Jelikož jsme ostřílení uživatelé městské hromadné dopravy,
tak i do další destinace se vydáváme takto (neboť taxíček by stál milióny).
Tentokrát bylo odchytnutí správného busu nejvíc jednoduchý, neboť destinace
byla napsaná na čelním skle. Bus je to takovej pidi, docela jsme trnuli, kterak
tam nastrkáme ty kufry šecky v tý rychlosti, ale pan „průvodčí“ se o to
postaral. Maj tu zase ty lidi, co jakože vybíraj jízdný, instruujou řidiče, kde
dle přání cestujících zastavit, vyřvávaj destinace ze dveří na lidi stojící u
silnice a obecně obstarávaj uplně šecko. Tady na rozdíl od Ekvádoru neřikaj
„pare“ když chtěj zastavit, ale „baja“ a nás to mate. Navíc pravidlem zde je, že i když je bus
narvanej k prasknutí a lidi si stojí navzájem na nohách, tak se dycinky
najde místo pro několik (desítek) dalších cestujících. Pan průvodčí to hrozně
koordinuje celý, vykřikuje pase pase seňor, strká lidi do vozu (vozidlo se
sotva zastaví) a ponouká ostatní pasažéry, aby uvolnili místo (asi jako kdyby
to šlo). Já stojím hned u předních dveří, dost tam s baťohem vlaju, na
noze mi stojí jakási stařenka s holí a užívám si dosytosti pase pase
třikrát do minuty. J sice urval sedátko, ale zase má na starosti svůj baťoh a
oba kufry a moc to nedává. Když by si někdo rád vystoupil, tak se musí nějak
procpat ke dveřím, dát peníze panu průvodčímu a povědět, kde chce zastavit a
pan průvodčí pak zahuláká na řidiče baja baja esquina nebo co. Pan průvodčí
vlaje ze dveří, neuvěřitelně haleká, mě z toho zalejhaj uši a bolí hlava.
Po asi hodině se konečně dostáváme na konečnou (jediný štěstí, neboť jinak
bychom netušili kdy a kde si vystoupit vůbec).
Nacházíme hostel (kterej jsme si předtim vyhlídli online,
ale nerezervovali, doufajíc v lepší cenu), slibovaný ocean view se nějak
nekoná, výhled máme do postranní uličky a z oceánu vidíme asi tak 5cm a lepší
cenu jsme taky nešéfli, ale co už. Číháme na západ slunce a sleduje zvláštní
jev – na západ slunce na pláži tu čekaj uplně jiní lidi než normálně –
policisté, taxikáři a lidi sedící v autech. Všude to tam dost smrdí močí a
celkovej dojem je tím trochu narušenej. O víkendu přijede asi miliarda lidí a
pak je ten pruh u pláže narvanej autama a lidi v nich sedí a popíjí piva a
je to hrozná párty asi nebo co.
Druhej den se vydáváme na největší tour, Chan Chan (čan čan, neasi) – nějaký vykopávky s šelijakou historií nebo co, a na googlu měli
roztomilý obrázky a já to hrozně musim vidět a i když J vůbec nemá rád
historický věci, nějak se mi ho povedlo nadchnout a vyráží se mnou. Jelikož
jsme velice úsporní, tak bereme místní bus a doufáme, že nám někdo řekne, kde
si vystoupit. Pan průvodčí nám sice řekl, ale jelikož jsme klasicky nevěděli
která bije, tak si vystupujeme u vstupu do areálu a ne muzea a vstup samotnej
se nějak nekoná, číhá tam pan taxikář s krvavou boulí na ruce a nabízí
drandění za ukrutně přemrštěný ceny a my se teda vydáváme pěšky, že to přeci nemůžeme
bejt daleko. Ale ouha, silnice vede jakousi pouští, J je zase šíleně z toho
neveselej a stěžuje si, že ho dycinky přechytračím a on se pak hodiny a hodiny
plahočí pouští a kdesi cosi a já nedbám a hrozně se mi to tam líbí ty scenérie.
Uplně fešácký tuze moc.
Po přibližně půlhodince se konečně dostáváme k samotnému
areálu, zakupujeme vstupenky (který platí na 4 různý místa po dobu dvou dnů) a
odmítáme průvodce, neboť jsme spořiví a vydáváme se na objevování. Nevíme nic,
J si strašlivě stěžuje, že tam maj jenom samý adobe walls a já velice číhám na
šelijaký ty rytiny a šecko. Čan Čan! Hned zkraje se projistotu ztrácíme,
jelikož jsme nesledovali symbol ryby, kterej to tam jako navádí a jeden ze
sekuriťáků se za námi řítí, že jako takhle by to nešlo.
