den, kdy jsme obtěžovaly pána v TTC budce

Jelikož jsou v pátek nějaký ty Velikonoce a bude zavřeno všude, tak hodláme být dneska super produktivní. Toronto na naši počet přichystalo jaro (což je docela haluz, když v Praze naopak ze všeho toho smutnění začala nějaká sněhová vánice), takže moje jarní šusťákovka nevypadá tak šíleně.

První zastávka je u nové radnice – pro social insurance number (SIN), kdy po malých zmatcích, kdy si Kač myslela, že nějaká černoška, co tam vyplňovala svoje papíry je recepční a začala ji halasně zdravit, se dostáváme k okýnku, kde nám týpek dává formuláře na vyplnění, obyč tužku a pořadové číslo. Říkáme si, proč nám dal tu obyč tužku a že je to divný a že přeci nejsme žádný šupačky a z kabelek vytahujeme propisky. Ale ouha, každá tam máme asi osm chyb a pět škrtanců a připadáme si jak retardi, když to teď nemůžeme vygumovat. Po chvíli už si nás volají k nejzadnějšímu okýnku (hrozně chodíme po těch dvojicích, aby nás neukradli), kde je nějakej moc napohodu černoch a my mu tam strkáme ty naše obludnosti. Kač je z toho tak hin, že si chce dát s úředníkem selfie, už vytahuje telefon, ale v tu chvíli si všímáme obřího zákazu fotografování a tak to teda zase celý zandaváme. Škoda.

Teď když máme SIN (lepší jak ve Státech, žádný čekačky 30 denní), tak vyrážíme přes ulici do banky. Hrozně se toho Kač opět ujímá a vysvětluje pani na informacích, že chceme otevřít účet a že jim nechceme nic platit. Slečna investiční bankéřka si nás bere stranou a celá operace se rozbíhá jak po másle. Po chvíli si nás s další pani (Margo Margot) rozdělujou, což je bezvadný, páč já, tím že jsem hotová dřív a jdu dohlídnout na Kač, dostávám dvě várky čokoládových vajíček. Po necelé hodince odcházíme s kartou (opět žádný čekačky), běžným i spořícím účtem, čtyřmi šeky a tunou papírů. Na půl roku zadarmo, no neberte to.

Další položkou na seznamu je SIMka, jejíž získání je ovšem malonko zapeklité, neboť námi vyhlídnutý operátor nejede na GSM sítích a naše telefony jsou tudíž na nic. Ostatní operátoři jsou výrazně dražší a my teda odcházíme s nepořízenou. Kač si alespoň v drogerce nakupuje pět galonů šamponů, kondicionérů, sprcháčů a roztoků na čočky. Navíc se jí pak do toho igelitovýho pytle rozlila voda a všude kam jsme se hnuly nechávala mokrý skvrny a celý to bylo dost ujetý.

Já nakupovat nemůžu, neboť mi ČSOB zablokovala kartu (resp. skartovala PIN a jelikož to tu není jak ve Státech a člověk PIN docela potřebuje, tak mám smůlu).

Snažíme se tedy aspoň vyzjistit, kterak to tu funguje s lítačkama. Kač obšancovala pána v TTC budce (toronto transit commission) a valí na něj dotazy a pak to dycinky spolu ještě prodiskutováváme a je to celý náramně zmatečný a toho pána tam harašíme asi půl hodiny a když se nakonec rozhodneme to zakoupit (uplnej majlant to stojí), tak na něj Kač povykuje, že slibujeme, že už se nikdy nevrátíme. Pán to moc nedává, ale my máme kartičky a jsme hin. Není to tu totiž uplně snadný, neboť je tu víc přepravních společností, ale vypadá to, že TTC bude nejvhodnější, neboť má metro, busy a streetcars. Ale do zelených GO busů nemůžeme, škoda.

Dost nás to všechno uondalo a vydáváme se teda na byt. Navíc jak jsme jediné, kdo nosí zářivé barvy (a to je ještě jakože fest, já mám ty zářivě růžový kalhoty, červený tenisky a zářivě modro zelenou bundu, která s ničím neladí a kabelku s glitry, Kač má zářivě fialovej kabát), tak na nás pořád všichni tuze hledí (neasi, když každej tu nosí černou nebo šedou, jedině a pouze) a je to celý napínavý.

Večer nás přechytračilo počasí – chtěly jsme na nákup ňaminek vyrazit, ale nějaký popršení se konalo. Nakonec vyrážíme na nákup asi o půl desátý a bloudíme pod podivnými viadukty. Ňaminky se ale nakonec pošéfily, stejně jako 1,5l hnusnýho vína, který nakonec vůbec nepijeme a je to (zastavily jsme se totiž před supermarketem v obchodě s vínem, kde nám nabízeli ochutnávku a Kač povídala, že se zajímáme pouze o levné víno a chlapec byl celej zmatenej a povidal, že bohužel na ochutnávce nemaj velmi levné víno, ale dobré víno a bylo z toho náramné nedorozumění). A ještě máme asi pětikilovej pytel kari koření, což je hodně divný, ale malej pytlíček prej stál skoro stejně, tak Kač vzala dávku na tři roky.

