Jacó - poslední zastávka

Cestou se začíná malonko měnit okolní krajina a je vidět, že tady asi prší ještě víc, neboť je to šecičko takový zelený celý a kopce mají kolem sebe mlžný opar. Zase vlhko hrozný, pro změnu (i když na Panama city to nemá, naštěstí).

Příjezd jsme zvládli, a i kdybychom náhodou tu naši zastávku nějak chtěli propásnout, tak vzhledem k tomu, že si tam vystoupilo 80% busu, tak by nám to asi došlo. Jaké však bylo naše překvapení, když se všichni ti uhulákaní Američani začali ubírat stejným směrem a došli s námi až k našemu hostelu. Týpek recepční (taky Američan) to moc neměl pod kontrolou, netušil co a jak a nás nakonec strčil do jiný budovy přes ulici, která se vyznačovala nefunkčním internetem (neboť router byl v tom druhým baráku, od kterýho jsme neměli klíče) a chybějícím bazénem (což ale nakonec tolik nevadilo, neboť bazén v druhém baráku byl pidi a docela nechutnej).

Jdeme teda na obhlídku města. Šílená tourist trap, všude samý předražený restaurace, obchody a vůbec je to takový až moc západní a postrádá to jakejkoli šarm. Po asi hodině a půl obcházení a vybírání z meníček se nakonec odebíráme do supermarketu, že si zkusíme něco ukuchtit sami. Ještě kontrolujeme západ slunce na pláži, kterej je docela povedenej.

Jacó má víceméně dva účely – party a surf. Vlny tu mají ukázkové, troufla bych si tvrdit, že jedny z nejlepších v Kostarice, a je to docela super na pozorování surferů. Sice tu nemaj tolik profíků jak v Austrálii, ale i tak se občas někomu povede chytnout vlnu a je to bezva podívaná, navíc s klesajícím sluncem za obzor na dokreslení atmosféry.

A party, to asi netřeba nějak rozebírat. Maj tu snad i nějaký kasina nebo co a společně se San José největší počet prostitutek. Ono už ty hotely vysoký přímo na pláži napovídají, že tohle asi nebude uplně fishing village.

Další den obhlížíme pláž na jednu i na druhou stranu, podivujeme se nad hodně tmavým (skoro černo-šedým) pískem a J se plaší, kdykoli se dostaneme k nějakým těm řekám/potůčkům, co ústí do moře, neboť tam zase hrozně očekává ty krokodýly. Naštěstí se tentokrát žádní nekonají a ani tentokrát nikdo nezůstává uvězněn nikde.

Párty nakonec nějak nedáváme, popíjíme zbytek rumu z Nikaraguy (a já lituju, že jsem ho tam nevyzkoušela dřív než až v poslední destinaci, navíc za takovou lidovou cenu), a psychicky se připravujeme na brzký odlet. Je to divný, jak to uteklo.

Jako poslední večeři (páně) si dopřáváme nějaký mega masový meníčko s asi osmi druhy masa a všeho možnýho a strašně se tam v tom dloubeme a tuk stříká všude kolem. Už je ale čas a musíme uhánět vyzvednout zavazadla a hurá na bus.

Puntarenas - neplánovaná zastávka

Ráno si velice přivstáváme, že jako musíme vyrazit tuze brzo a i přes to, že máme asi 5 minut rezervu na nákup ňaminek na levné ceny, tak autobus se rozhodl odjet dřív a málem nám ujel se zavazadly – já naštěstí slyšela motor z obchodu, nechala jsem ňaminky na pultě a uháněla, ale J byl někde na tržništi (ve snaze ukořistit ty trička) a já se ho nemohla dovolat a řidič autobusu odmítl čekat minutku a já panikařila, páč vozidlo furt popojíždělo s těmi zavazadly. Nakonec mi je začali vykládat na moje veliké prosby, když v tom se J objevil a nějak jsme to zase naložili, naskočili a už se jelo. Divočiny. Bus narvanej, my klasicky nevíme, kde si vystoupit, ale někdo nás naštěstí nějak upozornil a za pomoci místních jsme se s těmi zavazadly vyštrachali z busu jen tak tak.

Tam jsme zahlídli, kterak už je tam ten náš bus další, hrozně jsme běželi a nějak se nám povedlo naskočit za jízdy. Uf. Docela adrenalin dneska, ale aspoň neztrácíme čas. Tenhle bus už nás dovezl asi 400m před hranice a my se rozhodujeme pro poslední nikaragujskou snídani. Galo pinto a podivné nákupy maličkostí, abychom utratili poslední peníze.