Cestou potkáváme kanadsko-peruánskou dvojici a oni nám
hrozně líčí, kterak nás viděli jít tam po tý silnici a jak je to děsně
nebezpečný a že bychom měli jedině s taxíčkem jet. Amatéři, já je taky
viděla a když to teda bylo tak nebezpečný, tak proč nezastavili a nenabrali
nás, když měli volný auto, tss. Navíc jsme viděli pár lidí drandit po stejný
silnici v opačným směru. Jelikož
ale J se celej vyplašil, tak do další části areálu taxíček bereme – nicméně jak
už to tak bývá, přechytračili nás a tuze platíme za víceméně to samý, co jsme
předtím šli, neboť muzeum je hned pak za rohem. Na tripadvisoru nebo někde
psali, že jako v muzeu člověk může strávit hodiny a tak se bojíme, jak to
šecko stihnem, nicméně teda v muzeu je asi tak jeden obraz, dvě nějaký
instalace a obchod s předraženou zmrzlinou. Minuta a půl a jsme hotový.
Venku si fotíme ty jejich odporný psy, který tu maj
skoro všude – nějaký bez chlupů a takový šedivý, s ošklivou hlavou. J je z nich
hrozně zhnusenej a mě se teda taky nelíbí ani trochu a to přitom z ňufíků
obvykle docela ochichám. Číhá tam jakejsi vysokej běloch a hrozně si nás
odchytává, že jako kampa máme namířeno – prvně jsme trochu odměření, páč i
přesto že je bílej, tak jsme paranoidní, že se nám něco bude snažit prodat ale
ono ne. Hoch taky dává Chan Chan tour a jak už vyzjistil, tak nám chybí stejný
dvě atrakce a on že bychom se teda mohli podělit o náklady na taxíček. Hoch
vypadá docela vylekaně, tak ho bereme. Zjišťujeme, že je to docela srandista (i
když ne úmyslně) a má trochu lepší představu o tom co se děje, než my. Ještě
než se nám vůbec podaří první taxíček pošéfit, tak se shodujeme, že vlastně
máme šici hlad a zastavujeme v první restauraci u cesty – a další ouha! „Pravda
vítězí“ nápis a česká vlajka se tam skví. Strašlivě juchám a chlapi nechápou.
Velice to tam fotím a v tu ránu je tam slečna nějaká a přeptává, že jako
esli ČR a já povídám že jo a hrozně si tam asi deset minut povídáme. Slečna je
velice těhotná, děti další jí tam běhaj, už asi 7 let je z Čech pryč a v aktuální
destinaci se jí nelíbí. Bohužel teda ale restaurace je to peruánská, takže
žádný český ňaminky se nekonaj. První Češka za celou dobu tady, juhůů.
Pete je z Irska a cestuje si sám a je docela dobrá
společnost. Po grandiózním papu se vydáváme na nějakou pyramidu, kterou stíháme
jen tak tak, neboť už se zavírá. Nic extra, ale výhledy z vrchu jsou
fešácký a Pete má docela specifický typy fotek a hrozně nás v jednu chvíli
nutí dělat nějaký skopičiny se stíny na zdi. Čtvrtou atrakci už teda nedáváme a
vyrážíme zpátky do Huanchaca, kde shodou okolností i Pete bydlí. My jako
ostřílení cestovatelé volíme bus místo taxíčku, i když to obsahuje jeden
přestup neznámo kde. Nějak se nám to ale celý podařilo a i Pete se naskládal do
minivanu. Při přestupu si pro nás však pochystal epickou podívanou, kterou teda
jsme neviděli, ale slyšeli. Vystupujeme z prvního minivanu a číháme přes
kruhák, kde prej má bejt druhej bus, když v tu chvíli slyším obří ránu a
výbuchy smíchu – Pete to nějakým záhadným způsobem narval do pouliční lampy, když
se otáčel při výstupu z minivanu. Nejvíc se všichni pasažéři smějou, Pete
je zmatenej a krvácí z obočí a na čele se mu rýsuje boule. Trneme, že nám
tam omdlí a co jako s dlouhánem budeme dělat. Naštěstí neomdlívá a honem
ho strkáme do dalšího busu a jedeme.
V Huanchacu si vystupujeme každej jinde, ale nějak se i
přesto po pěti minutách s Petem opět potkáváme – to jeho zářivě žlutý
triko a kostičkatý gatě nejde přehlídnout. Máme společnou cestu, tak jdeme
kolem vody a Pete si kupuje jakýsi pouliční jídlo, když v tu chvíli ho
bodne vosa do ucha, on z toho má psycha a J mu musí vytahovat žihadla
nějaký nebo co to je. Mě už teda dost cukaj koutky, páč to vypadá, že Pete má
větší smůlu než já a skoro bych se ho i držela ráda, že by si to jako šecko
vybral on. Na pláži se koná jakási sportovní akce, kdy z moře vybíhaj
lidi, občas maj surfy, někdo jim podává vlajky a oni dobíhaj do cíle. Hrozně
fandíme, i když netušíme o co jde.
V závěru si ještě užíváme další ze západů slunce, a
čekáme asi trilion let na večeři v našem hostelu, kdy už jsme si byli
jistí, že nikdo nic nevaří a že nám prostě nikdo nic nedá. J si mezitím ještě
objednává kafe, což je nejvíc humorný, jelikož ten sekuriťák/číšník si tu jeho
objednávku vyslechnul, pokejval hlavou, ale nikam nešel dalších 15minut. Čekačka
na kafe teda kolem 40 minut a i tak ho měl J vypitý asi půl hodiny předtim, než
konečně donesli jídlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat