Huaraz 2 - mucho hiking

Lidi jezdí do Huarazu výhradně kvůli velikejm výpravám do hor. My sice nejsme žádní velcí hikeři, ale nějak se mi povedlo J přesvědčit, že jako musíme nějakou tu přírodu taky obhlídnout a vybíráme nejfešnější hike. Jelikož ale už zase nejsme zvyklí na tu nadmořskou výšku (vzhledem k časovýmu presu drandíme z pobřeží do hor a pak zase na pobřeží a pak zase do hor jak největší amatéři), tak první den dáváme aklimatizaci jenom ve městě a na druhej den jsem nám velice naplánovala test hike, než se jakože vydáme do opravdickejch hor, tak jako jestli už to malonko dáváme.

Původní plán byl jenom tak jakože náhodně zajít na nějakej z těch okolních kopečků, ale když se chceme přeptat v turistických kancelářích (kterých je asi tak 80 na každým rohu), kampa jako máme jít (jelikož J mi už nevěří ani malej krapet a zase se strachuje že ho potáhnu kamsi do neznáma), tak nějak záhadně zakupujeme tour na další den k fešnýmu jezeru a pani nám zároveň radí, že jako máme zajít na mirador, že nás navede na colectivo, který nás vysadí kdesi a nakonec s náma naskakuje a ukazuje sama kde si vystoupit. Jelikož nám nakonec dala mega slevu a ještě s námi jela, tak si řikáme, jaký máme štěstí. Ale ouha! Pani ukazuje na jakousi pěšinku, že jako tama nahoru a bude. Malonko funíme, J teda funí tuze a to přitom nejdeme ani 5 minut. Moc se nám ta pěšinka nepozdává, neboť to skoro vypadá, jako by to vedlo přes soukromý pozemky, ale nedbáme. Už jsme skoro na vrcholu, když tu najednou se na nás vrhá smečka divokých psů a my panikaříme. Psi jsou šílení a hrozně na nás doráží a mě je jasný, že nemá smysl se snažit utýct, když jsme tak zafuněný a tak se nějak tlačíme na sebe, aby nás kdyžtak pokousali zezadu.  J je poplašenej stejně jak já, ale pak dělá že ne a stěžuje si, že jsem mu drtila rameno. Po asi deseti minutách to psi vzdali a pomalu se začali vzdalovat.

Rozhodujeme se, že tudy cesta nevede a že asi bude lepší přeskotačit na kopeček sousední, když tu další ouha, jen co jsme se ujistili, že psi už jsou docela daleko a že teda asi můžeme se přestat třást, tak kdese vzali tuse vzali, divocí osli! Prvně to vypadalo, že ten osel první se jen tak objevil a že se tam pase, když tu najednou bylo jasný, že osel míří přímo na nás a to dost rychle. V tom momentě jsme začali prchat, což muselo vypadat nejvíc komicky, kdyby to někdo sledoval. Kopec to byl fest prudkej, všude nějaký kamení a prokluzovalo to, já navíc nemám vůbec dobrý boty na takovýdle dobrodružství a asi pětkrát jsem si málem vymkla kotník. J se zasekával o nějaký keře a klouzal po kamenech, zatímco já se chtěla schovat mezi takový stromky, že jako osel na mě nebude moct. Jen co jsem tam ale konečně doskotačila, tak ouha, osli najednou byli 3 a mně bylo jasný, že mě ani stromky nezachrání. Navíc – překvapivě – osli dávali skotačení v tom terénu mnohem líp než my a byli rychlejší.  Zničehonic se na kopci objevila jakási stařenka, která se zjevně snažila ty osly přivolat, ale osli nedbali a stařenka lamentovala a asi z nás nebyla moc nadšená. Nějakým zázrakem se nám povedlo přeskotačit na další kopec a i když jsme měli osly hned za zadkem, tak přes jednu průrvu se zpomalili a my nabrali náskok. Mezitim se ale navrátil jeden z těch psů (nebo možná nějakej novej, kdo ví) a my zase museli zaujmout číhací pozici a osli se nebezpečně blížili. Celý jsme byli nějaký podrápaný od křoví i přes tepláky a džíny, J měl něco s kotníkem a mě fest ruplo v koleni. Ale adrenalin běží na plný obrátky a my se záhy dostáváme do bezpečí.

Tedle druhej kopec navíc má festovní mirador, takovej mega kříž, takže to pofocujeme a jelikož čekáme, že se strhne každodenní průtrž mračen, tak plánujeme, kterak se dostat zpátky do města. Nějako si netroufáme se vracet stejnou cestou a volíme jakousi polňačku na druhý straně. Šecko dobře dopadlo, už nás nikdo nepronásledoval, ani déšť nás nechytil a my dokonce nasedli na jakýsi colectivo pod kopcem co nás zavezlo zpátky do centra. J zase lamentuje, že mám akorát pitomý nápady a veliký dobrodružství a že jsem beztak byla v sedmým nebi když nás ta zvířata honila. Blbec. Test hike jak se patří, neasi.

---

Po velikým úspěchu, kterým test hike nepochybně byl, se nemůžeme dočkat dalšího dne, kdy máme bejt ready v 5:45 před hostelem. Velice se snažíme nakoupit nějaký ňaminky, ale moc se nám to nepovedlo a druhej den pozdě bycha honíme. Budíček je dost psycho, když obvykle vyspáváme tak do devíti minimálně, ale zima nás dost probrala, popadáme předpřipravenej baťoh a číháme na silnici. Trochu se bojíme, že pro nás nikdo nepřijede, neboť to včera bylo dost chaotický s tou turistickou pani, ale po chvíli se k nám připojuje další obyvatelka hostelu, která to bookla přes někoho jinýho a tak si řikáme, že třeba přijedou aspoň pro ní a my si naskočíme nenápadně.

Před šestou se skutečně objevuje bus a my si nasedáme. Jakmile se ale rozjedeme, tak začínaj dramata. Týpek průvodce za námi míří, vůbec se mu nepozdává náš voucher a praví, že jsme platili málo a musíme mu doplatit rozdíl. Docela psycho, dohadujeme se s nim, ale on akorát povídá, že si můžeme vystoupit, esli se nám to nelíbí. Tak jasně, že se nám to nelíbí, ale je 6 ráno a beztak bysme ani tu pani, co nám tu tour prodala, nenašli, aby nám vrátila peníze. Naštvaně teda platíme.  A to jsme měli radost, že se nám povedlo usmlouvat malou slevu včera.

V autobuse děsná zima, navlíkám na sebe skoro šecky vrstvy co mám s sebou a nic nepomáhá. Po asi hodině a půl jízdy stavíme kdesi na snídani, to už mrzneme monstrózně a ostatní účastníci nás skoro litujou, neboť většina lidí je vybavena bundami, čepicemi, rukavicemi, tisíci vrstvami a tak podobně. Já mám dvě trička, svetr a mikinu se šálou a třesu se jak ratlík. J je na tom podobně a nějaká Němka se slitovává a půjčuje mu svojí extra šálu.

Po další hodině se konečně dostáváme do toho national parku, stavíme na 5 minut u fešáckýho jezera zelenýho tuze kochacího a pak po dalších 15minutách chystáme nervy na velikej hike. Už jsme na hranici 4000m.n.m. tuším a ziminka je veliká. Na cestu k jezeru (laguna 69, neasi) máme 3 hodiny prej a celej hike je asi 10km, tak se uklidňuju, že to se snad nějak pošéfí. Ale už první úsek po deseti minutách na rovince je dost záhul, lidi zpomalujou, nám dochází energie, ale aspoň už nám není zima tolik. Po asi půl hodině na mě asi přichází nějaká lehčí forma altitude sickness zkombinovaná s mojema cukrovýma problémama a mám pocit, že omdlím každou chvíli. Po dalších deseti minutách už vidím dvojitě a to mi vydrží až do večera. Fakt pecka. Navíc jak nemám žádný pohorky ani trekový boty, ale jenom normální Nike botičky, tak to tomu taky moc nepomáhá, neboť se po nějaký době začínáme brodit takovou divnou vodou přes kameny do prudkých kopců a já jak se snažím si nenamočit nožičky moc, tak tam hopkám jak kamzík a akorát mě to ještě víc unavuje všechen ten nadbytečnej pohyb (netřeba zmiňovat, že hopkat přes pofiderní kameny kluzký, když člověk vidí dvojitě, není žádná sranda). J se relativně drží tentokrát – asi jak protrpěl šecky ostatní výpravy, tak tentokrát má docela štěstí.

Naše asi 30 členná skupina se dělí na profi hikery s vybavením, kteří uhání vzhůru, pak takovej ten střed, za kterym se šinu já a pak skupina Korejců, co to moc nedávaj. Občas krosíme řeky, což je docela vzrůšo, i když teda jedna byla obzvláště vypečená a mě bylo jasný, že nemůžu jít přes s mými botičkami a nemůžu ani skočit skoro dva metry, tak po pěti minutách dumání rozhoduju sundat botičky a dát si to naboso. Kupodivu ta ledová voda není takovej šok jak jsem čekala, asi jak už moc nevnímám.

Po asi čtyřiceti letech se konečně blížím k cíli, kochám se snížečkem (což J vůbec nechápe, hlavně když si z těch kusů sněhu, co se tam válí u pěšinky, dělám koule a házím je všude okolo jak malá), což je ukrutně vánoční a tu najednou, laguna 69 se objevuje! Nejvíc nejfešnější! Uplně jakože taková super modrá barva, kolem toho ty kopce šedivý a v dáli zasněžený kopečky. Máme tam asi 45 minut kochací pauzu. Dokonce i pidi lavina se tam konala. Papáme jablíčka a litujeme, že nemáme žádný pořádný jídlo. Sledujeme bláznivý Korejce, kteří se natírají kdoví čím a fotí a natáčejí jak diví a do toho mávají korejskými vlajkami. J tvrdí, že jeden z těch Korejců je ze Severní Koreje, ale mně se to moc nepozdává.

Cesta dolů je neméně dramatická a i tady platí, že se nemáme zastavovat. Cestou nahoru je potřeba udržovat nějaký tempo, i kdyby nejpomalejší, ale hlavně nezastavovat na moc dlouho. Cestou dolů je to podobně, ale člověk by neměl jít moc rychle, kvůlivá vyrovnávání tlaku. Přecijenom, nejvyšší bod hiku byl nějakých 4600m.n.m, asi nejvíc, co jsem kdy v životě byla. Já takovej plážovej člověk a tady se štrachám do hor. Opravdickejch hor!

Cestou dolů snad šici dostali veliký bolesti hlavy, já pochopitelně též, což celý tý mojí situaci nepomohlo ani malej krapet. Navíc ty kameny kloužou nějak víc teď, přes pěšinku teče víc vody, já už mám botičky skoro uplně mokrý ale i přesto tam pořád manévruju. S půlkou Korejců a nějakou Španělkou, co taky dost trpí, uzavíráme celou výpravu, navíc kdykoli se zastavím na fotky, tak mi šici utíkaj. Nějakým zázrakem se to ale šecko zvládlo a kolem čtvrtý/pátý nasedáme na bus zpátky. Skoro celej bus spinká, mně se to přes bolení hlavy a ukrutnej hladík moc nedaří. J už má taky festovní bolení hlavy a jsme celí vyřízení oba. Ale i přes šecky ty komplikace a nesnadnosti to byl super hike a jsem ráda, že jsme šli. V hlavní sezóně to musí být uplně epic, když jim neprší a maj sluníčko a tak. Páč nám se chvílemi fest ochladilo, poprchávalo taky tak půl cesty a mraky šedivý byly všude.

Mucho hiking a ne že ne!

Huaraz 1

V Trujillu si hrajou na moderní velkoměsto a maj velice festovní autobusák, kde člověk zase musí platit, aby ho pustili přes turnikety a maj tam dokonce i ty brány jak na letišti, ale když někdo pípá, tak ho pak sekuriťák stejně nechá projít bez prošacování, tak to moc nechápu co to jako má bejt. Prodávaj to jako výhodnej package, kdy to jakože zahrnuje ty turnikety, záchody, televizi a wifi, přičemž přes ty turnikety by se člověk ale jinak nedostal, wifi nefunguje a na televizi nedohlídnu. Tentokrát dáváme pro změnu noční bus. Má okýnka a je nám to houby platný, páč i když je noc, chceme číhat, ale pani stewardka (jo! Dáváme VIP, aby se nám líp spinkalo – takže jako dolní patro a větší sedátka s větším položením a ňaminky, vůbec tu maj ty busy hrozně zajímavý) nám zatáhne závěsy hnedle a máme po srandě. Pouští nějakou komedii, na kterou koukáme i když nás to tolik nebaví, neboť nás nečekaná večeře uplně zneposednila a navíc je to nejvíc změna, že nepouštěj buď ten hroznej film s delfínama jako vždy a nebo jednu z těch akčních podivností. Náramně si plánujeme, kterak ráno ukradneme ty dečky a polštáře (já si to teda moc neplánuju, vzhledem k tomu, že celou dobu s sebou už dvě deky tahám – moc užitečný, nutno podotknout) a samozřejmě se nám to vůbec nedaří, páč si je pani pěkně před výstupem vybrala.

Příjezd máme ultra brzkej - sotva se rozednívá – a jak je to v horách, tak jako festovní zima a dost se lekáme. Máme pošéfenej hostel tentokráte, nacházíme ho poměrně bez problémů a trneme, esli se jako doklepeme, takhle v noci. Máme štěstí, páč někdo přijel asi hodinu před námi a pan recepční je teda ready na nás a klopkání na vrátka je vyslyšeno během pár minut. Pokojíček nejvíc mrazivej, máme asi šestnáct dek, tepláky, šálu a mikiny a stejně jako krize. Navíc, když člověk chce teplou vodu ve sprše (kdo by nechtěl, v tý zimě, že), tak musí říct panu recepčnímu a on to nějak pustí. Asi aby tu vodu někdo neukradl. To samý dělaj s wifi, kdy jakože v noci to prostě vypnou kolem desátý a nazdar. Internety by asi taky někdo mohl ukrást.