Přechod přes hranice je tentokrát poměrně napínavej, neboť prvně se oficírům u plotu nelíbí fotka J v pase, pak se jim nepozdávaj naše pasy dohromady, ale my nedbáme, ceníme chrup a oni nás nakonec pouští dál. Exit z Nikaraguy docela šéfujeme, ale nějak jsme nevěděli, že budeme něco platit (a všechny peníze utratili v tom krámku kde jsme snídali) a teď to tam divoce měníme přes dolary a šecko možný. Na straně Kostariky (hrozná štrapác mezi těmi hranicemi, asi deset minut, už jsme mysleli, že jsme to nějak omylem přešli a jsme už v Kostarice) docela fronta, neboť nás předběhl plnej bus lidí. Tak tam pomalounku šoupeme šecky ty zavazadla a rozčilujeme se nad paní před námi, která má asi šest loďáků a neustále někam odbíhá a zdržuje frontu a my jí to posouváme a ona se na nás hněvá.

Na hranicích mě přechytračili. Hrozně jsem si malovala, jak zase vyměním ty pasy (jako kdysivá v tom Ekvádoru) a budu to pak mít šecko přichystaný na odlet, ale ouha, odmítli mi dát razítko do druhýho pasu a i přes veliký scény se nedali obměkčit a já mám teda po srandě a dost trnu, jak to jako zaonačím na letišti za pár dnů. Amatéři.

Naskakujeme pak na bus do Liberia (hrozně už tu trasu známe, že), cestou nás ještě čekají další dvě namátkové kontroly (oficíři v buse hrozně najednou čekujou razítka v pase), ale jinak cesta poměrně v poklidu. Bohužel v Liberii už se nám náš epesní timing malonko kazí a dáváme si čekačku skoro dvě hodiny. Opět netušíme jak někdo může vědět, který bus kam jede, když to nemá nikde cedulky a lidi se řadí do fronty tak 30 minut před příjezdem busu. J to dycinky chodí hrozně čekovat a přeptává se lidí, ale furt to vypadá, že náš bus ne a ne přijet. Nakonec někam nastupujeme a je to zase celý komplikovaný a vypadá to, že jsme klidně mohli jet i nějakým jiným dřívějším busem, přestože lidi tvrdili že ne (zase je to celý zmatený).

Vůbec tak nějak kopírujeme naši trasu z ledna z La Fortuna k moři a dost nás to děsí, protože to není uplně tím směrem, kterým bychom se chtěli ubírat. Už se navíc připozdívá a my trneme, esli se to šecko zvládne. A nezvládlo. Už nás čekal jenom poslední přestup, ale ouha, poslední bus odtama odjel asi 10 minut před naším příjezdem a my teda máme po ptákách. Nejvíc jsme uondaní z těch asi 7 busů a přechodu hranic a všeho a máme hlad a navíc máme výjimečně i booknutý to ubytko (jak to J šéfoval) a tudíž přijdeme o peníze a musíme hledat nějakej nocleh tady. Nejsme navíc jediní, komu ujel poslední bus a je nás tam teda asi deset a boj o volný pokoje začíná. Pár hostelů jsme viděli, ale bylo to všechno dost nechutný, takže došlo na klasiku, kdy já číhám u zavazadel a J vyráží na obhlídku. Něco jsme nakonec našli, stěhujeme se a vyrážíme už nejvíc vyhladovělí hledat nějakou večeři. Nacházíme samý podivný zařízení (buď nějaký automaty zakouřený a nebo čínu) a nakonec končíme ve fast foodu s kuřatama (the chicken!), kde maj dětskej koutek přes půl restaurace a děti řvou neuvěřitelným způsobem.

Když už jsme tady, tak se rozhodujeme, že dáme ráno malej sightseeing, aby se jako vědělo a mohla se napsat další destinace na seznam. Maj to tam dost divný teda, město je jakoby špinavý celý, pořád to někde divně smrdí a vůbec. Pláž je taky dost zabordelařená, což je škoda, protože jinak by ta oblast u moře nebyla uplně k zahození.

Aspoň ale maj takový dost kochací molo, kde nás při vstupu hrozně sekuriťáci zkontrolovali a dostali jsme vstupenku, že jsme návštěvníci nebo co. Zase tam chlapi rybaří a mě to uplně připomíná Newport beach v Cali, kde jsme byli v červnu na molu (jenom tady teda nikdo malýho žraloka nechytil, škoda).

