Trujillo

Zase nás přechytračili! Po fiasku s posledním přemísťováním jsme tentokrát chtěli bus s okýnkama, aby se jako šlo kochat, když jedeme přes den. Sexy José (ten couchsurfer s molitanovou matrací v igelitu – přidal si nás na fb a vystupuje tam jako sexy José, což upřímně nemůže být dál od pravdy, ale tak co už) doporučil společnost Linea a tak to teda šéfujeme u nich. Jaké však je naše překvapení v den odjezdu, když vidíme bus a on má zase ty samolepky přes okna, že nende nic vidět. Jakože fakt?!.

Míříme zpátky na pobřeží a destinací je Trujillo, kde máme už z Máncory zajištěnýho couchsurfera. Po asi 7mi hodinové jízdě nás na autobusáku opět přechytračili. Jelikož jsme pitomý a nepodívali jsme se na mapu, kdepažeto ten couchsurfer sídlí, tak J domlouvá taxíka, celý se těšíme, kterak jsme srazili cenu na polovinu a ono ouha, je to hnedle za rohem, jízda trvala míň jak minutu (i se stáním na semaforech) a my si rveme vlasy, že za to mohla bejt večeře. Budova je označena jakýmsi papírem, avšak dostat se dovnitř uplně nende. Teda jako jde, ale nemůžeme se nějak dohledat pana hostitele. Nakonec mu voláme a dozvídáme se, že přinde asi za hodinu a půl. V baráku v mezipatře se nám čekat nechce, celý je to nějaký pofidérní a J začíná bejt paranoidní, že to bude druhej José s molitanovou matrací a nahání mě do taxíčku směr centrální náměstí. J se vydává na obligátní obchůzku, zatímco já strážím zavazadla. Hnedle tam mám hrozně kamarádů a dokonce i nějakou asijsky vypadající turistickou pani, co mi dává mapu a šecko mi to hrozně vysvětluje a já to šecko vim. J se mezitím vrací s tím, že tam vůbec nemaj žádný hostely nikde, což je docela divný, navíc když je to jedno z největších měst. Vydáváme se teda kamsi, nacházíme pár pofidérních míst a nic se nám nepozdává. J mě tam opět nechává s kuframa na ulici a drandí dál. Po asi dvaceti letech se vrací a že prej nás ubytoval. Ale ouha, pobydleníčko je strašidelné, neboť to je jakýsi mezipatro postavený ze sena a slámy nebo co, žebřík nezvládá naše kufry a navíc tam není dost postelí a já dostávám alergický reakce na to šecko seno. Balíme se teda zase a rozhodujeme se zaject zpátky k Fernandovi (CS), že jako holt tam jednu noc dáme a nějak to vyřešíme druhej den.

Fernando předstírá, že mluví anglicky, ale není tomu uplně tak, dycinky dá pár slov a pak nenápadně hupsne zpátky do španělštiny. Postrkuje nás schodištěm až do nejvyššího patra a pak poťouchle ukazuje na požární schodiště, že jako nahoře je náš pokojíček. Fest prekérka, neboť schodiště je točité, dvoupatrové jakoby, klepe se a sotva se tam vejde jeden člověk, natož člověk s kufrem. J se nějak snaží celou tu situaci pošéfit, ale fest to nejde, neboť samotný přístup ke schodišti je přes jakousi rampu plnou lahví od piva a malířského materiálu a ono se docela těžko přeskakuje víc jak metr s kufrem nad hlavou. Já to vzdávám dopředu, jenom z pohledu na to schodiště se mi dělá šoufl. Fernandovi to naše utrpení naopak přinde strašlivě vtipný. Po asi půl hodině se nějak doštracháme se všema věcma nahoru, jenom abychom viděli, že pokojíček je velice zaprášenej a povlaky se nikdy neměnily. Navíc internety tam prej nejdou a musíme stát na schodišti nebo jít dolu do mezipatra, který jak se dozvídáme, funguje jako hospoda. Je to dost divoký uspořádání, v baráku je asi milion pokojů, šelijaký lidi tam bydlí a nejdivnější je týpek, co čůrá do umyvadla a zřejmě je strážcem tý hospody, neboť neustále je na pozoru. Aby toho málo nebylo, tak koupelna je u hospody, na zamykání, dost špinavá a hlavně se do ní musí přes to schodiště pochybný. Mezi schodištěm a hospodou/koupelnou je navíc jakási mříž a my teda máme asi osm klíčů a nevíme kam který pasujou a šecko to hrozně trvá. No jako moc! Dáváme večeři v chifa (čínský restaurace tady nejvíc frčí, víc jak polovina restaurací je snad chifa, napínavý) a snažíme se to šecko zaspat a jenom se modlíme, aby se nám v noci nechtělo čůrat, páč ty schody jako, ehm, prekérka největčejší.

