Medellin

Pozor, tady se to nevyslovuje jako Medejín ale je to Medežín.

Ráno raníčko se pakujeme a vyrážíme opět na autobusák – tentokrát projistotu taxíkem. Málem nám to ujelo. Autobus je velikej, s extra místem na nohy a docela pohodlnej. Na začátku to tam týpek celý prošel a natáčel nás na kameru, nějaký security reasons asi nebo co. Všichni byli velmi casual, jenom my, jako asi jediní běloši, jsme mávali jak retardi, no. Nicméně docela zima tam a týpek vedle přes uličku si tam i přesto seděl bez trička. Chlupáč. Cesta má trvat asi deset hodin. Nakonec to bylo krapet víc. Ale aspoň nám udělali přestávku na oběd – docela chaotický to bylo, servírka na nás nějak zapomněla, takže jsme snědli sotva půlku, když se autobus začal pomalu rozjíždět.

Šílená bouře se strhla cestou, ale naštěstí se vyčasilo než jsme dojeli. Docela tu máme zatím štěstí s počasím – před příletem jsem to strašlivě monitorovala a mělo pršet celou dobu, každej den. Je sice zataženo povětšinou, ale žádný velký popršení.

Taxi byla jasná volba (tentokrát máme úplnější adresu, tak to nejsou takový dramata). Protože máme celkem low budget, tak J si musel vydupat nějakej chic penthouse s padesáti pokojema za šílenou cenu. A projistotu rovnou tři noci. Moje kreditka krvácí. Ale tak co už. Osazenstvo penthousu jsou nečekaně bílí Američani, z nichž většina tu je už skoro měsíc.

Airbnb osobu opět nepotkáváme (zdá se to být pravidlem) a zpočátku ani nevíme, který pokoj je náš a tak vyrážíme na večeři. Město vypadá mnohem líp než Bogota, o dost víc organizovaně a tak nějak bezpečněji (a to byl Medellin v roce 1990 nejnebezpečnějším městem světa, kvůlivá Escobarovi atd. – nicméně teď je to jedno z nejinovativnějších měst) a lidi jsou tu o poznání fešnější a dokonce to vypadá, že se i oblíkají barevněji.

Cestou se stavujeme obhlídnout supermarket, ale je dost pidi, takže nic nevykoukáme. Placení je však pořádnej adrenalin, trávíme u kasy minimálně 15minut. Naštěstí jsem vyčetla v pochybnym průvodci (kterej jsem omylem zcizila na recepci hostelu v Bogotě), že se u placení kartou ptají na nějaký quotas nebo co a máme říct 1 (jakože na kolik plateb to chceme rozložit nebo co), ale slečna pokladní měla otázek nepočítaně a my tam na ní civěli jak dva retardi, tak si přivolala pomoc (která vůbec nepomohla) a nakonec nás nechali bejt a něco tam prostě sami pošéfili.

Bogotá - den druhý

Aby teda jsme ten sightseeing uplně nezanedbali, tak vyrážíme na free walking tour. Starting point nacházíme poměrně bez problémů, registrace (!) na tour už však byla větší dobrodrůžo. Kromě základních info se přeptávali i na orientaci, přičemž nabízeli hned několik exotických možností – vybrala jsem intersexuál, ať už je to co je to. Když následně vyvolávali moje jméno, trochu jsem trnula, že jako se budou vyptávat, ale nakonec jenom chtěli číslo pasu, který jsem prvně nenápadně nenapsala.

Tour samotná byl pikantní zážitek, neboť slečna průvodkyně měla obrovské problémy s angličtinou už při úvodní větě. Všichni účastníci se jí snažili pomáhat co to šlo (a já docela ocenila, že jí neřekli ať to teda dá ve španělštině, páč my dva jsme zjevně byli jediní kdo tímto jazykem nevládne). Slečnu průvodkyni doprovázel nějakej uniformovanej policista (kterej ale vůbec nebyl policista, jak jsme se vzápětí dozvěděli). Tour měla trvat asi hodinu a půl, z čehož minimálně polovinu jsme prostáli na první zastávce, hnedle na náměstí, kde byl sraz. Výklad byl zmatečnej a celý se to zjevně točilo okolo nějakých monumentů. Když jsme pokročili dále, byla nám objasněna Andresova úloha – je něco jako security, pro palác nebo co. A policisti jsou jeho enemies a vyjadřoval se o nich velice pohoršivě. Dále nám ukázal svojí lámanou angličtinu, přičemž jeho výklad se výhradně točil okolo stráží a počtu jejich uniforem a military obecně. Jak jsme tak vyrozuměli, tak ti chlapci, kteří dokončí střední školu, tak pracují ve městě a ti co ji nedokončí, jsou posláni do džungle. Very reassuring.