Strašně to tam z mola čekujeme a já se kochám mořem a pak se podél pláže vydáváme dál. Ono totiž to město je jako na takovým skoro poloostrově (možná proto ten smrad) a z jedný strany je skoro vidět na druhou. Už tam ale nic fešnýho nemaj a my teda uháníme na oběd (výborná jídelna s mega porcemi) a pak pro zavazadla a hyjé na autobusák. Tentokrát máme místenky, na což už nejsme vůbec zvyklí (je to jenom 2h) a bus je navíc plnej Američanů a místních párty lidí, kteří všichni hrozně jedou naším směrem pochopitelně. Hrůza.

San Juan del Sur po stodvacáté

Malonko chaoticky se rozhodujeme pro San Juan del Sur – ano ano, podruhé.

Cesta byla hodně chaotická, neboť žádné autobusy nejely tak jak měly (ne že bychom věděli jak jet, přecijenom jsme z Pochomilu vystřelili dost narychlo a bez příprav) – jakože nám dycinky někdo řekl kam jet a přestoupit a žádnej přestup se pak nepodařil, neboť nám na místě vždycky někdo další řekl, že to tam nejezdí a nebo že poslední autobus jel před hodinou. Nakonec po asi deseti autobusech a minivanech a colectivech se konečně dostáváme do Rivas. Hlavně ty minivany byly hrozně fajn, protože jsme se tam nikdy nemohli vejít (zavazadla ani my) a strašně to bylo všechno nepohodlný sedět asi na 20cm a strkat kolena někomu až do břicha. Kdybychom to bývali tušili, tak jsme jeli do Managuy a odtama do Rivas busem a ne takhle rádoby zkratkou, která nakonec trvala víc jak dvakrát tolik a stála tuze moc. Ale tak do Rivas jsme nakonec s vypětím všech sil dorazili. Jenže ouha, odtama už skutečně nic nejde, je tma a my nevíme. Tuk tukáři na kolech se nás snaží pod všelijakými záminkami naložit (ale těch 30km asi uplně jet nechtějí) a jeden nás veze asi 40m a chce za to hrozný sumy a my si pak naskakujeme do nějakýho shared taxi, kam se nemůžeme vejít, páč už tam jsou asi tři další lidi a kufr musí být otevřenej, neboť naše zavazadla se tam prostě nenaskládaj.

Pochopitelně nemáme žádný ubytko (když jsme ještě před pár hodinami nevěděli že sem vůbec jedeme), ale J si pamatuje jakejsi hostel, kterej vypadal dobře, jenomže si nepamatuje ten název vůbec, celý to popletl, a ten „taxikář“ nechápe, kde nás vysadit. Ale velmi zkušeně ho navigujeme a nakonec se tam dostáváme. Maj ale plno, takže nic. Původně si myslíme, že tu budeme jen jednu noc, tak to moc nehrotíme a J obráží nejbližší ulici a po pěti minutkách už bydlíme.

Jelikož už jsme tu hrozně místní (přecijenom jsme tu byli přes 10 dnů začátkem ledna), tak velice známe všechny ty papací zařízení (ale ani tentokrát jsme do La Republika na jídlo nešli – není nám souzeno. Ani Loose Moose bar se nekonal), tak si velice malujeme, kterak se tu konečně pořádně najíme, po všech těch obstrukcích a lapáliích posledních dnů.

Na první večeři se stavujeme v Pollo Pescador (to podivný logo rybařícího kuřete) a tam se, jak jinak, hrozně dáváme do řeči s místním osazenstvem. Všude ti běloši šílení. Jeden důchodcovský pár z Michiganu sem jezdí už třetí rok a strašně nám to všechno líčí a my jim povídáme, kterak to už taky známe a víme jak. Po večeři ještě jdeme na zmrzlinu (ale nemaj žádnou, která by se mi líbila, tak mám smůlu) a tam důchodce opět potkáváme a já už mám psycha, že jim nikdy neunikneme.

Dost se hecujeme, že jako si pořídíme ty kýčovitý trička, poněvadž esli bychom si je měli odněkud z tohodle tripu pořídit, tak by to asi bylo tadyk, že. Obrážíme tedy za tímto účelem pochybné tržniště, ale maj to šecko takový nekvalitní a podivný a my nakonec to celý nějak nestíháme a nic nekupujeme a pak nás to náramně mrzí. A to jsme tu i zůstali o den dýl.