Před prohlídkou města se posilňujeme několikahodinovým šlofíčkem. Huaraz samotnej nejni kdovíjak fešný město (mám tušení, že tam měli nějaký zemětřesení nebo něco a je to teď ošklivější než předtim), ale jak je to v horách – veliká nadmořská výška, neasi, nějakých 3000m.n.m. – tak tam maj všude okolo strašně naaranžovaný kopečky a na některých je i sníh vidět a to já hrozně ráda. Navíc tu maj takový speciální počasí takhle mimo hlavní sezónu, kdy jako každej den kolem třetí odpoledne se strhne obří slejvák, někdy i několikahodinovej, a je to docela divoký. A jelikož my nejsme zrovna ranní ptáčata, tak nám moc toho času přes den nezbývá. Další vychytávkou co v Huarazu maj je jakási podivná siesta nebo co to je. Spočítá to v tom, že nikdy není otevřený to, co zrovna hledáme. Jakože když jdeme hledat jídlo, tak je všude tisíc obchůdků s džusíkama, ale jídlo nic moc a když zase naopak hledáme džusy, tak jsou šecky zavřený a já mám po srandě. Opět tu převládá chifa (to čínský jídlo) a kuřata. Našli jsme teda i famózní lokální seafood restauraci, kde si J klasicky stejně objednává kuře („give me the chicken!“). Taky hrozně je potřeba zmínit místní žebráky, kteří jsou tu snad nejhorší za celou dobu. Takový ty babky a dědkové v tradičních oděvech, kteří naprosto nedecentně se člověku postaví vedle stolu v restauraci a žebraj. Nejhorší je, že během oběda jich tam takhle na člověka číhá 5 a víc. Občas jim dáme nějaký jídlo nebo tak, ale to se jim tolik nepozdává. V jedný chife jsme takhle udali polívku, která se nám nelíbila, babka si ji nechala nalejt do igeliťáku (to tu tak dělaj, polívky a skoro šecko pití si lidi lejou do igeliťáků) a ani nepoděkovala. V jiný chife mi zase jedna babka zcela drze odstrčila židli, že sem málem spadla, a babka se vesele prodírala dál. Dost šílená záležitost tidle lidi.

Na ulici potkáváme starý „známý“ hochy německý z busu z hranic – docela komický, neboť na sebe všichni 4 tak nějak hledíme, nikdo pořádně neví, ale všichni máme tušení, že se známe (navíc tadyk, kde není uplně toliko turistů, každá bílá tvář člověka zaujme), otáčíme se za sebou na ulici, až to najednou šici pozjistíme, že jako se hrozně známe. Hoši dokonce byli v poslední destinaci jako my, ale nějak jsme se tam minuli.

A na hlavním náměstí maj nejroztomilejšího sněhuláka, kterej je dokonce fešnější než lamy a já si připadám ukrutně vánočně (navíc, když vidim ten sníh na kopečcích některých).

A taky jsme tu odhalili ultimátní odpornost, kdy lidi si strašlivě labuží na slepičích pařátech. Jakože uplně ta dolní ťapinka. V Máncoře samotná přítomnost pařátu v polívce nejvíc vyschízovala Holanďanku naši a tady si to lidi normálně okusujou celý a mě je z toho na zvracení.

Tentokráte si dáváme velice záležet na nákupu jízdenek na bus, jelikož je to naše poslední jízda busem v Peru zřejmě a chceme si teda aspoň jednou užít výhledu z okýnek. Pani na přepážce z nás asi moc neví, když se asi osmkrát ujišťujeme, že bus má skutečně okýnka, z kterých jde vidět ven a my ji podezíráme, že nás beztak kulí. Děsně se odvazujeme opět a nekupujeme económico třídu, ale pěkně ejecutivo (ne VIP jak posledně), v horním patře v první řadě, takže jakože nejvíc epickej výhled by to měl bejt, jelikož i autobusy co měly ty samolepkový okna, tak tydle přední okna obvykle byly kochací. Tak snad.

Huanchaco a čan čan

Jelikož jsme ostřílení uživatelé městské hromadné dopravy, tak i do další destinace se vydáváme takto (neboť taxíček by stál milióny). Tentokrát bylo odchytnutí správného busu nejvíc jednoduchý, neboť destinace byla napsaná na čelním skle. Bus je to takovej pidi, docela jsme trnuli, kterak tam nastrkáme ty kufry šecky v tý rychlosti, ale pan „průvodčí“ se o to postaral. Maj tu zase ty lidi, co jakože vybíraj jízdný, instruujou řidiče, kde dle přání cestujících zastavit, vyřvávaj destinace ze dveří na lidi stojící u silnice a obecně obstarávaj uplně šecko. Tady na rozdíl od Ekvádoru neřikaj „pare“ když chtěj zastavit, ale „baja“ a nás to mate.  Navíc pravidlem zde je, že i když je bus narvanej k prasknutí a lidi si stojí navzájem na nohách, tak se dycinky najde místo pro několik (desítek) dalších cestujících. Pan průvodčí to hrozně koordinuje celý, vykřikuje pase pase seňor, strká lidi do vozu (vozidlo se sotva zastaví) a ponouká ostatní pasažéry, aby uvolnili místo (asi jako kdyby to šlo). Já stojím hned u předních dveří, dost tam s baťohem vlaju, na noze mi stojí jakási stařenka s holí a užívám si dosytosti pase pase třikrát do minuty. J sice urval sedátko, ale zase má na starosti svůj baťoh a oba kufry a moc to nedává. Když by si někdo rád vystoupil, tak se musí nějak procpat ke dveřím, dát peníze panu průvodčímu a povědět, kde chce zastavit a pan průvodčí pak zahuláká na řidiče baja baja esquina nebo co. Pan průvodčí vlaje ze dveří, neuvěřitelně haleká, mě z toho zalejhaj uši a bolí hlava. Po asi hodině se konečně dostáváme na konečnou (jediný štěstí, neboť jinak bychom netušili kdy a kde si vystoupit vůbec).

Nacházíme hostel (kterej jsme si předtim vyhlídli online, ale nerezervovali, doufajíc v lepší cenu), slibovaný ocean view se nějak nekoná, výhled máme do postranní uličky a z oceánu vidíme asi tak 5cm a lepší cenu jsme taky nešéfli, ale co už. Číháme na západ slunce a sleduje zvláštní jev – na západ slunce na pláži tu čekaj uplně jiní lidi než normálně – policisté, taxikáři a lidi sedící v autech. Všude to tam dost smrdí močí a celkovej dojem je tím trochu narušenej. O víkendu přijede asi miliarda lidí a pak je ten pruh u pláže narvanej autama a lidi v nich sedí a popíjí piva a je to hrozná párty asi nebo co.

Druhej den se vydáváme na největší tour, Chan Chan (čan čan, neasi) – nějaký vykopávky s šelijakou historií nebo co, a na googlu měli roztomilý obrázky a já to hrozně musim vidět a i když J vůbec nemá rád historický věci, nějak se mi ho povedlo nadchnout a vyráží se mnou. Jelikož jsme velice úsporní, tak bereme místní bus a doufáme, že nám někdo řekne, kde si vystoupit. Pan průvodčí nám sice řekl, ale jelikož jsme klasicky nevěděli která bije, tak si vystupujeme u vstupu do areálu a ne muzea a vstup samotnej se nějak nekoná, číhá tam pan taxikář s krvavou boulí na ruce a nabízí drandění za ukrutně přemrštěný ceny a my se teda vydáváme pěšky, že to přeci nemůžeme bejt daleko. Ale ouha, silnice vede jakousi pouští, J je zase šíleně z toho neveselej a stěžuje si, že ho dycinky přechytračím a on se pak hodiny a hodiny plahočí pouští a kdesi cosi a já nedbám a hrozně se mi to tam líbí ty scenérie.  Uplně fešácký tuze moc.