Andres byl velice holčičí a zbraň bych mu teda nesvěřila, kdyby to bylo na mě. Neustále si stěžoval na materiál své uniformy a na otázku jedné ze slečen, že kdepa je jedno z jím zmiňovaných military muzeí odvětil, že „in my home“. Zřejmě to tak vůbec nemyslel, ale slečna se malonko polekala a mě to rozsekalo.

Celá tour se vlastně odehrávala v rozmezí jednoho bloku, takže žádná velká štrapác.

Po tour jsme se vydali postěhovat naše saky paky, jelikož si to tu prodlužujeme o jednu noc a airbnb slečna už má jiný lidi. Bydlíme v swiss hostel martinik, s podivným systémem bran.

Odpoledne vyrážíme na kopeček, na jehož vršku je kostel a strašně nás to tam láká – navíc, když jsme zjistili, že se tam dá vyject lanovkou. Ovšem nic není tak jednoduché a vůbec dostat se k lanovce je docela kardio. Ale stojí to za to, výhled (z lanovky a hlavně z kopečku) je ultimátní – Bogota je obří! Kopeček se nachází v asi 3117mnm. Jelikož jsme velcí sportovci, zakoupili jsme pouze one way, s tím že dolů to seběhneme. Ouha. Cesta dolů trvá víc jak hodinu, čítá asi sto miliard schodů a ani ne v polovině se mi nožky třepou jak ratlíkovi. O trpících kolínkách ani nemluvě. V půlce sestupu na nás číhá nějaký občerstvení, tak si aspoň dáváme ultra levný pivo (skoro bych tu čekala vysokohorskou přirážku) a sledujeme asi tříletou holčičku hrající si před tou polorozpadlou chatrčí s iPadem. Potkáváme asi tři běžce – šílenci.

Cestou na hotel míjíme kavárnu s velikým rámusem, tak nakukujeme dovnitř a je to zřejmě nějaká zkouška kapely před večerním vystoupením. Nějaký jejich country funky nebo co, docela nářez. Chlapci do toho mydlí a nejvíc si to užívaj (teda až na jednoho černocha, co by nemohl vypadat víc znuděně – náš favorit pochopitelně).

Bogotá

Bogota je ošklivá. tak.

podivný baráky, všechno je takový šedivý a docela špinavý, lidi nenosí barevný outfity (a tímpádem jsou moje zářivě modré kalhoty, zářivě modré brýle a barevný tričko trochu pěst na oko).
Plán na dnešek je vcelku nestandardní - autobusový terminál.. protože sightseeing is too mainstream. Po asi stopadesáti pokusech se nám konečně podařilo najít někoho, kdo nám řekl kudy kam a následně někoho, kdo nám pomohl najít správný colectivo (nějaký jejich místní MHD, ve velikosti pidi autobusu, s pidi sedátkama, kam ani já nemůžu nacpat kolínka a to nejsem žádnej dlouhán), kterým se tam dostaneme. Nicméně jak už to tu s MHD bývá, nemáme nejmenší tušení co a jak a kudy kam. Drandíme si asi tak 45minut, když se rozhodneme vystoupit. Po menších komplikacích se nám skutečně podaří najít autobusák a následně i okýnka roztodivných společností. Smlouvání se nám moc nedaří (vzhledem k nulové španělštině, surprise surprise) a nakonec kupujeme ticket do Medellinu za asi 55tisíc.