Aby těch propadáků nebylo málo, tak jsme nějak zazdili i tradiční salsa lessons (a to jsem se přitom tak těšila, že jak to jako pěkně vyšlo, že tu budeme ve středu a budou tanyny a nic nebylo). J si navíc dal za cíl obrazit co nejvíc místních lékáren v rámci honu za čímsi a je to hrozně všechno komický, jak to tam španělsky všechno děsně líčíme.

Navíc jsem tentokrát zaúkolovala J, ať nám jakože vybere poslední destinaci (přecijenom, už se nám blíží den odletu), když má furt nějaký připomínky a on to vůbec nezvládá, psychicky se hroutí a prosí mě, ať to jako vždy nějak vymyslím já, ale já se nedám. Nakonec vybírá něco strašlivýho, po asi pěti hodinách, a my teda druhej den velice jako plánujeme odjezd a to dokonce přeshraniční, zase po měsíci.

Takže bye bye Nikaragua, it’s been real!

Pochomil a veliká emergency

Jelikož moc nevíme kam ještě zajet, všude je to nějaký komplikovaný nebo předražený a zase tolik dopravně přístupnejch plážových městeček tam uplně moc nemají, tak volba padá na Pochomil, kterej se tváří jako ucházející možnost, i když o tom nikde pořádně nic nepíšou.

Už cesta samotná je docela zážitek, neboť prvně musíme school busem zpátky do Leónu, kde si velmi plánujeme, kterak zajdeme do lékárny (J) a tisknout (já – letenky a šelijaký lejstra potřebný) ale vůbec se to nedaří, neboť ve spletitých uličkách tržniště (v jehož útrobách se autobusák nachází) není možné nic najít, a když už něco najdeme (jeden zase hlídkuje u zavazadel a druhej drandí), tak to nesplňuje očekávání (třeba 10 copy center, kde neumí tisknout, ale skutečně jenom kopírovat a hrozně se diví, že co to mám za exotický požadavky) a po asi hodině se teda rozhodujeme odjet s nepořízenou. Ale jelikož jsme celou dobu číhali na rožku, místo toho, abychom stáli ve frontě, tak máme před sebou asi 40minutové čekání a šnečí posouvání se ve frontě – jelikož musíme (jak jinak) jet přes Managuu a tam jezdí jenom ty minivany.

Okolí autobusáku v hlavním městě skýtá velké množství copy center (kde teda opět zase moc netisknou) a nakonec se mi i podaří najít nějakou osobu, která poznala, že nevím moc která bije a moje španělský dotazy jsou hodně pofidérní a rozhodla se, že mě zavede někam a tam mi to šecko vyřídila a zařídila a já se teda po půl hodině vracím na autobusák vítězoslavně s dvaceti lejstry. Stíháme i oběd s kuřaty a už chytáme taxíček na další autobusák, neboť je nám sděleno, že odtud to naším směrem nejezdí.

Nějak se to všechno zvládlo, jenom teda v autobuse není uplně místo a já teda sedím na zaplivaných schodech (trvá to asi přes 3 hodiny a to se mi fakt stát nechce) a J stojí. Mám to hodně dobrodružný, neboť cestou občas otevřou ty zadní dveře a já teda číhám a trnu, esli nevypadnu. Pak mi tam ale začnou štosovat další cestující, kteří mi stojí na nohách a pak mě ještě nějaká obtloustlá ženština se zástěrou o rozměru 8 akrů vystrnaďuje a já musím taky stát. Jenom už není moc místo a já teda stojím u schodu u tyče a ženština mi sedí na levé noze. Moc fajn.

Na poslední půl hodinu se nám povedlo ukořistit sedátka, ale J začíná vypadat nějak na umření zase a povídá, že mu není vůbec dobře a panikaří, neboť v taxíčku mezi autobusáky tam vlítl na něj nějakej turbohmyz nebo co a ďobl ho za ucho a on tam má bebíčko napuchlý. V závěru cesty už vypadá uplně hrozně a jsem ráda, že jsme si vůbec nějak zvládli vystoupit.

Městečko je to katastrofální, nic tam není, je už skoro večer a nevypadá to, že by někde bylo nějaký ubytko. Vrhá se na nás nějaká žena, že jako má habitación a J vysílá výjimečně mě, že ať to zajdu omrknout. Pobydlení je to nechutný, záchod nemá ani rám a v postelích asi spávaj bezďáci nebo co.