Druhej den vyrážíme na obhlídku města. První drama začíná hned u baráku, kde si dáváme nechutnou snídani a následně se snažíme odchytit nějaký colectivo mini van do centra (páč taxíčky tu teda vůbec nemaj levný) a ono ouha, stojíme na kraji ulice asi půl hodiny a přibližně každý tři minuty nějakej mini van zastaví, ale my nejsme schopný identifikovat, kam jako jedou a než se vzchopíme a přeptáme se, tak většinou ujedou a my máme po ptákách. I se místních přeptáváme, ale nějak se nám nedaří se dorozumět. Z nějakých zvláštních důvodů nám lidi v Peru moc nerozumí. Ne, že by naše španělština byla kdovíjaká, ale objednat si v restauraci a takový ty základní věci dovedeme, nicméně tady je to najednou šecko nějaký komplikovaný a my si připadáme jako ještě větší retardi než ve skutečnosti jsme. Nakonec nás nějaká osoba do jednoho z těch vozidel strčí a my teda jedem. Nevíme moc kam, ale jedem. Opět sedátka pro trpaslíky a kolena nad hlavou. Jedeme děsně dlouho a nějaká žena na sedačce před námi, když nás vidí s mapou, se pro nic za nic rozhorluje a děsně do nás něco pere anglicky a hrozně nadává, že nerozumíme anglicky a my vůbec nechápeme co se děje. Hrozně se nás ujímá a v jednom momentě nás vystrkuje z vozidla.

Na mapě měli nějaký náměstí s býky, tak jsme mysleli, že to bude jako fešnej začátek, ale vůbec se nám to náměstí nepovedlo lokalizovat, i když jsme byli hned vedle a máme podezření, že vůbec neexistuje. Prvně jsme totiž šli na radu kohosi jedním směrem (přes jakési pouliční tržiště, kde prodávali záchody, nábytek a zvířata – štěňata v klíckách pro andulky nacpaný a ptáky s drůbeží a šecko a nám se z toho dělalo ouzko) a lidi ukazovali kudy kam, když tu najednou lidi začali ukazovat, že musíme jít směrem opačným. Takhle jsme to tam zkusili asi třikrát, drandíme sem a tam jak kreténi a lidi pokaždé ukážou jinym směrem. Už na to nemáme nervy a vydáváme se do centra radši.

J hrozně potřebuje jít do mekáče – moc nechápu proč, neboť komplet šecky mekáče za celou dobu tady byly dost marný a vůbec tam neměli ňaminky. Ale asi má strach, že možná by pak žádnej neviděl tejden, tak mě do jednoho, i přes moje veliký protesty, tlačí. Burger je prej odpornej, já nevím, dala jsem si akorát fried yuca, páč sem hrozně local. Po pofiderním obědě obíháme pár turistických agentur a snažíme se vyzjistit ceny tour na ty jejich pyramidy nebo co. Ukazuje se, že to vůbec není levný a my se teda rozhodujeme, že to pak nějak pošéfíme nadivoko sami.