Cesta zpátky byla značně komplikovanější - jelikož colectivos mají na předním skle ceduli s místy kam jedou, mohlo by se zdát, že jako no big deal, ale opak je pravdou! zaprvý pořádně nevíme kam se snažíme dostat a navíc ty busy musí člověk zastavit a já jak jsem celá slepá, tak nestíhám nic číst natož zastavovat. dramata! po asi 20 minutách marného poskakování vlezeme do busu který zastavil někdo jiný a i když víme, že jede jinam než potřebujeme, tak nedbáme.. však ono se to nějak vyvrbí.

Bogota je obří. údajně zde žije 8mil lidí, ale klidně bych si tipla dvojnásobek. urputně se snažíme sledovat čísla carrer a calle - zatím se pohybujeme správným směrem. když se nám zdá, že jsme close enough, tak vystupujeme. správná carrera, ale calle 67 a my bydlíme u 5. nakonec to celý jdeme pěšky. projistotu.

Na bytě opět potkáváme slečny ze včera a při našem zdvořilém pozvání na večeři se slečny poplašily a okamžitě zavolaly týpka peruánce. A projistotu s náma ani nešly. Peruánec Juan včera slíbil, že sežene pro J nějakou trávu a po večeři se vydáváme na dané místo. Následné události nabraly nečekaný spád.
Týpek se odebral na ono místo (za palmou na náměstí) a dal nám svůj mobil a peněženku - což nás malonko zneklidnělo (týpek to objasnil tím, že obvykle tam chodívá přes den a bez cenností a že to radši nechá u nás). tak se ptáme, že za jak dlouho se máme začít strachovat a on že po 5 minutách. haha. vrátil se po dvou minutách. zbytečně plašil. Následně se rozhodl jít k němu na hotel, pro nějaký potřebnosti. Ve výtahu si vzpomněl že nemá klíče, ale nedbal ani malej krapet a poskakoval přes okenní římsy v sedmém patře bez jakéhokoli jištění. údajně to nebylo poprvé. Pobral co potřeboval a na cestě k nám se rozhodl, že zakoupí i něco pro sebe. jdeme tedy opět na slavné náměstí, opět nám svěřil svou peněženku a mobil a my opět čekáme. tentokrát nás to moc nevzrušovalo. chyba! po asi pěti minutách si řikáme, že to trvá nějak dýl než předtím a vtipkujeme že co se asi pokazilo. po dalších 5 minutách přestáváme vtipkovat (je asi deset večer, nevypadá to nejbezpečnějí a přecijenom, jsme v Kolumbii). koukáme okolo a najednou vidíme jak policie vede nějakého hocha - hoch však není náš Peruánec. Nicméně hned za hochem je druhý hoch, taktéž ve společnosti policisty a tento hoch už je náš. panikaříme a rozhodujeme se předstírat, že ho neznáme. nicméně Juan se zastaví přímo u nás a žádá nás o peněženku s doklady. ptáme se esli jako to bude dobrý, on odvětí že v to doufá a už ho vedou. trneme a nevíme. navíc pořád máme jeho mobil.
divočiny!

okouníme tam ještě asi 5 minut a následně rozhodujeme, že Juan se nejspíš v nejbližší době nevrátí a že ví, kde nás najít. maličko schýzujeme a poslední tři bloky bereme skoro poklusem.
na bytě se snažíme slečnám vysvětlit co se stalo, ale nezdá se, že by tomu uplně porozuměly. vyčkáváme tedy a googlujeme kolumbijské zákony týkající se držby a nákupu drog. Po asi dvou hodinách Juan volá jedné ze slečen a následně se dostaví osobně. A to jsme mysleli, že už ho neuvidíme. Velice chytře to chlapec celé zařídil. Dozvídáme se, že policie ho čapla při nákupu, což byl kámen úrazu, neboť držba samotná by problémem nebyla. Podařilo se mu však šecko zahodit a po výslechu na stanici, kdy mu vyhrožovali deportováním a zabavili mu dokumenty s tím, že jim musí dát peníze, ho vyslali do bankomatu, čehož Juan využil, zaběhl na hotel, zavolal jinou (tentokrát nezkorumpovanou) policii a s nima došel zpátky na stanici, vyhrožoval žalobou, první policajti se mu začali omlouvat a pustili ho. sakra štěstí.

what a night!

narozeninová cesta do Kolumbie

místo poklidného cestování po Státech a nějaké festovní oslavy na mě čeká hned několik letadel a "slavení" narozenin na letišti v Denveru, Ft. Lauderdale a nakonec v Bogotě. why not.