Když se vracím na „hlavní náměstí“ tak J už kolem sebe má dav místních a drama začíná, neboť se nějak stihl celej v mezičase osypat a má všude šílený rudý pupínky a čekáme, že teda asi umře nebo tak něco. Nějakým zázrakem se tam objevuje jakejsi týpek, co hovoří (jako jedinej) anglicky a nabízí se, že ho odveze do nemocnice na čtyřkolce (páč autobus už prej dneska nepřijede a taxíček není snadný zavolat a internety nemaj a nic).

Já teda vyčkávám, mezitím ještě jdu na jednu obhlídku ubytka (který vypadá malonko líp než to první) a dvě hodiny vysedávám na „náměstí“ a vymýšlím katastrofický scénáře. Naštěstí šecko dobře dopadlo, chlapi se vrátili, J už je jenom na půl osypanej a vypadá živějc. Hrozně se teda ubytováváme a zjišťujeme, že ani není se kde najíst a v obchůdcích maj jenom chipsy, vodu a nějaký křupinky, který ale vůbec nebyly křupinky, nýbrž prasečí tuk a já se nachytala a pak mi bylo šoufl.

Druhej den vyrážíme do sousedního městečka (kde byl J v té nemocnici včera), že jako možná bude nějaký ubytko (a jídlo a internety) tam, ale nějak se nic nekoná a je to dost šílený tam a připadáme si jak v jiný zemi. Maj sice pár hotelů, ale všechny mají astronomické ceny, což absolutně nechápeme. A s jídlem je to tu podobně. Podél pláže se teda vracíme zpátky a doufáme v nějakou ňaminku k obědu v plážové restauraci, ale opět žádné štěstí. Aspoň že ta pláž je relativně ucházející (i když tam absolutně nikdo není a zase tu maj ty poryvy větru, takže písek máme zase v zubech a za ušima). Trošku z toho chytáme psycha. Navíc ten ochotnej týpek ze včera zase tak ochotnej nebyl a pak chtěl hrozný peníze po J za ten odvoz do nemocnice a J mu teda dal pár drobnejch a týpek že si nás teda najde druhej den pro zbytek a my teď trneme, že se někde objeví a počíhá si na nás.

V druhým městečku jsme zase viděli ty zelený papoušky co tu všude maj a taky tu jsou asi hitem ti čuníci. Jeden tam asi hlídal nějaký parkoviště (který moc nechápu, jaký tam má využití, ale budiž).

Po návratu na ubytko jsme celí z toho neklidní a zmateně se zase rozhodujeme pro grandiózní útěk (máme ubytko domluvený na dvě noci, ale už to prostě tady nedáme ani minutu navíc) a balíme teda kufry, i přes to, že už je docela pozdě a nemáme vůbec plán a bez internetů ani nevíme jak se někam dostat, ale nedbáme.

Na náměstí někomu strkáme klíč a nějaký peníze za tu jednu noc (všichni se tu beztak znaj, tak si to pak nějak spolu vyřídí) a naskakujeme hladoví na bus a vyrážíme vstříc hodně spontánnímu dobrodružství. Víme, že nechceme jet zase přes Managuu, ale tím náš plán víceméně končí. A směřujeme se někam na jih. Zmatečným odjezdům třikrát hurá.

Las Peňitas II a kanadské lapálie

Po přestěhování máme takový akční dny, kdy J si většinou čte svojí nazi knihu (šílená bichle s hákovým křížem na přebalu, která děsí všechny kolemjdoucí) a já si dávám veliký drandění po pláži a zpátky (je to hrozně fešný a není tam moc lidí kromě víkendů).

Neustále se rozčilujeme nad ukrutným servisem v téměř všech restauracích a vůbec nechápeme, že jim to takhle může procházet. Objevujeme i lokální stáneček s rybami, kde maj asi tři plastový židle a šest papoušků (maj tu takovej zelenej druh fešnej), kteří jsou náramně roztomilí a hopkaj po větvičkách nahoru a dolu. Akorát teda ryba je to celá a my teda máme opět jedinečnou příležitost se naučit vybírat to maso za očima. A opět nás někde nachytali a dali nám tu hnědo-šedou rybu nechutnou. J už je paranoidní a já si radši dávám spálený francouzský toasty.

