místo poklidného cestování po Státech a nějaké festovní oslavy na mě čeká hned několik letadel a "slavení" narozenin na letišti v Denveru, Ft. Lauderdale a nakonec v Bogotě. why not.
Nervy s ultimátní nadváhou kufříku střídají nervy ohledně return ticket kterej pochopitelně vůbec nemám (a ten falešnej, kterej sem zkoušela pochystat pár hodin před odletem by mi těžko prošel) - a jelikož známe mojí smůlu (a speciálně mojí smůlu když se jedná o proof of leaving the country, viz dramata v Austrálii, Zélandu a Hong Kongu). Fronta čítá asi 5 lidí, nicméně už asi 40 minut se nikdo ani nehnul (jediný štěstí, že mám docela solidní časovou rezervu) a pán přede mnou začíná mít pochybný komentáře.. během dalších 30 minut (pořád stojím na stejném místě) už o něm vím skoro všechno (hlava mi jde kolem a to se mě divoch ještě snaží přesvědčit, že bychom měli spolu sedět v letadle - oba přestupujeme na Floridě, pán naštěstí míří do Kostariky). Fronta se konečně začíná hýbat (nicméně my pouštíme všechny za náma, jelikož jejich letadlo odlítá za 30 minut - nikdo ho nestihnul, jak jsem byla později informována.. a mám pocit, že to ty aerolinky dělaj schválně, tydle čekačky, aby lidi museli kupovat nový tickety.. ) a moje nervy se stupňují, jelikož i upovídaný pán vlastní nějakej onward ticket. Po asi 130 letech se k přepážce dostávám i já (moje časová rezerva už je na nule), platím za nadbytečný pounds (kdo proboha vymyslel limit 18kg na kufr) a světe div se, jsem propuštěna bez jediného dotazu na moje cestovní plány nebo return ticket. ha, nejspíš si na mě počíhaj na Floridě na přestupu.
Drandím přes letiště s rychlou přestávkou na pochybnou čínskou brokolici nebo co to bylo a ouha, všechny security gates jsou nějak zavřený a já ne a ne najít nějakou otevřenou. Za 5 minut 12 se zadařilo a já už zouvám botky a šteluju se do tý pochybný americký kontrolní pozice (uplně jsem zapomněla na ty jejich vychytávky, přecijenom jsem tu naposled letěla před 3 lety).
Mířím na gate a fikaně si sedám o tři gate jinam, abych měla klid od toho ukecanýho chlapa, ale je vidět, že dotyčný je profík, neboť mě našel během 20sekund.. a hned že jako sedím špatně, že letíme odjinaď a kdesi cosi.. šermuje mi svým boarding passem před očima a dožaduje se čísla mého sedadla.. uff, sedí o 15 řad jinde.
Letadlo je klasika ryanair style, menší legroom už by bejt nemohl. Zato vrchní letušák je ultimátní divoch - takovej Morgan Freeman, kterej popohání lidi aby se honem posadili s tim, že už se těší na svoje chicken nuggets. po nezbytných safety procedurách mě rozsekává prohlášením, že při poklesu tlaku v kabině a povyndání těch kyslíkových masek tam žádný kyslík nebude, jelikož "nothing is free on spirit airlines" (což je 100% pravda) a kdo má zájem o přežití, musí vyndat kreditku a kyslík zakoupit. Následuje několik podobných průpovídek a už vyrážíme směr Florida.
Transfer na Floridě je vcelku pochybnej, vzhledem k tomu, že nikde moc nevedou cedule, já netuším z kterýho terminálu letím a musím ven z letiště tak i tak. 4 ráno a já zase trnu kde si na mě kdo počíhá. Nikdo si nepočíhal a já už sedím na gate a snažím se spát.. Chuligání ale pochystali velikou zimu, na kterou ani moje plyšová deka nestačí. Spaní se teda nekoná. Po 10 minutách si to ke mě štráduje ten ukecanej chlap z Denveru. to snad není možný todle. A že here I am again.. neasi.. taky má asi 5 hodin layover. S nějakou pochybnou výmluvou mizím a sedám si na druhý konec letiště. Tentokrát mu to trvalo celou hodinu mě znova vystopovat. Pozici měním ještě asi čtyřikrát, bez úspěchu.
Blíží se čas odletu a já začínám mít opět nervy, jelikož můj cestovní kolega si nějak dává na čas a furt tu není.
Nakonec se všechno zvládlo a hyjé směr Kolumbie. Sedím vedle nějaké kolumbijské postarší dvojice, která nemluví anglicky a v momentě kdy nám dali imigrační kartičky na vyplnění (které jsou jak ve španělštině tak v angličtině pochopitelně), tak se strašně domáhali mojí pomoci a když sem jim horkotěžko vysvětlila že no hablo espanol a že nemám nejmenší tušení co tam psát tak to prostě začali kopírovat z mojeho papíru. divoši.
Poslední nervy ve frontě na imigračním (cestovní kolega byl totiž donucen zakoupit return ticket ve Státech), kde nikoho nic nezajímalo a už se mi v pase vyjímá razítko s 90 denním turistickým vízem.
Měníme nějaký dolary a dostáváme tisíce pesos (100 COP = 1 CZK přibližně) a já si připadám děsně bohatá :D
Bereme taxíka a i přes to, že řidič tvrdí, že naše airbnb adresa je nějaká neúplná, tak nedbáme a jedem. Řidič nemá nejmenší tušení a projíždíme tím neighbourhoodem asi dvacetkrát, než se nám konečně podaří najít kýženou adresu. Nemůžeme mu to však mít za zlé, neboť velmi rychle zjišťujeme, že adresa skutečně byla víc než neúplná a je vůbec zázrak, že jsme se tam nakonec dostali. Systém ulic v Kolumbii vypadá divoce, ale po pár dnech mu přicházíme na chuť. Je to taková změť carreras a calles, které mají jenom čísla (což je vlastně ukrutně vychytaný). pak mají ještě asi další 4 typy ulic, ale tím se nehodláme plést a orientujeme se pouze podle Kr a Cl.
Slečna z airbnb je out of town a nějak nezmínila, že obyvatelé bytu angličtinou příliš nevládnou. teda spíš vůbec. jejich angličtina je dokonce horší než naše španělština a to už je co říct. Všechno se to ale zvládlo jako vždycky a po chvíli vyrážíme hledat něco k jídlu a nějakým způsobem se nám podařilo přibrat i ty dvě holky z bytu (původně jsme po nich jenom chtěli aby nás nasměrovaly, páč už se stmívá - btw stmívá se tu už v 6, docela prekérka, když se nemá po setmění moc nikam chodit kvůli bezpečnosti - ale nějak nakonec šly s náma, páč nikdo ničemu nerozuměl)
Zavedly nás asi do tří různých míst, my pokaždý řekli že tady by to šlo, ale z nějakýho neznámýho důvodu nás vždycky vedly na další místo. Umíráme hlady a asi po 40 minutách drandění je konečně přesvědčujeme, že to dané místo je nejvíc nejlepší a konečně můžeme usednout. Slečny nejsou ani trochu spokojené s naší volbou a nutí nás změnit objednávku. dostáváme aspoň něco typického - bandeja paisa - nějaký kusy masa, kusy špeku nebo co, klobásy, rýže, fazole, smaženej banán (kterej ale vůbec není banán, ale něco jiného z rodiny banánů), nějaký placičky z kdoví čeho a avokádo. luxusní.
V průběhu večeře (kdy slečny ale vůbec nic nejí a jsou neustále na telefonu) přichází nějaký hoch. hnedle se dozvídáme, že ho zoufalé slečny přivolaly, že jako musí okamžitě se dostavit, neboť komunikace je nemožná (hoch je přítel slečny z airbnb, nějakej peruánec co žil 8 let ve Francii a teď je na erasmu v Bogotě a umí výborně anglicky, uff). Komunikace se rázem zlepšuje o 100%. Po večeři nás slečny vedou do nějaký divoký uličky (všude jsou tisíce lidí, tak je to prej bezpečný) a nutí nás ochutnat podivnej drink, kterej je prej velice typickej (tak typickej, že ani peruánec ho ještě nevyzkoušel). Číča (chicha) - název mě rozsekává a chuť jakbysmet. chutná to jak zkvašený ponožky. naklopíme do sebe každej kelímek, aby slečny daly pokoj a hyjé domů. Náročnej den.