Po přibližně půlhodince se konečně dostáváme k samotnému areálu, zakupujeme vstupenky (který platí na 4 různý místa po dobu dvou dnů) a odmítáme průvodce, neboť jsme spořiví a vydáváme se na objevování. Nevíme nic, J si strašlivě stěžuje, že tam maj jenom samý adobe walls a já velice číhám na šelijaký ty rytiny a šecko. Čan Čan! Hned zkraje se projistotu ztrácíme, jelikož jsme nesledovali symbol ryby, kterej to tam jako navádí a jeden ze sekuriťáků se za námi řítí, že jako takhle by to nešlo.

Cestou potkáváme kanadsko-peruánskou dvojici a oni nám hrozně líčí, kterak nás viděli jít tam po tý silnici a jak je to děsně nebezpečný a že bychom měli jedině s taxíčkem jet. Amatéři, já je taky viděla a když to teda bylo tak nebezpečný, tak proč nezastavili a nenabrali nás, když měli volný auto, tss. Navíc jsme viděli pár lidí drandit po stejný silnici v opačným směru.  Jelikož ale J se celej vyplašil, tak do další části areálu taxíček bereme – nicméně jak už to tak bývá, přechytračili nás a tuze platíme za víceméně to samý, co jsme předtím šli, neboť muzeum je hned pak za rohem. Na tripadvisoru nebo někde psali, že jako v muzeu člověk může strávit hodiny a tak se bojíme, jak to šecko stihnem, nicméně teda v muzeu je asi tak jeden obraz, dvě nějaký instalace a obchod s předraženou zmrzlinou. Minuta a půl a jsme hotový.

Venku si fotíme ty jejich odporný psy, který tu maj skoro všude – nějaký bez chlupů a takový šedivý, s ošklivou hlavou. J je z nich hrozně zhnusenej a mě se teda taky nelíbí ani trochu a to přitom z ňufíků obvykle docela ochichám. Číhá tam jakejsi vysokej běloch a hrozně si nás odchytává, že jako kampa máme namířeno – prvně jsme trochu odměření, páč i přesto že je bílej, tak jsme paranoidní, že se nám něco bude snažit prodat ale ono ne. Hoch taky dává Chan Chan tour a jak už vyzjistil, tak nám chybí stejný dvě atrakce a on že bychom se teda mohli podělit o náklady na taxíček. Hoch vypadá docela vylekaně, tak ho bereme. Zjišťujeme, že je to docela srandista (i když ne úmyslně) a má trochu lepší představu o tom co se děje, než my. Ještě než se nám vůbec podaří první taxíček pošéfit, tak se shodujeme, že vlastně máme šici hlad a zastavujeme v první restauraci u cesty – a další ouha! „Pravda vítězí“ nápis a česká vlajka se tam skví. Strašlivě juchám a chlapi nechápou. Velice to tam fotím a v tu ránu je tam slečna nějaká a přeptává, že jako esli ČR a já povídám že jo a hrozně si tam asi deset minut povídáme. Slečna je velice těhotná, děti další jí tam běhaj, už asi 7 let je z Čech pryč a v aktuální destinaci se jí nelíbí. Bohužel teda ale restaurace je to peruánská, takže žádný český ňaminky se nekonaj. První Češka za celou dobu tady, juhůů.

Pete je z Irska a cestuje si sám a je docela dobrá společnost. Po grandiózním papu se vydáváme na nějakou pyramidu, kterou stíháme jen tak tak, neboť už se zavírá. Nic extra, ale výhledy z vrchu jsou fešácký a Pete má docela specifický typy fotek a hrozně nás v jednu chvíli nutí dělat nějaký skopičiny se stíny na zdi. Čtvrtou atrakci už teda nedáváme a vyrážíme zpátky do Huanchaca, kde shodou okolností i Pete bydlí. My jako ostřílení cestovatelé volíme bus místo taxíčku, i když to obsahuje jeden přestup neznámo kde. Nějak se nám to ale celý podařilo a i Pete se naskládal do minivanu. Při přestupu si pro nás však pochystal epickou podívanou, kterou teda jsme neviděli, ale slyšeli. Vystupujeme z prvního minivanu a číháme přes kruhák, kde prej má bejt druhej bus, když v tu chvíli slyším obří ránu a výbuchy smíchu – Pete to nějakým záhadným způsobem narval do pouliční lampy, když se otáčel při výstupu z minivanu. Nejvíc se všichni pasažéři smějou, Pete je zmatenej a krvácí z obočí a na čele se mu rýsuje boule. Trneme, že nám tam omdlí a co jako s dlouhánem budeme dělat. Naštěstí neomdlívá a honem ho strkáme do dalšího busu a jedeme.

V Huanchacu si vystupujeme každej jinde, ale nějak se i přesto po pěti minutách s Petem opět potkáváme – to jeho zářivě žlutý triko a kostičkatý gatě nejde přehlídnout. Máme společnou cestu, tak jdeme kolem vody a Pete si kupuje jakýsi pouliční jídlo, když v tu chvíli ho bodne vosa do ucha, on z toho má psycha a J mu musí vytahovat žihadla nějaký nebo co to je. Mě už teda dost cukaj koutky, páč to vypadá, že Pete má větší smůlu než já a skoro bych se ho i držela ráda, že by si to jako šecko vybral on. Na pláži se koná jakási sportovní akce, kdy z moře vybíhaj lidi, občas maj surfy, někdo jim podává vlajky a oni dobíhaj do cíle. Hrozně fandíme, i když netušíme o co jde.

V závěru si ještě užíváme další ze západů slunce, a čekáme asi trilion let na večeři v našem hostelu, kdy už jsme si byli jistí, že nikdo nic nevaří a že nám prostě nikdo nic nedá. J si mezitím ještě objednává kafe, což je nejvíc humorný, jelikož ten sekuriťák/číšník si tu jeho objednávku vyslechnul, pokejval hlavou, ale nikam nešel dalších 15minut. Čekačka na kafe teda kolem 40 minut a i tak ho měl J vypitý asi půl hodiny předtim, než konečně donesli jídlo.

Trujillo

Zase nás přechytračili! Po fiasku s posledním přemísťováním jsme tentokrát chtěli bus s okýnkama, aby se jako šlo kochat, když jedeme přes den. Sexy José (ten couchsurfer s molitanovou matrací v igelitu – přidal si nás na fb a vystupuje tam jako sexy José, což upřímně nemůže být dál od pravdy, ale tak co už) doporučil společnost Linea a tak to teda šéfujeme u nich. Jaké však je naše překvapení v den odjezdu, když vidíme bus a on má zase ty samolepky přes okna, že nende nic vidět. Jakože fakt?!.