Vydáváme se opět do Lazy turtle, což se ukáže být nejdramatičtějším bodem celého pobytu. Jelikož už jsme tam asi potřetí, tak známe všechny místní štamgasty (asi 10 Kanaďanů, tu holku z Hondurasu a nějakýho bloggera z Atlanty) a jejich story. Všichni jsou to neskuteční loseři, počínaje majitelem a jeho partnerkou, kteří jsou oba z Kanady, už jsou asi 12 let manželé, ale už asi 3 roky spolu nežijou, jenom nějak neměli čas se rozvést a své dny tráví za barem, kde nasávají víc než hosté. Hlavně při naší druhé návštěvě mě dost rozsekávalo, jak si tam týpek dával panáky snad třikrát do hodiny a Val (manželka) si lila vodku do hrníčku od kafe, aby nemusela pořád dolévat. Pak k odpoledni už začali trošku odpadávat (chlastá se tam od rána samozřejmě) a Val pak sedávala na okně a povídala si s papouškem.

Blogger z Atlanty je taky nějakej rošťák, neboť píše jakože pro bohaté pány středního a vyššího věku a „dělá“ jim dovolené na míru, že jako jim detailně napíše kam jet a co tam dělat na 10-14 dní a nějakým zázrakem ho to živí.

Dále je zde paní klavíristka z, jak jinak, Kanady, co popíjí víno s džusem a je taky dost už jetá chuděra a hrozně blekotá a pravidelně kupuje oříšky celému baru. Dále je zde několik staříků, kteří ač klopí jedno pivo za druhým, tak to na nich není skoro vůbec znát a nakonec v pohodě odjedou na konci dne na skútru.

Občas se tady staví i majitelé nedaleké pizzerie /kde jednou jsme měli fakt super pizzu, ale podruhý ji tam spálili uplně do černa a jak byli všichni ožralí už, tak si toho nikdo nevšiml a my to teda museli sníst), kdy speciálně pán si dycinky chodí vyžebrat cigaretku, zatímco pani jeho zapíjí ty bolesti od chickungunye. Slečna z Hondurasu zase srší energií a historkami a pořád líčí jaký koňský dávky ibuprofenu bere na ty kotníky (tady prodávaj v lékárně i 600 a 800 a ona je bere po hrstech).

Plus několik dalších štamgastů, kdy při pohledu na všechny tyhle lidi je mi skoro smutno, neboť to sice vypadá, že si nejvíc žijou, když se odstěhovali do Střední Ameriky, otevřeli si business a žijou na pláži, ale ouha. Jeden vedle druhýho to jsou akorát ubohý existence, kteří se jenom propíjí životem a nikdo z nich nevypadá dvakrát spokojeně. Uplně bych tak skončit nechtěla.

I si s J říkáme, že tam s nima nemůžeme chodit vysedávat moc často, protože z toho chytáme deprese. Naštěstí se nám po jednom velice nemilém incidentu, kdy ožralej majitel nám napočítal asi o deset drinků navíc a když jsme mu to odmítli zaplatit, tak ztropil scénu a dokonce volal druhej den na naše ubytování, že ať si na nás daj pozor, že neplatíme nebo co (přitom my mu zaplatili co jsme fakt projedli a propili a dokonce i něco navíc) už tam logicky chodit nechce a jelikož jsou všichni propojení, tak už se skoro bojíme jít i kamkoli jinam a aspoň se konečně odhodláváme popojet zase o kus dál. Přecijenom už jsme tu zase týden a pokud nechceme, aby nám uplně hráblo, tak je nejvyšší čas odjet.

Ještě teda se ale před odjezdem velice koná Superbowl Sunday, že, což J samozřejmě hrozně musí sledovat a tak už dva dny dopředu obchází všechny podniky a sonduje, kde to budou vysílat. Naštěstí jenom na jednom místě, kde jsme navíc ještě žádný konflikty moc neměli (kromě spálených francouzských toastů a pravidelné čekačky hodinu na menu). Já to moc neprožívám, ale jdu teda na poslední půl hodinku, abych viděla že co a jak a ouha, Seattle to uplně nejvíc ke konci projel a tak teda nejucháme ani.

Las Peňitas rozhodně nebylo špatné místo na potkávání nejrůznějších divnolidí. Na našem druhém ubytování byli kromě tlusté Kanaďanky z Montrealu dva Rakušáci, kdy týpek byl hrozně meditační, nosil slamák a nějakej provázek kolem pasu a procházel se po pláži s takovou pidi knihou (asi nějaký meditace) a dycinky se zastavil, předklonil třeba na 5 minut, pak udělal dřep na dalších 5 minut a u toho hrozně hltal tu knížečku. Slečna jeho ho zase pořád tuze parodovala a já nevěděla z nich oni taky moc nevěděli, když zahlídli tu nazi knihu co J četl a od té doby byli malonko odtažití.

