Aby teda jsme ten sightseeing uplně nezanedbali, tak
vyrážíme na free walking tour. Starting point nacházíme poměrně bez problémů,
registrace (!) na tour už však byla větší dobrodrůžo. Kromě základních info se
přeptávali i na orientaci, přičemž nabízeli hned několik exotických možností –
vybrala jsem intersexuál, ať už je to co je to. Když následně vyvolávali moje
jméno, trochu jsem trnula, že jako se budou vyptávat, ale nakonec jenom chtěli
číslo pasu, který jsem prvně nenápadně nenapsala.
Tour samotná byl pikantní zážitek, neboť slečna průvodkyně
měla obrovské problémy s angličtinou už při úvodní větě. Všichni účastníci
se jí snažili pomáhat co to šlo (a já docela ocenila, že jí neřekli ať to teda
dá ve španělštině, páč my dva jsme zjevně byli jediní kdo tímto jazykem
nevládne). Slečnu průvodkyni doprovázel nějakej uniformovanej policista (kterej
ale vůbec nebyl policista, jak jsme se vzápětí dozvěděli). Tour měla trvat asi
hodinu a půl, z čehož minimálně polovinu jsme prostáli na první zastávce,
hnedle na náměstí, kde byl sraz. Výklad byl zmatečnej a celý se to zjevně
točilo okolo nějakých monumentů. Když jsme pokročili dále, byla nám objasněna
Andresova úloha – je něco jako security, pro palác nebo co. A policisti jsou
jeho enemies a vyjadřoval se o nich velice pohoršivě. Dále nám ukázal svojí
lámanou angličtinu, přičemž jeho výklad se výhradně točil okolo stráží a počtu
jejich uniforem a military obecně. Jak jsme tak vyrozuměli, tak ti chlapci,
kteří dokončí střední školu, tak pracují ve městě a ti co ji nedokončí, jsou
posláni do džungle. Very reassuring.
Andres byl velice holčičí a zbraň bych mu teda nesvěřila,
kdyby to bylo na mě. Neustále si stěžoval na materiál své uniformy a na otázku
jedné ze slečen, že kdepa je jedno z jím zmiňovaných military muzeí
odvětil, že „in my home“. Zřejmě to tak vůbec nemyslel, ale slečna se malonko
polekala a mě to rozsekalo.
Celá tour se vlastně odehrávala v rozmezí jednoho
bloku, takže žádná velká štrapác.
Po tour jsme se vydali postěhovat naše saky paky, jelikož si
to tu prodlužujeme o jednu noc a airbnb slečna už má jiný lidi. Bydlíme
v swiss hostel martinik, s podivným systémem bran.
Odpoledne vyrážíme na kopeček, na jehož vršku je kostel a
strašně nás to tam láká – navíc, když jsme zjistili, že se tam dá vyject
lanovkou. Ovšem nic není tak jednoduché a vůbec dostat se k lanovce je
docela kardio. Ale stojí to za to, výhled (z lanovky a hlavně z kopečku)
je ultimátní – Bogota je obří! Kopeček se nachází v asi 3117mnm. Jelikož
jsme velcí sportovci, zakoupili jsme pouze one way, s tím že dolů to
seběhneme. Ouha. Cesta dolů trvá víc jak hodinu, čítá asi sto miliard schodů a
ani ne v polovině se mi nožky třepou jak ratlíkovi. O trpících kolínkách
ani nemluvě. V půlce sestupu na nás číhá nějaký občerstvení, tak si aspoň
dáváme ultra levný pivo (skoro bych tu čekala vysokohorskou přirážku) a
sledujeme asi tříletou holčičku hrající si před tou polorozpadlou chatrčí s iPadem.
Potkáváme asi tři běžce – šílenci.
Cestou na hotel míjíme kavárnu s velikým rámusem, tak
nakukujeme dovnitř a je to zřejmě nějaká zkouška kapely před večerním
vystoupením. Nějaký jejich country funky nebo co, docela nářez. Chlapci do toho
mydlí a nejvíc si to užívaj (teda až na jednoho černocha, co by nemohl vypadat
víc znuděně – náš favorit pochopitelně).
Žádné komentáře:
Okomentovat