Ve městě není vůbec nic k obhlížení a tak teda vyrážíme znovu na hlavní náměstí (kde jsem včera čekala s kuframa), který je jako jediný docela fešáčký. Koná se tam jakési shromáždění nebo co, tak si sedáme a sledujeme stovky (minimálně jednu stovku) policistů nebo nějakých vojáků nebo co to je. Hrozně nás to hecuje a chceme vědět, co se jako bude dít a tak pořád čekáme. Neděje se nic moc, ale asi po hodině čekání se vojáci začínají šikovat do jakýchsi čtverečků (první skupina jsou ženy!) a my jucháme a já se fotím (my many men) a chlapi jsou z toho nějaký neklidný a já se bojim. Chlapi pak provádějí jakýsi cvičení, kdy jakože je prvně hrozně instruuje pan generál (nebo kdo to je), oni se hromadí, pak se uskupují znova a pak vyhazujou nohama, běží kamsi a tam klušou na místě. Celý je to ale dost nekonečný a nebejt toho, že nás pan generál vyhodil, tak tam jsme doteď (seděli jsme totiž na lavičce, ale chlapi se v jednom momentě uskupili, přeskupili a všichni se otočili přímo na nás - předtím byli zboku - a najednou začali mašírovat našim směrem a obestoupili celou tu lavičku a panu generálovi se to nelíbílo, páč J se bál a já kvičela nadšením. Po odchodu jsme zjistili, že jsme byli jediní diváci tak blízko akci).

Jelikož ve městě už není co objevovat, tak se rozhodujeme, že zítra odjedeme (jenom teda kousíček, na pláž jakože) a vracíme se k Fernandovi. Domnívali jsme se, že už to horší bejt nemůže, že už jsme jako šecky ty hrůzy si odbili včera, ale ouha. Prvně mě znovu v koupelně odchytává Fernando (už mě tam odchytával ráno, kdy sem si chtěla dát sprchu, ale ve sprchovým koutě bylo asi čtyřicet kyblíků a lavorů a malířskejch štětek a já teda strašně stěhovala), že jako nás chce představit nějakejm Argentinkám, který jsou tam taky na couchsurfingu. Zase to nějak onačím a prchám po schodišti. Fernando je ale vykutálenej a posílá jednu z nich za námi (slečny bydlí hned vedle, chuděry, jedna je totiž dost tlustá, zajímalo by mě, jak ona se dostává přes ty schody, když já mám problémy) a slečna nás španělsky zve na společnou večeři, kterou odmítáme, neboť už jsme si naplánovali jiný papu. Jí to nijak netrápí, ale Fernando se nevzdává, a tentokrát se osobně vydává za námi a my panikaříme. Narychlo plánujeme, jak mu povíme, že máme nějaký alergie na jídlo a tím se z toho vykroutíme, ale jsme marný a jakmile nás dostrká dolů, tak už není úniku. Navíc zjišťujeme, proč na nás tak tlačí – chce, abychom zašli koupit víno, že jako když holky vaří. Moc se nám to nepozdává, navíc když víno není tak uplně levný a my ani nechceme na tu večeři a supermarket je tak 20min chůze. Ale nic jinýho nám nezbývá a uháníme teda na nákup.

Večeře je strašlivá, neboť slečny nemluví téměř vůbec anglicky, jídla je málo a Fernando se ukrutně opíjí a má nemístný poznámky a mluví už skoro výhradně španělsky po chvíli a my nevíme kterak se zdekovat. Slečny jsou lesby a jediný co se dozvídáme (čemu jakože rozumíme) je, že pracujou v jakýmsi baru a maj tam molekulový drinky, což zní docela hustě a jedna nám navíc ukazuje obrázky se všema těma nitrogenama nebo co to je a vypadá to luxusně. Jsou navíc nějaký starý a vydaly se na cestu, která bude trvat 2 roky. Po asi dvou hodinách se nám konečně pod jakousi záminkou podaří uniknout (i přes Fernandova lesklá očka a staromládenecký průpovídky – spíš staro, než mládenecký, je mu asi 50 a je hodně patetickej), balíme saky paky a chystáme se k rannímu útěku. Další couchsurfing už tu naplánovaný nemáme a J se dožaduje mojeho ujištění, že už se tu o to ani pokoušet nebudeme.