Nervy s ultimátní nadváhou kufříku střídají nervy ohledně return ticket kterej pochopitelně vůbec nemám (a ten falešnej, kterej sem zkoušela pochystat pár hodin před odletem by mi těžko prošel) - a jelikož známe mojí smůlu (a speciálně mojí smůlu když se jedná o proof of leaving the country, viz dramata v Austrálii, Zélandu a Hong Kongu). Fronta čítá asi 5 lidí, nicméně už asi 40 minut se nikdo ani nehnul (jediný štěstí, že mám docela solidní časovou rezervu) a pán přede mnou začíná mít pochybný komentáře.. během dalších 30 minut (pořád stojím na stejném místě) už o něm vím skoro všechno (hlava mi jde kolem a to se mě divoch ještě snaží přesvědčit, že bychom měli spolu sedět v letadle - oba přestupujeme na Floridě, pán naštěstí míří do Kostariky). Fronta se konečně začíná hýbat (nicméně my pouštíme všechny za náma, jelikož jejich letadlo odlítá za 30 minut - nikdo ho nestihnul, jak jsem byla později informována.. a mám pocit, že to ty aerolinky dělaj schválně, tydle čekačky, aby lidi museli kupovat nový tickety.. ) a moje nervy se stupňují, jelikož i upovídaný pán vlastní nějakej onward ticket. Po asi 130 letech se k přepážce dostávám i já (moje časová rezerva už je na nule), platím za nadbytečný pounds (kdo proboha vymyslel limit 18kg na kufr) a světe div se, jsem propuštěna bez jediného dotazu na moje cestovní plány nebo return ticket. ha, nejspíš si na mě počíhaj na Floridě na přestupu.
Drandím přes letiště s rychlou přestávkou na pochybnou čínskou brokolici nebo co to bylo a ouha, všechny security gates jsou nějak zavřený a já ne a ne najít nějakou otevřenou. Za 5 minut 12 se zadařilo a já už zouvám botky a šteluju se do tý pochybný americký kontrolní pozice (uplně jsem zapomněla na ty jejich vychytávky, přecijenom jsem tu naposled letěla před 3 lety).
Mířím na gate a fikaně si sedám o tři gate jinam, abych měla klid od toho ukecanýho chlapa, ale je vidět, že dotyčný je profík, neboť mě našel během 20sekund.. a hned že jako sedím špatně, že letíme odjinaď a kdesi cosi.. šermuje mi svým boarding passem před očima a dožaduje se čísla mého sedadla.. uff, sedí o 15 řad jinde.
Letadlo je klasika ryanair style, menší legroom už by bejt nemohl. Zato vrchní letušák je ultimátní divoch - takovej Morgan Freeman, kterej popohání lidi aby se honem posadili s tim, že už se těší na svoje chicken nuggets. po nezbytných safety procedurách mě rozsekává prohlášením, že při poklesu tlaku v kabině a povyndání těch kyslíkových masek tam žádný kyslík nebude, jelikož "nothing is free on spirit airlines" (což je 100% pravda) a kdo má zájem o přežití, musí vyndat kreditku a kyslík zakoupit. Následuje několik podobných průpovídek a už vyrážíme směr Florida.
Transfer na Floridě je vcelku pochybnej, vzhledem k tomu, že nikde moc nevedou cedule, já netuším z kterýho terminálu letím a musím ven z letiště tak i tak. 4 ráno a já zase trnu kde si na mě kdo počíhá. Nikdo si nepočíhal a já už sedím na gate a snažím se spát.. Chuligání ale pochystali velikou zimu, na kterou ani moje plyšová deka nestačí. Spaní se teda nekoná. Po 10 minutách si to ke mě štráduje ten ukecanej chlap z Denveru. to snad není možný todle. A že here I am again.. neasi.. taky má asi 5 hodin layover. S nějakou pochybnou výmluvou mizím a sedám si na druhý konec letiště. Tentokrát mu to trvalo celou hodinu mě znova vystopovat. Pozici měním ještě asi čtyřikrát, bez úspěchu.
Blíží se čas odletu a já začínám mít opět nervy, jelikož můj cestovní kolega si nějak dává na čas a furt tu není.