A taky se tu docela vyskytovali takoví ožralové (pro změnu místní), co se klidně vyvalili před cestu nebo na zem uprostřed restaurace. A tak podobně. A nemají tu obchody s potravinami (jenom asi dva takový stánečky, kde maj rum a chipsy a mýdlo), takže musíme chodit do těch restaurací i když nechceme.

Ale procházky po pláži byly nejúžasnější, moře fešácký, západy slunce ještě víc a dost mi ty výhledy z terasy budou chybět. A taky jsme si tu konečně poprvé dali ten vyhlášenej rum (jakejsi Flor de Caňa) a to nejeden.

Las Peňitas I (Kanaďani a chickungunya)

Jelikož už jsme zase dlouho nebyli na pláži, tak po troše googlování zjišťujeme naše možnosti a jako nejlepší volba se jeví Las Peňitas, kam se údajně dá dostat busem, ale nějaký je to celý komplikovaný a obzvlášť v neděli jsou ty intervaly monstrózní a my nakonec jako největší ballers bereme taxíček za milion peněz. Jelikož se nám ubytování nepovedlo uplně zařídit dopředu (nějak toho online zrovna moc neměli), tak divoce vykukujeme z okýnka taxíčku, že jako si povíme, aby nám někde zastavil, ale pořád nevíme a on najednou že jako konec vesnice a že co teda bude.

Jako obvykle já hlídkuju u kufrů a J se vydává na obchůzku. Nakonec vyhrává ubytovna u německé lady, do které se sice musíme brodit pískem, ale aspoň to nevypadá uplně tragicky a máme tam dokonce nějaký posezení v common areas. Navíc je tam jakási lednice, která ale nechladí, plná piv a soft drinků a my tam teda vysedáváme a J dává pivka a já vyčichlou pepsi. Internety jim taky zrovna moc nefičí, takže zase nic. Ale potkáváme další obyvatele a slečna jedna nám strašně klade na srdce, kterak je ta německá lady šílená a že se nesmí šoupat židlema nebo bouchat dveřma – že prej ona jednou šoupla židlí a dostala šílenýho sprďáka a byly dramata. Na ty dveře nás pan recepční upozorňoval, ale moc jsme tomu nevěnovali pozornost. Zato teď jsme celí neposední a hrozně chceme něčím třískat, abychom to drama viděli na vlastní oči. Nicméně není vůbec potřeba tropit neplechu, neboť drama už započalo tím, že u našeho stolu byla jedna neladící židle (už to tak bylo před naším příchodem) a nějakej pohůnek mě normálně bez pardónu z židle sestrčil a odnesl ji k ladícímu stolu. OCD hadr.

J už asi vypil všechny piva z lednice a navíc už je tma a my teda usuzujeme, že je čas na večeři. Vycházíme ven a ouha, příliv nás přechytračil a moře je najednou až před naším barákem - asi tak o 300m blíž než předtím (jakože předtím mezi mořem a námi byly takový rybníčky nebo co, ale teď je to regulérní moře a je to dramatický) a jak je tam tma tak my nevíme kudy kam a přelejzáme přes dvorek sousedů s pomocí odrazu měsíčního světla a další ouha, oni tam maj čuníka a my se strašlivě plašíme. Šecko se to ale zvládlo a už jsme na rožku, kde začíná silnice (voda je asi tak 15cm pod okrajem, docela napínavý) a vydáváme se do vyhlášené restaurace, kde nás ale přechytračili a donesli hnědo-šedou rybu a J z toho byl celej rozzuřenej. Já si naštěstí na poslední chvíli objednala krevetky, který docela ušly. Ale uplně nás vylekalo, že už člověk nemůže věřit ani rybám a že se odteď budeme muset ptát na barvu masa při objednávání.

Druhej den se opět vydáváme na obhlídku, že jako bychom se mohli přestěhovat někam levnějc a stavujeme se v Lazy turtle, kde byl J už včera a byl tam nějakej ukecanej majitel – Kanaďan a vida, je tu zas, má ale dneska zavřeno, neboť pondělí je mental health day a on si tam teda jen tak sedí. Dozvídáme se spoustu info (až moc) a na konci zmiňuje chickungunyu, což zatím netušíme co je, ale brzy se to stane hlavním hřebem všech programů.