Míříme zpátky na pobřeží a destinací je Trujillo, kde máme už z Máncory zajištěnýho couchsurfera. Po asi 7mi hodinové jízdě nás na autobusáku opět přechytračili. Jelikož jsme pitomý a nepodívali jsme se na mapu, kdepažeto ten couchsurfer sídlí, tak J domlouvá taxíka, celý se těšíme, kterak jsme srazili cenu na polovinu a ono ouha, je to hnedle za rohem, jízda trvala míň jak minutu (i se stáním na semaforech) a my si rveme vlasy, že za to mohla bejt večeře. Budova je označena jakýmsi papírem, avšak dostat se dovnitř uplně nende. Teda jako jde, ale nemůžeme se nějak dohledat pana hostitele. Nakonec mu voláme a dozvídáme se, že přinde asi za hodinu a půl. V baráku v mezipatře se nám čekat nechce, celý je to nějaký pofidérní a J začíná bejt paranoidní, že to bude druhej José s molitanovou matrací a nahání mě do taxíčku směr centrální náměstí. J se vydává na obligátní obchůzku, zatímco já strážím zavazadla. Hnedle tam mám hrozně kamarádů a dokonce i nějakou asijsky vypadající turistickou pani, co mi dává mapu a šecko mi to hrozně vysvětluje a já to šecko vim. J se mezitím vrací s tím, že tam vůbec nemaj žádný hostely nikde, což je docela divný, navíc když je to jedno z největších měst. Vydáváme se teda kamsi, nacházíme pár pofidérních míst a nic se nám nepozdává. J mě tam opět nechává s kuframa na ulici a drandí dál. Po asi dvaceti letech se vrací a že prej nás ubytoval. Ale ouha, pobydleníčko je strašidelné, neboť to je jakýsi mezipatro postavený ze sena a slámy nebo co, žebřík nezvládá naše kufry a navíc tam není dost postelí a já dostávám alergický reakce na to šecko seno. Balíme se teda zase a rozhodujeme se zaject zpátky k Fernandovi (CS), že jako holt tam jednu noc dáme a nějak to vyřešíme druhej den.

Fernando předstírá, že mluví anglicky, ale není tomu uplně tak, dycinky dá pár slov a pak nenápadně hupsne zpátky do španělštiny. Postrkuje nás schodištěm až do nejvyššího patra a pak poťouchle ukazuje na požární schodiště, že jako nahoře je náš pokojíček. Fest prekérka, neboť schodiště je točité, dvoupatrové jakoby, klepe se a sotva se tam vejde jeden člověk, natož člověk s kufrem. J se nějak snaží celou tu situaci pošéfit, ale fest to nejde, neboť samotný přístup ke schodišti je přes jakousi rampu plnou lahví od piva a malířského materiálu a ono se docela těžko přeskakuje víc jak metr s kufrem nad hlavou. Já to vzdávám dopředu, jenom z pohledu na to schodiště se mi dělá šoufl. Fernandovi to naše utrpení naopak přinde strašlivě vtipný. Po asi půl hodině se nějak doštracháme se všema věcma nahoru, jenom abychom viděli, že pokojíček je velice zaprášenej a povlaky se nikdy neměnily. Navíc internety tam prej nejdou a musíme stát na schodišti nebo jít dolu do mezipatra, který jak se dozvídáme, funguje jako hospoda. Je to dost divoký uspořádání, v baráku je asi milion pokojů, šelijaký lidi tam bydlí a nejdivnější je týpek, co čůrá do umyvadla a zřejmě je strážcem tý hospody, neboť neustále je na pozoru. Aby toho málo nebylo, tak koupelna je u hospody, na zamykání, dost špinavá a hlavně se do ní musí přes to schodiště pochybný. Mezi schodištěm a hospodou/koupelnou je navíc jakási mříž a my teda máme asi osm klíčů a nevíme kam který pasujou a šecko to hrozně trvá. No jako moc! Dáváme večeři v chifa (čínský restaurace tady nejvíc frčí, víc jak polovina restaurací je snad chifa, napínavý) a snažíme se to šecko zaspat a jenom se modlíme, aby se nám v noci nechtělo čůrat, páč ty schody jako, ehm, prekérka největčejší.

Druhej den vyrážíme na obhlídku města. První drama začíná hned u baráku, kde si dáváme nechutnou snídani a následně se snažíme odchytit nějaký colectivo mini van do centra (páč taxíčky tu teda vůbec nemaj levný) a ono ouha, stojíme na kraji ulice asi půl hodiny a přibližně každý tři minuty nějakej mini van zastaví, ale my nejsme schopný identifikovat, kam jako jedou a než se vzchopíme a přeptáme se, tak většinou ujedou a my máme po ptákách. I se místních přeptáváme, ale nějak se nám nedaří se dorozumět. Z nějakých zvláštních důvodů nám lidi v Peru moc nerozumí. Ne, že by naše španělština byla kdovíjaká, ale objednat si v restauraci a takový ty základní věci dovedeme, nicméně tady je to najednou šecko nějaký komplikovaný a my si připadáme jako ještě větší retardi než ve skutečnosti jsme. Nakonec nás nějaká osoba do jednoho z těch vozidel strčí a my teda jedem. Nevíme moc kam, ale jedem. Opět sedátka pro trpaslíky a kolena nad hlavou. Jedeme děsně dlouho a nějaká žena na sedačce před námi, když nás vidí s mapou, se pro nic za nic rozhorluje a děsně do nás něco pere anglicky a hrozně nadává, že nerozumíme anglicky a my vůbec nechápeme co se děje. Hrozně se nás ujímá a v jednom momentě nás vystrkuje z vozidla.

Na mapě měli nějaký náměstí s býky, tak jsme mysleli, že to bude jako fešnej začátek, ale vůbec se nám to náměstí nepovedlo lokalizovat, i když jsme byli hned vedle a máme podezření, že vůbec neexistuje. Prvně jsme totiž šli na radu kohosi jedním směrem (přes jakési pouliční tržiště, kde prodávali záchody, nábytek a zvířata – štěňata v klíckách pro andulky nacpaný a ptáky s drůbeží a šecko a nám se z toho dělalo ouzko) a lidi ukazovali kudy kam, když tu najednou lidi začali ukazovat, že musíme jít směrem opačným. Takhle jsme to tam zkusili asi třikrát, drandíme sem a tam jak kreténi a lidi pokaždé ukážou jinym směrem. Už na to nemáme nervy a vydáváme se do centra radši.

J hrozně potřebuje jít do mekáče – moc nechápu proč, neboť komplet šecky mekáče za celou dobu tady byly dost marný a vůbec tam neměli ňaminky. Ale asi má strach, že možná by pak žádnej neviděl tejden, tak mě do jednoho, i přes moje veliký protesty, tlačí. Burger je prej odpornej, já nevím, dala jsem si akorát fried yuca, páč sem hrozně local. Po pofiderním obědě obíháme pár turistických agentur a snažíme se vyzjistit ceny tour na ty jejich pyramidy nebo co. Ukazuje se, že to vůbec není levný a my se teda rozhodujeme, že to pak nějak pošéfíme nadivoko sami.

