Bogota je ošklivá. tak.
podivný baráky, všechno je takový šedivý a docela špinavý, lidi nenosí barevný outfity (a tímpádem jsou moje zářivě modré kalhoty, zářivě modré brýle a barevný tričko trochu pěst na oko).
Plán na dnešek je vcelku nestandardní - autobusový terminál.. protože sightseeing is too mainstream. Po asi stopadesáti pokusech se nám konečně podařilo najít někoho, kdo nám řekl kudy kam a následně někoho, kdo nám pomohl najít správný colectivo (nějaký jejich místní MHD, ve velikosti pidi autobusu, s pidi sedátkama, kam ani já nemůžu nacpat kolínka a to nejsem žádnej dlouhán), kterým se tam dostaneme. Nicméně jak už to tu s MHD bývá, nemáme nejmenší tušení co a jak a kudy kam. Drandíme si asi tak 45minut, když se rozhodneme vystoupit. Po menších komplikacích se nám skutečně podaří najít autobusák a následně i okýnka roztodivných společností. Smlouvání se nám moc nedaří (vzhledem k nulové španělštině, surprise surprise) a nakonec kupujeme ticket do Medellinu za asi 55tisíc.
Cesta zpátky byla značně komplikovanější - jelikož colectivos mají na předním skle ceduli s místy kam jedou, mohlo by se zdát, že jako no big deal, ale opak je pravdou! zaprvý pořádně nevíme kam se snažíme dostat a navíc ty busy musí člověk zastavit a já jak jsem celá slepá, tak nestíhám nic číst natož zastavovat. dramata! po asi 20 minutách marného poskakování vlezeme do busu který zastavil někdo jiný a i když víme, že jede jinam než potřebujeme, tak nedbáme.. však ono se to nějak vyvrbí.
Bogota je obří. údajně zde žije 8mil lidí, ale klidně bych si tipla dvojnásobek. urputně se snažíme sledovat čísla carrer a calle - zatím se pohybujeme správným směrem. když se nám zdá, že jsme close enough, tak vystupujeme. správná carrera, ale calle 67 a my bydlíme u 5. nakonec to celý jdeme pěšky. projistotu.
Na bytě opět potkáváme slečny ze včera a při našem zdvořilém pozvání na večeři se slečny poplašily a okamžitě zavolaly týpka peruánce. A projistotu s náma ani nešly. Peruánec Juan včera slíbil, že sežene pro J nějakou trávu a po večeři se vydáváme na dané místo. Následné události nabraly nečekaný spád.
Týpek se odebral na ono místo (za palmou na náměstí) a dal nám svůj mobil a peněženku - což nás malonko zneklidnělo (týpek to objasnil tím, že obvykle tam chodívá přes den a bez cenností a že to radši nechá u nás). tak se ptáme, že za jak dlouho se máme začít strachovat a on že po 5 minutách. haha. vrátil se po dvou minutách. zbytečně plašil. Následně se rozhodl jít k němu na hotel, pro nějaký potřebnosti. Ve výtahu si vzpomněl že nemá klíče, ale nedbal ani malej krapet a poskakoval přes okenní římsy v sedmém patře bez jakéhokoli jištění. údajně to nebylo poprvé. Pobral co potřeboval a na cestě k nám se rozhodl, že zakoupí i něco pro sebe. jdeme tedy opět na slavné náměstí, opět nám svěřil svou peněženku a mobil a my opět čekáme. tentokrát nás to moc nevzrušovalo. chyba! po asi pěti minutách si řikáme, že to trvá nějak dýl než předtím a vtipkujeme že co se asi pokazilo. po dalších 5 minutách přestáváme vtipkovat (je asi deset večer, nevypadá to nejbezpečnějí a přecijenom, jsme v Kolumbii). koukáme okolo a najednou vidíme jak policie vede nějakého hocha - hoch však není náš Peruánec. Nicméně hned za hochem je druhý hoch, taktéž ve společnosti policisty a tento hoch už je náš. panikaříme a rozhodujeme se předstírat, že ho neznáme. nicméně Juan se zastaví přímo u nás a žádá nás o peněženku s doklady. ptáme se esli jako to bude dobrý, on odvětí že v to doufá a už ho vedou. trneme a nevíme. navíc pořád máme jeho mobil.
divočiny!
okouníme tam ještě asi 5 minut a následně rozhodujeme, že Juan se nejspíš v nejbližší době nevrátí a že ví, kde nás najít. maličko schýzujeme a poslední tři bloky bereme skoro poklusem.
na bytě se snažíme slečnám vysvětlit co se stalo, ale nezdá se, že by tomu uplně porozuměly. vyčkáváme tedy a googlujeme kolumbijské zákony týkající se držby a nákupu drog. Po asi dvou hodinách Juan volá jedné ze slečen a následně se dostaví osobně. A to jsme mysleli, že už ho neuvidíme. Velice chytře to chlapec celé zařídil. Dozvídáme se, že policie ho čapla při nákupu, což byl kámen úrazu, neboť držba samotná by problémem nebyla. Podařilo se mu však šecko zahodit a po výslechu na stanici, kdy mu vyhrožovali deportováním a zabavili mu dokumenty s tím, že jim musí dát peníze, ho vyslali do bankomatu, čehož Juan využil, zaběhl na hotel, zavolal jinou (tentokrát nezkorumpovanou) policii a s nima došel zpátky na stanici, vyhrožoval žalobou, první policajti se mu začali omlouvat a pustili ho. sakra štěstí.
what a night!
podivný baráky, všechno je takový šedivý a docela špinavý, lidi nenosí barevný outfity (a tímpádem jsou moje zářivě modré kalhoty, zářivě modré brýle a barevný tričko trochu pěst na oko).
