku. Celej pořad je o nějakým nejslavnějším komediantovi (Chespirito, každej ho v latinským světě zná), kterej zrovinka umřel a ve všech těch památečních scénách je – světe drž se – Kiko! Ten pochybnej klaun s vycpanýma tvářema a prolamovacíma kolenama z Playas v Ekvádoru! Kiko je slavnej tuze moc! Vůbec tomu nemůžeme uvěřit, že jsme jako byli v jeho cirkuse a netušili nic. Hrozně nadávám, že mi J nedovolil se s Kikem vyfotit, když se všichni ostatní fotili, páč hrozně by nás to zdrželo (ne že bychom měli něco na práci jinýho). Další dny nás Kiko pronásleduje uplně všude. V každý televizi běží ty stejný památeční programy, všechny stánky maj Kika s Chespiritem na titulních stránkách, no divočiny!

Kolem půl šestý ráno se rozhodujeme volat Josému (couchsurfer) a ten pro nás okamžitě běží na autobusák. Prej tuze pařil a bejval by nás mohl vyzvednout v ty 4 ráno, cestou z párty. Vede si nás k sobě domu a nás čeká nemilé překvapení. Má pidi pokoj a spací zařízení pro nás spočívá v jedné matraci, která je skoro malá i pro jednoho, natož pro dva lidi, je molitanová a kolem ní je nějakej igelit. Ještě k tomu José přihazuje pofiderní spacák a to je celý. Docela trneme, že jako jak se tam naskládat, jak se toho co nejmíň dotýkat a co dělat. Jemu to připadá velice normální, nám vůbec. José má ráno nějaký pochůzky, my stejně moc spát nemůžeme a tak hned jak mizí, tak vyrážíme do města sehnat nějakej hostel. Páč todle by jako nešlo. Nacházíme docela festovní ubytko hned na hlavním náměstí (kterým tady v Peru říkaj Plaza de Armas) a je to.

Cestou potkáváme nějaký veliký davy a hádáme, copa se to asi děje. Vydáváme se za nima a ouha, fotbalovej zápas. J hrozně chce jít, neboť nikdy na žádným nebyl, a i když ani jeden z nás fotbal nemá rád, tak kupujeme lístky a snažíme se procpat na přeplněnej stadion. Jen co dosedáme (první řada), tak začíná pršet. Nicméně peruánci vědí jak dělat business a hnedle je tam nějakej chlápek prodávající kusy igelitu. Hrozná vřava, lidi se málem ušlapou, chlápek řve plástico, plástico, lidi divočí a já tam cpu J aby nám taky nějaký opatřil. Povedlo se a už se balíme do modrejch igelitů. Maj tam hroznejch policistů všude a vypadá to velice napínavě. Místní jsou navíc velice dobří (i když teda mi přijde že ani jeden z týmů moc hrát neumí) a dávaj tam gól pěkně z kraje a lidi se můžou ujuchat a J juchá taky, i když neví která bije. Celý je to nějaký nekonečný, ale místní nakonec vyhráli, takže žádný nepřístojnosti se nekonaj a šici se v poklidu rozchází.

José je hrozně rozesmutněnej, když si jdeme pro kufry a my to hrozně musíme šolichat. Strašně nás pak další dny nahání a musíme s ním ještě jít na večeři a fotit se u fontány.

Město samo o sobě vypadá docela dobře, i když na Cuencu to zdaleka nemá. Ale taky maj okolo kopečky fešný a je to docela malebný. Klasicky si dáváme mirador, tentokrát jenom menší ve městě, ale i zdolávání těch asi sto schodů nebylo uplně snadný. Maj tady ty Quechua lidi, malý pani v barevnejch hábitech, s těma dekama a obříma kloboukama a jsou roztomilý (teda pokud zrovna nesmrdí močí)! Zato řeka je vrcholem nechutnosti a není divu, že se ji snaží schovat za zdi.

Cajamarca je plná jídelních dramat, kdy prvně jsme nadšení, že jsme našli dobrý meníčkový místo, ale při druhé (a třetí návštěvě) jde kvalita rapidně dolů a navíc si nás majitel fotí. Dále hlavně já jsem tuze nadšená, že je to sýrový město, obchody se sýrem každých 10 metrů a já nevim kterej dřív koupit (hlavně po Ekvádoru, kde byl jenom jeden druh sýra) a pak je ani nestíhám jíst. Na jednu z večeří jsme vyrazili do pizzerie, neboť J vyžadoval pizzu a ouha, pokaždé maj ty pizzy takový malý, že tentokrát jsme projistotu objednali extra grande a pizza byla větší než stůl. Asi tak pro deset lidí. Skoro jsme to zvládli sníst (tak polovinu), ale pizza navíc ani nebyla dobrá a oběma nám pak bylo zle v noci. Jednou se J cítil odvážně, a že si jako dá tu jejich specialitu, morče. Já to odmítla, páč sem měla stovky morčátek jako malá a nemohla bych to jíst. Avšak to, co mu přinesli, vypadalo podivně, masa tam bylo asi tak 10 gramů a celý to vypadalo jako praženej tuk, takže těžko říct. Mě v tý samý restauraci projistotu naservírovali polosyrový kuře a když sem to chtěla poslat zpátky do kuchyně na dovaření, tak po všech číšnících jako by se zem slehla. Jednou z mála pozitivních gastro záležitostí bylo testování Inca Koly. J si netroufnul, mě to chutnalo. Je to žlutý, bublinkový, voní a chutná to jak žvýkačka pedro a naprosto všichni to tu pijou. Jakože uplně všichni a kolikrát v restauraci nemaj jinej soft drink ani.

Vyrážíme do sousedního města (Baňos del Inca) na hot springs, o kterých nám i José vyprávěl. Maj tam takový ty lázně, na půl hoďky, s horkou vodou (až moc! A J pořád přidává teplotu, i když se celej už dávno potí). Rochníme se a pak si ještě dopřáváme masáž.

Další den se konečně vydáváme na tour, do nějakýho slavnýho stone forrest, do kopců pěkně (asi hodinu a půl v minivanu do kopců) a tam si pak dáváme hike. Jen co si vystoupíme, tak zjišťujeme, že jako zima a navíc nejsme vůbec vybavený na déšť (a tu přitom prší každej den) – holt jsme to moc nepromysleli předem. Pět minut po začátku výšlapu začíná pršet pochopitelně a průvodce nás navíc žene nějakou skalní průrvou, kde asi minutu nende nic vidět a my se šprajcujeme baťohem a já chytám klaustrofobní pocity. J navíc zase nějak stoná a akorát se mu přitížilo a vypadá to, že tam asi umře. Sotva se potácí, lidi se mu snaží šelijak pomoct, ale nende. Když se vždycky po chvíli přeprší, tak se i vyjasní a je to tam ještě fešnější. Roztomilý kopečky a lidi barevný různě postrkaný po stráních (snažící se dostat peníze z turistů). Výprava trvá asi dvě hodinky a pak zase hyjé do minivanu.

Po návratu do města se nám konečně daří sehnat lístky na bus (zkoušíme to už asi dva dny a ta osoba v kanceláři prostě nikdy není, pracuje asi 20minut denně). Při čekání ve frontě se vedle nás rozezvoní telefon a i když vedle jsou šici ti tour operátoři, nikdo se nemá k tomu to zvednout. Když už to zvoní asi půl minuty, J tam vlítne za tu přepážku, zvedá telefon, něco do toho anglicky blábolí (osoba na druhý straně musí být asi docela v šoku) a tour operátoři se děsí a honem se toho jeden běží ujmout. Lenoši.