Ve městě není vůbec nic k obhlížení a tak teda vyrážíme znovu na hlavní náměstí (kde jsem včera čekala s kuframa), který je jako jediný docela fešáčký. Koná se tam jakési shromáždění nebo co, tak si sedáme a sledujeme stovky (minimálně jednu stovku) policistů nebo nějakých vojáků nebo co to je. Hrozně nás to hecuje a chceme vědět, co se jako bude dít a tak pořád čekáme. Neděje se nic moc, ale asi po hodině čekání se vojáci začínají šikovat do jakýchsi čtverečků (první skupina jsou ženy!) a my jucháme a já se fotím (my many men) a chlapi jsou z toho nějaký neklidný a já se bojim. Chlapi pak provádějí jakýsi cvičení, kdy jakože je prvně hrozně instruuje pan generál (nebo kdo to je), oni se hromadí, pak se uskupují znova a pak vyhazujou nohama, běží kamsi a tam klušou na místě. Celý je to ale dost nekonečný a nebejt toho, že nás pan generál vyhodil, tak tam jsme doteď (seděli jsme totiž na lavičce, ale chlapi se v jednom momentě uskupili, přeskupili a všichni se otočili přímo na nás - předtím byli zboku - a najednou začali mašírovat našim směrem a obestoupili celou tu lavičku a panu generálovi se to nelíbílo, páč J se bál a já kvičela nadšením. Po odchodu jsme zjistili, že jsme byli jediní diváci tak blízko akci).

Jelikož ve městě už není co objevovat, tak se rozhodujeme, že zítra odjedeme (jenom teda kousíček, na pláž jakože) a vracíme se k Fernandovi. Domnívali jsme se, že už to horší bejt nemůže, že už jsme jako šecky ty hrůzy si odbili včera, ale ouha. Prvně mě znovu v koupelně odchytává Fernando (už mě tam odchytával ráno, kdy sem si chtěla dát sprchu, ale ve sprchovým koutě bylo asi čtyřicet kyblíků a lavorů a malířskejch štětek a já teda strašně stěhovala), že jako nás chce představit nějakejm Argentinkám, který jsou tam taky na couchsurfingu. Zase to nějak onačím a prchám po schodišti. Fernando je ale vykutálenej a posílá jednu z nich za námi (slečny bydlí hned vedle, chuděry, jedna je totiž dost tlustá, zajímalo by mě, jak ona se dostává přes ty schody, když já mám problémy) a slečna nás španělsky zve na společnou večeři, kterou odmítáme, neboť už jsme si naplánovali jiný papu. Jí to nijak netrápí, ale Fernando se nevzdává, a tentokrát se osobně vydává za námi a my panikaříme. Narychlo plánujeme, jak mu povíme, že máme nějaký alergie na jídlo a tím se z toho vykroutíme, ale jsme marný a jakmile nás dostrká dolů, tak už není úniku. Navíc zjišťujeme, proč na nás tak tlačí – chce, abychom zašli koupit víno, že jako když holky vaří. Moc se nám to nepozdává, navíc když víno není tak uplně levný a my ani nechceme na tu večeři a supermarket je tak 20min chůze. Ale nic jinýho nám nezbývá a uháníme teda na nákup.

Večeře je strašlivá, neboť slečny nemluví téměř vůbec anglicky, jídla je málo a Fernando se ukrutně opíjí a má nemístný poznámky a mluví už skoro výhradně španělsky po chvíli a my nevíme kterak se zdekovat. Slečny jsou lesby a jediný co se dozvídáme (čemu jakože rozumíme) je, že pracujou v jakýmsi baru a maj tam molekulový drinky, což zní docela hustě a jedna nám navíc ukazuje obrázky se všema těma nitrogenama nebo co to je a vypadá to luxusně. Jsou navíc nějaký starý a vydaly se na cestu, která bude trvat 2 roky. Po asi dvou hodinách se nám konečně pod jakousi záminkou podaří uniknout (i přes Fernandova lesklá očka a staromládenecký průpovídky – spíš staro, než mládenecký, je mu asi 50 a je hodně patetickej), balíme saky paky a chystáme se k rannímu útěku. Další couchsurfing už tu naplánovaný nemáme a J se dožaduje mojeho ujištění, že už se tu o to ani pokoušet nebudeme.

Cajamarca

Vzhledem k tomu, že jsme teďkonc (poprvý) časově limitovaní, bylo nutný vybrat pár peruánských zastávek pečlivě. A díky časovýmu presu drandíme tak trochu sem a tam.

Další zastávkou je Cajamarca, kterou kdosi doporučoval na blogu nějakým, že jako mu o tom někdo místní řekl a šecko to zní lákavě a my teda míříme do hor.

Jelikož jsme teď velice organizovaní, tak dokonce stíháme šéfovat couchsurfing. Co se nám však moc šéfovat nedaří je autobus. Nějak nám ho chlapi vyprodali. Musíme teda ject jenom na půl cesty a tam prej přesedneme na další bus, že prej jich tam jezdí spousta. Ale ouha! První bus, na kterej se velice těšíme, že jako pojedeme pěkně ráno a budeme se kochat, nás přechytračil, neboť měl nějaký nálepky na oknech (všech) a nebylo absolutně nic vidět. Navíc to byl takovej špinavej bus a byla v něm buď ultra zima nebo ultra hic, no hrůza. Pouští dost divný filmy, mimojiný piraňa 3D a 3DD, což je teda fest haluz, ale v jednom z nich účinkuje Mič Bjůkenen a to mě teda velice zneposedňuje, páč kdykoli je na scéně, tak je to ultimátní (občas se neubráním nadšenému kvíknutí a lidi se na mě otáčí).

Po asi sedmi hodinách se někam dostáváme a další drama, neboť nejbližší bus jede až v deset večer. Což nejenže je veliká čekačka, ale hlavně nám to komplikuje plány s couchsurferem a budeme na místě někdy před 4 ráno. Žádná wifi nikde nefunguje, ani ta slibovaná v buse a na autobusáku je zima. Noční bus je pohodlnej docela – dvoupatrovej, kdy dole je VIP sektor s ještě většími a více sklápěcími sedačkami, a nahoře jsou taky sklápěcí sedačky a takový udělátko pod nohy.

Jo a v prvním buse (v tom bez oken) potkáváme našeho známého z Máncory (toho pupkatýho týpka, co ho J děsil v restauraci) a chudák nemá klid ani tentokrát, neboť J v jednom momentě dává nějaký rapy hrozně hlasitě, kdy se otáčí většina autobusu, já dělám jakože tam nejsem a týpek se plaší, mění sedátka a zapomíná francouzskou knihu.

Cajamarca jak je tuze v horách tak je velice mrazivá, hlavně takhle ve čtyři ráno. Rozhodujeme, že je moc brzo na to volat couchsurferovi a tak sedíme na busáku v nějaký podivný místnosti s asi deseti dalšíma lidma. Běží tam telka a já jsem v šoku. Celej pořad je o nějakým nejslavnějším komediantovi (Chespirito, každej ho v latinským světě zná), kterej zrovinka umřel a ve všech těch památečních scénách je – světe drž se – Kiko! Ten pochybnej klaun s vycpanýma tvářema a prolamovacíma kolenama z Playas v Ekvádoru! Kiko je slavnej tuze moc! Vůbec tomu nemůžeme uvěřit, že jsme jako byli v jeho cirkuse a netušili nic. Hrozně nadávám, že mi J nedovolil se s Kikem vyfotit, když se všichni ostatní fotili, páč hrozně by nás to zdrželo (ne že bychom měli něco na práci jinýho). Další dny nás Kiko pronásleduje uplně všude. V každý televizi běží ty stejný památeční programy, všechny stánky maj Kika s Chespiritem na titulních stránkách, no divočiny!