Nervy s ultimátní nadváhou kufříku střídají nervy ohledně return ticket kterej pochopitelně vůbec nemám (a ten falešnej, kterej sem zkoušela pochystat pár hodin před odletem by mi těžko prošel) - a jelikož známe mojí smůlu (a speciálně mojí smůlu když se jedná o proof of leaving the country, viz dramata v Austrálii, Zélandu a Hong Kongu). Fronta čítá asi 5 lidí, nicméně už asi 40 minut se nikdo ani nehnul (jediný štěstí, že mám docela solidní časovou rezervu) a pán přede mnou začíná mít pochybný komentáře.. během dalších 30 minut (pořád stojím na stejném místě) už o něm vím skoro všechno (hlava mi jde kolem a to se mě divoch ještě snaží přesvědčit, že bychom měli spolu sedět v letadle - oba přestupujeme na Floridě, pán naštěstí míří do Kostariky). Fronta se konečně začíná hýbat (nicméně my pouštíme všechny za náma, jelikož jejich letadlo odlítá za 30 minut - nikdo ho nestihnul, jak jsem byla později informována.. a mám pocit, že to ty aerolinky dělaj schválně, tydle čekačky, aby lidi museli kupovat nový tickety.. ) a moje nervy se stupňují, jelikož i upovídaný pán vlastní nějakej onward ticket. Po asi 130 letech se k přepážce dostávám i já (moje časová rezerva už je na nule), platím za nadbytečný pounds (kdo proboha vymyslel limit 18kg na kufr) a světe div se, jsem propuštěna bez jediného dotazu na moje cestovní plány nebo return ticket. ha, nejspíš si na mě počíhaj na Floridě na přestupu.
Drandím přes letiště s rychlou přestávkou na pochybnou čínskou brokolici nebo co to bylo a ouha, všechny security gates jsou nějak zavřený a já ne a ne najít nějakou otevřenou. Za 5 minut 12 se zadařilo a já už zouvám botky a šteluju se do tý pochybný americký kontrolní pozice (uplně jsem zapomněla na ty jejich vychytávky, přecijenom jsem tu naposled letěla před 3 lety).
Mířím na gate a fikaně si sedám o tři gate jinam, abych měla klid od toho ukecanýho chlapa, ale je vidět, že dotyčný je profík, neboť mě našel během 20sekund.. a hned že jako sedím špatně, že letíme odjinaď a kdesi cosi.. šermuje mi svým boarding passem před očima a dožaduje se čísla mého sedadla.. uff, sedí o 15 řad jinde.
Letadlo je klasika ryanair style, menší legroom už by bejt nemohl. Zato vrchní letušák je ultimátní divoch - takovej Morgan Freeman, kterej popohání lidi aby se honem posadili s tim, že už se těší na svoje chicken nuggets. po nezbytných safety procedurách mě rozsekává prohlášením, že při poklesu tlaku v kabině a povyndání těch kyslíkových masek tam žádný kyslík nebude, jelikož "nothing is free on spirit airlines" (což je 100% pravda) a kdo má zájem o přežití, musí vyndat kreditku a kyslík zakoupit. Následuje několik podobných průpovídek a už vyrážíme směr Florida.

Transfer na Floridě je vcelku pochybnej, vzhledem k tomu, že nikde moc nevedou cedule, já netuším z kterýho terminálu letím a musím ven z letiště tak i tak. 4 ráno a já zase trnu kde si na mě kdo počíhá. Nikdo si nepočíhal a já už sedím na gate a snažím se spát.. Chuligání ale pochystali velikou zimu, na kterou ani moje plyšová deka nestačí. Spaní se teda nekoná. Po 10 minutách si to ke mě štráduje ten ukecanej chlap z Denveru. to snad není možný todle. A že here I am again.. neasi.. taky má asi 5 hodin layover. S nějakou pochybnou výmluvou mizím a sedám si na druhý konec letiště. Tentokrát mu to trvalo celou hodinu mě znova vystopovat. Pozici měním ještě asi čtyřikrát, bez úspěchu.