Plán na dnešek je vcelku nestandardní - autobusový terminál.. protože sightseeing is too mainstream. Po asi stopadesáti pokusech se nám konečně podařilo najít někoho, kdo nám řekl kudy kam a následně někoho, kdo nám pomohl najít správný colectivo (nějaký jejich místní MHD, ve velikosti pidi autobusu, s pidi sedátkama, kam ani já nemůžu nacpat kolínka a to nejsem žádnej dlouhán), kterým se tam dostaneme. Nicméně jak už to tu s MHD bývá, nemáme nejmenší tušení co a jak a kudy kam. Drandíme si asi tak 45minut, když se rozhodneme vystoupit. Po menších komplikacích se nám skutečně podaří najít autobusák a následně i okýnka roztodivných společností. Smlouvání se nám moc nedaří (vzhledem k nulové španělštině, surprise surprise) a nakonec kupujeme ticket do Medellinu za asi 55tisíc.
Cesta zpátky byla značně komplikovanější - jelikož colectivos mají na předním skle ceduli s místy kam jedou, mohlo by se zdát, že jako no big deal, ale opak je pravdou! zaprvý pořádně nevíme kam se snažíme dostat a navíc ty busy musí člověk zastavit a já jak jsem celá slepá, tak nestíhám nic číst natož zastavovat. dramata! po asi 20 minutách marného poskakování vlezeme do busu který zastavil někdo jiný a i když víme, že jede jinam než potřebujeme, tak nedbáme.. však ono se to nějak vyvrbí.
Bogota je obří. údajně zde žije 8mil lidí, ale klidně bych si tipla dvojnásobek. urputně se snažíme sledovat čísla carrer a calle - zatím se pohybujeme správným směrem. když se nám zdá, že jsme close enough, tak vystupujeme. správná carrera, ale calle 67 a my bydlíme u 5. nakonec to celý jdeme pěšky. projistotu.
Na bytě opět potkáváme slečny ze včera a při našem zdvořilém pozvání na večeři se slečny poplašily a okamžitě zavolaly týpka peruánce. A projistotu s náma ani nešly. Peruánec Juan včera slíbil, že sežene pro J nějakou trávu a po večeři se vydáváme na dané místo. Následné události nabraly nečekaný spád.
Týpek se odebral na ono místo (za palmou na náměstí) a dal nám svůj mobil a peněženku - což nás malonko zneklidnělo (týpek to objasnil tím, že obvykle tam chodívá přes den a bez cenností a že to radši nechá u nás). tak se ptáme, že za jak dlouho se máme začít strachovat a on že po 5 minutách. haha. vrátil se po dvou minutách. zbytečně plašil. Následně se rozhodl jít k němu na hotel, pro nějaký potřebnosti. Ve výtahu si vzpomněl že nemá klíče, ale nedbal ani malej krapet a poskakoval přes okenní římsy v sedmém patře bez jakéhokoli jištění. údajně to nebylo poprvé. Pobral co potřeboval a na cestě k nám se rozhodl, že zakoupí i něco pro sebe. jdeme tedy opět na slavné náměstí, opět nám svěřil svou peněženku a mobil a my opět čekáme. tentokrát nás to moc nevzrušovalo. chyba! po asi pěti minutách si řikáme, že to trvá nějak dýl než předtím a vtipkujeme že co se asi pokazilo. po dalších 5 minutách přestáváme vtipkovat (je asi deset večer, nevypadá to nejbezpečnějí a přecijenom, jsme v Kolumbii). koukáme okolo a najednou vidíme jak policie vede nějakého hocha - hoch však není náš Peruánec. Nicméně hned za hochem je druhý hoch, taktéž ve společnosti policisty a tento hoch už je náš. panikaříme a rozhodujeme se předstírat, že ho neznáme. nicméně Juan se zastaví přímo u nás a žádá nás o peněženku s doklady. ptáme se esli jako to bude dobrý, on odvětí že v to doufá a už ho vedou. trneme a nevíme. navíc pořád máme jeho mobil.
divočiny!
okouníme tam ještě asi 5 minut a následně rozhodujeme, že Juan se nejspíš v nejbližší době nevrátí a že ví, kde nás najít. maličko schýzujeme a poslední tři bloky bereme skoro poklusem.
na bytě se snažíme slečnám vysvětlit co se stalo, ale nezdá se, že by tomu uplně porozuměly. vyčkáváme tedy a googlujeme kolumbijské zákony týkající se držby a nákupu drog. Po asi dvou hodinách Juan volá jedné ze slečen a následně se dostaví osobně. A to jsme mysleli, že už ho neuvidíme. Velice chytře to chlapec celé zařídil. Dozvídáme se, že policie ho čapla při nákupu, což byl kámen úrazu, neboť držba samotná by problémem nebyla. Podařilo se mu však šecko zahodit a po výslechu na stanici, kdy mu vyhrožovali deportováním a zabavili mu dokumenty s tím, že jim musí dát peníze, ho vyslali do bankomatu, čehož Juan využil, zaběhl na hotel, zavolal jinou (tentokrát nezkorumpovanou) policii a s nima došel zpátky na stanici, vyhrožoval žalobou, první policajti se mu začali omlouvat a pustili ho. sakra štěstí.
what a night!
Žádné komentáře:
Okomentovat