Kolem půl šestý ráno se rozhodujeme volat Josému (couchsurfer) a ten pro nás okamžitě běží na autobusák. Prej tuze pařil a bejval by nás mohl vyzvednout v ty 4 ráno, cestou z párty. Vede si nás k sobě domu a nás čeká nemilé překvapení. Má pidi pokoj a spací zařízení pro nás spočívá v jedné matraci, která je skoro malá i pro jednoho, natož pro dva lidi, je molitanová a kolem ní je nějakej igelit. Ještě k tomu José přihazuje pofiderní spacák a to je celý. Docela trneme, že jako jak se tam naskládat, jak se toho co nejmíň dotýkat a co dělat. Jemu to připadá velice normální, nám vůbec. José má ráno nějaký pochůzky, my stejně moc spát nemůžeme a tak hned jak mizí, tak vyrážíme do města sehnat nějakej hostel. Páč todle by jako nešlo. Nacházíme docela festovní ubytko hned na hlavním náměstí (kterým tady v Peru říkaj Plaza de Armas) a je to.

Cestou potkáváme nějaký veliký davy a hádáme, copa se to asi děje. Vydáváme se za nima a ouha, fotbalovej zápas. J hrozně chce jít, neboť nikdy na žádným nebyl, a i když ani jeden z nás fotbal nemá rád, tak kupujeme lístky a snažíme se procpat na přeplněnej stadion. Jen co dosedáme (první řada), tak začíná pršet. Nicméně peruánci vědí jak dělat business a hnedle je tam nějakej chlápek prodávající kusy igelitu. Hrozná vřava, lidi se málem ušlapou, chlápek řve plástico, plástico, lidi divočí a já tam cpu J aby nám taky nějaký opatřil. Povedlo se a už se balíme do modrejch igelitů. Maj tam hroznejch policistů všude a vypadá to velice napínavě. Místní jsou navíc velice dobří (i když teda mi přijde že ani jeden z týmů moc hrát neumí) a dávaj tam gól pěkně z kraje a lidi se můžou ujuchat a J juchá taky, i když neví která bije. Celý je to nějaký nekonečný, ale místní nakonec vyhráli, takže žádný nepřístojnosti se nekonaj a šici se v poklidu rozchází.

José je hrozně rozesmutněnej, když si jdeme pro kufry a my to hrozně musíme šolichat. Strašně nás pak další dny nahání a musíme s ním ještě jít na večeři a fotit se u fontány.

Město samo o sobě vypadá docela dobře, i když na Cuencu to zdaleka nemá. Ale taky maj okolo kopečky fešný a je to docela malebný. Klasicky si dáváme mirador, tentokrát jenom menší ve městě, ale i zdolávání těch asi sto schodů nebylo uplně snadný. Maj tady ty Quechua lidi, malý pani v barevnejch hábitech, s těma dekama a obříma kloboukama a jsou roztomilý (teda pokud zrovna nesmrdí močí)! Zato řeka je vrcholem nechutnosti a není divu, že se ji snaží schovat za zdi.

Cajamarca je plná jídelních dramat, kdy prvně jsme nadšení, že jsme našli dobrý meníčkový místo, ale při druhé (a třetí návštěvě) jde kvalita rapidně dolů a navíc si nás majitel fotí. Dále hlavně já jsem tuze nadšená, že je to sýrový město, obchody se sýrem každých 10 metrů a já nevim kterej dřív koupit (hlavně po Ekvádoru, kde byl jenom jeden druh sýra) a pak je ani nestíhám jíst. Na jednu z večeří jsme vyrazili do pizzerie, neboť J vyžadoval pizzu a ouha, pokaždé maj ty pizzy takový malý, že tentokrát jsme projistotu objednali extra grande a pizza byla větší než stůl. Asi tak pro deset lidí. Skoro jsme to zvládli sníst (tak polovinu), ale pizza navíc ani nebyla dobrá a oběma nám pak bylo zle v noci. Jednou se J cítil odvážně, a že si jako dá tu jejich specialitu, morče. Já to odmítla, páč sem měla stovky morčátek jako malá a nemohla bych to jíst. Avšak to, co mu přinesli, vypadalo podivně, masa tam bylo asi tak 10 gramů a celý to vypadalo jako praženej tuk, takže těžko říct. Mě v tý samý restauraci projistotu naservírovali polosyrový kuře a když sem to chtěla poslat zpátky do kuchyně na dovaření, tak po všech číšnících jako by se zem slehla. Jednou z mála pozitivních gastro záležitostí bylo testování Inca Koly. J si netroufnul, mě to chutnalo. Je to žlutý, bublinkový, voní a chutná to jak žvýkačka pedro a naprosto všichni to tu pijou. Jakože uplně všichni a kolikrát v restauraci nemaj jinej soft drink ani.

Vyrážíme do sousedního města (Baňos del Inca) na hot springs, o kterých nám i José vyprávěl. Maj tam takový ty lázně, na půl hoďky, s horkou vodou (až moc! A J pořád přidává teplotu, i když se celej už dávno potí). Rochníme se a pak si ještě dopřáváme masáž.

Další den se konečně vydáváme na tour, do nějakýho slavnýho stone forrest, do kopců pěkně (asi hodinu a půl v minivanu do kopců) a tam si pak dáváme hike. Jen co si vystoupíme, tak zjišťujeme, že jako zima a navíc nejsme vůbec vybavený na déšť (a tu přitom prší každej den) – holt jsme to moc nepromysleli předem. Pět minut po začátku výšlapu začíná pršet pochopitelně a průvodce nás navíc žene nějakou skalní průrvou, kde asi minutu nende nic vidět a my se šprajcujeme baťohem a já chytám klaustrofobní pocity. J navíc zase nějak stoná a akorát se mu přitížilo a vypadá to, že tam asi umře. Sotva se potácí, lidi se mu snaží šelijak pomoct, ale nende. Když se vždycky po chvíli přeprší, tak se i vyjasní a je to tam ještě fešnější. Roztomilý kopečky a lidi barevný různě postrkaný po stráních (snažící se dostat peníze z turistů). Výprava trvá asi dvě hodinky a pak zase hyjé do minivanu.

Po návratu do města se nám konečně daří sehnat lístky na bus (zkoušíme to už asi dva dny a ta osoba v kanceláři prostě nikdy není, pracuje asi 20minut denně). Při čekání ve frontě se vedle nás rozezvoní telefon a i když vedle jsou šici ti tour operátoři, nikdo se nemá k tomu to zvednout. Když už to zvoní asi půl minuty, J tam vlítne za tu přepážku, zvedá telefon, něco do toho anglicky blábolí (osoba na druhý straně musí být asi docela v šoku) a tour operátoři se děsí a honem se toho jeden běží ujmout. Lenoši. 