Blíží se čas odletu a já začínám mít opět nervy, jelikož můj cestovní kolega si nějak dává na čas a furt tu není.
Nakonec se všechno zvládlo a hyjé směr Kolumbie. Sedím vedle nějaké kolumbijské postarší dvojice, která nemluví anglicky a v momentě kdy nám dali imigrační kartičky na vyplnění (které jsou jak ve španělštině tak v angličtině pochopitelně), tak se strašně domáhali mojí pomoci a když sem jim horkotěžko vysvětlila že no hablo espanol a že nemám nejmenší tušení co tam psát tak to prostě začali kopírovat z mojeho papíru. divoši.
Poslední nervy ve frontě na imigračním (cestovní kolega byl totiž donucen zakoupit return ticket ve Státech), kde nikoho nic nezajímalo a už se mi v pase vyjímá razítko s 90 denním turistickým vízem.

Měníme nějaký dolary a dostáváme tisíce pesos (100 COP = 1 CZK přibližně) a já si připadám děsně bohatá :D
Bereme taxíka a i přes to, že řidič tvrdí, že naše airbnb adresa je nějaká neúplná, tak nedbáme a jedem. Řidič nemá nejmenší tušení a projíždíme tím neighbourhoodem asi dvacetkrát, než se nám konečně podaří najít kýženou adresu. Nemůžeme mu to však mít za zlé, neboť velmi rychle zjišťujeme, že adresa skutečně byla víc než neúplná a je vůbec zázrak, že jsme se tam nakonec dostali. Systém ulic v Kolumbii vypadá divoce, ale po pár dnech mu přicházíme na chuť. Je to taková změť carreras a calles, které mají jenom čísla (což je vlastně ukrutně vychytaný). pak mají ještě asi další 4 typy ulic, ale tím se nehodláme plést a orientujeme se pouze podle Kr a Cl.
Slečna z airbnb je out of town a nějak nezmínila, že obyvatelé bytu angličtinou příliš nevládnou. teda spíš vůbec. jejich angličtina je dokonce horší než naše španělština a to už je co říct. Všechno se to ale zvládlo jako vždycky a po chvíli vyrážíme hledat něco k jídlu a nějakým způsobem se nám podařilo přibrat i ty dvě holky z bytu (původně jsme po nich jenom chtěli aby nás nasměrovaly, páč už se stmívá - btw stmívá se tu už v 6, docela prekérka, když se nemá po setmění moc nikam chodit kvůli bezpečnosti - ale nějak nakonec šly s náma, páč nikdo ničemu nerozuměl)

Zavedly nás asi do tří různých míst, my pokaždý řekli že tady by to šlo, ale z nějakýho neznámýho důvodu nás vždycky vedly na další místo. Umíráme hlady a asi po 40 minutách drandění je konečně přesvědčujeme, že to dané místo je nejvíc nejlepší a konečně můžeme usednout. Slečny nejsou ani trochu spokojené s naší volbou a nutí nás změnit objednávku. dostáváme aspoň něco typického - bandeja paisa - nějaký kusy masa, kusy špeku nebo co, klobásy, rýže, fazole, smaženej banán (kterej ale vůbec není banán, ale něco jiného z rodiny banánů), nějaký placičky z kdoví čeho a avokádo. luxusní.
V průběhu večeře (kdy slečny ale vůbec nic nejí a jsou neustále na telefonu) přichází nějaký hoch. hnedle se dozvídáme, že ho zoufalé slečny přivolaly, že jako musí okamžitě se dostavit, neboť komunikace je nemožná (hoch je přítel slečny z airbnb, nějakej peruánec co žil 8 let ve Francii a teď je na erasmu v Bogotě a umí výborně anglicky, uff). Komunikace se rázem zlepšuje o 100%. Po večeři nás slečny vedou do nějaký divoký uličky (všude jsou tisíce lidí, tak je to prej bezpečný) a nutí nás ochutnat podivnej drink, kterej je prej velice typickej (tak typickej, že ani peruánec ho ještě nevyzkoušel). Číča (chicha) - název mě rozsekává a chuť jakbysmet. chutná to jak zkvašený ponožky. naklopíme do sebe každej kelímek, aby slečny daly pokoj a hyjé domů. Náročnej den.

výhled z airbnb pokoje