Přestože o tomhle výletě mluvíme už asi tak 2 měsíce a není to tedy žádná haló akce, život ve sklepě je natolik zaneprázdňující, že vlastně na žádné plánovaní nějak nedošlo a jediný co se nám jakžtakž povedlo pošéfit, je dost pofidérní itinerář spočívající ve vypsání několika míst (po rychloprolistování lonely planet), které byly tučně zvýrazněny.
Čemu naopak věnujeme zvýšenou pozornost je půjčení auta, které se jeví velikým problémem, neboť ani jedna nevlastníme kreditku. Nedbáme ale a vydáváme se pár dnů před plánovaným odjezdem na letiště, že jako tam chlapy očíhneme a vyzjistíme, esli by to nešlo nějak zaonačit na tu debetku. Už jsem na letišti jako doma, neboť tam jezdím snad ob týden. Přepážky jednotlivých rental companies obrážíme s blonďatým přístupem a zkoušíme to celý ošolichat. Na Thrifty se na nás konečně usmálo štěstí, neboť týpek pravil, obracejíc kartu třikrát dokola, že on by to vzal, když tam není nikde výslovně napsáno "debit" a na naše úpěnlivé dotazy, že co kdyby se náhodou osoba přítomná na přepážce v osudný den rozhodla jinak, co jako pak a týpek praví, že by nás mohli přetransferovat k Hertz, neboť oni si prej s international debit cards umějí poradit. Rezervaci pochopitelně nevytváříme (jak by se mohlo nabízet), páč jsme socky a potřebujeme to booknout přes jinou webovku, aby to bylo levnější, rozumíme si. Odjíždíme tedy s nově nabytým optimismem zpátky do sklepení, kde se nám proces bookování auta ale opět komplikuje, neboť servis24 Spořky nefičí a Kač nemá nastavený patřičný limity. Nedbáme, je přeci teprv pondělní noc a my odjíždíme za dobrodružstvím až v pátek.
Druhej den už se nám to celý daří a bookujeme pidi autíčko na klíček a tetelíme se, jak jsme to pěkně zařídily.
Ve zbývajících dnech se opět žádné přípravy nekonají, jenom zmatečně obepisujeme Couchsurfery v náhodných destinacích a snažíme se to všechno zařídit socka style.
V pátek si dávám poslední den v práci, kde naštěstí končíme dřív, takže se stíhám napůl pobalit a večer vyzvedávám Kač na metru a uháníme opět na letiště. Na přepážce Thrifty nás chlapi upozorňují, že teďkonc tam maj čekačky na auta 30-60 min, ale my nedbáme, páč jsme tam samou nervozitou stejně o hodinu dřív. Ještě stíháme paniku se zakoupeným havarijním pojištěním, které se na nás vůbec nevztahuje, neboť nejsme rezidenti USA nebo Kanady a snažíme se volat na šelijaký čísla, abychom to zrušily a nic se nedaří a nakonec teda rušíme celou rezervaci, 10 minut před deadlinem, a doufáme, že se to chlapům na přepážce Thrifty nějak celý nepomotá a autíčko pořád budeme mít za diskontní cenu. Chlapi tam maj na noční směně jako vždy veselo a kupodivu si nám i pamatují. Je tam totiž mimojiné i ten náš týpek z pondělí a my trošku trneme, aby neporzradil, že ta naše karta je falešná. Předtim se nás totiž ujal kdosi jinej, kterej z nás ale byl tak vyčerpanej, že v půlce řekl, že si musí dát pauzu a že se nás ujme někdo jinej. Trošku si nás tam předávali chlapi, nu. A taky tam samozřejmě byli chlapi ze sousedních přepážek, u kterých jsme půjčovali auta na naše víkendové výlety a chlapi si mě pamatovali a povídali, že už jsem tam pečená vařená a kdepa je můj obvyklej doprovod.
Po asi půl hodině zmatků se nám tam už věnuje kompletní osazenstvo asi 4 chlapů přepážkovitých, sekuriťáka a ještě kohosi dalšího. Docela servis, jen co je pravda. Pán jeden lišácky mrká, že jako to námi zabookované autíčko je pidi (což byl přesně důvod, proč jsme ho bookovaly, žejo, aby jsme to zaparkovaly a aby to moc nežralo) a že on nám dá něco nice and comfy a ať se nebojíme, že to zařídí. My se teda trochu bojíme, že nám dá nějakej náklaďák, ale nenaděláme nic.
Opět se nám dostává jakéhosi VIP servisu, neboť chlapi to tam obvolávaj jak divý, aby nám pošéfili to auto co nejdřív (asi už se nás chtěj zbavit, páč tam zase vytváříme rozruchy a zmatky) a obstarávaj Volvo a jeden z nich poznamenává, poté co tu a tam něco překládám pro Kač, která jez toho všeho hin, že se příště bude muset naučit rusky asi, čímž nás hodně uráží a my ho patřičně sprdáváme.
Ještě si u chlapů kupujeme jejich drahý pojištění, páč se bojíme a nastává prekérka, neboť Kač si nastavila nedostatečný limity na kartě a transakce je teďkonc declined. My nedbáme, předstíráme že to samozřejmě je náramná kreditka a chlapi tři to tam nějak špekulujou a rozdělujou nám rental na půlku (poté co jim sdělujeme naše limity finanční), že si jako pak zavoláme o prodloužení. Trošku se nám to nepozdává, ale jsme rády, že jsme vůbec nějaký autíčko dostaly, tak ani nedutáme.
Po chvíli už nějakej pikolík přibíhá s klíčky a my se trošku bojácně vydáváme na parkoviště. Všude samý trucks a káry vyšší než já a mně se z toho dělá ouzko. Naštěstí naše autíčko je normální full size, Volvo s80. Dokonce nám k tomu dali i GPS bez extra poplatku, takže cajk.
Autíčko není na klíček, ale na čudlík a Kač z toho je celá rozradostněná. Já nasazuju okuláre a odhodlání a vyrážíme vstříc nočním dálnicím v Torontu. Autíčko je natolik advanced, že má šelijaký senzory (jakože na slepý úhly) a mě to celou zneposedňuje, neboť mi tam pořád něco bliká a mně z toho oči přecházej a trvá mi asi 5 minut, než mi dojde, že co to jako je za vychytávku. Hlavně na těch stopadesátipruhovejjch dálnicích se to fest hodí.
Cestu z letiště do sklepa už mám z pozice navigátora nacvičenou víc než dost a z pozice řidiče to zatim taky probíhá bez větších komplikací. Co však už tak snadno neproběhlo, bylo parkování, resp. zamykání auta. Pomačkaly jsme zamykací čudlíky a já klasicky zkusila dveře a ouha, ono se to šecko otevřelo, i když to mělo bejt zamčený. Trošku trneme a zkoušíme tu samou operaci ještě asi tak dvacetkrát, bez úspěchu. Mezitím začíná brutál slejvák a my nevíme. Zběsile pročítáme manuál k autu, kde ale nic nepíšou a chlapům na letiště se - s dotazem kterak zamknout auto - volat bojíme, aby si nemysleli že jsme skutečně retardovaný a auto nám nevzali. Po asi půl hodině mi nějak náhodou došlo, že to auto je asi tak chytrý, že má ty čipy divoký a když jsme s klíčky poblíž, tak se holt otevře i zamčený. Běžím teda v děšti na druhý konec parkoviště, zatímco Kač testuje zmíněnou hypotézu a hurá, autíčko je konečně zamčený. pff
Čemu naopak věnujeme zvýšenou pozornost je půjčení auta, které se jeví velikým problémem, neboť ani jedna nevlastníme kreditku. Nedbáme ale a vydáváme se pár dnů před plánovaným odjezdem na letiště, že jako tam chlapy očíhneme a vyzjistíme, esli by to nešlo nějak zaonačit na tu debetku. Už jsem na letišti jako doma, neboť tam jezdím snad ob týden. Přepážky jednotlivých rental companies obrážíme s blonďatým přístupem a zkoušíme to celý ošolichat. Na Thrifty se na nás konečně usmálo štěstí, neboť týpek pravil, obracejíc kartu třikrát dokola, že on by to vzal, když tam není nikde výslovně napsáno "debit" a na naše úpěnlivé dotazy, že co kdyby se náhodou osoba přítomná na přepážce v osudný den rozhodla jinak, co jako pak a týpek praví, že by nás mohli přetransferovat k Hertz, neboť oni si prej s international debit cards umějí poradit. Rezervaci pochopitelně nevytváříme (jak by se mohlo nabízet), páč jsme socky a potřebujeme to booknout přes jinou webovku, aby to bylo levnější, rozumíme si. Odjíždíme tedy s nově nabytým optimismem zpátky do sklepení, kde se nám proces bookování auta ale opět komplikuje, neboť servis24 Spořky nefičí a Kač nemá nastavený patřičný limity. Nedbáme, je přeci teprv pondělní noc a my odjíždíme za dobrodružstvím až v pátek.
Druhej den už se nám to celý daří a bookujeme pidi autíčko na klíček a tetelíme se, jak jsme to pěkně zařídily.
Ve zbývajících dnech se opět žádné přípravy nekonají, jenom zmatečně obepisujeme Couchsurfery v náhodných destinacích a snažíme se to všechno zařídit socka style.
V pátek si dávám poslední den v práci, kde naštěstí končíme dřív, takže se stíhám napůl pobalit a večer vyzvedávám Kač na metru a uháníme opět na letiště. Na přepážce Thrifty nás chlapi upozorňují, že teďkonc tam maj čekačky na auta 30-60 min, ale my nedbáme, páč jsme tam samou nervozitou stejně o hodinu dřív. Ještě stíháme paniku se zakoupeným havarijním pojištěním, které se na nás vůbec nevztahuje, neboť nejsme rezidenti USA nebo Kanady a snažíme se volat na šelijaký čísla, abychom to zrušily a nic se nedaří a nakonec teda rušíme celou rezervaci, 10 minut před deadlinem, a doufáme, že se to chlapům na přepážce Thrifty nějak celý nepomotá a autíčko pořád budeme mít za diskontní cenu. Chlapi tam maj na noční směně jako vždy veselo a kupodivu si nám i pamatují. Je tam totiž mimojiné i ten náš týpek z pondělí a my trošku trneme, aby neporzradil, že ta naše karta je falešná. Předtim se nás totiž ujal kdosi jinej, kterej z nás ale byl tak vyčerpanej, že v půlce řekl, že si musí dát pauzu a že se nás ujme někdo jinej. Trošku si nás tam předávali chlapi, nu. A taky tam samozřejmě byli chlapi ze sousedních přepážek, u kterých jsme půjčovali auta na naše víkendové výlety a chlapi si mě pamatovali a povídali, že už jsem tam pečená vařená a kdepa je můj obvyklej doprovod.
Po asi půl hodině zmatků se nám tam už věnuje kompletní osazenstvo asi 4 chlapů přepážkovitých, sekuriťáka a ještě kohosi dalšího. Docela servis, jen co je pravda. Pán jeden lišácky mrká, že jako to námi zabookované autíčko je pidi (což byl přesně důvod, proč jsme ho bookovaly, žejo, aby jsme to zaparkovaly a aby to moc nežralo) a že on nám dá něco nice and comfy a ať se nebojíme, že to zařídí. My se teda trochu bojíme, že nám dá nějakej náklaďák, ale nenaděláme nic.
Opět se nám dostává jakéhosi VIP servisu, neboť chlapi to tam obvolávaj jak divý, aby nám pošéfili to auto co nejdřív (asi už se nás chtěj zbavit, páč tam zase vytváříme rozruchy a zmatky) a obstarávaj Volvo a jeden z nich poznamenává, poté co tu a tam něco překládám pro Kač, která jez toho všeho hin, že se příště bude muset naučit rusky asi, čímž nás hodně uráží a my ho patřičně sprdáváme.
Ještě si u chlapů kupujeme jejich drahý pojištění, páč se bojíme a nastává prekérka, neboť Kač si nastavila nedostatečný limity na kartě a transakce je teďkonc declined. My nedbáme, předstíráme že to samozřejmě je náramná kreditka a chlapi tři to tam nějak špekulujou a rozdělujou nám rental na půlku (poté co jim sdělujeme naše limity finanční), že si jako pak zavoláme o prodloužení. Trošku se nám to nepozdává, ale jsme rády, že jsme vůbec nějaký autíčko dostaly, tak ani nedutáme.
Po chvíli už nějakej pikolík přibíhá s klíčky a my se trošku bojácně vydáváme na parkoviště. Všude samý trucks a káry vyšší než já a mně se z toho dělá ouzko. Naštěstí naše autíčko je normální full size, Volvo s80. Dokonce nám k tomu dali i GPS bez extra poplatku, takže cajk.
Autíčko není na klíček, ale na čudlík a Kač z toho je celá rozradostněná. Já nasazuju okuláre a odhodlání a vyrážíme vstříc nočním dálnicím v Torontu. Autíčko je natolik advanced, že má šelijaký senzory (jakože na slepý úhly) a mě to celou zneposedňuje, neboť mi tam pořád něco bliká a mně z toho oči přecházej a trvá mi asi 5 minut, než mi dojde, že co to jako je za vychytávku. Hlavně na těch stopadesátipruhovejjch dálnicích se to fest hodí.
Cestu z letiště do sklepa už mám z pozice navigátora nacvičenou víc než dost a z pozice řidiče to zatim taky probíhá bez větších komplikací. Co však už tak snadno neproběhlo, bylo parkování, resp. zamykání auta. Pomačkaly jsme zamykací čudlíky a já klasicky zkusila dveře a ouha, ono se to šecko otevřelo, i když to mělo bejt zamčený. Trošku trneme a zkoušíme tu samou operaci ještě asi tak dvacetkrát, bez úspěchu. Mezitím začíná brutál slejvák a my nevíme. Zběsile pročítáme manuál k autu, kde ale nic nepíšou a chlapům na letiště se - s dotazem kterak zamknout auto - volat bojíme, aby si nemysleli že jsme skutečně retardovaný a auto nám nevzali. Po asi půl hodině mi nějak náhodou došlo, že to auto je asi tak chytrý, že má ty čipy divoký a když jsme s klíčky poblíž, tak se holt otevře i zamčený. Běžím teda v děšti na druhý konec parkoviště, zatímco Kač testuje zmíněnou hypotézu a hurá, autíčko je konečně zamčený. pff
Žádné komentáře:
Okomentovat