Máncora

Hnedle kousek od hranic je naše první zastávka - slavná Máncora. Maj tam mít jedny z nejlepších pláží a je to party a všechno. Ubytko máme napínavý, hostel je na kopci, není tam pořádně cesta žádná a kopec je vlastně taková obří hromada hlíny/písku. Jediný štěstí, že pro nás někdo zajel, jinak teda nevím, kterak bychom se tam s těma všema kuframa šplhali. Z pokojíčku je výhled na oceán a celý město a je to famózní. Co famózní naopak není ani trochu, je cesta nahoru a dolu. Pěšinka je záludná, po písku to klouže a při cestě nahoru je obvykle hic a já sem celá zadejchaná. Limitujeme tedy cesty do městečka na minimum. Maj tam šelijaký posezení a houpací sítě a je to hrozně kochací, a taky je tam trošku větřík, takže není takovej hic. Zmatená slečna recepční, co skoro nikdy nepracuje, je ze Švýcarska (stejně jako pan majitel) a J ji hrozně zpovídá ohledně Rogera Federera a ona chuděra neví.

Peru se jinak tváří podobně jako předchozí země (teda až na to, že tadyk jsme zrovna v pouštní oblasti a to Kolumbie a Ekvádor uplně neměli), jenom teda opět trošku šolichaj s názvy ovoce a tak – hrůza, člověk si něco pracně zapamatuje a ouha, popojede dál a ono se to jmenuje jinak. Poprvý se nám ale konečně povedlo koupit čerstvý krevety, takže výprava na tržniště nebyla uplně marná. Maj tu zase jinačí měnu – soles – a po těch pidi cenách v dolarech to vypadá divočejc, ale ve výsledku je tu snad ještě malonko levněji než v Ekvádoru. A taky tu pochopitelně maj ty jejich meníčka na obědy (a někdy i večeře).

Taxíky tu moc nevedou, místo toho mají thajské tuk tuky, děsná exotika. A když chceme jít do městečka, tak nejenže musíme zdolat ten kopec pofiderní, ale od hlavní třídy nás navíc dělí nejvíc ghetto ulička, plná bordelu, špinavých dětí, divných anorektických koťat a chlápka, co tam bydlí na matraci a pokaždé vypadá, že je mrtvej.

Rozhodujeme se zůstat dýl, jelikož pan majitel nám dal nějakou slevu, a praní je tedy na pořadu dne. Už je na čase. Nicméně jak už to tu tak bývá, nic není jednoduché. Věci si do pračky sami dát nemůžeme (a já se tuze snažila, aby se neopakovala fiasko z Kolumbie) a asi třikrát jim tam vysvětluju jak potřebuju aby tam dali můj prací prostředek a ne ten jejich, kvůlivá alergiím a oni furt nechápou a já trnu. A ani si nemůžeme prádlo sami pověsit následně, neboť to je přeci taky zahrnuto v laundry servisu. Demence. Druhej den slečna recepční s vyplašeným výrazem si k nám přisedá ke stolu a povídá, že prekérka, že někdo jinej se chopil toho praní a že to vyprali v jejich prášku a opět zapomněli na moje spodní prádlo a ponožky. To už jako nedávám. Aspoň teda mi to perou znova v čistý vodě a dokonce se mi povede si pár kousků sama pověsit. Nicméně teda celá prací záležitost trvá asi 3 dny a nestíhá nám to schnout. V závěru nakonec ani za to nemusíme platit a J mě hrozně nabádá, abych tak šolichala pokaždé a měli jsme praní zadarmo.

Jednoho dne se vydáváme na vycházku a cílem je jeden z kopců, který vidíme z terasy naší. Ale ouha, nějak kopec míjíme, a je z toho dvouhodinová procházka v poušti podél silnice a J tvrdí, že to trvalo asi 10 hodin a že si připadal jako žid, 40 dnů v poušti. Vůbec to není pravda a bylo to fešný, i přes absenci toho kýženého kopce.

Potkáváme zde také osobu veliké důležitosti (což samozřejmě v té době ještě nevíme) – obědváme v restauraci a do dveří vchází nějakej pupíkatej pán v tričku s nápisem California a J se nemůže udržet a hází na něj west side signs a něco na něj hlásí a pán vypadá ukrutně poděšeně a nechápe vůbec.

Po většinu času jen tak vysedáváme na kopečku na terase a popíjíme nějaký pivka a kocháme se výhledem a plánujeme výpravu za želvama, což se nám nakonec daří. Dáváme se do řeči s holandskou dvojicí a jelikož oni taky chtějí vidět želvy a tours jsou drahý, tak se vydáváme nadivoko s nima jednoho dne. Někdo nám řekl, že je dobrý vyrazit pěkně z rána a domlouváme teda dostaveníčko na recepci na půl osmou ráno a vtipkujeme (no, ne tak uplně) o tom, jak je to brzo a jak nevstaneme a týpek Holanďan na nás hodí nesouhlasnej pohled a povidá, že bychom možná měli začít pít vodu a snad to zvládneme (je asi 6 odpoledne a máme druhý pivo, nevim co hrotí), tss.

Vstávání se zvládlo, cesta z kopce taktéž, Holanďani dokonce vědí kde splašit bus. Dojíždíme kamsi a tam si jakože máme taxíček prej vzít, ale taxíčky jsou nějaký drahý a navíc většina jsou ty tuk tuky. Nakonec se nám nějakým pochybným domlouváním podaří usmlouvat týpka, že nás vezme šecky 4 v jednom tuk tuku (obvykle se dovnitř vejdou lidi dva) – což se ukazuje být velikým dobrodružstvím, neboť nejenže se tam nemůžeme vejít a sedíme naskládaný jeden přes druhýho, ale týpek neustále sjíždí ze silnice a klouže po písku a my jedeme asi 15 minut a šecko nás brní.

Želvy maj bejt u nějakýho mola nebo co, platíme vstupný a ono skutečně, želvy vidíme hnedle z mola a ani si nemusíme brát žádnou loď. Holanďani vyráží do vody první, vybavený šnorchlama. Z vrchu to všechno vypadá roztomile, ale když dojde řada na nás a želvy jsou fest blízko schůdků, tak malonko panikaříme a bojíme se, že nás ukousnou. To samý nastává v momentě, kdy už máme plavání dost (člověk akorát trne, kdy se želva na něj vrhne a já navíc jednu omylem kopla, páč sem ji pod sebou neviděla) a želvy se rozhodly nahnat ke schůdkům a odřízly nás. Navíc se tam vyrojilo asi 30 dětí v plavacích vestách, a jak se bojí, tak blokujou celý schůdky a když už se zrovna poštěstí, že želvy trošku uvolní místo, tak se člověk zase nedostane přes ty děcka. Druhý kolo už si nedávám a radši se kochám pěkně z mola.

Jsme nepoučitelní a cestu zpátky dáváme opět v jednom tuk tuku, ale tentokrát J sedí venku a my se tlačíme jenom ve 3. Ještě vyrážíme na místní pláž, která je ukrutně fešná a šlofíčkujeme. Po návratu se stavujeme na obědový meníčko a opět drama, kdy nám v polívce plavou slepičí nohy a je to dost nechutný a slečna Holanďanka to špatně nese. Holanďani si o nás musí myslet to nejhorší, neboť J má jako obvykle nemístný poznámky a když nám v restauraci nesou limču, která má barvu skoro jak víno, tak to týpek Holanďan komentuje s tím, že je trošku brzo na alkohol (a nemyslí to jako vtip) a já se neudržela a povidám že „it’s 5 o’clock somewhere” a opět se mi dostává káravého pohledu. No co už.