1.4 - den, kdy to celé začalo (a ne, není to apríl!)

Veliké dobrodružství započalo na Apríla, poněvadž jinak by to nedávalo smysl vůbec, že.

Kač byla nějaká nahecovaná a z Prahy projistotu letěla už v 9 ráno (asi aby si víc užila komfortu letiště ve Varšavě), já si radši přispala a odlítala až v 1. Kufr to kupodivu dal s rezervou 200g, což už se mi dlouho nepodařilo. Že bych se konečně po těch všech letech cestování začala zlepšovat v balící části?

Sraz ve Varšavě proběhl v pořádku, moje letadlo na rozdíl od toho v 9 nemělo problémy s ultra silným větrem (přecijenom, to počasí v Praze v posledních dnech nebylo uplně standardní a malonko jsem se bála, aby nebyly nějaký prekérky), jediným problémem se ukázalo, že v naší části letiště (za speciální kontrolou) se uplně moc ňaminek nenacházelo a chlapi v zelených uniformách nás odmítli pustit zpátky do té předkontrolní části a my teda dáváme nějaký podivný sandwiches. Kač musí mít opět něco spešl a tentokrát se nechává vyvolávat, aby jí následně mohli sdělit, že nemá víza nebo co (který ale my už rok a půl nepotřebujeme) a chlapi na gate nevědí. Já se zase pokoušela změnit sedátko, jelikož pani v Praze mi to nemohla zařídit, ale ouha, fronta asi dvaceti bělorusů to tam dvě hodiny blokovala a pak mi stejně řekli, že je letadlo plný a nazdar.

Jelikož jsem s LOTem letěla už v únoru z Kanady, tak vím co čekat (= servis primárně v polštině, poměrně hodně dobré ňaminky a stupátka pod sedadlem před námi, jako v autobuse). Jediný co jsme nečekala, je ten časovej rozdíl letů do Kanady, oproti letům v opačném směru. Já myslela, že je to tak hodinka, ale ouha, cesta trvá skoro 9 hodin a to jsem v únoru letěla necelých 7.

Let je standardní, jenom teda při vzlítání se třese celá ta prostřední část overhead compartments a já trošinku trnu. Tady si totiž nikdy nesedám, já zásadně k okýnku, ale nepovedlo se. A i když moje sedátko bylo jedno od okýnka, tak mě kdosi požádal o přesazení, aby mohli sedět spolu a já se tedy dostávám doprostřed vedle jakési postarší dvojice z Rumunska. Jen co si dosedám, pán už mě plácá přes stehno a vykřikuje „help me! help me!“ a já uplně čekám, že má infarkt nebo něco, ale ouha, on jenom neví co psát do imigrační kartičky a vzhledem k tomu že anglicky umí asi dvacet slov, tak to pro mě není uplně nejsnadnější mu to šecko vysvětlit. Pani manželka na mě přes jeho rameno náramně pokukuje a já se snažím co to jde. Nejhorší byla otázka esli byli na farmě a pojedou v Kanadě na farmu, neboť to absolutně nechápali a já nevěděla jak jim slovo farma objasnit, tak jsem dělala zvířecí posunky a oni si asi mysleli, že to je esli jako maj zvíře v kufru asi a tak odkejvali že ne a bylo.

Let je malonko nekonečnej, spát se mi i přes únavu překvapivě nedaří (teda kromě závěru, kdy sem to zalomila takovým stylem, že mě probudilo až drncnutí na runway), Kač mě občas chodí navštěvovat, ale pak je celá ulička zablokovaná a hrůza. Rumunský pár na mě ještě občas něco zkouší, ale já nedbám.

Po příletu čekáme nějaký imigrační komplikace (především já, když už jsem po dvou dnech uletěla), ale šecko jde jak po másle a já procházím rovnou ke kufrům. Zato Kač se tam crcá přes půl hodiny a já kdybych neměla na pozorování ňufíka (v přepravce vedle kufrů), tak už asi panikařím, že jí nepustí.

U našich fenomenálních hostitelů Kač nahlásila příjezd v 9, nicméně ještě v deset se pořád štracháme po letišti. Všechno se to ale zvládlo, a i když Kač chtěla projít v autobuse bez placení (vhazujou se jim takový žetonky do krabičky, když člověk nemá lítačku), tak pan řidič se nedal.

Hrozně to všechno šéfujeme, nakupujeme nějaký podivný potraviny u Inda přes ulici (neboť hladíky veliký a i když jídlo v letadle bylo dobrý, už to je přeci jenom pár hodin) a před půlnocí uléháme na gaučích v 10. patře rozestavěné budovy ve financial district a chichotáme se jak malý, kdykoli topení začne klepat na dvířka (údajně tam mají uvězněnou předchozí návštěvu, čemuž po chvíli začínáme věřit), je to totiž docela bizarní a my se chichotáme ještě ve 4 ráno.