Nakonec se všechno zvládlo a hyjé směr Kolumbie. Sedím vedle nějaké kolumbijské postarší dvojice, která nemluví anglicky a v momentě kdy nám dali imigrační kartičky na vyplnění (které jsou jak ve španělštině tak v angličtině pochopitelně), tak se strašně domáhali mojí pomoci a když sem jim horkotěžko vysvětlila že no hablo espanol a že nemám nejmenší tušení co tam psát tak to prostě začali kopírovat z mojeho papíru. divoši.
Poslední nervy ve frontě na imigračním (cestovní kolega byl totiž donucen zakoupit return ticket ve Státech), kde nikoho nic nezajímalo a už se mi v pase vyjímá razítko s 90 denním turistickým vízem.
Měníme nějaký dolary a dostáváme tisíce pesos (100 COP = 1 CZK přibližně) a já si připadám děsně bohatá :D
Bereme taxíka a i přes to, že řidič tvrdí, že naše airbnb adresa je nějaká neúplná, tak nedbáme a jedem. Řidič nemá nejmenší tušení a projíždíme tím neighbourhoodem asi dvacetkrát, než se nám konečně podaří najít kýženou adresu. Nemůžeme mu to však mít za zlé, neboť velmi rychle zjišťujeme, že adresa skutečně byla víc než neúplná a je vůbec zázrak, že jsme se tam nakonec dostali. Systém ulic v Kolumbii vypadá divoce, ale po pár dnech mu přicházíme na chuť. Je to taková změť carreras a calles, které mají jenom čísla (což je vlastně ukrutně vychytaný). pak mají ještě asi další 4 typy ulic, ale tím se nehodláme plést a orientujeme se pouze podle Kr a Cl.
Slečna z airbnb je out of town a nějak nezmínila, že obyvatelé bytu angličtinou příliš nevládnou. teda spíš vůbec. jejich angličtina je dokonce horší než naše španělština a to už je co říct. Všechno se to ale zvládlo jako vždycky a po chvíli vyrážíme hledat něco k jídlu a nějakým způsobem se nám podařilo přibrat i ty dvě holky z bytu (původně jsme po nich jenom chtěli aby nás nasměrovaly, páč už se stmívá - btw stmívá se tu už v 6, docela prekérka, když se nemá po setmění moc nikam chodit kvůli bezpečnosti - ale nějak nakonec šly s náma, páč nikdo ničemu nerozuměl)
Zavedly nás asi do tří různých míst, my pokaždý řekli že tady by to šlo, ale z nějakýho neznámýho důvodu nás vždycky vedly na další místo. Umíráme hlady a asi po 40 minutách drandění je konečně přesvědčujeme, že to dané místo je nejvíc nejlepší a konečně můžeme usednout. Slečny nejsou ani trochu spokojené s naší volbou a nutí nás změnit objednávku. dostáváme aspoň něco typického - bandeja paisa - nějaký kusy masa, kusy špeku nebo co, klobásy, rýže, fazole, smaženej banán (kterej ale vůbec není banán, ale něco jiného z rodiny banánů), nějaký placičky z kdoví čeho a avokádo. luxusní.
V průběhu večeře (kdy slečny ale vůbec nic nejí a jsou neustále na telefonu) přichází nějaký hoch. hnedle se dozvídáme, že ho zoufalé slečny přivolaly, že jako musí okamžitě se dostavit, neboť komunikace je nemožná (hoch je přítel slečny z airbnb, nějakej peruánec co žil 8 let ve Francii a teď je na erasmu v Bogotě a umí výborně anglicky, uff). Komunikace se rázem zlepšuje o 100%. Po večeři nás slečny vedou do nějaký divoký uličky (všude jsou tisíce lidí, tak je to prej bezpečný) a nutí nás ochutnat podivnej drink, kterej je prej velice typickej (tak typickej, že ani peruánec ho ještě nevyzkoušel). Číča (chicha) - název mě rozsekává a chuť jakbysmet. chutná to jak zkvašený ponožky. naklopíme do sebe každej kelímek, aby slečny daly pokoj a hyjé domů. Náročnej den.
 |
| výhled z airbnb pokoje |
Žádné komentáře:
Okomentovat