Navíc zjišťujeme, že je tu poměrně specifický servis v restauracích, který spočívá v tom, že si vás nikdo nevšímá a když už vám náhodou někdo po půl hodině přinese menu (nebo si pro něj potupně dojdete sami), tak stejně pro objednávku nikdo nespěchá a hned při prvním obědě čekáme dohromady asi hodinu a půl, než nám někdo vůbec něco přinesl. Roztomilé moc.

Zanedlouho se nám povede se přestěhovat dokonce i, k nějakým Kanaďanům (kterých je tu asi tak 80% populace), domeček je přímo na pláži (na tý opravdový, ne u těch odlivů jako tomu bylo u německé lady), pokojíček ucházející a dokonce jsou v ceně zahrnuté snídaně. Což teda není žádná výhra – první ráno nám to nějak uteklo (holt nějak neumíme vstávat), další den už tam teda stepujeme a je to nějaký divný – i to galo pinto zkazili a kafe není kafe a víckrát už teda nevstáváme. Ale maj tam ultra posezení, dvoupatrový a strašně hezky se tam čte a pozorujou západy slunce a já si uplně představuju, kterak bych si jednou chtěla splnit ten svůj sen – bydlet přímo na pláži aspoň 3 měsíce.

Na jednu z večeří se vydáváme do pizzerie, kterou vlastní, kdo jiný než, Kanaďani a pracuje tam jako servírka jakási potrefená Američanka z Hondurasu, která má v rukávu stovku historek, přičemž jedna zní víc nepravděpodobně než druhá. Kupříkladu se dozvídáme, že její rodina patří k elitě v Hondurasu (elita je asi 30% a zbytek jsou chudí) a že to tam teda celý je hrozně propojený a gangy a ona samozřejmě zná prezidenta a všechny důležitý lodi a ví kolik % dostává prezident z drogových obchodů a šecko. Navíc ona asi zkusila šecky drogy (což teda naopak docela pravděpodobně zní) a rodina jí teda odvlekla do Nikaragui nebo co a nedává to moc smysl a ona chce na Floridu na vejšku.

Co je ale hlavní, dozvídáme se konečně podrobnosti o té slavné chichungunyi, která je tématem všech rozhovorů a první otázkou, kdykoli přijde někdo nový do podniku (tzn. do všech restaurací a hostelů spravovaných Kanaďany). Jedná se o jakousi chorobu, která je prý uplně v celé Střední Americe a kterou trpí celá vesnice tady nebo co, ale my prý jsme v pohodě, neboť už to šici maj a jde to chytit do 3 týdnů a poslední lidi to dostali kolem nového roku (což uplně vychází, že to klidně ještě můžeme chytit, neasi) a my hrozně trneme. Na hostelu to pak googlim (což je dost fuška, neboť v celých Las Peňitas uplně neví co to je internet a skoro vůbec to nefunguje a je to naše asi nejdelší doba za celý výlet, bez spolehlivého připojení a je to fest nezvyk) – a ono ouha, choroba je to nevyléčitelná a může člověka zlobit i po pěti letech. Víceméně se to projevuje horečkou a vyrážkou a pak nastanou bolesti podobné revmatu/artróze (chytá to hlavně klouby) a člověk třeba nemůže chodit, držet něco v ruce nebo tak. A pak se ještě připojuje nespavost a je to celý dost lákavý. Ten borec ukecanej z Lazy turtle to má v zápěstí hlavně, tahle Američanka v kotnících, ostatní lidi z pizzerie spíš záda a ruce a všichni ostatní to taky maj někde. Už docela dává smysl ta otázka, kterou slýcháme tisíckrát denně „how is your gunya today?“. Speciálně J chytá neuvěřitelný psycha (údajně prý je varování na všech webech a my nic neviděli samozřejmě – asi jak žádný varování nečteme a očkovaní nejsme snad skoro proti ničemu) a mě se to taky moc nelíbí ta představa, že bych 3 týdny byla uplně vyřízená, protože to by mi akorát vycházelo na cestu domu a to by nebylo vůbec fešný. Ani ale nemá smysl horečně ujíždět, když to je údajně všude a navíc už jsme to beztak chytli. Projevuje se to do 5-10 dnů nebo tak něco, tak nezbývá než čekat.